27. Při hodnocení, resp. výkladu nálezu sp. zn. II. ÚS 590/08 je totiž nutno na prvním místě připomenout výjimečnost (specifičnost) skutkového stavu, s nímž byl Ústavní soud při řešení ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. II. ÚS 590/08 konfrontován. V předmětné věci byl stěžovatel stíhán pro trestný čin útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 trestního zákona, kterého se měl dopustit tak, že v písemném podání adresovaném Policii České republiky mj. uvedl, že tam jmenovaná soudkyně jedná zpupně, arogantně, a svoji funkci soudce zneužívá ke křivému obvinění. V průběhu tohoto trestního stíhání pak vyšetřovatel nařídil ústavní zkoumání duševního stavu stěžovatele, čemuž se stěžovatel odmítl podrobit. Na základě tohoto postoje stěžovatele bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu s tím, že se stěžovatel odmítá podrobit pozorování v ústavu, a lze z toho dovodit, že se úmyslně skrývá, aby se tak trestnímu stíhání vyhnul [srov. odstavec 19 nálezu sp. zn. II. ÚS 590/08]. Později byl stěžovatel rozhodnutím Nejvyššího soudu zproštěn obžaloby, neboť se podle soudu nedopustil žádného trestného činu. Stěžovatel se následně domáhal náhrady škody v souladu s § 9 zákona č. 82/1998 Sb., čemuž ale nebylo vyhověno právě s odkazem na § 12 citovaného zákona, neboť podle soudů si stěžovatel zavinil uvalení vazby tím, že se dobrovolně nehodlal dostavit k psychiatrickému vyšetření. Za této situace Ústavní soud uvážil, že odporuje nade vši pochybnost principům demokratického právního státu podmiňovat (resp. vylučovat) právo na odškodnění jakýmikoli limity - tedy i limity zakotvenými v § 12 zákona č. 82/1998 Sb. Je-li totiž některý z institutů trestního řízení (resp. trestního práva obecně) použit zcela neadekvátním, až absurdním způsobem, pak podle názoru Ústavního soudu nelze pro účely odpovědnosti státu vyjádřené pozitivněprávně právě zákonem č. 82/1998 Sb. postupovat zcela formálně a mechanicky, tzn. nelze trestní řízení, v němž došlo k tomuto naprosto flagrantnímu pochybení, poměřovat postupy a mechanismy, jež pozitivněprávní úprava zná a aplikuje za situace, kdy k takovémuto excesu nedošlo. Nelze totiž nevidět - nahlíženo opět skutkovým stavem ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. II. ÚS 590/08 - že orgány činné v trestním řízení použily trestněprávní institut (vazbu) k ověření duševního zdraví stěžovatele, neboť již při zahájení trestního stíhání zvažovaly, zda není nutné na stěžovatele pohlížet jako na trestně neodpovědného z důvodu jeho nepříčetnosti... Již tím ovšem zbavily jakékoli legitimity nejen nařízenou vazbu, ale i celé trestní stíhání stěžovatele. Za takovýchto okolností pak ovšem nelze - tak jak konstatoval Ústavní soud v předmětném nálezu sp. zn. II. ÚS 590/08 - pro účely odškodnění naprosto formalisticky a izolovaně posuzovat vazbu a trestní stíhání jako takové.