IV. Průběh řízení před Ústavním soudem

IV. 1 Argumentace navrhovatelky

10. Také v důsledku judikatury Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.)] byl po více než 20 letech složitých vyjednávání v rámci restitučního zákonodárství přijat zákon o majetkovém vyrovnání, jehož cílem byla podle důvodové zprávy zaprvé částečná náprava některých majetkových křivd spáchaných komunistickým režimem na církvích a náboženských společnostech, zadruhé vytvoření podmínek pro hospodářskou odluku církve od státu. Součástí zákona bylo naplnění závazku státu chránit základní práva a svobody plynoucí z čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) zaručujícího právo svobodně vyjadřovat náboženství a čl. 16 odst. 2 Listiny, podle něhož církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce, a to nezávisle na státních orgánech. Citovaný zákon v mezích možností státu s přihlédnutím k principu minimalizace dopadů na třetí subjekty kombinuje při nápravě křivd naturální restituci i finanční náhradu a komplementárně k tomu ukončuje financování „osobních požitků duchovních“ a jiných věcných nákladů spojených „s výkonem bohoslužeb a jiných náboženských úkonů i s církevní administrativou“ státem. Podle § 15 uvedeného zákona má být registrovaným církvím a náboženským společnostem v průběhu 30 let, počínaje rokem 2013, ve stanoveném poměru (80 % Církev římskokatolická, 20 % ostatní církve a náboženské společnosti) vyplaceno celkem 59 miliard Kč (před zohledněním inflačního vývoje).

11. Zákon o majetkovém vyrovnání byl jako celek podroben přezkumu Ústavního soudu [nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.)]; podle navrhovatelky Ústavní soud v citovaném nálezu vypořádal široké spektrum námitek i sporných tvrzení vyčerpávajícím způsobem. Tytéž námitky se znovu objevily ve sněmovní rozpravě na podporu přijetí napadeného zákona č. 125/2019 Sb., přestože právní ani skutkový stav nedoznal od doby posledního rozhodování Ústavního soudu ve věci žádných relevantních změn, pro které by měly vzniknout pochybnosti o platnosti závěrů Ústavního soudu a ústavnosti zákona o majetkovém vyrovnání.

12. Neústavnost zákona č. 125/2019 Sb. dovozuje navrhovatelka především ze skutečnosti, že ani jeho předkladatelé, ani vláda netvrdí, že by šlo o zákon daňový (v ústavněprávním smyslu); naopak nezastírají, že jediným cílem napadeného zákona je faktické snížení restituční finanční náhrady, jejíž výše je podle aktuálních vládních a některých nevládních stran nepřiměřeně vysoká (viz i důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 125/2019 Sb.). Ačkoli si je navrhovatelka vědoma skutečnosti, že úmysl zákonodárce sám o sobě neústavnost právního předpisu založit nemůže, jde o významné interpretační vodítko. Ústavní soud se již v minulosti vymezil proti uvalení toliko formální daně, jež ve skutečnosti sloužila k jednostrannému snížení existujícího nároku třetí osoby vůči státu [nález sp. zn. Pl. ÚS 53/10 ze dne 19. 4. 2011 (N 75/61 SbNU 137; 119/2011 Sb.) - podrobněji viz dále body 52 a 71]. Pouhá politická dohoda vládně odpovědných stran podle navrhovatelky ke zhojení uvedené protiústavnosti nepostačuje - nárok na finanční náhradu na základě zákona o majetkovém vyrovnání oprávněným subjektům je snižován retroaktivně v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) i principem právní jistoty.

13. Dalším zásadním nedostatkem napadaného zdanění předmětných finančních náhrad je zjevné založení nerovnosti mezi dotčenými subjekty a oprávněnými osobami podle jiných restitučních předpisů, jejichž náhrady žádné dani nepodléhaly. Tím zákonodárce porušuje čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 Úmluvy i čl. 1 Listiny a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen „Pakt“) - viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 18/15 ze dne 28. 6. 2016 (N 121/81 SbNU 889; 271/2016 Sb.). Diskriminační je uvedené zdanění také proto, že je podmíněno kritériem náboženství. Zákonem č. 125/2019 Sb. zákonodárce zavádí neodůvodněnou nerovnost i mezi jednotlivými nároky plynoucími ze zákona o majetkovém vyrovnání, konkrétně mezi nezdaněnými naturálními obligacemi a finanční náhradou za majetek, který z různých důvodů naturálně vydat nelze. Poměr mezi jednotlivými plněními se přitom u dotčených církví liší. Zatímco například Církev římskokatolická získává zpět rozsáhlý majetek naturální formou, malé církve jsou v podstatně větším poměru odkázány na finanční náhradu. Zvolený model zdanění je proto bez zjevného důvodu disproporční.

14. Navrhovatelka vyjadřuje přesvědčení, korespondující podle jejího názoru se závěry Ústavního soudu vyslovenými v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 10/13 či sp. zn. III. ÚS 3397/17 ze dne 29. 1. 2019, že dotčeným církvím pohledávka za státem vznikla ve výši celé částky finanční náhrady okamžikem splnění podmínek stanovených v § 15 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání, tj. projevením vůle uzavřít se státem smlouvu o vypořádání podle § 16 téhož zákona. Na této skutečnosti nic nemění § 15 odst. 3 zákona rozkládající plnění státu do třiceti ročních splátek. Odložená splatnost existujícího nároku a ústavněprávně chráněného legitimního očekávání jeho nabytí ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě na podstatě věci nic nemění.

15. Navrhovatelka dále odkazuje na sdělení Ministerstva kultury č. 55/2013 Sb. a vyzdvihuje princip pacta sunt servanda jako jeden z atributů právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy [nález sp. zn. I. ÚS 34/17 ze dne 25. 7. 2017 (N 132/86 SbNU 247)], který působí i vůči zákonodárci ve formě příkazu respektovat při normotvorné činnosti existující závazkové vztahy a právní nároky jimi založené. Oprávněné subjekty na sebe konsenzuálním jednáním vzaly rizika spojená s odloženými splátkami, aby vyšly vstříc potřebám státu a jeho rozpočtové zátěži. Uzavřením smluv bylo založeno legitimní očekávání spočívající v důvěře v právo, které by dlužník-stát mohl v budoucnu měnit (nález sp. zn. III. ÚS 3397/17, bod 37).

16. Změna provedená zákonem č. 125/2019 Sb. nese znaky pravé retroaktivity, jež je zásadně nepřípustná; navrhovatelka vyjadřuje přesvědčení, že legislativně-technický charakter § 15 odst. 1 a 2 zákona o majetkovém vyrovnání (výjimečně odůvodněný individuální charakter zákonného ustanovení) vylučuje jeho přímou či nepřímou novelizaci, aniž by byl porušen zákaz retroaktivity. V případě zákona č. 125/2019 Sb. nejsou dány výjimečné důvody pro ústavní akceptaci jeho retroaktivního účinku (např. hospodářská krize státu, kontext součásti širších opatření ke zmírnění krize, nikoli osamoceného selektivního zásahu).

17. Skutečnost, že nárok na vyplacení finančních náhrad podle uzavřených smluv vycházejících z § 15 a 16 zákona o majetkovém vyrovnání vznikl jako celek v plné výši před účinností zákona č. 125/2019 Sb., lze bezpečně prokázat i daňovou a účetní praxí. Nárok na výplatu finančních náhrad v celkové výši 59 miliard Kč je veden v účetní rozvaze Ministerstva kultury jako „ostatní dlouhodobý závazek“ k roku 2012, kdy byl zákon o majetkovém vyrovnání schválen. Stejně se závazkem pracuje Český statistický úřad i Nejvyšší kontrolní úřad; také oprávněné církve uplatnily jim připadající část finanční náhrady v plné výši v daňovém přiznání za rok 2013 v souladu s § 18a odst. 1 písm. f) zákona o daních z příjmů, v tehdy platném znění, jako nezdanitelný příjem. Z daňového hlediska zákon č. 125/2019 Sb. dopadá na prázdnou množinu příjmů, neboť daňově a účetně již zdanitelný příjem finanční náhrady na straně církví nevznikne; ustanovení § 18a odst. 1 písm. f) zákona o daních z příjmů již v tuto chvíli (před ani po novelizaci) účinky nevyvolá.

18. Předmětnou daň uvalenou na finanční náhrady zákonem č. 125/2019 Sb. podle navrhovatelky z materiálního hlediska za daň považovat nelze (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 53/10), což je podstatná skutečnost z hlediska rozsahu ústavněprávního přezkumu. Nejde o ústavně aprobovaný zásah do vlastnického práva (čl. 11 odst. 5 Listiny), nýbrž o právní jistotu oprávněné osoby o již vzniklém individualizovaném právním nároku; rozložená splatnost finanční náhrady přitom není rozhodná. Původně stanovená výše finančních náhrad byla výsledkem konsenzuálních dohod, stvrzených jak v § 15 zákona o majetkovém vyrovnání, tak následným uzavřením smluv podle 16 téhož zákona. Právě moment uzavření smluv podložených zákonem o majetkovém vyrovnání oprávněným církvím vytvořil legitimní očekávání, že ze strany státu nebude vzniklý nárok dodatečně měněn či zpochybňován.

19. Snížení stanovené výše finančních náhrad nelze obhájit ani z hlediska účelu jejich vyplacení - nelze přehlížet jejich restituční charakter. Ten není možné zpochybnit ani ve vztahu k církvím či náboženským společnostem, v jejichž případě převažovala vyrovnávací složka finanční náhrady nad složkou restituční, neboť jde o politickou dohodu státu a dotčených církví, působící vůči širšímu segmentu společnosti ve smyslu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (bod 101). Byl-li stát aktérem dohody předcházející přijetí zákona o majetkovém vyrovnání, podle které byla přerozdělena finanční náhrada náležející původně Církvi římskokatolické (za jejího souhlasu) mezi další církve, nemůže nyní namítat, že by tím finanční náhrada ve své části či celku „ztratila“ svůj restituční charakter.

20. V dalším textu návrhu se navrhovatelka obsáhle vyjadřuje k přiměřenosti výše finančních náhrad z hlediska kontextu zmírnění majetkových křivd, současných ekonomických podmínek i rozsahu původního majetku církví, neboť právě jejich „nepřiměřenost“ byla motivací zákonodárce k přijetí zákona č. 125/2019 Sb. Sama důvodová zpráva k návrhu zákona č. 125/2019 Sb. přitom cíle vlastní daňové legislativě ani neobsahuje, naopak výslovně zákon označuje za „krok vedoucí k tomu, aby finanční náhrada ve svém konečném důsledku byla přiměřená“. Tentýž závěr opakuje souhlasné stanovisko vlády (sněmovní tisk č. 38/1) přiznáním, že záměrem je finanční náhradu dodatečně snížit o daňovou povinnost. Dotčení političtí aktéři v době projednávání návrhu zákona č. 125/2019 Sb. opírali své stanovisko o nepřiměřenosti finančních náhrad o existenci ekonomických analýz. Navrhovatelka v této souvislosti za účelem zjištění skutkového stavu navrhuje podle § 49 odst. 1 zákona o Ústavním soudu výslech v návrhu uvedených svědků.

21. Navrhovatelka s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, podle které novela právního předpisu nemá samostatnou normativní existenci, uvádí jako primární petit návrhu vypuštění slov „s výjimkou finanční náhrady“ z § 18a zákona o daních z příjmů. Jelikož však Ústavní soud v minulosti z tohoto pravidla ve vztahu k derogační části novely již učinil výjimku [nález sp. zn. I. ÚS 1696/09 ze dne 8. 2. 2011 (N 13/60 SbNU 127); nález sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.)], navrhuje alternativně i zrušení zákona č. 125/2019 Sb., který zároveň ruší § 15 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání; zvrácení účinku, jenž by do budoucna znamenal otevření dalším pokusům zákonodárce o protiústavní snížení přiznaných finančních náhrad, nelze dosáhnout jiným způsobem.

IV. 2 Argumentace dalších navrhovatelek

22. Skupina poslanců nad rámec výše uvedeného upozorňuje na obecný přístup zákonodárce ke zdanění restitučních plnění a jejich osvobození od daně z příjmů [§ 4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů], neboť zdanění náhrad za způsobené majetkové křivdy by popíralo a mařilo účel restitucí. Z tohoto principu zákonodárce napadenou úpravou činí nedůvodnou výjimku. Restituce majetku přitom není příjmem, nýbrž snahou o obnovení původní majetkové podstaty; není důvod činit rozdíl mezi naturální a finanční formou restituce.

23. V uzavřených smlouvách spatřuje skupina poslanců soukromoprávní závazkový vztah analogicky připodobitelný k uzavření smlouvy o narovnání podle § 1903 a násl. občanského zákoníku (viz také § 16 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání, zakotvující subsidiární použití občanského zákoníku). Pro zdůraznění principu pacta sunt servanda další navrhovatelka zmiňuje čl. 5.1 vzorové smlouvy o vypořádání, v němž se stát výslovně zavázal, že nebude mařit její účel. Vrchnostenské postavení státu jako tvůrce daňových předpisů není nezávislé na dopadu daňové legislativy do jeho povinnosti plnit závazky plynoucí ze smluv o vypořádání.

24. Návrh druhé skupiny senátorů zdůrazňuje, že riziko přijetí ústavně nekonformní právní úpravy bylo v době projednávání napadených ustanovení často skloňováno. Zákonodárce si byl uvedeného nedostatku plně vědom, a přesto úpravu přijal. Předkladatelé zákona č. 125/2019 Sb. si byli dokonce vědomi skutečnosti, že podmínky uzavřených smluv o vypořádání nelze jednostranně změnit, a proto využili mocenského postavení státu, kteroužto možnost druhá smluvní strana nemá, čímž je založena neodůvodněná nerovnost.

25. Napadená úprava podle další navrhovatelky vysílá také nebezpečný signál právní jistotě jiných veřejně prospěšných poplatníků (např. kulturní, tělovýchovné, hasičské spolky), že jim dosud poskytnutá plnění ve smyslu § 18a odst. 1 zákona o daních z příjmů budou v budoucnu zdaněna.

IV. 3 Vyjádření účastníků a vedlejších účastnic

26. Ústavní soud podle § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyzval Poslaneckou sněmovnu a Senát (jako účastníky řízení), vládu a veřejnou ochránkyni práv, aby se vyjádřily k návrhu; veřejná ochrankyně práv do řízení nevstoupila.

27. Poslanecká sněmovna se ve svém vyjádření omezila na průběh legislativního procesu přijetí napadeného zákona. Poslanecký návrh zákona, kterým má být do § 18a odst. 1 písm. f) zákona o daních z příjmů vložena slova „s výjimkou finanční náhrady“ a zrušen § 15 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání, vyhlášený pod č. 125/2019 Sb., byl poslancům rozeslán jako tisk č. 38/0 dne 20. 12. 2017 a následující den zaslán vládě k vyjádření, která své souhlasné stanovisko zaslala 12. 1. 2018. V prvním čtení byl 28. 2. 2018 návrh zákona přikázán rozpočtovému výboru (garanční výbor) a ústavně právnímu výboru. Rozpočtový výbor doporučil usnesením ze dne 7. 6. 2018 návrh zákona schválit (tisk 38/5) a ústavně právní výbor doporučil dne 10. 9. 2018 přijetí pozměňovacích návrhů (tisk 38/6). Ve druhém čtení prošel návrh zákona obecnou i podrobnou rozpravou 13. 12. 2018. Dne 10. 1. 2019 bylo poslancům doručeno stanovisko garančního výboru, který Poslanecké sněmovně doporučil přijetí návrhu zákona (tisk 38/8). V rámci třetího čtení byl 23. 1. 2019 usnesením Poslanecké sněmovny č. 435 návrh zákona schválen ve znění přijatých pozměňovacích návrhů - z přítomných 172 poslanců hlasovalo 106 pro, 56 bylo proti. Poté byl návrh zákona postoupen Senátu, který jej dne 27. 2. 2019 na 6. schůzi jako senátní tisk č. 35 projednal a přijal usnesení č. 111, kterým jej zamítl, a současně přijal doprovodné usnesení č. 112. Návrh zákona byl ve znění, v němž byl postoupen Senátu, doručen Poslanecké sněmovně, která hlasováním dne 23. 4. 2019 setrvala na původním návrhu zákona. Prezident republiky zákon podepsal 2. 5. 2019.

28. Senát ve svém vyjádření uvedl, že návrh zákona mu byl postoupen dne 29. 1. 2019 a organizační výbor Senátu návrh zákona přikázal k projednání ústavně-právnímu výboru (garanční výbor) a výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Oba výbory doporučily návrh zákona zamítnout. Usnesením č. 111 Senát návrh zákona zamítl; ze 74 přítomných senátorů hlasovalo 64 pro zamítnutí návrhu, 3 proti a 7 senátorů se hlasování zdrželo. Mimořádně přijal Senát také doprovodné usnesení č. 112, jímž konstatoval rozpor návrhu zákona č. 125/2019 Sb. se základními principy právního státu. Ve vyjádření Senát dodává přehled vystoupení některých z 26 senátorů, kteří při projednávání vyslovili podrobnější pochybnosti o ústavní konformitě návrhu zákona a apelovali na poslance, aby veto Senátu nepřehlasovali.

29. Vláda sdělila, že vstupuje do řízení jako vedlejší účastnice a navrhla zamítnutí projednávaných návrhů. Ve vyjádření uvedla, že ji k souhlasu s předloženým návrhem zákona vedla pochybnost o použitém způsobu výpočtu výše finančních náhrad, která podle ní značně převyšuje skutečnou hodnotu majetku, jehož nevydání je prostřednictvím náhrad kompenzováno. Zdanění finanční náhrady je podle vlády legitimním prostředkem, jak vzniklou disproporci alespoň částečně narovnat. Vláda akcentuje politický aspekt daňové legislativy, vycházející z ustálené judikatury Ústavního soudu [srov. výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 18/15, nález sp. zn. Pl. ÚS 32/15 ze dne 6. 12. 2016 (N 232/83 SbNU 605; 40/2017 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. 8. 2017 (N 138/86 SbNU 333; 338/2017 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 29/08 ze dne 21. 4. 2009 (N 89/53 SbNU 125; 181/2009 Sb.)]. Dále vláda vyjadřuje přesvědčení, že předmětem daně může být (a v některých případech také je) i plnění představující náhradu škody či nemajetkové újmy - jde o volbu zákonodárce. Zásada rovnosti je podle vlády zachována, neboť je se všemi subjekty spadajícími pod osobní působnost zákona o majetkovém vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, zacházeno stejně. Vzhledem k výši daňové zátěže (19% daň z příjmů právnických osob) a obecným principům výpočtu daně z příjmu pak nepřichází do úvahy ani hrozba zapovězeného rdousícího efektu [nález sp. zn. Pl. ÚS 3/02 ze dne 13. 8. 2002 (N 105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.)]. Zákon č. 125/2019 Sb. je projevem nepravé retroaktivity, jež je v zásadě přípustná a v daňové oblasti běžná. Není porušeno ani legitimní očekávání osob oprávněných podle zákona o majetkovém vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, jejich očekávání naopak bylo a je naplňováno.

IV. 4 Replika navrhovatelky a dalších navrhovatelek

30. Ústavní soud zaslal všechna vyjádření navrhovatelce a dalším navrhovatelkám k replice. Skupina poslanců repliku nepodala.

31. Skupina senátorů v replice ze dne 11. 7. 2019 sdělila, že z vyjádření vlády (odrážející vůli většiny Poslanecké sněmovny) je patrný symbolický význam napadené právní úpravy převládající nad racionálním úmyslem skutečných právních důsledků - takový přístup k právní regulaci navrhovatelka odmítá. Akcentuje dále vládou nově uplatněný argument o neústavnosti § 15 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání, který je v přímém rozporu s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (zejména body 220, 343), v němž Ústavní soud podrobil ústavněprávnímu přezkumu celý zákon o majetkovém vyrovnání. Ačkoli je navrhovatelka přesvědčena, že ve věci nejde o daňovou problematiku a Ústavní soud ve své přezkumné pravomoci není omezen vlastní judikaturou vztahující se k daňovým otázkám, neobstála by podle názoru navrhovatelky napadená úprava ani v měřítku přezkumu ústavní konformity daňové legislativy. Ani při jejím přijímání není zákonodárce vyvázán z povinnosti respektovat požadavky plynoucí z ústavního pořádku (vedle zákazu rdousícího efektu především zákaz svévole a zachování principu rovnosti). Napadená úprava, jejímž dopadem je zdanění šestnácti daňových poplatníků se zanedbatelným přínosem pro státní rozpočet, především postrádá legitimní cíl a racionální zdůvodnění (vyslovení ničím nepodložené pochybnosti nad přiměřeností výše finančních náhrad jím není), nese znaky libovůle a porušuje princip rovnosti - hodnocení tohoto aspektu ze strany vlády omezující se na množinu osob oprávněných podle zákona o majetkovém vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, je formalistické.

32. Druhá skupina senátorů se připojila k argumentaci navrhovatelky i skupiny poslanců a zaujala stanovisko zejména k vyjádření vlády. Podobně jako navrhovatelka uvádí, že vládou vyjádřená pochybnost nad přiměřeností výše stanovených finančních náhrad postrádá objektivní podklad. V průběhu legislativního procesu nebyl vůbec vyjasněn dopad návrhu napadeného zákona do státního rozpočtu, jak je u daňové legislativy obvyklé a žádoucí; vláda dokonce přiznává, že v případě vykázané ztráty daňových subjektů nebude mít zdanění finanční náhrady efekt žádný, čímž nepřímo potvrzuje argumentaci navrhovatelek, že materiálně není snížení finanční náhrady věcí daňovou. Podobně jako navrhovatelka i druhá skupina senátorů upozorňuje, že argumentace navrhovatelek požadujících zrušení napadené právní úpravy neodporuje vládou (blanketně) citované judikatuře Ústavního soudu k daňové problematice, právě naopak je s ní souladná a na ní postavená.

IV. 5 Upuštění od ústního jednání

33. Po shora rekapitulovaném průběhu řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že není třeba ve věci konat ústní jednání, neboť by nepřineslo další objasnění věci, než jaké přinesla písemná podání navrhovatelky, účastníků a vedlejších účastnic řízení. S ohledem na znění § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl Ústavní soud bez konání ústního jednání a jako nedůvodné zamítl návrhy na provedení výslechu svědků Andreje Babiše, Jaroslava Faltýnka, Jana Hamáčka, Jana Chvojky a Aleny Schillerové. Od navržených svědků nelze očekávat po skutkové stránce žádná nová zjištění, která by mohla mít význam pro rozhodnutí soudu.