Zdravotní péče v útvarech ozbrojených sil

(1) Ambulantní a ústavní péče v rozsahu a za podmínek stanovených léčebným řádem se poskytuje ve zdravotnických zařízeních ozbrojených sil vojákům a žákům vojenských škol [§ 2 odst. 1 písm. a) a c) zákona] bezplatně, pokud nejsou stanoveny výjimečně příplatky na určité služby (§ 21). Pokud se dále mluví o vojácích, rozumějí se tím též žáci vojenských škol.

(2) Ostatním účastníkům nemocenské péče v ozbrojených silách a rodinným příslušníkům všech účastníků se poskytuje preventivní a léčebná péče především ve zdravotnických zařízeních státní zdravotní správy, a to bezplatně podle předpisů o jednotné preventivní a léčebné péči.

(3) Pokud to dovolí plnění povinností podle odstavce 1, mohou zdravotnická zařízení ozbrojených sil se souhlasem nadřízených orgánů zdravotnické služby, poskytovat ambulantní a ústavní péči bezplatně, pokud nejsou stanoveny výjimečně příplatky na určité služby (§ 21), také:

(4) V ostatních případech lze poskytnout ambulatní a ústavní péči ve zdravotnických zařízeních ozbrojených sil jen výjimečně.

(5) Které orgány zdravotnické služby ozbrojených sil jsou příslušnými podle ustanovení tohoto léčebného řádu, stanoví v rámci své působnosti ministerstvo národní obrany a ministerstvo vnitra.

(1) Byla-li v případech podle § 2 odst. 4 poskytnuta ambulantní nebo ústavní péče osobám, které nemají nárok na bezplatnou péči, hradí povinné osoby její náklady podle platných sazeb státní zdravotní správy tomu zařízení ozbrojených sil, které péči poskytlo. Úhradu vybere zdravotnické zařízení ozbrojených sil zpravidla přímo, a to ihned po poskytnutí péče.

(2) Neuhradí-li povinná osoba účtované náklady podle odstavce 1 v opětovně připomínané lhůtě, nebo nemůže-li je uhradit bez ohrožení vlastní výživy nebo výživy osob, vůči nimž má vyživovací povinnost, oznámí to zdravotnické zařízení ozbrojených sil nejbližšímu okresnímu ústavu národního zdraví a připojí nezaplacenou fakturu s poznámkou, že nemocný nemá nárok na bezplatnou péči. Okresní ústav národního zdraví potvrdí přijetí zprávy a rozhodne o dalším vymáhání nákladů nebo o jejich prominutí podle předpisů státní zdravotní správy. Vymožené částky se nerefundují.

(3) Nemohou-li povinné osoby uhradit příplatky, jež podle ustanovení léčebného řádu výjimečně hradí osoby, jimž jinak náleží bezplatná péče (§ 21), bez ohrožení vlastní výživy nebo výživy osob, vůči nimž mají podle zákona vyživovací povinnost, poskytne se péče po přešetření této okolnosti zčásti nebo zcela na účet státu. U vojáků rozhodne v těchto případech náčelník zdravotnického zařízení na základě doporučení velitele útvaru, jehož je voják příslušníkem. U ostatních povinných osob se v těchto případech postupuje obdobně podle odstavce 2.

(4) Úhradu za ambulantní a ústavní péči je povinen zaplatit ten, komu byla péče poskytnuta (ošetřovaný), v případě jeho úmrtí dědic. Pokud by ošetřovaný (jeho dědic) nemohl úhradu zaplatit, jsou povinni ji zaplatit za manžela druhý manžel a za nezletilé děti rodiče. U dědice, manžela a rodičů se řídí rozsah povinnosti k úhradě rozsahem povinností podle občanského a rodinného práva.

(5) Zdravotnické zařízení může žádat, aby před poskytnutím péče složila povinná osoba přiměřenou zálohu; jestliže by však byl odložením péče ohrožen život nebo zdraví nemocného, nesmí být její poskytnutí vázáno na složení zálohy.

(6) Nárok na bezplatnou péči se prokazuje hodnověrným dokladem (osobním průkazem, občanským průkazem, služebním průkazem, závodní průkazkou apod.), v němž je uveden pobyt a služební nebo pracovní poměr nebo jiná skutečnost zakládající nárok. Nemůže-li žadatel prokázat nárok tímto způsobem, předloží řádně potvrzenou poukázku k lékaři na jednotném tiskopise státní zdravotní správy. Poukázky vydávají na dobu jednoho roku zaměstnavatelé, velitelství útvarů ozbrojených sil, družstva, výkonné orgány místních národních výborů a místní vojenské správy (u důchodců) a jiné orgány oprávněné potvrdit skutečnosti, které zakládají nárok. Vystavovatel poukázky je povinen úplně a správně uvést všechny údaje předepsané na tiskopise poukázky. Náhrada škody, kterou by způsobil nesprávným vydáním poukázky, bude na něm požadována podle obecných předpisů. Platnost poukázky musí být prodloužena každého čtvrt roku orgánem, který ji vydal; jde-li o důchodce, prodlužuje se platnost poukázky po půl roce a jde-li o domáckého dělníka, každý měsíc.

(1) Základní preventivní a léčebnou péči poskytuje příslušníkům útvaru ozbrojených sil lékař, ustanovený do funkce lékaře útvaru nebo pověřený příslušným orgánem zdravotnické služby. Pro krátkodobé ošetřování nebo pozorování vojáků, u nichž povaha nemoci nevyžaduje ústavní péči, se zřizují lůžkové ošetřovny útvarů nebo posádek. Zřizování a provoz lůžkových ošetřoven upraví příslušné orgány zdravotnické služby.

(2) Poskytování odborné lékařské péče příslušníkům útvarů ozbrojených sil organizují a řídí příslušné orgány zdravotnické služby.

(3) Nutné vyšetření a ošetření příslušníků malých útvarů (jednotek do 200 osob) poskytuje na požádání velitele útvaru nejbližší ústav národního zdraví ve svém zařízení podle předpisů orgánů státní zdravotní správy, a to bezplatně včetně léků a léčebných a ortopedických pomůcek.

(4) Konziliární odborná vyšetření a ošetření poskytuje příslušníkům útvarů ozbrojených sil bezplatně ústav národního zdraví na vyžádání vojenského lékaře a po předchozí dohodě o způsobu a době vyšetření nebo ošetření, je-li jeho zařízení blíže než příslušné zdravotnické zařízení ozbrojených sil.

(5) Požadavek na dlouhodobé poskytování služeb podle odstavců 3 a 4 projedná útvar s příslušným odborem rady okresního národního výboru, aby poskytování služeb mohlo být orgány státní zdravotní správy řádně zabezpečeno.

(1) U útvarů ozbrojených sil s počtem do 500 občanských zaměstnanců, které mají vlastní ošetřovnu s přidělenými vojenskými lékaři, poskytují tito lékaři ambulantní péči občanským zaměstnancům vlastního útvaru v rozsahu a za podmínek jako závodní lékaři. Ambulantní péče občanským zaměstnancům útvaru se poskytuje podle předpisů státní zdravotní správy; léčiva a zdravotnické potřeby se přitom předepisují na účet příslušného ústavu národního zdraví. Vojenští lékaři rozhodují též o pracovní schopnosti občanských zaměstnanců, a to podle předpisů vydaných ministerstvem zdravotnictví. Tuto jejich činnost kontrolují též orgány státní zdravotní správy.

(2) Nemůže-li vojenský lékař dočasně ze služebních důvodů poskytovat ambulantní péči občanským zaměstnancům útvaru, poskytne ji příslušný ústav národního zdraví stejně jako v případech, kdy o občanské zaměstnance nepečuje vojenský lékař.

(3) U útvarů ozbrojených sil s více jak 500 občanskými zaměstnanci poskytuje ambulantní péči občanským zaměstnancům příslušný ústav národního zdraví ve vlastních zdravotnických zařízeních. Závodní zdravotnická zařízení se u útvarů ozbrojených sil, které mají předepsaný počet občanských zaměstnanců, zřizují podle vyhlášky č. 241/1952 Ú. l., o zajištění zdravotní péče o pracující na závodech.

(4) Vojenský lékař poskytující ambulantní péči občanským zaměstnancům vlastního útvaru podle odstavce 1 neprovádí lékařské návštěvy u nemocných občanských zaměstnanců upoutaných na lůžko při domácím léčení. Provádění této péče přísluší ústavu národního zdraví.

(1) Pokud k řádnému plnění úkolů preventivní a léčebné péče v některých zdravotnických zařízeních ozbrojených sil je třeba odborných služeb, jejichž potřeba je méně častá a nelze je proto zabezpečit vlastními prostředky ozbrojených sil (např. patologickoanatomická a soudně lékařská služba, vyšetření odborníky úzké speciálnosti apod.), poskytuje tyto služby nejbližší odborně příslušné zařízení státní zdravotní správy na vyžádání náčelníka zdravotnického zařízení ozbrojených sil, a to bezplatně.

(2) Ustanovení § 4 odst. 5 platí obdobně.

(1) Lékaři útvarů ozbrojených sil se svými podřízenými pracovníky poskytují v souladu s úkoly bojové přípravy základní preventivní a léčebnou péči vojákům, odpovídají za jejich zdravotní stav, organizují dispenzární péči o ně, dbají o dodržování hygienických a protiepidemických předpisů, provádějí zdravotnickou přípravu vojáků a pečují o soustavné provádění zdravotnické osvěty mezi příslušníky útvarů.

(2) Podrobnosti o úkolech zdravotnických pracovníků v útvarech ozbrojených sil stanoví základní řády ozbrojených sil a odborné předpisy zdravotnické služby ozbrojených sil.

(1) Nemocný voják, který potřebuje lékařskou pomoc, vyžádá si ji u lékaře, ustanoveného do funkce lékaře útvaru nebo pověřeného prováděním zdravotnického zabezpečení útvaru, pokud není v dalších odstavcích stanoveno jinak.

(2) Při pobytu v jiné posádce je nemocný voják povinen vyžádat si potřebnou lékařskou pomoc u posádkového lékaře nebo jeho zástupce. Při pobytu v místě, kde není vojenský lékař dosažitelný, poskytuje vojákům nutnou lékařskou péči obvodní lékař státní zdravotní správy, který potvrdí i neschopnost vojáka ke službě zpravidla nejvýše na dobu 4 dnů, a to jen tehdy, je-li neschopnost nesporně dána již současným zdravotním stavem, aniž je k posuzování nutná objektivní znalost zdravotní a pracovní anamnézy.

(3) Obvodní lékař státní zdravotní správy, příslušný podle bydliště, poskytuje ambulantní péči a potvrzuje a ukončuje neschopnost k práci také u osob, propuštěných z vojenské činné služby, které uplatňují nárok na nemocenské podle zákona o nemocenské péči v ozbrojených silách, tj. osob, které jsou při propuštění z vojenské služby neschopny práce nebo se staly neschopnými práce v ochranné lhůtě a jimž nebyl přiznán důchod ani nemají nárok na dávky nemocenského pojištění.

(4) Nemůže-li se nemocný voják vzhledem k svému zdravotnímu stavu dostavit do příslušného zdravotnického zařízení, vyžádá si návštěvu lékaře v bytě. Termín dalšího ošetření nebo návštěvy v bytě určuje ošetřující lékař.

(5) V době, v níž není příslušný lékař dosažitelný, obrací se nemocný voják, jenž potřebuje první pomoc, na posádkového dozorčího lékaře; není-li v posádce tato služba organizována a první pomoc nemůže být poskytnuta lékařem útvaru, poskytuje první pomoc pohotovostní lékařská služba státní zdravotní správy. Zneužití pohotovostní lékařské služby se hlásí veliteli útvaru k dalšímu opatření.

(6) Není-li včas dosažitelný vojenský lékař nebo pohotovostní lékařská služba, je nemocný voják oprávněn vyžádat si první pomoc od kteréhokoli dosažitelného zdravotnického pracovníka, jestliže by bez této pomoci byl ohrožen jeho život nebo jeho zdraví.

(1) Nemocniční péče se poskytuje, jestliže stav nemocného ji vyžaduje a ambulatně nelze poskytnout potřebnou péči nebo provést nutná vyšetření.

(2) Nemocniční péče se poskytuje vojákům zpravidla v příslušné vojenské nemocnici. V případech, kdy by převoz do vojenské nemocnice ohrozil zdravotní stav nebo oddálil včasné poskytnutí odborné pomoci, poskytuje se ústavní ošetřování v nejbližší nemocnici státní zdravotní správy. Zdravotnická zařízení státní zdravotní správy jsou podle § 34 zákona povinna oznámit do 3 dnů písemně příslušnému útvaru přijetí vojáka v činné službě do ústavního ošetřování i jeho propuštění.

(1) Do vojenské nemocnice jsou přijímáni na doporučení ošetřujícího lékaře (s výjimkou případů, kdy je nemocniční péče nutná jako první pomoc), především vojáci z příslušného spádového území. Ostatní nemocní mohou být přijímáni do ústavního ošetřování ve vojenských nemocnicích, jen pokud je dostatek míst. Příslušnost posádek k jednotlivým vojenským nemocnicím stanoví příslušný orgán zdravotnické služby ozbrojených sil.

(2) Vyžaduje-li stav nemocného vojáka ústavní péči, kterou nelze zajistit v příslušné vojenské nemocnici ani v blízkém odborném zařízení státní zdravotní správy podle §§ 4 a 7, poskytne ji bez ohledu na příslušnost Ústřední vojenská nemocnice na návrh náčelníka odesílající nemocnice a po předchozí domluvě.

(3) Je-li vojenská nemocnice v sídle fakultní nemocnice, p oskytnou vedoucí odborníci fakultní nemocnice v odůvodněných případech na požádání vojenské nemocnice bezplatné konziliární vyšetření.

(4) Vojenská nemocnice nesmí odepřít přijetí nemocného v případech, kdy odložením nástupu nebo odsunem do příslušné nemocnice by byl ohrožen život nemocného nebo by bylo vážně ohroženo jeho zdraví. Nejsou-li ve vojenské nemocnici volná místa a dovoluje-li to zdravotní stav nemocného, může po poskytnutí první pomoci lékař nemocnice sjednat s nemocným vojákem dobu nástupu nemocničního léčení podle provozních možností. Není-li nemocný vojákem, může být v těchto případech odeslán po předchozí domluvě do příslušné nemocnice státní zdravotní správy.

(1) Odborná ústavní péče při tuberkulóze se poskytuje účastníkům nemocenské péče v ozbrojených silách a jejich rodinným příslušníkům starším 14 let zpravidla ve vojenském ústavu pro choroby plicní, pokud je to vzhledem k indikačnímu zaměření ústavu vhodné. V ostatních případech poskytují odbornou ústavní péči při tuberkulóze odborné ústavy státní zdravotní správy podle předpisů státní zdravotní správy, a to bezplatně.

(2) Vysílání do vojenského ústavu pro choroby plicní se provádí výběrově na základě návrhů tuberkulózních oddělení nemocnic a zdravotnických středisek podle indikací, stanovených ministerstvem národní obrany.

(3) Je-li dostatek míst, může se odborná ústavní péče ve vojenském ústavu pro choroby plicní poskytnout také osobám uvedeným v § 2 odst. 3 písm. c) až g).

(4) Výběr navržených nemocných provádí a nemocné do ústavní péče povolává náčelník vojenského ústavu pro choroby plicní. Přednostně povolává do léčení nemocné podle stupně zdravotnické naléhavosti; u osob se stejným stupněm zdravotnické naléhavosti podle společenského významu práce nemocného a jeho služebních zásluh.

(1) Lázeňským léčením se rozumí odborná ústavní péče, při niž se využívá především místních přírodních léčivých zdrojů nebo příznivých klimatických podmínek. Lázeňské léčení se poskytuje v odborných lázeňských ústavech a ozdravovnách ministerstva národní obrany a vnitra, popřípadě také v zařízeních státní zdravotní správy.

(2) Lázeňské léčení může být poskytnuto na základě výběrového řízení osobám uvedeným v § 2 odst. 1 a odst. 3 písm. a) až g), jejichž zdravotní stav to vyžaduje, pokud indikační zaměření a rozsah lázeňských nařízení a ozdravoven umožňuje umístění nemocného.

(3) O způsobu výběru na lázeňské léčení, podmínkách jeho poskytování, úhradě cestovních nákladů a o vlivu lázeňského léčení na dovolenou platí zvláštní předpisy.

a) ostatním účastníkům nemocenské péče v ozbrojených silách [§ 2 odst. 1 písm. b) a d) zákona],

b) rodinným příslušníkům všech účastníků nemocenské péče v ozbrojených silách,

c) účastníkům národního boje za osvobození a jejich rodinným příslušníkům,

d) osobám přijatým do zaopatření ve vojenské invalidovně,

e) příslušníkům ozbrojených sil cizích států přiděleným služebně na území Československé republiky a jejich rodinným příslušníkům, je-li obdobná péče poskytována československým občanům v příslušném státě nebo byl-li převzat závazek poskytovat nemocenskou péči těmto osobám,

f) osobám, jimž byla způsobena újma na zdraví v souvislosti s činností ozbrojených sil nebo bezpečnostních sborů,

g) občanským zaměstnancům vojenské správy a ministerstva vnitra,

h) osobám, které mají podle ustanovení zákona č. 103/1951 Sb., o jednotné preventivní a léčebné péči, ve znění pozdějších předpisů (vyhláška č. 19/1957 Sb.), nárok na bezplatnou preventivní a léčebnou péči, pokud bydlí v blízkosti zdravotnického zařízení ozbrojených sil.

a) nemocniční péči,

b) odbornou ústavní péči,

c) lázeňské léčení.

(1) Dětem osob, uvedených v § 2 odst. 1 a odst. 3 písm. a) a c) až g) do ukončení povinné školní docházky se může poskytnout odborná ústavní péče v ozdravovnách ministerstva národní obrany podle jejich indikačního zaměření a za podmínek stanovených ministerstvy národní obrany a vnitra ve zvláštních předpisech.

(2) V ostatních případech se poskytuje odborná ústavní péče o děti účastníků nemocenské péče v ozbrojených silách bezplatně v zařízeních státní zdravotní správy.

(3) Návrhy na přijetí dítěte do odborné ústavní péče o děti podávají zpravidla odborná oddělení nemocnic a středisek, případně ošetřující nebo školní lékař.

(4) O přijetí do zdravotnických zařízení ozbrojených sil rozhoduje příslušný orgán zdravotnické služby ozbrojených sil. Pro přijetí do zařízení státní zdravotní správy platí směrnice ministerstva zdravotnictví.

(1) Pomoc v mateřství zahrnuje potřebnou ambulantní i ústavní péči v těhotenství, při porodu (potratu) i v šestinedělí. Tato pomoc se poskytuje účastnicím nemocenské péče v ozbrojených silách a rodinnými příslušnicím účastníků zpravidla v odborných zařízeních státní zdravotní správy.

(2) Vojenské nemocnice, které mají porodnické oddělení, poskytují pomoc v mateřství, pokud stačí jejich kapacita pouze těm účastnicím nebo rodinným příslušnicím účastníků nemocenské péče v ozbrojených silách, které bydlí v sídle nemocnice a v blízkém okolí.

(3) Pomoc v mateřství se poskytuje bezplatně.

(4) O umělém přerušení těhotenství platí obecné předpisy.