(1) Každý důl, v němž se pracuje, musí míti alespoň 2 dobře schůdné, od sebe spolehlivě oddělené a na sobě nezávislé východy, aby osazenstvo ze všech pater a pracovišť se mohlo kdykoliv dostati na povrch alespoň jedním z nich, stane-li se druhý neschůdným.

(2) Jámy, určené za takové východy, musí býti opatřeny žebříky, i když mají těžní zařízení. Jen je-li ze všech částí dolu snadno dosažitelné jiné spojení se sousedním dolem, mohou žebříky odpadnouti v jedné z jam určených za východ z dolu.

(3) Výjimky z ustanovení předešlých dvou odstavců povoluje obvodní báňský úřad, ale jen na přechodnou dobu a je-li povolení výjimky odůvodněno zvláštními poměry provozu.

(4) Obvodní báňský úřad rozhodne v každém jednotlivém případě, musí-li býti v jámě, určené pro východ z dolu, udržováno nouzové těžní zařízení, jehož by bylo možno použiti alespoň při hrozícím nebezpečí k jízdě lidí.

(5) Hlavní cesty vedoucí k východům z dolu, buďtež označeny význačnými, dobře udržovanými tabulkami a šipkami nebo jiným dobře srozumitelným znamením, na př. pásem, vyznačeným po pravé straně směrem k východu. Kde se neužívá elektrických lamp, musí býti označení východu z dolu provedeno způsobem, umožňujícím snadnou orientaci hmatem.

(6) Výstupní dveře nouzového východu z dolu musejí býti upraveny tak, aby se daly zevnitř kdykoliv lehce a bez klíče otevříti. Pokud jsou tyto východy mimo obvod, ve kterém je postaráno o stálý dozor, musejí býti vstupní dveře uzavřeny tak, aby byl znemožněn vstup bez užití klíče.

(7) Důlní osazenstvo budiž vhodným způsobem poučováno o záchranných cestách z pracovních míst. Alespoň jednou za rok musí býti z každého samostatného větrního oddělení a z každé pracovní směny několik dělníků (podle počtu pracujících v tomto větrním oddělení a ve směně, nejméně však 3 dělníci) přivedeno záchrannými cestami až k nouzovému jámovému východu. Při výběru těchto dělníků budiž vzat zřetel hlavně na dělníky zkušené, rozvážné a s vyvinutým smyslem pro odpovědnost. Vykonání tohoto cvičení budiž zapsáno do služební knihy.