9. Předkladatelé právní úpravy ani věcně příslušný resort státní správy dle tvrzení navrhovatelů nedodali informace o tom, v kolika a v jakých případech před zavedením napadené právní úpravy, která s sebou nese obrovské kvantitativní navýšení uchovávaných údajů a možného přístupu k nim, ztroskotávalo vyšetřování, odhalování a stíhání závažných trestných činů na nemožnosti získat požadované údaje z důvodu, že již taková data nebyla k dispozici. Rovněž není prokázáno, zda zakotvení povinnosti uchovávat všechny údaje o telefonické a elektronické komunikaci povede (nebo již vedlo) ve srovnání s předcházející úpravou skutečně ke zlepšení vyšetřování, k odhalování a ke stíhání závažných trestných činů a k odvracení hrozeb, ke zvýšení procenta objasněnosti trestných činů či ke snížení kriminality apod. Dále je otázkou, jak stará data jsou oprávněnými orgány vyžadována, a nakolik je tedy nutné uchovávat provozní a lokalizační údaje po dobu 6 měsíců a delší. Zásah do soukromí se navíc paradoxně může častěji týkat osob, které se na závažné trestné činnosti nepodílejí, než osob, které ji páchají, a proto mají zvýšený zájem na uskutečňování anonymní komunikace. Dle navrhovatelů lze očekávat, že uchovávání údajů může pomoci k naplnění stanovených cílů spíše v malé míře a v méně významných případech, a proto nelze očekávat dlouhodobý a pozitivní vliv na snížení kriminality a zvýšení bezpečnosti v souvislosti s používáním telekomunikačních prostředků.