27. Dále navrhovatel argumentuje konkrétní agendou, kterou mají soudní funkcionáři na starosti. Zákonodárce nemá postupovat tak, že potřebám správy uzpůsobí nároky na soudní funkcionáře, ale má od potřebných garancí nezávislosti soudců-soudních funkcionářů odvodit objem a povahu úkolů, které mohou plnit. Soudní funkcionář je soudcem, jedinou osobností, jejíž vědomí se za běžných podmínek nemůže rozdvojovat. Proto je třeba v zájmu soudcovské nezávislosti určité atributy nezávislosti přiznat i soudnímu funkcionáři, proto má být případně zbaven funkce jen rozhodnutím nezávislého a nestranného orgánu. Zákon kárná řízení jako cestu k odvolání soudních funkcionářů akceptuje, aby ji vzápětí devalvoval stanovením dalšího důvodu, kdy k zániku funkce dochází, a to je uplynutím funkčního období, což lze považovat podle navrhovatele i za porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. Navrhovatel proto zdůraznil, že je-li současně připuštěno opakované jmenování s téměř prázdnou množinou kritérií, vytváří se riziko ovlivňování chování soudců, kteří ve funkci chtějí pokračovat a blíží se konec jejich funkčního období. Navrhovatel si je vědom toho, že Ústavní soud nemůže nutit zákonodárce, aby zřídil orgán soudcovské reprezentace. Může však jasně vymezit, jaká omezení absence takového orgánu při kreaci soudní moci nese. Tyto závěry navrhovatel doplnil příklady řešení z jiných států s modelem soudcovské samosprávy nebo s exekutivním modelem jako v České republice (Rakousku, Německu), kde však jde o jmenování na dobu neurčitou. Připomněl též, že v angloamerických zemích je pak exekutivní jmenování soudního funkcionáře na dobu neurčitou pravidlem, navíc angloamerická teorie mezi pozicí soudce a pozicí soudního funkcionáře vůbec nerozlišuje.