52. Ústavní soud vícekrát zdůraznil závažnost a význam základního práva na informační sebeurčení v demokratické společnosti materiálně pojímaného právního státu. K tomu v bodu 30 odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 vyslovil: „Pokud jednotlivci nebude garantována možnost hlídat a kontrolovat obsah i rozsah osobních dat a informací jím poskytnutých, jež mají být zveřejněny, uchovány či použity k jiným než původním účelům, nebude-li mít možnost rozpoznat a zhodnotit důvěryhodnost svého potenciálního komunikačního partnera a případně tomu uzpůsobit i své jednání, pak nutně dochází k omezení až potlačování jeho práv a svobod, a nelze tak již nadále hovořit o svobodné a demokratické společnosti. Právo na informační sebeurčení [...] je tak nezbytnou podmínkou nejen pro svobodný rozvoj a seberealizaci jednotlivce ve společnosti, nýbrž i pro ustavení svobodného a demokratického komunikačního řádu. Zjednodušeně řečeno, v podmínkách vševědoucího a všudypřítomného státu a veřejné moci se svoboda projevu, právo na soukromí a právo svobodné volby chování a konání stávají prakticky neexistujícími a iluzorními.“ Tento imperativ je třeba mít na paměti pro vlastní poměření v kolizi stojících základních práv, resp. základního práva a ústavně aprobovaného veřejného (oprávněného) zájmu. Avšak s rozdílem, že v posuzované věci nejde přímo o „kontrolu“ jednotlivce „všudypřítomnou“ veřejnou mocí, nýbrž o demokratickým zákonodárcem stanovené právo soukromých subjektů nikoli zveřejňovat, nýbrž interně zpracovávat osobní (avšak nikoli citlivé - viz dále) údaje jiných soukromých osob - spotřebitelů. Tyto dílčí rozdíly představují na pozadí obecného vymezení práva na informační sebeurčení jedny ze základních východisek vlastního ústavněprávního přezkumu napadených ustanovení.