(1) Pojišťovna poskytne pojištěnci (rodinnému příslušníku) náhradu nutných nákladů, které při pobytu v cizině uhradil ze svého za ošetřování v nemoci, za pomoc v mateřství, péči o chrup, ústavní ošetřování a po případě za jiné věcné dávky. Nemocenské se při onemocnění v cizině podle všeobecných předpisů poskytne, prokáže-li pojištěnec věrohodně pracovní neschopnost, dobu jejího trvání a újmu na svém pracovním příjmu, kterou utrpěl v důsledku své nemoci. Při přiznávání ostatních peněžitých dávek se postupuje obdobně, osvědčí-li žadatel věrohodně podmínky nároku na dávku.

(2) Pokud mezinárodní úpravou není stanoveno jinak, nahradí pojišťovna náklady dávek podle odstavce 1 v tom rozsahu, ve kterém by příslušely při vzniku nároku v tuzemsku, a to zpravidla ve stejné výši a za stejných podmínek, jako by dávky byly poskytovány na účet pojišťovny v tuzemsku, nejvýše však ve výši skutečných výdajů.

(3) Nárok na náhradu výdajů podle odstavce 1 a 2 je třeba uplatniti do 60 dnů po skončeném ošetřování. V odůvodněných případech lze přiznati náhradu i po uplynutí této lhůty; ustanovení § 105 odst. 1 zákona zůstává nedotčeno. Žádost nutno doložiti veškerými specifikovanými doklady.

(4) Nárok na náhradu výdajů podle předchozích ustanovení nemá osoba, která odjela na léčení do ciziny bez povolení pojišťovny.

(5) Poskytování dávek v cizině pojištěncům a rodinným příslušníkům, kteří jsou cizími státními příslušníky, řídí se platnými mezistátními úmluvami.