Část 2.
Jurisdikce, přípustnost a použitelné právo

1. Jurisdikce Soudu je omezena na nejzávažnější zločiny, kterými je dotčeno mezinárodní společenství jako celek. Soud má jurisdikci podle tohoto Statutu ve vztahu k následujícím zločinům:

a) zločinu genocidy;

b) zločinům proti lidskosti;

c) válečným zločinům;

d) zločinu agrese.

2. Jurisdikci nad zločinem agrese bude Soud vykonávat poté, kdy bude v souladu s čl. 121 a 123 přijato ustanovení definující tento zločin a stanovící podmínky, za nichž může Soud vykonávat jurisdikci ve vztahu k tomuto zločinu. Toto ustanovení bude slučitelné s příslušnými ustanoveními Charty Organizace spojených národů.

a) usmrcení příslušníků takové skupiny;

b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny;

c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení;

d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí;

e) násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.

1. Pro účely tohoto Statutu se „zločinem proti lidskosti“ rozumí kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaný v rámci rozsáhlého nebo systematického útoku zaměřeného proti civilnímu obyvatelstvu při vědomí existence takového útoku:

a) vražda;

b) vyhlazování;

c) zotročování;

d) deportace nebo násilný přesun obyvatelstva;

e) věznění nebo jiné závažné formy zbavení osobní svobody v rozporu se základními pravidly mezinárodního práva;

f) mučení;

g) znásilnění, sexuální otroctví, nucená prostituce, nucené těhotenství, nucená sterilizace nebo jiné formy sexuálního násilí srovnatelné závažnosti;

h) persekuce jakékoli identifikovatelné skupiny nebo kolektivu z důvodů politických, rasových, národnostních, etnických, kulturních či náboženských nebo z důvodu pohlaví, jak je definováno v odstavci 3, či z jiných důvodů, jež jsou podle mezinárodního práva všeobecně považovány za nepřípustné, v souvislosti s činy uvedenými v tomto odstavci nebo s jakýmkoli zločinem spadajícím do jurisdikce Soudu;

i) nedobrovolné mizení osob;

j) zločin apartheidu;

k) jiné nelidské činy podobné povahy spočívající v úmyslném způsobení velkých útrap nebo těžké újmy na zdraví či poruchy duševního nebo tělesného zdraví.

2. Pro účely odstavce 1:

a) „útokem zaměřeným proti civilnímu obyvatelstvu“ se rozumí jednání spočívající v opakovaném páchání činů uvedených v odstavci 1 proti civilnímu obyvatelstvu v souladu s politickou linií státu nebo organizace směřující k provedení takového útoku nebo s úmyslem napomáhat uplatňování takové politické linie;

b) „vyhlazováním“ se rozumí úmyslné uvedení do životních podmínek, které mají přivodit zničení části obyvatelstva, mimo jiné znemožnění přístupu k potravinám a lékům;

c) „zotročováním“ se rozumí výkon některých nebo veškerých pravomocí vyplývajících z vlastnického práva k osobě, včetně výkonu takové pravomoci v souvislosti s obchodováním lidmi, zejména ženami a dětmi;

d) „deportací nebo násilným přesunem obyvatelstva“ se rozumí násilné vysídlení dotčených osob prostřednictvím vyhoštění či jiných donucovacích prostředků z jejich zákonného místa pobytu, za neexistence důvodů povolených mezinárodním právem;

e) „mučením“ se rozumí úmyslné způsobení citelné bolesti nebo tělesného či duševního utrpení osobě, kterou obviněný drží ve vazbě nebo má jiným způsobem ve své moci; pojem „mučení“ nicméně nezahrnuje bolest či utrpení vzniklé v důsledku zákonem stanovených trestů, vyplývající z povahy těchto trestů nebo tyto tresty provázející.

f) „nuceným těhotenstvím“ se rozumí nezákonné zbavení osobní svobody ženy, která byla bez svého souhlasu oplodněna s cílem ovlivnit etnické složení obyvatelstva nebo jinak závažně porušit mezinárodní právo. Tuto definici nelze v žádném případě vykládat tak, že by měla vliv na vnitrostátní právní předpisy týkající se těhotenství;

g) „persekucí“ se rozumí úmyslné a závažné zbavení základních práv v rozporu s mezinárodním právem z důvodu identity skupiny nebo kolektivu;

h) „zločinem apartheidu“ se rozumí nelidské činy podobné povahy jako činy uvedené v odstavci 1, páchané v rámci institucionalizovaného režimu systematického útlaku a nadvlády jedné rasové skupiny nad jinou rasovou skupinou nebo skupinami a páchané s úmyslem zachovat tento režim;

i) „nedobrovolným mizením osob“ se rozumí zatýkání, zadržování nebo únosy osob prováděné státem nebo politickou organizací či prováděné z pověření, s podporou či tichým souhlasem státu nebo politické organizace následované odmítnutím potvrdit, že došlo ke zbavení osobní svobody, či odmítnutí podat informace o osudu nebo místě pobytu těchto osob, s úmyslem dlouhodobě držet tyto osoby mimo dosah zaručené právní ochrany.

3. Pro účely tohoto Statutu se rozumí, že termín „pohlaví“ označuje obě pohlaví, mužské i ženské, ve společenském kontextu. Termín „pohlaví“ nemá jiné významy než je uvedeno výše.

1. Soud má jurisdikci nad válečnými zločiny, zejména jsou-li páchány v rámci plánu či politické linie nebo v rámci rozsáhlého páchání trestné činnosti tohoto typu.

2. Pro účely tohoto Statutu se „válečnými zločiny“ rozumí:

a) Závažná porušení Ženevských úmluv z 12. srpna 1949, zejména níže uvedené činy zaměřené proti osobám nebo majetku požívajícím ochrany podle ustanovení příslušné Ženevské úmluvy:

(i) úmyslné zabití;

(ii) mučení nebo nelidské zacházení, včetně biologických pokusů;

(iii) úmyslné způsobení velkého utrpení nebo vážné tělesné újmy či poruchy zdraví;

(iv) rozsáhlé ničení a přivlastňování majetku, které není ospravedlněno vojenskou nutností a které je prováděno protiprávním a svévolným způsobem;

(v) nucení válečných zajatců nebo jiných chráněných osob ke službě ve vojsku nepřátelské mocnosti;

(vi) svévolné zbavení válečného zajatce nebo jiné chráněné osoby práva na spravedlivé a řádné řízení;

(vii) protiprávní deportace či přesun nebo protiprávní zbavení osobní svobody;

(viii) braní rukojmích.

b) Jiné případy závažného porušení zákonů a obyčejů platných v mezinárodních ozbrojených konfliktech v existujícím rámci mezinárodního práva, zejména následující činy:

(i) úmyslné vedení útoků proti civilnímu obyvatelstvu jako takovému nebo proti jednotlivým civilním osobám, které se přímo neúčastní nepřátelských akcí;

(ii) úmyslné vedení útoků proti civilním objektům, tedy objektům, které nejsou vojenskými cíli;

(iii) úmyslné vedení útoků proti personálu, zařízením, materiálu, jednotkám či vozidlům účastnícím se humanitární pomoci nebo mírové operace v souladu s Chartou Organizace spojených národů, pokud mají nárok na ochranu poskytovanou civilním osobám či civilním objektům podle mezinárodního práva ozbrojených konfliktů;

(iv) úmyslné zahájení útoku s vědomím, že v souvislosti s takovým útokem dojde ke ztrátám na životech nebo zranění civilních osob či poškození civilních objektů nebo k rozsáhlým a závažným škodám na přírodním prostředí, které budou zjevně nepřiměřené v poměru k očekávané konkrétní a přímé celkové vojenské výhodě;

(v) útok nebo bombardování měst, vesnic, obydlí nebo budov, které nejsou bráněny a nejsou vojenskými cíli, jakýmikoli prostředky;

(vi) zabití nebo zranění kombatanta, který již složil zbraň či nemá k dispozici další prostředky obrany a vzdal se bezpodmínečně;

(vii) zneužití vlajky příměří, vlajky nebo vojenských insignií a stejnokroje nepřítele nebo Organizace spojených národů, jakož i rozlišovacích znaků Ženevských úmluv, vedoucí k úmrtí či vážnému zranění osob;

(viii) okupační silou provedené přímé nebo nepřímé přesídlení částí jejího vlastního civilního obyvatelstva na okupované území nebo částečná či úplná deportace či přesídlení obyvatelstva okupovaného území uvnitř nebo vně tohoto území;

(ix) úmyslné vedení útoků proti budovám určeným k náboženským, školským, uměleckým, vědeckým nebo charitativním účelům, historickým památkám, nemocnicím či místům, kde jsou shromažďováni nemocní a ranění, pokud se nejedná o vojenské cíle;

(x) vystavení osob nacházejících se v moci znepřátelené strany fyzickému mrzačení nebo lékařským či vědeckým pokusům jakéhokoli druhu, které nejsou odůvodněny lékařskou, zubní či nemocniční péčí ani nejsou prováděny v zájmu dotčené osoby a které způsobí smrt nebo vážné ohrožení života této osoby nebo osob;

(xi) proradné zabití nebo zranění osob náležejících ke znepřátelenému státu nebo armádě;

(xii) prohlášení, že nikdo nebude ušetřen;

(xiii) zničení nebo zmocnění se nepřátelského majetku, pokud takové zničení nebo zmocnění se majetku není nezbytně vyžadováno válečnou nutností;

(xiv) prohlášení práv a úkonů občanů znepřátelené strany za zrušené, pozastavené nebo před soudem nepřijatelné;

(xv) nucení občanů znepřátelené strany k účasti na vojenských operacích zaměřených proti své vlastní zemi, i v případě, že tito občané byli před začátkem války ve službě válčící strany;

(xvi) plenění města nebo místa, i v případě, že bylo dobyto útokem;

(xvii) používání jedu nebo otravných zbraní;

(xviii) používání dusivých, jedovatých a jiných plynů a všech obdobných tekutin, materiálů nebo prostředků;

(xix) používání střel, které se v lidském těle snadno rozpínají či zplošťují, například střel s tvrdým pláštěm, který zcela nezakrývá jádro nebo je perforován zářezy;

(xx) používání zbraní, projektilů a materiálu a způsobů vedení boje, které svou povahou způsobují nadměrné zranění či zbytečné utrpení nebo které mají inherentně nerozlišující účinky v rozporu s mezinárodním právem ozbrojených konfliktů, pokud jsou tyto zbraně, projektily a materiály a způsoby vedení boje předmětem úplného zákazu a byly zařazeny do přílohy tohoto Statutu změnou v souladu s příslušnými ustanoveními čl. 121 a 123;

(xxi) těžké urážky lidské důstojnosti, zejména pokořující a ponižující zacházení;

(xxii) znásilnění, sexuální otroctví, nucená prostituce, nucené těhotenství podle článku 7, odstavce 2 (f), nucená sterilizace či jiné formy sexuálního násilí, které jsou rovněž závažným porušením Ženevských úmluv;

(xxiii) využití přítomnosti civilní osoby či jiné chráněné osoby k zajištění vynětí určitých míst, oblastí nebo vojenských jednotek z vojenských operací;

(xxiv) úmyslné vedení útoků proti budovám, materiálu, zdravotnickým jednotkám a transportům a proti personálu označenému rozlišovacími znaky Ženevských úmluv v souladu s mezinárodním právem;

(xxv) úmyslné využívání hladovění civilních osob jako způsobu vedení boje spočívající v tom, že těmto osobám jsou odnímány prostředky nutné k přežití, včetně svévolného znemožňování dodávek humanitární pomoci podle Ženevských úmluv;

(xxvi) odvody či nábor dětí mladších patnácti let do ozbrojených sil státu nebo jejich využívání k aktivní účasti v nepřátelských akcích.

c) V případě ozbrojeného konfliktu jiné než mezinárodní povahy, vážná porušení čl. 3 společného čtyřem Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949, a zejména níže uvedené činy páchané proti osobám, které se aktivně neúčastní nepřátelských akcí, včetně příslušníků ozbrojených sil, kteří složili zbraně a těch kteří jsou neschopni boje z důvodu nemoci, zranění, zajetí nebo z jakéhokoli jiného důvodu:

(i) násilné činy proti životu a osobě, zejména vražda všeho druhu, mrzačení, kruté zacházení a mučení;

(ii) těžké urážky lidské důstojnosti, zejména pokořující a ponižující zacházení;

(iii) braní rukojmích;

(iv) ukládání trestů a vykonávání poprav bez předchozího rozsudku vyneseného řádně ustaveným soudem poskytujícím veškeré záruky soudního řízení, které jsou obecně považovány za nezbytné.

d) Odstavec 2 písm. c) se vztahuje na ozbrojené konflikty jiné než mezinárodní povahy, a tedy se nevztahuje na případy vnitřních nepokojů a napětí, například veřejné nepokoje, izolované a sporadické násilné činy nebo jiné činy podobné povahy.

e) Ostatní závažná porušení zákonů a obyčejů platných v ozbrojených konfliktech jiné než mezinárodní povahy, v existujícím rámci mezinárodního práva, zejména následující činy:

(i) úmyslné vedení útoků proti civilnímu obyvatelstvu jako takovému nebo proti jednotlivým civilním osobám, které se přímo neúčastní nepřátelských akcí;

(ii) úmyslné vedení útoků proti budovám, materiálu, zdravotnickým jednotkám a transportům a personálu označenému rozlišovacími znaky Ženevských úmluv v souladu s mezinárodním právem;

(iii) úmyslné vedení útoků proti personálu, zařízením, materiálu, jednotkám či vozidlům účastnícím se humanitární pomoci či mírové operace v souladu s Chartou Organizace spojených národů, pokud mají nárok na ochranu poskytovanou civilním osobám či civilním objektům podle mezinárodního práva ozbrojených konfliktů;

(iv) úmyslné vedení útoků proti budovám určeným k náboženským, vzdělávacím, uměleckým, vědeckým nebo charitativním účelům, historickým památkám, nemocnicím či místům, kde jsou shromažďováni nemocní a ranění, pokud se nejedná o vojenské cíle;

(v) plenění města nebo místa, i v případě, že bylo dobyto útokem;

(vi) znásilnění, sexuální otroctví, nucená prostituce, nucené těhotenství podle čl. 7 odst. 2 písm. f), nucená sterilizace nebo jiné formy sexuálního násilí, které jsou rovněž závažným porušením čl. 3 společného čtyřem Ženevským úmluvám;

(vii) odvody nebo nábor dětí mladších patnácti let do ozbrojených sil státu nebo jejich využívání k aktivní účasti ve nepřátelských akcích;

(viii) nařízení vysídlení civilního obyvatelstva z důvodů souvisejících s konfliktem, pokud to není nutné z důvodu bezpečnosti dotčených civilních osob nebo z naléhavých vojenských důvodů;

(ix) proradné zabití nebo zranění příslušníka nepřátelských ozbrojených sil;

(x) prohlášení, že nikdo nebude ušetřen;

(xi) vystavení osob nacházejících se v moci znepřátelené strany fyzickému mrzačení nebo lékařským či vědeckým pokusům jakéhokoli druhu, které nejsou odůvodněny lékařskou, zubní či nemocniční péčí ani nejsou prováděny v zájmu dotčené osoby a které způsobí smrt nebo vážné ohrožení života této osoby nebo osob;

(xii) zničení či zabrání nepřátelského majetku, pokud takové zničení či zabrání majetku není nezbytně vyžadováno nutností konfliktu;

f) Odstavec 2 písm. e) se vztahuje na ozbrojené konflikty jiné než mezinárodní povahy, a tedy se nevztahuje na případy vnitřních nepokojů a napětí, například veřejné nepokoje, izolované a sporadické násilné činy nebo jiné činy podobné povahy. Na ozbrojené konflikty probíhající na území státu se vztahuje tehdy, když se jedná o déletrvající ozbrojený konflikt mezi státními orgány a organizovanými ozbrojenými skupinami nebo mezi takovými skupinami.

3. Žádné z ustanovení odstavce 2 písm. c) a e) nemá vliv na odpovědnost vlády za udržení nebo znovunastolení práva a pořádku ve státu nebo obranu jednoty a územní celistvosti státu všemi legitimními prostředky.

1. Znaky skutkových podstat zločinů pomáhají Soudu při výkladu a provádění čl. 6, 7 a 8. Jsou přijímány dvoutřetinovou většinou hlasů členů Shromáždění smluvních stran.

2. Změny Znaků skutkových podstat zločinů může navrhnout:
Změny jsou přijímány dvoutřetinovou většinou hlasů členů Shromáždění smluvních stran.

a) kterákoli smluvní strana;

b) soudci na základě rozhodnutí přijatého absolutní většinou hlasů;

c) žalobce.

3. Znaky skutkových podstat zločinů a jejich změny musí být slučitelné s tímto Statutem.

1. Soud má jurisdikci pouze nad zločiny spáchanými po vstupu tohoto Statutu v platnost.

2. Pokud se stát stane smluvní stranou tohoto Statutu po jeho vstupu v platnost, může Soud vykonávat jurisdikci pouze nad zločiny spáchanými po vstupu Statutu v platnost pro tento stát, pokud stát neučinil prohlášení podle čl. 12 odst. 3.

1. Stát, jenž se stal smluvní stranou tohoto Statutu, tím přijímá jurisdikci Soudu nad zločiny uvedenými v čl. 5.

2. V případě čl. 13 odst. písm. a) nebo c) může Soud vykonávat jurisdikci, pokud jeden nebo více z níže uvedených států jsou smluvními stranami tohoto Statutu nebo přijaly pravomoc Soudu podle odstavce 3:

a) stát, na jehož území došlo k danému jednání nebo, pokud byl zločin spáchán na palubě lodi či letadla, stát registrace této lodi či letadla;

b) stát, jehož občanem je obviněná osoba.

3. Pokud je zapotřebí, aby stát, který není smluvní stranou tohoto Statutu, přijal jurisdikci podle odstavce 2, může tento stát prohlášením uloženým u tajemníka přijmout výkon jurisdikce Soudu nad předmětným zločinem. Stát přijímající jurisdikci neprodleně a bezvýhradně poskytne Soudu součinnost podle části 9.

a) smluvní strana podala žalobci oznámení o situaci nasvědčující tomu, že byl spáchán takový zločin či zločiny v souladu s čl. 14;

b) oznámení o situaci nasvědčující tomu, že byl spáchán takový zločin či zločiny podala žalobci Rada bezpečnosti v souladu s kapitolou VII Charty Organizace spojených národů; nebo

c) žalobce zahájil vyšetřování takového zločinu v souladu s čl. 15.

1. Smluvní strana může podat žalobci oznámení o situaci nasvědčující tomu, že byl spáchán zločin nebo zločiny spadající do jurisdikce Soudu a požádat žalobce o vyšetření situace s cílem zjistit, zda je důvod vznést proti určité osobě nebo osobám obvinění z takových zločinů.

2. Oznámení by pokud možno mělo obsahovat vylíčení příslušných okolností a být doloženo dokumentací dostupnou státu, který oznámení o situaci podává.

1. Žalobce může zahájit vyšetřování z vlastní iniciativy na základě informací o zločinech spadajících do jurisdikce Soudu.

2. Žalobce přezkoumá závažnost obdržených informací. Za tímto účelem může podle vlastního uvážení vyžadovat doplňující informace od států, orgánů Organizace spojených národů, mezivládních nebo nevládních organizací nebo z jiných spolehlivých zdrojů a může přijímat písemné a ústní výpovědi v sídle Soudu.

3. Pokud žalobce dojde k závěru, že je opodstatněný důvod pokračovat ve vyšetřování, předloží přípravnému senátu žádost o povolení vyšetřování, doloženou shromážděným důkazním materiálem. Oběti mohou poskytovat přípravnému senátu svá vyjádření v souladu s Jednacím a důkazním řádem.

4. Pokud přípravný senát po přezkoumání žádosti a důkazního materiálu dojde k závěru, že je oprávněný důvod pokračovat ve vyšetřování a že věc zřejmě spadá do jurisdikce Soudu, povolí zahájení vyšetřování, přičemž tímto povolením nebudou dotčena následná rozhodnutí Soudu ohledně pravomoci a přípustnosti věci.

5. Odmítne-li přípravný senát povolit vyšetřování, nebude tím nijak dotčena následná žádost žalobce vycházející z nově zjištěných skutečností nebo důkazů týkajících se téže situace.

6. Pokud na základě předběžného zkoumání podle odstavců 1 a 2 dojde žalobce k závěru, že poskytnuté informace nezakládají opodstatněný důvod k vyšetřování, sdělí to osobám, které informace poskytly. To však žalobci nebrání posuzovat další poskytnuté informace týkající se téže situace ve světle nově zjištěných skutečností nebo důkazů.

1. S ohledem na odstavec 10 preambule a čl. 1 Soud rozhodne, že věc je nepřípustná, pokud:

a) vyšetřování nebo stíhání ve věci vede stát, do jehož jurisdikce věc spadá, kromě případů, kdy je tento stát neochoten nebo neschopen skutečně vést vyšetřování nebo stíhání;

b) vyšetřování věci vede stát, do jehož jurisdikce věc spadá, a tento stát se rozhodl nestíhat dotčenou osobu, kromě případů, kdy důvodem rozhodnutí byla neochota nebo neschopnost státu skutečně vést stíhání;

c) dotčená osoba již byla souzena pro skutky, které jsou předmětem stížnosti, a řízení před Soudem není dovoleno podle čl. 20 odst. 3;

d) věc není dostatečně závažná, aby zakládala důvod k dalšímu postupu Soudu.

2. Pro účely rozhodnutí o neochotě státu v určité věci Soud zváží, s přihlédnutím k zásadám řádného řízení uznávaným mezinárodním právem, zda nastaly některé z následujících okolností:

a) účelem řízení či rozhodnutí na národní úrovni bylo nebo je chránit dotčenou osobu před trestní odpovědností za zločiny spadající do jurisdikce Soudu uvedené v čl. 5;

b) v řízení nastaly neopodstatněné průtahy, které za daných okolností nejsou slučitelné s úmyslem postavit dotčenou osobu před soud;

c) řízení nebylo nebo není vedeno nezávisle nebo nestranně a způsob jeho vedení není za daných okolností slučitelný s úmyslem postavit dotčenou osobu před soud.

3. Pro účely rozhodnutí o neschopnosti státu v určité věci Soud zváží, zda je stát neschopen zajistit obviněného či potřebné důkazy a výpovědi nebo jinak neschopen vést řízení z důvodu naprostého či rozsáhlého kolapsu nebo nedostupnosti národního soudnictví.

1. Jestliže je Soudu podáno oznámení o situaci podle čl. 13 písm. a) a žalobce rozhodl, že existují oprávněné důvody zahájit vyšetřování, nebo žalobce zahájil vyšetřování podle čl. 13 písm. c) a čl. 15, žalobce to sdělí smluvním stranám a státům, které by podle dostupných informací za běžných okolností měly jurisdikci nad danými zločiny. Žalobce může označit sdělení těmto státům jako tajné a může, pokud to považuje za nutné v zájmu ochrany osob, zamezení ničení důkazů a skrývání osob, omezit rozsah informací poskytovaných státům.

2. Do jednoho měsíce od obdržení tohoto sdělení může stát oznámit Soudu, že vyšetřuje nebo vyšetřil své občany nebo jiné osoby spadající do jeho jurisdikce v souvislosti s trestnou činností, která zakládá skutkovou podstatu zločinů uvedených v čl. 5 a souvisí s informacemi poskytnutými ve sdělení státům. Na žádost státu žalobce odloží vyšetřování, kromě případů, kdy přípravný senát na žádost žalobce rozhodne povolit vyšetřování.

3. Rozhodnutí o odkladu vyšetřování může žalobce přezkoumat šest měsíců od data rozhodnutí nebo kdykoli se okolnosti podstatně změní z důvodu neochoty nebo neschopnosti státu skutečně vést vyšetřování.

4. Proti rozhodnutí přípravného senátu se dotčený stát nebo žalobce může odvolat k odvolacímu senátu v souladu s čl. 82 odst. 2. Odvolání bude projednáno urychleným postupem.

5. Jestliže žalobce odložil vyšetřování podle odstavce 2, může požádat příslušný stát, aby ho pravidelně informoval o postupu vyšetřování a následně zahájeném stíhání. Smluvní strany tyto žádosti vyřídí neprodleně.

6. Do rozhodnutí přípravného senátu nebo kdykoli žalobce rozhodne o odkladu podle tohoto článku, může žalobce požádat přípravný senát o výjimečné povolení provést nezbytné vyšetřovací úkony za účelem zachování důkazů v situaci, kdy nastane jedinečná příležitost získat důležité důkazy nebo hrozí značné nebezpečí, že tyto důkazy nebudou později dostupné.

7. Stát, který napadl rozhodnutí přípravného senátu podle tohoto článku může napadnout přípustnost věci podle čl. 19, pokud vyjdou najevo další význačné skutečnosti nebo pokud se okolnosti výrazně změní.

1. Soud se ujistí, že má jurisdikci vůči věci, která mu byla postoupena. Soud může z vlastního podnětu rozhodnout o přípustnosti věci v souladu s čl. 17.

2. Přípustnost věci z důvodů uvedených v čl. 17 nebo jurisdikci Soudu může napadnout:

a) obviněný nebo osoba, na niž se vztahuje zatýkací rozkaz či předvolání podle čl. 58;

b) stát, do jehož jurisdikce věc spadá, s tím, že v této věci vede nebo vedl vyšetřování či stíhání; nebo

c) stát, který je požádán o přijetí jurisdikce podle čl. 12.

3. Žalobce může Soud požádat o rozhodnutí v otázce jurisdikce nebo přípustnosti. V řízení týkajícím se jurisdikce nebo přípustnosti mohou svá vyjádření předkládat Soudu rovněž osoby, které podaly oznámení podle čl. 13, jakož i oběti.

4. Přípustnost věci nebo jurisdikci Soudu může napadnout pouze jednou osoba nebo stát uvedený v odstavci 2. Námitka proti přípustnosti věci nebo jurisdikci Soudu musí být podána před zahájením řízení nebo v okamžiku jeho zahájení. Za výjimečných okolností může Soud povolit opakovanou námitku nebo její podání po zahájení řízení. Námitky proti přípustnosti věci podané v okamžiku zahájení řízení nebo se souhlasem Soudu i později mohou vycházet pouze z čl. 17 odst. 1 písm. c).

5. Stát uvedený v odstavci 2 písm. b) a c) podá námitku při nejbližší možné příležitosti.

6. Před potvrzením obvinění se námitky ohledně přípustnosti věci nebo námitky ohledně jurisdikce Soudu podávají přípravnému senátu. Po potvrzení obvinění se podávají projednacímu senátu. Odvolání proti rozhodnutím o jurisdikci nebo přípustnosti se podávají odvolacímu senátu v souladu s čl. 82.

7. Pokud stát uvedený v odstavci 2 písm. b) nebo c) podá námitku, žalobce pozastaví vyšetřování do rozhodnutí Soudu podle čl. 17.

8. Do vynesení rozsudku může žalobce požádat Soud o povolení:

a) provést nezbytné vyšetřovací úkony typu uvedeného v čl. 18 odst. 6;

b) vyslechnout svědka nebo dokončit shromažďování a zkoumání důkazů zahájené před podáním námitky; a

c) v součinnosti s příslušnými státy bránit skrývání osob v případech, kdy žalobce již požádal o vydání příkazu k zatčení podle čl. 58.

9. Podáním námitky není dotčena platnost jakéhokoli úkonu provedeného žalobcem nebo jakéhokoli příkazu vydaného Soudem před podáním námitky.

10. Jestliže Soud rozhodne, že věc je nepřípustná podle čl. 17, může žalobce podat návrh na přezkum tohoto rozhodnutí, pokud šije zcela jist, že nově objevené skutečnosti popírají důvody, na jejichž základě byla věc prohlášena za nepřípustnou podle čl. 17.

11. Jestliže žalobce, s ohledem na skutečnosti uvedené v čl. 17 odloží vyšetřování, může požádat příslušný stát, aby mu poskytoval informace o řízení. Tyto informace budou na žádost dotčeného státu označeny jako tajné. Jestliže se žalobce posléze rozhodne pokračovat ve vyšetřování, vyrozumí o tom stát, kvůli jehož řízení bylo rozhodnuto o odkladu.

1. S výjimkou případů stanovených tímto Statutem nemůže Soud nikoho soudit pro jednání zakládající skutkovou podstatu zločinů, pro něž Soud tuto osobu již dříve odsoudil nebo zprostil obvinění.

2. Nikdo nemůže být souzen jiným soudem pro zločin uvedený v čl. 5, pro nějž Soud tuto osobu již dříve odsoudil nebo zprostil obvinění.

3. Osoba, která již byla souzena jiným soudem pro jednání uvedené v čl. 6, 7 nebo 8, nemůže být souzena Soudem pro totéž jednání, s výjimkou případů, kdy řízení před jiným soudem:

a) bylo vedeno s úmyslem chránit dotčenou osobu proti trestní odpovědnosti za zločiny spadající do jurisdikce Soudu; nebo

b) v jiném ohledu nebylo vedeno nezávisle nebo nestranně v souladu s normami řádného řízení uznávanými mezinárodním právem a bylo vedeno způsobem, který za daných okolností nebyl slučitelný s úmyslem postavit dotčenou osobu před soud.

1. Soud bude uplatňovat:

a) za prvé, tento Statut, Znaky skutkových podstat zločinů a Jednací a důkazní řád;

b) za druhé, ve vhodných případech, aplikovatelné mezinárodní smlouvy a zásady a pravidla mezinárodního práva, včetně uznávaných zásad mezinárodního práva ozbrojených konfliktů;

c) pokud nelze uplatnit výše uvedené, obecné zásady práva, které Soud odvodí z vnitrostátních právních řádů platných v právních systémech zemí světa, včetně, ve vhodných případech, vnitrostátních právních řádů států, které by za obvyklých okolností vykonávaly jurisdikci nad zločinem, pokud tyto zásady nejsou neslučitelné s tímto Statutem a s mezinárodním právem a mezinárodně uznávanými standardy.

2. Soud může použít právní zásady a pravidla, jak je vyložil ve svých předcházejících rozhodnutích.

3. Uplatňování a výklad práva podle tohoto článku musí být slučitelné s mezinárodně uznávanými lidskými právy a nesmí nepříznivě rozlišovat z důvodu pohlaví, jak je definováno v čl. 7 odst. 3, věku, rasy, barvy pleti, jazyka, náboženského vyznání nebo víry, politického či jiného názoru, národnostního, etnického či sociálního původu, majetku, rodu či jiného postavení.