25. Co se týče zavedení funkčních období předsedů a místopředsedů soudů, jak uvádí doslova navrhovatel, má „pocit“, že významným cílem a účelem napadeného zákona je obcházet dosavadní judikaturu Ústavního soudu ve věci nezávislosti soudů [zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 7/02 ze dne 18. 6. 2002 (N 78/26 SbNU 273; 349/2002 Sb.) a nález sp. zn. Pl. ÚS 18/06 ze dne 11. 7. 2006 (N 130/42 SbNU 13; 397/2006 Sb.)] a omezit princip nezávislosti soudnictví výslovně vyjádřený v čl. 81 a 82 Ústavy a čl. 36 Listiny. Připomněl zde závěry z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/02 (č. 349/2002 Sb.), odůvodňující zrušení tehdejšího § 106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, mimo jiné poukazem na kariérní postup soudce a na možnost odvolání z funkce jen ze zákonem uvedeného důvodu a postupem v kárném řízení, který respektuje nezávislost soudnictví, princip nerušeného výkonu osobního nezávislého soudcovského mandátu a dělbu mocí, byť je jinak věcí zákonodárce, jakým způsobem by měla být řešena otázka výkonu správy soudů. Dále navrhovatel shrnul závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/06 k možnosti odvolání předsedy Nejvyššího soudu, ve kterém vyslovil, že funkce předsedů soudů, jakož i předsedy Nejvyššího soudu je neoddělitelná od funkce soudce, neboť nelze konstruovat dvojakost právního postavení předsedy soudu jako úředníka státní správy na straně jedné a soudce na straně druhé, přičemž zákon může stanovit výjimky z neodvolatelnosti z funkce soudce, zejména z důvodu kárné odpovědnosti. Tak i právní úprava odvolávání předsedů a místopředsedů soudů musí respektovat ústavní principy dělby moci, nezávislosti soudní moci apod. Nelze tak bez reflexe ústavních hodnot stanovit jakýkoli model odvolávání soudních funkcionářů.