DOKAZOVÁNÍ

Výpověď obviněného
Výslech obviněného

Svědci
Výslech svědka

Znalci
Přibrání znalce

Věcné a listinné důkazy

Ohledání
Vyšetření duševního stavu

(2) Obviněný může být předveden i bez předchozího předvolání, jestliže je to nutné k úspěšnému provedení trestního řízení, zejména skrývá-li se nebo nemá-li stálé bydliště.

(1) Nedostaví-li se obviněný, který byl řádně předvolán, k výslechu bez dostatečné omluvy, může být předveden; na to a na jiné následky nedostavení (§ 74) musí být v předvolání upozorněn.

(3) Vyslýchající požádá o předvedení příslušný orgán veřejné bezpečnosti; jde-li však o mladistvého, lze tak učinit, jen nelze-li předvedení provést zaměstnancem soudu, prokuratury nebo orgánu pověřeného péčí o mládež. O předvedení příslušníka ozbrojených sborů v činné službě požádá vyslýchající jeho náčelníka.

(1) Je-li obviněných více, vyslýchají se odděleně; přitom je nutno učinit opatření, aby se ti, kteří jsou obviněni v téže věci, nemohli navzájem dorozumívat.

(2) Vyslýchající je povinen před prvním výslechem obviněného zjistit jeho totožnost, osobní, rodinné, majetkové a výdělkové poměry a předchozí tresty, objasnit mu podstatu vzneseného obvinění a poučit jej o jeho právech; obsah poučení se poznamená v protokole. Po té ho vyslýchající vyzve, aby se k obvinění podrobně vyjádřil, zejména aby souvisle vylíčil skutečnosti, které jsou předmětem obvinění, aby uvedl okolnosti, které obvinění zeslabují nebo vyvracejí, a nabídl o nich důkazy. Výpověď obviněného se do protokolu zapíše v přímé řeči a pokud možno doslova.

(3) Otázky, které se obviněnému kladou k doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplnosti, nejasnosti a rozporů, a jím dané odpovědi se podle potřeby poznamenají v protokole o výslechu. Vyslýchající musí klást otázky jasně a srozumitelně, bez předstírání klamavých a nepravdivých okolností; nesmí být v nich již obsažen pokyn, jak na ně odpovědět.

(5) Obviněnému může být též dovoleno, jestliže o to žádá, sepsat vlastnoručně svou výpověď.

(4) Obviněnému může být dovoleno, aby dříve než dá odpověď, nahlédl do písemných poznámek, jež však musí vyslýchajícímu, požádá-li o to, předložit k nahlédnutí; tato okolnost musí být v protokole poznamenána.

(2) Doznání obviněného nezbavuje vyslýchajícího povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými důkazy ověřit všechny okolnosti případu.

(3) Má-li se výslechem zjistit totožnost nějaké osoby nebo věci, vyzve vyslýchající obviněného, aby ji popsal; teprve pak mu má být osoba nebo věc ukázána, a to zpravidla mezi několika osobami nebo několika věcmi téhož druhu.

(1) Výslech obviněného se koná tak, aby podal pokud možno úplný a jasný obraz skutečností závažných pro trestní řízení; k výpovědi nebo k doznání nesmí být obviněný žádným způsobem donucován a při výslechu je nutno šetřit jeho osobnosti.

(4) Je-li třeba zjistit pravost rukopisu obviněného, může ho vyslýchající vyzvat, aby napsal potřebný počet slov; k tomu však nesmí být obviněný žádným způsobem donucován. Vždy však je povinen snášet úkony potřebné ke zjištění jeho totožnosti.

(3) Zákaz výslechu podle odstavce 2 se nevztahuje na svědeckou výpověď týkající se trestného činu, stran kterého má svědek oznamovací povinnost podle § 165 odst. 2 tr. zák.

(1) Svědek nesmí být vyslechnut o okolnostech, které tvoří státní nebo hospodářské tajemství, jež je povinen zachovat v tajnosti, ledaže byl této povinnosti příslušným orgánem zproštěn; zproštění lze odepřít jen tehdy, jestliže by výpověď způsobila státu vážnou škodu.

(2) Svědek nesmí být vyslýchán též tehdy, pokud by svou výpovědí porušil státem výslovně uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže byl této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, zproštěn.

(3) Odepřít výpověď jako svědek nemůže však ten, kdo má povinnost podle § 165 odst. 2 tr. zák. oznámit trestný čin, jehož se svědecká výpověď týká.

(4) Svědek, který oprávněně odepře výpověď, nesmí být vyslechnut a nesmí být proveden důkaz ani přečtením protokolu o jeho dřívější výpovědi.

(1) Právo odepřít výpověď jako svědek má příbuzný obviněného v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel a druh; jestliže je obviněných více a svědek je v uvedeném poměru jen k některému z nich, má svědek právo odepřít výpověď stran jiných obviněných jen tehdy, nelze-li odloučit výpověď, která se jich týká, od výpovědi týkající se obviněného, k němuž je svědek v tomto poměru.

(2) Svědek je oprávněn odepřít vypovídat, pokud by způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.

(2) Po zjištění totožnosti svědka a jeho poměru k obviněnému poučí ho vyslýchající o právu odepřít výpověď, a je-li třeba, též o zákazu výslechu, jakož i o tom, že je povinen vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet. Dále ho poučí o významu svědecké výpovědi s hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi.

(3) Před počátkem výslechu se vyslýchající dotáže svědka na jeho poměr k projednávané věci a ke stranám a podle potřeby též na jiné okolnosti významné pro zjištění jeho hodnověrnosti.

(1) Svědci se vyslýchají jednotlivě a zpravidla v nepřítomnosti jiných svědků.

(1) Výslech svědka počíná výzvou vyslýchajícího, aby svědek souvisle vypověděl vše, co sám o věci ví a odkud zvěděl okolnosti jím uváděné. Výpověď svědka se do protokolu zapíše v přímé řeči a pokud možno doslova.

(5) Svědkovi může být dovoleno, aby dříve než dá odpověď, nahlédl do písemných poznámek, jež však musí vyslýchajícímu, požádá-li o to, dát k nahlédnutí; tato okolnost musí být v protokole poznamenána.

(4) Je-li třeba zjistit pravost rukopisu svědka, může ho vyslýchající vyzvat, aby napsal potřebný počet slov.

(3) Má-li se výslechem zjistit totožnost nějaké osoby nebo věci, vyzve vyslýchající svědka, aby ji popsal; teprve pak mu má být osoba nebo věc ukázána, a to zpravidla mezi několika osobami nebo několika věcmi téhož druhu.

(2) Má-li vyslýchající za to, že výpověď svědka není zcela jasná a úplná nebo že jsou jeho údaje v rozporu, dá mu otázky směřující k jejich ověření, doplnění a objasnění. Svědkovi nesmějí být kladeny otázky, v nichž by byly obsaženy okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi. Je-li toho třeba, otázky a odpovědi na ně se zapíší do protokolu doslova.

(2) Výši svědečného určí ten, kdo svědka předvolal, a v řízení před soudem předseda senátu.

(1) Svědek má nárok na náhradu nutných výdajů a ušlé odměny za práci (svědečné). Nárok zaniká, neuplatní-li jej svědek do tří dnů po svém výslechu nebo ode dne, kdy mu bylo sděleno, že k výslechu nedojde; na to musí být svědek upozorněn.

(2) Místo přibrání znalce z oboru lékařství lze se spokojit s lékařským potvrzením, o jehož správnosti nejsou pochybnosti.

(1) Je-li k objasnění skutečností závažných pro trestní řízení třeba odborných znalostí, přiberou se znalci, a to zpravidla dva. Jestliže jde o objasnění skutečností méně důležitých nebo věc nesnese odkladu, stačí přibrat znalce jednoho. To určuje orgán, který znalce předvolává.

(2) Jako znalec je povinen být činný jen ten, kdo je trvale ustanoven za znalce pro obor, jehož znalosti je k objasnění skutečností závažných pro trestní řízení třeba, a ten, kdo takový obor provozuje jako své povolání.

(1) Jako znalci se zpravidla přiberou osoby trvale ustanovené pro obor, o který jde, a v oboru vojenského soudnictví příslušníci ozbrojených sborů v činné službě. Jestliže není takových znalců nebo věc nesnese odkladu nebo případ vyžaduje zvláštní odborné znalosti, mohou být přibráni znalci jiní.

(2) K prohlídce a pitvě mrtvoly nesmí být přibrán jako znalec lékař, který ošetřoval zemřelého přímo před smrtí.

(1) Ustanovení § 25 odst. 1 se užije přiměřeně i na znalce.

(1) Znalci se na jeho žádost poskytnou potřebná vysvětlení. Jestliže je toho třeba k podání posudku, může být znalci dovoleno nahlédnout do spisů nebo mu spisy mohou být zapůjčeny a může být přítomen při výslechu obviněného a svědků a dávat jim otázky, které se vztahují na předmět znaleckého vyšetření. Znalec může též navrhnout, aby byly vyšetřeny okolnosti potřebné k podání posudku.

(2) Je-li k podání posudku třeba krevní zkoušky nebo jiného podobného úkonu, je obviněný a svědek povinen strpět, aby znalec-lékař na něm takový úkon vykonal, pokud není spojen s nebezpečím pro jeho zdraví. O této povinnosti musí být obviněný a svědek poučeni s upozorněním na následky nevyhovění (§ 74).

(3) Znalci se zpravidla uloží, aby posudek podal písemně.

(2) Má-li podat posudek několik znalců, musí jim být na jejich žádost dána možnost, aby se mezi sebou dorozuměli. Jestliže znalci dospěli k souhlasnému závěru, může posudek podat pouze jeden ze znalců, a to podle volby znalců samých; různí-li se názory znalců, musí každý z nich podat svůj posudek zvláště.

(1) Před začátkem výslechu se vyslýchající dotáže znalce na okolnosti, pro které by nesměl být přibrán. Předložil-li znalec posudek písemně, vyzve ho vyslýchající, aby posudek stvrdil; tato okolnost se poznamená v protokole. Nepředložil-li znalec posudek písemně, nadiktuje jej do protokolu.

(2) Výši znalečného určí ten, kdo znalce přibral, a v řízení před soudem předseda senátu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Znalec má nárok na náhradu nutných výdajů a přiměřenou odměnu (znalečné).

(2) Listinnými důkazy jsou listiny, které potvrzují nebo vyvracejí prokazovanou skutečnost vztahující se k trestnému činu nebo k obviněnému.

(1) Věcnými důkazy jsou předměty, kterými nebo na kterých byl trestný čin spáchán, jiné předměty, které prokazují dokazovanou skutečnost a mohou být prostředkem k odhalení a zjištění trestného činu a jeho pachatele, jakož i stopy trestného činu.

(2) Exhumaci mrtvoly může nařídit prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu.

(1) Vznikne-li podezření, že smrt člověka byla způsobena trestným činem, musí být mrtvola prohlédnuta a pitvána. Pohřbít mrtvolu možno v takových případech jen se souhlasem prokurátora. O tom rozhodne prokurátor s největším urychlením.

(5) Ustanovení odstavce 2 se neužije, vede-li se trestní stíhání pouze pro přestupek.

(4) Zjistí-li znalci u obviněného příznaky nasvědčující jeho nepříčetnosti nebo zmenšené příčetnosti, vysloví se zároveň o tom, zda jeho pobyt na svobodě není nebezpečný.

(1) Je-li třeba vyšetřit duševní stav obviněného, přiberou se k tomu vždy dva znalci z oboru psychiatrie.

(2) Nelze-li duševní stav vyšetřit jinak, může soud a v přípravném řízení prokurátor nařídit, aby osoba obviněná z trestného činu byla pozorována ve veřejném zdravotním ústavu, jejž určí předseda senátu nebo prokurátor, nebo je-li obviněný ve vazbě, též ve zvláštním pozorovacím oddělení vězeňského ústavu; v takovem případě musí obviněný mít obhájce (§ 35). Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(3) Pozorování duševního stavu nemá trvat déle než dva měsíce; do té doby je nutno podat posudek. Na odůvodněnou žádost znalců může soud a v přípravném řízení prokurátor tuto lhůtu prodloužit, nikoliv však více než o jeden měsíc. Proti prodloužení lhůty je přípustná stížnost.