31. Vedlejší účastník řízení ve své replice rovněž odmítá argumentaci Ministerstva zdravotnictví a setrvává na stanovisku, že regulace péče poskytované poskytovateli sociálních služeb by mohla být provedena v úhradové vyhlášce „jen za předpokladu změny zákonné úpravy. K té však nedošlo, a ministerstvo proto nebylo oprávněno úhradu za péči poskytovanou v zařízeních sociálních služeb regulovat tím způsobem, který zvolilo“. Pokud Ministerstvo zdravotnictví shledává oporu pro vydání napadených ustanovení úhradové vyhlášky v ustanovení § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění ve spojení s ustanovením § 11 zákona o zdravotních službách, nelze prý z pouhého faktu, že poskytování zdravotních služeb je možné i v zařízeních sociálních služeb, dovodit závěr, že „ministerstvo mohlo úhradovou vyhláškou regulovat též takovouto zdravotní péči. Ustanovení § 11 zákona o zdravotních službách se totiž týká oprávnění k poskytování zdravotních služeb a nelze z něj dovozovat shodné postavení poskytovatelů zdravotních služeb a poskytovatelů sociálních služeb. Ustanovení § 17a zákona o veřejném zdravotním pojištění je bez pochybností lex specialis k § 17 téhož zákona“. Navíc, pokud by byl argument ministerstva správný, je otázkou, proč nebyla péče poskytovaná poskytovateli sociálních služeb zařazena do regulace úhradovou vyhláškou již od účinnosti zákona č. 372/2011 Sb.,tj. od 1. 4. 2012.