(1) K poskytování pomůcek je třeba návrhu smluvního lékaře nebo léčebného (ošetřovacího ústavu). U pomůcek, na něž se vztahuje ustanovení čl. 25 odst. 2 písm. b) nebo čl. 26 je dále třeba předběžného povolení pojišťovny, před nímž si pojišťovna může vyžádati posudek odborného lékaře (ústavu), po případě výrobce. U orthopedických pomůcek může si pojišťovna vyžádati též předběžný rozpočet pořizovacího nákladu.

(2) Pomůcky předepsané nesmluvním lékařem nemohou býti poskytnuty na účet pojišťovny, leč by pojišťovna ve výjimečných případech uznala jejich nutnou potřebu a předem potvrdila předpis lékaře.

(3) Pomůcky podle odstavce 1 vydávají:

a) pojišťovny (§ 211 odst. 1 zákona),

b) lékárny (čl. 22),

c) smluvní dodavatelé.

(4) Lékárny a smluvní dodavatelé vydávají řádně předepsané, po případě povolené pomůcky bezplatně a účtují je pojišťovně za stanovené, po případě za sjednané ceny. Jednotné předpisy o účtování a úhradě účtů za pomůcky vydá Ústřední národní pojišťovna.

(5) Pojišťovna může pomůcku sama dodati nebo objednati, po případě určiti dodavatele. Nemůže-li takto zprostředkovati dodání, poskytne přiměřenou náhradu za opatřenou povolenou pomůcku.

(6) Opatřil-li si pojištěnec (rodinný příslušník) mimo případ uvedený v odstavci 5 větě druhé, pomůcky svým nákladem poskytne pojišťovna příspěvek až do výše nákladů, za které by je v jednoduchém a účelném provedení sama opatřila, jestliže opatření pomůcky uzná za nezbytně nutné.