(4) Zde je třeba připomenout, že dřívější rozlišování, dosud někdy ještě v praxi užívané, mezi „kujným železem“ v užším smyslu a „ocelí“ pozbylo svého významu. Podle platných technických norem československých (i většiny států vyrábějících ocel) je „ocel“ jednotný název pro materiál dříve takto rozlišovaný. Označuje se jím veškeré kujné železo jakékoli tvrdosti (s obsahem uhlíku nejvýše 1˙7%), vyrobené způsobem plávkovým nebo téměř již neužívaným způsobem svářkovým. Podle výrobního postupu se rozeznává ocel bessemerská, thomasovská, martinská a elektrická; podle složení je nejdůležitější rozdělení na oceli uhlíkové a slitinové; oceli slitinové, jichž je mnoho druhů s nejrozmanitějšími vlastnostmi, dělí se opět podle zvláštních prvků, úmyslně přidaných nad obvyklé množství, na př. ocel manganová, křemíková, niklová, chromniklová atd. Podle upotřebení lze oceli děliti na konstrukční obvyklých jakostí (stavební nebo strojní) nebo ušlechtilé, na oceli nástrojové (oceli na řezné nástroje, na nástroje k lisování, oceli rychlořezné a j.) a oceli speciální (nerezavějící a nekorodující, žáruvzdorné, magnetové a j.). Všechno toto i jiné rozlišování oceli (na př. na měkkou a tvrdou, podle pevnosti v tahu atd.) je bez vlivu na celní zařadění, není-li výslovně stanoveno jinak (na př. ve smluvním styku).