11. Rozdílnou judikaturní praxi bylo možné vysledovat také v rozhodování obecných soudů o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním společné věci. Např. ve věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 62/2004 Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) změnil svůj původní právní názor, který zaujal v předchozím rozhodnutí v této věci, a nově věc v rozsudku ze dne 5. 5. 2010 č. j. 16 Co 425/2008-129 posoudil podle právního názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 471/05. Proti rozsudku krajského soudu bylo podáno dovolání, a protože senát Nejvyššího soudu 22 Cdo, který ho měl podle rozvrhu práce projednat a rozhodnout o něm, dospěl k odlišnému právnímu názoru od toho, jenž byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. 22 Cdo 2624/2003, podle kterého bezdůvodné obohacení podílového spoluvlastníka užívajícího věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu vzniká bez ohledu na to, zda o takovém užívání rozhodla většina spoluvlastníků počítaná podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů nebo užívání bylo upraveno dohodou spoluvlastníků nebo o užívání rozhodl soud, nevyplývá-li ovšem z dohody spoluvlastníků něco jiného (např. že si za užívání nad rámec odpovídající spoluvlastnickému podílu nebudou nic hradit), rozhodl o postoupení věci [podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)] velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“). Po projednání přijal velký senát závěry formulované v právní větě rozsudku ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. 31 Cdo 503/2011 (rozsudek byl publikován pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek): „Užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.).“ V odůvodnění kromě jiného připomenul, že již v rozsudku ze dne 12. 8. 2009 sp. zn. 28 Cdo 75/2009 Nejvyšší soud upozornil na nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 471/05, avšak vzápětí konstatoval, že v pozdějším nálezu ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 383/05 „Ústavní soud zcela potvrdil správnost právního posouzení obdobných nároků tak, jak je dosahováno na půdě Nejvyššího soudu, když uvedl, že z hlediska ústavněprávního aprobuje judikaturu obecných soudů, z níž plyne, že v případě, že spoluvlastník neužívá (nemůže užívat) společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by mezi ním a druhým spoluvlastníkem (ostatními spoluvlastníky) byla uzavřena nájemní či jiná smlouva, spočívá (bezdůvodné) obohacení druhého spoluvlastníka (ostatních spoluvlastníků) v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví (než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu) bez placení úhrady za užívání tohoto podílu“. Po přijetí rozsudku lze sledovat, že judikatura Nejvyššího soudu je v uvedené věci konstantní [srov. např. usnesení ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 28 Cdo 4162/2014, usnesení ze dne 7. 10. 2015 sp. zn. 28 Cdo 1602/2015, rozsudek ze dne 13. 1. 2016 sp. zn. 22 Cdo 3983/2015, usnesení ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. 28 Cdo 5269/2014, usnesení ze dne 4. 7. 2016 sp. zn. 28 Cdo 1331/2016, usnesení ze dne 11. 10. 2017 sp. zn. 28 Cdo 3259/2017, usnesení ze dne 30. 5. 2018 sp. zn. 22 Cdo 6104/2017 - pozn. toto usnesení je napadeno ústavní stížností vedenou pod sp. zn. III. ÚS 2761/18; přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013 sp. zn. 28 Cdo 3762/2011, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 13. 6. 2013 sp. zn. III. ÚS 1275/13 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) jako zjevně neopodstatněnou odmítl].