73. Ze zařazení napadeného ustanovení do zákona o ochraně spotřebitele a snad i z jeho historického výkladu lze usoudit, že obecným účelem je vlastní ochrana spotřebitelů. Avšak metodou výkladu teleologického lze s přihlédnutím k logice věci dospět k závěru, že smyslem napadeného ustanovení je umožnit prodávajícím účinné posouzení bonity spotřebitelů a chránit je, potažmo společnost a chod ekonomiky před neúměrným předlužováním jejích členů. Tyto dva účely mohou stát vedle sebe a navzájem se doplňovat. Při nutnosti spotřebitele udělit souhlas se zpracováním údajů o jeho dluzích je prostou skutečností, že část spotřebitelů tento souhlas neudělí, potažmo při žádosti o úvěr své dosud nesplacené závazky zatají. Stejně tak se lze domnívat, že část spotřebitelů by zatajila i dluhy po datu splatnosti, což je ostatně situace, na niž napadené ustanovení reaguje. Úřad mimo jiné připomněl, že účel napadeného ustanovení není dostatečně určitý ani výslovně vyjádřený. Podle Ústavního soudu však lze ze znění napadeného ustanovení, jakož i celého § 20z zákona o ochraně spotřebitele tento účel seznat. Nadto je § 20z odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele uvozen slovy: „Za účelem ochrany práv a právem chráněných zájmů prodávajících a spotřebitelů [...].“ Část dovozeného účelu je tak ze zákona zřejmá, část z něj nepřímo vyplývá.