(2) Sociálně potřebným občanům se poskytují služby a dávky sociální péče zcela nebo zčásti ze státních prostředků. Za sociálně potřebného občana se považuje občan, jehož výživa není zabezpečena ani vlastními příjmy ani výživným, popřípadě příspěvkem na výživu od jiných osob (§ 102 odst. 2).