17. Ústavněprávní námitky navrhovatele proti napadenému ustanovení se koncentrují do tvrzení, že nesprávný úřední postup není v jeho smyslu definován, a to vzhledem k mnohosti jeho forem (jak plyne z důvodové zprávy k zákonu), avšak jeho formulace je natolik vágní, takže jeho výklad vede v praxi k tomu, že jakákoliv normotvorná činnost orgánu veřejné moci je de facto nepostižitelná, a to i v případě, že orgán veřejné moci překročí své zmocnění při odvozené normotvorbě, a tak potažmo orgány i vláda mohou libovolně a svévolně při odvozené normotvorbě překračovat zmocnění, aniž by v případě, že takovým postupem způsobí jinému škodu, za porušení své povinnosti odpovídaly (část III. návrhu, viz výše bod 3). Ústavní soud s tímto tvrzením nesouhlasí. Je úlohou každého obecného soudu, aby vhodnými interpretačními metodami objasnil obsah použitého pojmu „nesprávný úřední postup“. Je notorietou, že existuje množina výkladových pravidel, takže například obsah příslušného pojmu musí být nejprve zjišťován prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního předpisu) atd.; teprve adekvátní užití těchto pravidel pak může vést k závěru, že nesprávným úředním postupem je každý postup orgánu veřejné moci, který při jejím výkonu postupuje v rozporu s obecně závaznými právními předpisy či v rozporu se zásadami jejího výkonu. Je-li možné tímto způsobem interpretovat pojem „nesprávný úřední postup“, pak Ústavní soud neshledává rozpor napadeného ustanovení s čl. 2 odst. 2 Listiny ani s čl. 4 odst. 3 Listiny.