17. Argumentace navrhovatele je založena na tom, že přidělování soudců k Ministerstvu spravedlnosti je ústavně sporné, neboť soudci mají primárně soudit. Rovněž výše soudcovského platu představuje materiální složku soudcovské nezávislosti, jíž však je třeba při rozhodování sporů o právo, nikoliv při výkonu koncepčních činností na ministerstvu, což navíc bezdůvodně zatěžuje státní rozpočet a zakládá nerovnost odměňování mezi ministerskými úředníky. Umocněno to je prodloužením délky přidělení až na tři roky. Napadená ustanovení jsou v rozporu s principem dělby moci a nezávislosti soudů a soudců a mohou vést ke zpochybnění nestrannosti takto přidělovaných soudců, kteří na ministerstvu navazují osobní vazby či se identifikují s realizací resortních politik, s nimiž se pak ve své soudcovské činnosti mohou střetnout. Svou argumentaci zde navrhovatel doplnil tak, že vzhledem k jmenovacím a návrhovým oprávněním ministra spravedlnosti budou soudci-stážisté dobře známi a zpravidla s ním i konformní, takže se nabízí vybírat předsedy soudů právě z jejich řad. Jelikož předsedové navrhují své místopředsedy, mohlo by ministerstvo pomocí „nenápadné“ personální politiky kontrolovat celé soudnictví.