26. V nálezu ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 40/17 (N 143/107 SbNU 187; 344/2021 Sb.) se Ústavní soud zabýval ústavností regulace poskytování doplatku na bydlení na základě toho, zda žadatel bydlí v oblasti se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů, kterou vyhlásila obec opatřením obecné povahy. Tuto úpravu Ústavní soud posoudil jako nesouladnou s ústavním pořádkem také z toho důvodu, že byla nastavena plošně a neadresně: „Vazba nároku na doplatek na bydlení na neexistenci lokality označené za sociálně vyloučenou, jež nemá osobní (individuální) základ, je zcela mimo rámec ,půdorysu' podmínek pro uplatnění práva na pomoc v hmotné nouzi vyplývajících z čl. 30 odst. 2 Listiny a možností jejich zákonného omezení ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny, a je tak ústavně nepřípustným zásahem do základního práva, odporujícím čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1 Listiny.“ Obdobně v nálezu ze dne 23. 4. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 2/08 (N 73/49 SbNU 85; 166/2008 Sb.) považoval Ústavní soud za nesouladný s ústavním pořádkem stav, kdy „kvůli neurčitému počtu zneuživatelů nemocenských dávek plošně postihuje všechny kategorie zaměstnanců. Výsledkem je stav, kdy převážná většina zaměstnanců zůstává po dobu prvých tří dnů pracovní neschopnosti bez jakýchkoliv prostředků, zatímco jejich povinnost platit pojistné zůstala nedotčena“. V obou nálezech tak byl Ústavním soudem kritizován „plošný“ dopad regulace, která byla zavedena kvůli omezenému počtu osob dopouštějících se nevhodného, popř. nezákonného chování.