Část I
Pokyny ke zjišťování emisí CO₂ ze spalovacích procesů

1. Vymezení a kompletnost
Specifické pokyny pro jednotlivé činnosti obsažené v této části přílohy se použijí pro monitorování emisí skleníkových plynů ze spalovacích zařízení o jmenovitém tepelném příkonu větším než 20 MW s vyloučením spaloven nebezpečného nebo komunálního odpadu, jak je uvedeno v příloze č. 1 zákona a pro monitorování emisí ze spalovacích procesů v ostatních aktivitách uvedených v příloze č. 1 zákona, pokud na ně odkazují části II až X této přílohy. Část I této přílohy lze také použít pro příslušné procesy petrochemického průmyslu, vztahuje-li se na ně příloha č. 1 zákona.
Monitorování emisí ze spalovacích procesů musí zahrnovat emise ze spalovacích procesů všech paliv v zařízení, jakož i emise z čištění odpadních plynů, například pro odsiřování spalin. Emise ze spalovacích motorů používaných pro dopravní účely se nemonitorují ani nevykazují. Veškeré emise ze spalovacích procesů paliv v daném zařízení se přiřadí tomuto zařízení, bez ohledu na případné vývozy tepla nebo elektřiny do jiných zařízení. Emise spojené s výrobou tepla nebo elektřiny dovážených z jiných zařízení se dovážejícím zařízením nepřiřazují.
Emise z přilehlého spalovacího zařízení odebírajícího primární palivo z integrovaného hutního komplexu, ale provozovaného podle zvláštního povolení na emise skleníkových plynů, lze započítávat jako součást hmotnostní bilance hutního komplexu, jestliže provozovatel může ministerstvu prokázat, že se takovým postupem sníží celková nejistota stanovení emisí.

2. Stanovení emisí CO₂
Spalovací zařízení a procesy mohou mít tyto zdroje CO₂:

a) kotle,

b) hořáky,

c) turbíny,

d) topná tělesa,

e) hutnické pece,

f) spalovací pece,

g) vypalovací pece,

h) pece,

i) sušičky,

j) stacionární motory,

k) fléry,

l) čištění spalin, neboli procesní emise nebo

m) jakákoli jiná zařízení nebo stroje spalující paliva, s výjimkou zařízení nebo strojů se spalovacími motory, jež se používají pro dopravní účely.

2.1 Stanovení emisí CO₂ výpočtem

2.1.1 Emise ze spalovacích procesů

2.1.1.1 Obecný výpočet pro spalovací činnosti
Emise CO₂ ze spalovacích zařízení se vypočtou násobením energetického obsahu každého použitého paliva emisním faktorem a oxidačním faktorem. Pro každé palivo a každou činnost se provádí tento výpočet:
emise CO₂ = aktivitní údaje * emisní faktor * oxidační faktor
kde:

a) Aktivitní údaj
Aktivitní údaje se obecně vyjadřují jako čistý energetický obsah paliva [TJ] spotřebovaného během sledovaného období. Tento energetický obsah spotřebovaného paliva se vypočte podle následujícího vzorce:
energetický obsah spotřebovaného paliva [TJ] = množství spotřebovaného paliva [t nebo Nm³] * výhřevnost paliva [TJ/t nebo TJ/Nm³]
Pokud jsou použity objemové jednotky, provozovatel zohlední veškeré převody, které mohou být nutné pro započtení rozdílů tlaku a teploty měřicího zařízení, jakož i standardní podmínky, pro něž byla výhřevnost příslušného druhu paliva odvozena. V případě, že se používá emisní faktor vztažený k hmotnosti nebo objemu [t CO₂/t nebo t CO₂/Nm³], vyjádří se aktivitní údaje jako množství spotřebovaného paliva [t nebo Nm³].
kde:

a1) Spotřebované palivo
Úroveň 1: Spotřebu paliva za sledované období stanoví provozovatel nebo dodavatel paliva s maximální nejistotou menší než ±7,5 %, případně s přihlédnutím k vlivu změny zásob.
Úroveň 2: Spotřebu paliva za sledované období stanoví provozovatel nebo dodavatel paliva s maximální nejistotou menší než ±5 %, případně s přihlédnutím k vlivu změny zásob.
Úroveň 3: Spotřebu paliva za sledované období stanoví provozovatel nebo dodavatel paliva s maximální nejistotou menší než ±2,5 %, případně s přihlédnutím k vlivu změny zásob.
Úroveň 4: Spotřebu paliva za sledované období stanoví provozovatel nebo dodavatel paliva s maximální nejistotou menší než ±1,5 %, případně s přihlédnutím k vlivu změny zásob.

a2) Výhřevnost
Úroveň 1: Pro jednotlivá paliva se použijí referenční hodnoty uvedené v příloze č. 6.
Úroveň 2a: Provozovatel aplikuje národně specifické hodnoty výhřevnosti pro jednotlivé typy paliv, které Česká republika vykázala ve své nejnovější národní inventuře předložené sekretariátu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu.
Úroveň 2b: Na komerčně obchodovaná paliva se použije výhřevnost odvozená ze záznamů o nákupech příslušného paliva dodaného dodavatelem paliva, pokud byla odvozena na základě schválených vnitrostátních nebo mezinárodních norem.
Úroveň 3: Reprezentativní hodnotu výhřevnosti pro palivo v daném zařízení měří provozovatel, smluvní laboratoř nebo dodavatel paliva v souladu s § 12.

b) Emisní faktor
Úroveň 1: Použijí se standardně doporučené emisí faktory pro každé palivo uvedené v příloze č. 4.
Úroveň 2a: Provozovatel aplikuje národně specifické emisní faktory pro jednotlivé typy paliv, které Česká republika vykázala ve své nejnovější národní inventuře předložené sekretariátu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu.
Úroveň 2b: Provozovatel odvodí emisní faktory pro palivo na základě jednoho z těchto zavedených náhradních postupů:
• měření hustoty daných kapalných či plynných paliv, prováděné zejména v rafinériích nebo při výrobě oceli, a
• výhřevnosti daných typů uhlí,
v kombinaci s empirickým vztahem závislosti stanoveným nejméně jednou ročně v souladu s § 12. Provozovatel zajistí, aby tento vztah závislosti splňoval podmínky správné technické praxe a aby byl aplikován pouze v rozmezí hodnot, zavedena jejichž základě byl stanoven.
Úroveň 3: Emisní faktory specifické pro jednotlivé činnosti pro palivo stanoví provozovatel, externí laboratoř nebo dodavatel paliva v souladu s § 12.

c) Oxidační faktor
Provozovatel si může zvolit vhodnou úroveň pro svou metodiku monitorování.
Úroveň 1: Použije se oxidační faktor 1,0 (viz pokyny IPCC pro národní inventury skleníkových plynů z roku 2006).
Úroveň 2: Provozovatel aplikuje národně specifické oxidační faktory pro jednotlivé typy paliv, které Česká republika vykázala ve své nejnovější národní inventuře předložené sekretariátu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu.
Úroveň 3: Pro paliva oxidační faktory specifické pro jednotlivé činnosti odvozuje provozovatel na základě znalosti příslušného obsahu uhlíku v popelu, odpadních vodách nebo jiných odpadních produktech, ve vedlejších produktech a ostatních případných neúplně zoxidovaných plynných forem emitovaného uhlíku. Údaje o složení se stanoví v souladu s § 12.

2.1.1.2 Bilanční výpočet: produkce sazí a terminály na zpracování plynu
Bilanční výpočet lze použít na zařízení pro produkci sazí a pro terminály na zpracování plynu. Bere v úvahu veškerý uhlík ve vstupech, zásobách, produktech a ostatních odpadech ze zařízení za účelem výpočtu emisí skleníkových plynů pomocí této rovnice:
emise CO₂ [t CO₂] = (vstup – produkty – odpad – změna zásob) * konverzní faktor CO₂/C
kde:
– Vstup [t C]: veškerý uhlík vstupující do zařízení
– Produkty [t C]: veškerý uhlík opouštějící zařízení v produktech a materiálech, včetně vedlejších produktů
– Odpad [t C]: uhlík opouštějící zařízení, např. vypuštěný do kanalizace, uložený na skládku nebo jako ztráty. Odpady nezahrnují emise skleníkových plynů do atmosféry
– Změna zásob [t C]: nárůst zásob uhlíku uvnitř zařízení.
Výpočet lze popsat následující rovnicí:
emise CO₂ [t CO₂] = (Σ (aktivitní údaje_vstup * obsah uhlíku_vstup) – Σ (aktivitní údaje_produkty * obsah uhlíku_produkty) – Σ (aktivitní údaje_odpad * obsah uhlíku_odpad) – Σ (aktivitní údaje_{změna zásob}* obsah uhlíku_{změna zásob})) * 3,664
kde

a) Aktivitní údaj
Provozovatel analyzuje a vykazuje hmotnostní toky do zařízení a ze zařízení a příslušné změny zásob všech příslušných paliv a materiálů odděleně. Kde je obsah uhlíku v hmotnostním toku obvykle vztažený na energetický obsah paliva, může provozovatel stanovit a použít obsah uhlíku vztažený na energetický obsah [t C/TJ] v příslušném hmotnostním toku pro výpočet hmotnostní bilance.
Úroveň 1: Aktivitní údaje za sledované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ±7,5 %.
Úroveň 2: Aktivitní údaje za sledované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ±5 %.
Úroveň 3: Aktivitní údaje za sledované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ±2,5 %.
Úroveň 4: Aktivitní údaje za sledované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ±1,5 %.

b) Obsah uhlíku
Úroveň 1: Obsah uhlíku ve vstupním nebo výstupním toku se odvodí ze standardních emisních faktorů paliv nebo materiálů uvedených v příloze č. 6 nebo v souladu s § 12. Obsah uhlíku se vypočte takto:
$\mathrm{C-obsah}t/t\mathrm{nebo}\mathrm{TJ}=\frac{\mathrm{emisní}\mathrm{faktor}t\mathrm{CO}2/t\mathrm{nebo}\mathrm{TJ}}{3,664t\mathrm{CO}2/t\mathrm{nebo}\mathrm{TJ}}$
Úroveň 2: Obsah uhlíku ve vstupním nebo výstupním toku se odvodí v souladu s § 12 a částí XII této přílohy, pokud jde o odběr reprezentativních vzorků paliv, produktů a vedlejších produktů, stanovení obsahu uhlíků v nich a podílu biomasy.

2.1.1.3 Fléry
Emise z flérování zahrnují běžný provoz i ostatní situace, jako jsou odstavování, najíždění a ukončování provozu, jakož i nouzové stavy.
Emise CO₂ se vypočtou z množství flérovaného plynu [Nm³] a obsahu uhlíku v tomto plynu [t CO₂/ Nm³] včetně CO₂.
emise CO₂ = aktivitní údaj * emisní faktor * oxidační faktor
kde:

a) Aktivitní údaj
Úroveň 1: Množství flérovaného plynu použité během sledovaného období se odvodí s maximální nejistotou menší než ±17,5 %.
Úroveň 2: Množství flérovaného plynu použité během sledovaného období se odvodí s maximální nejistotou menší než ±12,5 %.
Úroveň 3: Množství flérovaného plynu použité během sledovaného období se odvodí s maximální nejistotou menší než ±7,5 %.

b) Emisní faktor
Úroveň 1: Za standardních podmínek se použije referenční emisní faktor 0,00393 t CO₂/Nm³ odvozený ze spalování čistého ethanu použitého jako konzervativní náhrada flérovaných plynů.
Úroveň 2a: Provozovatel aplikuje národně specifický emisní faktor pro příslušný plyn, které Česká republika vykázala ve své nejnovější národní inventuře předložené sekretariátu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu.
Úroveň 2b: Emisní faktory specifické pro zařízení se odvodí z odhadu molekulové hmotnosti flérových plynů pomocí modelování procesu založeného na standardních průmyslových modelech. Posouzením relativních poměrů a molekulové hmotnosti každého z přispívajících toků se odvodí vážené roční číslo pro molekulovou hmotnost flérovaného plynu.
Úroveň 3: Emisní faktor [t CO₂/Nm³_{flérovaný plyn}] vypočtený z obsahu uhlíku ve flérovaném plynu v souladu s § 12.

c) Oxidační faktor
Lze použít nižší úrovně přesnosti.
Úroveň 1: Použije se hodnota 1,0.
Úroveň 2: Provozovatel aplikuje národně specifický oxidační faktor, který Česká republika vykázala ve své nejnovější národní inventuře předložené sekretariátu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu.

2.1.2 Procesní emise
Emise CO₂ z odsiřování spalin za použití uhličitanů se vyhodnocují buď na základě nakoupeného množství uhličitanů (výpočetní metoda úroveň 1a), nebo vzniklého sádrovce (výpočetní metoda úroveň 1b). Oba tyto výpočty jsou rovnocenné. Pro výpočet se použije rovnice:
emise CO₂ [t] = aktivitní údaje * emisní faktor
kde
Výpočetní metoda A: „vápencová“
Výpočet emisí je založen na množství použitých uhličitanů.
Výpočetní metoda B: „sádrovcová“
Výpočet emisí je založen na množství vzniklého sádrovce:

a) Aktivitní údaj
Úroveň 1: Množství [tuny] suchého sádrovce (CaSO₄ · 2H₂O) jako výstupu z procesu za sledované období, stanovené provozovatelem nebo zpracovatelem sádrovce, s maximální přípustnou nejistotou měření menší než ±7,5 %.

a) Aktivitní údaje
Úroveň 1: Množství [tuny] suchých uhličitanů jako vstupu do procesu za sledované období, měřené provozovatelem nebo dodavatelem, s maximálně přípustnou nejistotou měření menší než ±7,5 %.

b) Emisní faktor
Úroveň 1: Stechiometrický koeficient pro suchý sádrovec (CaSO₄ · 2H₂O) a z procesu uvolněný CO₂: 0,2558 t CO₂/ t sádrovce.

b) Emisní faktor
Úroveň 1: Emisní faktory se vypočtou a vykážou v jednotkách hmotnosti CO₂ uvolněného na tunu uhličitanu. Použijí se stechiometrické koeficienty pro převedení údajů o složení na emisní faktory podle níže uvedené tabulky č. 1.
Stanovení použitého množství CaCO₃ a MgCO₃ se provádí podle pravidel pro nejlepší praxi v odvětví.
Tabulka č. 1: Stechiometrické koeficienty

Uhličitan	Emisní faktor [t CO2/t Ca, Mg nebo jiných uhličitanů]	Poznámky
CaCO3	0,440
MgCO3	0,522
Obecně: XY(CO3)Z	Emisní faktor = [MCO2] / {Y * [MX] + Z * [MCO32-]}	X = kov alkalických zemin nebo alkalický kov MX = molekulová hmotnost prvku X v [g/mol] MCO2 = molekulová hmotnost CO2 = 44 [g/mol] MCO3-2- = molekulová hmotnost CO32- = 60 [g/mol] Y = stechiometrické číslo prvku X = 1 (pro kovy alkalických zemin) = 2 (pro alkalické kovy) Z = stechiometrické číslo CO32- = 1

2.2 Stanovení emisí CO₂ měřením
Použijí se pokyny pro měření uvedené v části XI této přílohy.