(1) Pojištěnci (rodinnému příslušníku) může pojišťovna uložit (§ 30 odst. 2 zákona), aby nastoupil ústavní ošetřování v těchto případech:

a) nežije-li nemocný ve společné domácnosti se členy rodiny,

b) vyžaduje-li nemoc ošetřování a péče, které nemocnému nemohou býti poskytnuty v jeho bytě,

c) vyžaduje-li toho druh nemoci, zejména jde-li o nemoc nakažlivou,

d) jednal-li nemocný proti předpisům, vydaným o chování nemocných a dozoru nad nimi, nebo proti příkazům ošetřujícího lékaře,

e) vyžaduje-li stav nebo jednání nemocného jeho stálého pozorování,

f) vyžaduje-li rozpoznání choroby pozorování nebo vyšetření, jež může býti provedena pouze v ústavě, zejména je-li nutné, aby byla posouzena pracovní neschopnost.

(2) K nastoupení ústavního ošetřování podle čl. 29 je zásadně třeba:

a) návrhu smluvního lékaře; v případech první pomoci není návrhu lékaře třeba,

b) písemného poukazu vystaveného pojišťovnou nebo jejím smluvním lékařem; předchozího poukazu není třeba, hrozí-li nebezpečí z prodlení, jde-li o vážnější onemocnění v noci, o ohrožení života, nebo jde-li o onemocnění nakažlivou nemocí podle zákona č. 60/1948 Sb., o potírání nemocí přenosných na lidi, nebo jde-li o onemocnění tuberkulosou podle zákona č. 61/1948 Sb., o některých ochranných opatřeních proti tuberkulose.

c) souhlasu nemocného (u osob mladších 18 let jejich zákonného zástupce, nebo v naléhavých případech přednosty domácnosti) kromě případů, uvedených v odstavci 1.

(3) Ústavní ošetřování se poskytuje zpravidla v nejbližší vhodné nemocnici. Za nejbližší vhodnou nemocnici se pokládá ta nemocnice, která je dopravně nejbližší místu, kde se nemocný zdržuje v době potřeby ústavního ošetřování a která jest tak vybavena, že může poskytnouti ošetření, odpovídající ustanovení § 27 odst. 1 věty druhé zákona.