15. Tuto argumentaci proti časové neomezenosti přezkumu navrhovatel podpořil dalšími argumenty, které lze pro přehlednost uspořádat následujícím způsobem:
Podle Nejvyššího správního soudu se tak jedná o rezignaci zákonodárce na stanovení předmětné lhůty, a z ní vyplývající faktické absolutní upřednostnění požadavku legality a práva na přístup k soudu tak není možné hodnotit jinak než jako svévolné porušení principu právní jistoty, které je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Vzniká tak protiústavní mezera [k tomu nález sp. zn. Pl. ÚS 15/04 ze dne 30. 11. 2004 (N 180/35 SbNU 391; 45/2005 Sb.)], která je podle navrhovatele obsažena v § 101a s. ř. s. Stanovení lhůty k podání návrhu na zahájení řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části je nicméně podmínkou řízení, která je rozhodná pro celou napadenou právní úpravu. Shledaný rozpor s ústavním pořádkem by nemohl být odstraněn pouze zrušením § 101a s. ř. s. Proto bylo navrženo zrušení celého dílu 7 hlavy II části III s. ř. s. (ustanovení § 101a až 101d), posléze (viz sub 6) vyslovení neústavnosti této úpravy jako celku.

a) protiústavní absence lhůty k podání návrhu ve spojení s materiálním pojetím opatření obecné povahy (v případě územních plánů pak i dle novelizovaného § 188 odst. 4 „nového“ stavebního zákona) umožňuje přezkum neomezeně do minulosti, tedy předmětem přezkumu mohou být územní plány staré mnoho desetiletí (vyhlášené ve formě obecně závazné vyhlášky kdykoliv před 1. 1. 2007). Je proto možné narušení zákazu retroaktivity, a to aplikací napadené části soudního řádu správního na proces přijímání územních plánů před vstupem v platnost zákona č. 500/2004 Sb., správní řád;

b) protože Nejvyšší správní soud nejdříve přezkoumává formální a poté teprve materiální náležitosti opatření obecné povahy, je povinen zrušit opatření i „jen“ na základě formálního pochybení, které se událo řadu let před podáním návrhu na přezkum. Případná procesní pochybení i otázky pravomoci a působnosti by měly být vyřešeny v rozumné a přiměřené lhůtě po účinnosti územního plánu. Zdůrazňuje přitom potřebu zdrženlivosti při zásazích do vztahů vzniklých hluboko v minulosti [zmiňuje nález sp. zn. II. ÚS 519/08 ze dne 25. 9. 2008 (N 157/50 SbNU 399) a usnesení sp. zn. II. ÚS 264/07 ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. I. ÚS 889/07 ze dne 24. 2. 2009 a sp. zn. I. ÚS 3108/07 ze dne 27. 12. 2007 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)];

c) může to znamenat zásah jak do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, tak do práva na podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny;

d) současně možnost soudního zrušení opatření obecné povahy (zejména s velkým odstupem od doby přijetí) lze rovněž považovat za zásah do práva na samosprávu podle čl. 100 odst. 1 Ústavy. Návrh neusiluje o nezměnitelnost územních plánů, nicméně vidí rozdíl mezi tím, děje-li se změna ve standardním řízení upraveném zákonem za účasti zainteresovaných stran, které vede a v němž činí rozhodnutí odpovědný politický aktér (obec), a tím, že zruší územní plán po mnoha letech soud vrchnostenským rozhodnutím. Takový nepřiměřený zásah soudu, byť v souladu se zákonem, je dle něj rozporný s právem na samosprávu;

e) opatření obecné povahy podléhají standardnímu přezkumnému řízení správním orgánem podle § 94 až 99 správního řádu, které lze v souladu s § 174 odst. 2 správního řádu zahájit nejpozději ve lhůtě tří let od jejich účinnosti. Novelou § 188 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb. však byly z přezkumného řízení vyloučeny územní plány vyhlášené obecně závaznými vyhláškami (tj. územní plány přijaté před 1. 1. 2007). Zákonodárce tak navodil paradoxní situaci, kdy část územních plánů nelze v přezkumném řízení podle správního řádu přezkoumat vůbec a zbývající část pouze ve lhůtě tří let od jejich účinnosti. Současně je ale soudní přezkum u všech plánů časově neomezený, ačkoliv výsledek soudního i správního přezkumu může v obou případech vést ke zrušení územního plánu;

f) v přípravných pracích chybí jakákoli zmínka či zdůvodnění této časově neomezené možnosti přezkumu, popř. poukaz na požadavky obecné spravedlnosti (viz sub 13);

g) taková právní úprava, jež umožňuje prostřednictvím soudního rozhodnutí zasahovat do práva vlastnického či práva na podnikání třetích osob a která zároveň nestanoví žádné časové omezení pro navrhovatele k podání příslušného návrhu k soudu, je zjevně neslučitelná s požadavky Úmluvy. Zde navrhovatel poukazuje na rozsudek ESLP ve věci Kirova a další proti Bulharsku (žádost č. 31836/04, bod 32);

h) protiústavnost úpravy lhůty pro podání návrhu shledává i v tom, že opomenutí zákonodárce má za následek i ústavně neakceptovatelnou nerovnost dvou skupin subjektů [odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.)]. To je dáno zněním druhé věty § 101a odst. 1 s. ř. s. (podání žaloby je omezeno zákonnou lhůtou, a je-li tedy navrhovatel povinen podat návrh na zrušení opatření společně se žalobou, musí návrh doručit soudu v této totožné zákonné lhůtě). Zákonodárce tak rozlišuje dvě skupiny možných navrhovatelů zrušení opatření obecné povahy; první skupinou jsou osoby, kterým bylo oznámeno správní rozhodnutí, pro jehož vydání bylo užito opatření (těmto § 101d odst. 1 s. ř. s. stanoví lhůtu k podání návrhu), a druhou skupinou jsou osoby, které buď žádné správní řízení nezahájily, nebo sice zahájily, avšak dosud jim nebylo oznámeno správní rozhodnutí (těmto § 101a odst. 1 s. ř. s. žádnou lhůtu nestanoví).