29. Vláda sdělila, že vstupuje do řízení jako vedlejší účastnice a navrhla zamítnutí projednávaných návrhů. Ve vyjádření uvedla, že ji k souhlasu s předloženým návrhem zákona vedla pochybnost o použitém způsobu výpočtu výše finančních náhrad, která podle ní značně převyšuje skutečnou hodnotu majetku, jehož nevydání je prostřednictvím náhrad kompenzováno. Zdanění finanční náhrady je podle vlády legitimním prostředkem, jak vzniklou disproporci alespoň částečně narovnat. Vláda akcentuje politický aspekt daňové legislativy, vycházející z ustálené judikatury Ústavního soudu [srov. výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 18/15, nález sp. zn. Pl. ÚS 32/15 ze dne 6. 12. 2016 (N 232/83 SbNU 605; 40/2017 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. 8. 2017 (N 138/86 SbNU 333; 338/2017 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 29/08 ze dne 21. 4. 2009 (N 89/53 SbNU 125; 181/2009 Sb.)]. Dále vláda vyjadřuje přesvědčení, že předmětem daně může být (a v některých případech také je) i plnění představující náhradu škody či nemajetkové újmy - jde o volbu zákonodárce. Zásada rovnosti je podle vlády zachována, neboť je se všemi subjekty spadajícími pod osobní působnost zákona o majetkovém vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, zacházeno stejně. Vzhledem k výši daňové zátěže (19% daň z příjmů právnických osob) a obecným principům výpočtu daně z příjmu pak nepřichází do úvahy ani hrozba zapovězeného rdousícího efektu [nález sp. zn. Pl. ÚS 3/02 ze dne 13. 8. 2002 (N 105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.)]. Zákon č. 125/2019 Sb. je projevem nepravé retroaktivity, jež je v zásadě přípustná a v daňové oblasti běžná. Není porušeno ani legitimní očekávání osob oprávněných podle zákona o majetkovém vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, jejich očekávání naopak bylo a je naplňováno.