k vyhlášce č. 246/1996 Sb.
Seznam závazných postupů
Závazný postup č. 1
Stanovení hustoty náložkovaných trhavin
Všeobecně
Zkušební pomůcky
Postup zkoušky
Vyhodnocení zkoušky
Záznam o zkoušce
Závazný postup č. 2
Stanovení objemové hmotnosti náložky a sypné hmotnosti sypkých trhavin
Všeobecně
Zkušební vzorky
Zhodnocení
Záznam o zkoušce
Stanovení objemové hmotnosti náložky - metoda A
Zkušební pomůcky
Závazný postup č. 3
Stanovení objemové hmotnosti náložky - metoda B
Stanovení sypné hmotnosti sypkých trhavin
Záznam o zkoušce
Zkoušení
Orientační zkouška
Zhodnocení zkoušky
Zkoušky totožnosti organických látek
Všeobecně
Zkouška výpotku náložkovaných trhavin
Zkoušky totožnosti látek rozpustných ve vodě
Podstata zkoušky
Postup zkoušky
Zkušební zařízení
Příprava zkušebních náloží
Zkušební vzorky
Stanovení detonační schopnosti průmyslových trhavin
Závazný postup č. 4
Zhodnocení zkoušky
Stanovení dolního mezního průměru nálože
Zkušební zařízení
Příprava zkoušky
Postup a zhodnocení zkoušky
Záznam o zkoušce
Podstata zkoušky
Závazný postup č. 5
Záznam o zkoušce
Stanovení účinku trhaviny podle Trauzla
Záznam o zkoušce
Postup zkoušky
Podstata zkoušky
Zkušební zařízení a pomůcky
Výpočet a zhodnocení zkoušky
Kontrolní zkouška
Závazný postup č. 6
Stanovení relativní pracovní schopnosti průmyslových trhavin v balistickém moždíři
Příprava zkoušky
Podstata zkoušky
Příprava zkušební náložky
Zkušební zařízení a pomůcky
Srovnávací trhavina
Účel zkoušky
Závazný postup č. 7
Zkušební pomůcky
Všeobecně
Závazný postup č. 8
Stanovení brizance trhavin olověným válečkem
Postup a zhodnocení zkoušky
Příprava vzorku
Kalibrace zkušebního zařízení srovnávací trhavinou
Záznam o zkoušce
Zhodnocení zkoušky
Výroba olověných válečků
Podstata zkoušky
Postup zkoušky
Ověřování olověných válečků
Zkušební vzorky
Závazný postup č. 9
Záznam o zkoušce
Stanovení přenosu detonace průmyslových trhavin
Stanovení přenosu detonace náložkovaných maloprůměrových trhavin po expozici vodou - metoda C
Stanovení přenosu detonace náložkovaných velkoprůměrových trhavin na dřevěné podložce - metoda B
Stanovení přenosu detonace náložkovaných maloprůměrových trhavin na dřevěné podložce - metoda A
Závazný postup č. 10
Příprava ke zkoušce
Stanovení citlivosti výbušnin k nárazu kladivem
Zkušební přístroj
Podstata zkoušky
Příprava vzorku
Zkušební přípravek
Metoda B - Stanovení citlivosti jako dopadové energie pro 50 %-ní pravděpodobnost aktivace
Příklad výpočtu
Záznam o zkoušce
Provedení a vyhodnocení zkoušky
Vyjádření výsledků
Metoda A - Stanovení citlivosti jako nejmenší dopadové energie potřebné pro aktivaci
Postup zkoušky
Vyjádření výsledků
Postup zkoušky
Třecí přístroj
Podstata zkoušky
Stanovení citlivosti výbušnin třením
Zkušební zařízení a pomůcky
Závazný postup č. 11
Třecí elementy
Odměrka
Postup zkoušky a vyhodnocení
Podmínky při zkoušce
Zkušební vzorky a jejich příprava
Zkušební zařízení
Stanovení detonační rychlosti trhavin
Všeobecně
Záznam o zkoušce
Podstata zkoušky
Užití metod
Závazný postup č. 12
Zhodnocení
Metoda A - Stanovení detonační rychlosti pomocí elektronického chronometru
Postup zkoušky
Výpočet
Metoda B - Stanovení detonační rychlosti metodou kontinuálního měření
Zhodnocení
Postup zkoušky
Výpočet
Příprava náloží
Závazný postup č. 14
Zkoušky výbušnin tepelným namáháním
Závazný postup č. 13
Záznam o zkoušce
Zhodnocení
Výpočet
Postup zkoušky
Metoda C - Stanovení detonační rychlosti podle Dautriche
Stanovení stupně odolnosti průmyslových trhavin proti vodě pro účely klasifikace
Všeobecně
Zhodnocení zkoušky a uvádění výsledků
Zkušební zařízení a pomůcky
Stanovení detonační schopnosti průmyslových trhavin vystavených vodnímu tlaku
Zkušební vzorky
Podstata zkoušky
Závazný postup č. 15
Záznam o zkoušce
Postup zkoušky
Postup zkoušky
Zkušební vzorky
Výsledek zkoušky
Zkušební zařízení a pomůcky
Všeobecně
Účel a význam zkoušky
Měrná jednotka
Podstata zkoušky
Stanovení jedovatých plynných zplodin výbuchu trhavin
Závazný postup č. 16
Podmínky při zkoušce
Záznam o zkoušce
Skleněný teploměr
Skleněná vzorkovnice na 500 cm³ na uzávěrnou kapalinu
Vzorkovací trubice - skleněná trubice v kovovém vodítku, opatřená na jednom konci hadicí se šroubovou tlačkou
Skleněná vzorkovnice na absorpční roztok.
Používá se jako náplň vzorkovnic určených pro stanovení kysličníků dusíku.
Skleněný rozvod s 5 odbočkami
Roznětnice
Uzávěrný roztok, který se připraví přidáním několika kapek methylové červeně - indikátoru vody a její neutralizací roztokem kyseliny chlorovodíkové o koncentraci c(HCl) = 5 mol.dm^-3 do trvalého červeného zbarvení. Připravuje se nejméně 30 minut před plněním vzorkovnic. Používá se jako náplň vzorkovnic k odběru vzorku pro stanovení kysličníku uhelnatého.
Absorpční roztok hydroxid sodný, roztok c(NaOH) = 0,02 mol.dm^-3.
Zkušební zařízení, pomůcky a chemikálie
Příprava zkoušky
Kabel roznětného vedení
Schema zkušební komory (půdorys)
Vývěva
Stopky
Závazný postup č. 17
Výpočet zkoušky a záznam výsledků
Všeobecně
Stanovení sirovodíku ve zplodinách výbuchu trhavin
Záznam o zkoušce
Postup zkoušky
NOMOGRAM REDUKČNÍCH FAKTORŮ
(vlhký plyn)

Přístroj a zkušební pomůcky
Výpočet
Záznam o zkoušce
Chemikálie
Příprava ke stanovení
Podstata stanovení
Postup zkoušky
Klasifikace
Závazný postup č. 18
Zkušební zařízení, přístroje a pomůcky
Klasifikace a metody zkoušení bezpečnostních trhavin ve výbušných směsích
Termíny zkoušek
Příprava zkoušek
Zkoušení a vyhodnocení
Závazný postup č. 19
Stanovení odolnosti důlně bezpečných trhavin k deflagraci
Podstata zkoušky
Účel a význam zkoušky
Zkušební zařízení a pomůcky
Záznam o zkoušce
Všeobecně
Podstata zkoušky
Závazný postup č. 20
Stanovení měrné hmotnosti bezdýmných prachů
Postup zkoušky
Příprava zkušební nálože
Zhodnocení zkoušky
Záznam o zkoušce
Záznam o zkoušce
Zkušební přístroj a zařízení
Příprava zkušebního přístroje
Stanovení rtuťové hodnoty pyknometru
Postup zkoušky
Výpočet výsledku zkoušky
Závazný postup č. 21
Stanovení sypné hmotnosti bezdýmných prachů
Podstata zkoušky
Závazný postup č. 22
Zkušební podmínky
Kalibrace odměrné nádoby gravimetru
Výpočet výsledku zkoušky
Stanovení výbuchového tepla bezdýmných prachů
Podstata zkoušky
Postup zkoušky
Záznam o zkoušce
Zkušební přístroj a pomůcky
Zkušební zařízení
Určení vodní hodnoty kalorimetru
Postup zkoušky
Zkušební vzorky a jejich příprava.
Zkušební pomůcky a chemikálie
Výpočet výsledku zkoušky
Závazný postup č. 23
Stanovení výbuchového tepla bezdýmného prachu
Záznam o výsledku
Vlastní kalorimetrické měření
Zkušební zařízení
Podstata zkoušky
Všeobecně
Stanovení délky předdetonační zóny
Závazný postup č. 24
Chemická stálost bezdýmných prachů
Postup zkoušky
Záznam o zkoušce
Závazný postup č. 25
Zkušební zařízení
Zkouška dopravní a manipulační bezpečnosti pyrotechnických výrobků na stabilním imitátoru transportu - SIT
Zhodnocení výsledku zkoušky
Podstata zkoušky
Zkušební podmínky
Účel a význam zkoušky
Podstata zkoušky
Zhodnocení zkoušky
Závazný postup č. 26
Příprava a postup zkoušky
Účel a význam zkoušky
Měrná jednotka
Záznam o zkoušce
Zkouška rozbušek průrazem na zkušební destičce
Podstata zkoušky
Zkušební zařízení a pomůcky
Závazný postup č. 27
Záznam o zkoušce
Zhodnocení zkoušky
Postup zkoušky
Zkouška manipulační bezpečnosti rozněcovadel
Účel a význam zkoušky
Zkušební podmínky
Zkušební zařízení
Postup zkoušky
Zhodnocení zkoušky
Zkušební zařízení
Podstata zkoušky
Zkouška mechanické pevnosti sestavy elektrických rozněcovadel
Závazný postup č. 28
Záznam o zkoušce
Postup a provedení zkoušek
Podmínky při zkoušce
Definice
Zkouška elektrické pevnosti elektrických rozněcovadel
Závazný postup č. 29
Záznam o zkoušce
Zhodnocení zkoušek
Podmínky při zkoušce
Podstata zkoušky
Měrná jednotka
Zkušební zařízení
Příprava zkušebních vzorků
Postup zkoušky
Zhodnocení zkoušky
Podstata zkoušek
Zkušební zařízení a pomůcky
Příprava zkušebních vzorků
Účel zkoušky
Záznam o zkoušce
Stanovení mechanické odolnosti přívodních vodičů elektrických rozněcovadel
Závazný postup č. 30
Zkouška vodotěsnosti elektrických rozněcovadel
Stupeň přísnosti zkoušky
Zkušební podmínky
Podstata zkoušky
Postup zkoušky
Záznam o zkoušce
Závazný postup č. 31
Postup zkoušky
Zhodnocení zkoušky
Závazný postup č. 32
Podstata zkoušky
Záznam o zkoušce
Zkouška ohmického odporu elektrických rozněcovadel
Zkušební zařízení
Zkušební zařízení
Postup zkoušky
Výpočet
Závazný postup č. 33
Zkouška zážehového impulsu elektrických rozněcovadel
Vyhodnocení zkoušky
Záznam o zkoušce
Zkušební podmínky
Postup zkoušky
Zkušební zařízení
Zhodnocení zkoušky.
Účel a význam zkoušky
Zkušební vzorky
Podstata zkoušky
Všeobecně
Zkušební zařízení
Účel a význam zkoušky
Všeobecně
Zkouška současnosti roznětu elektrických rozněcovadel
Závazný postup č. 34
Záznam o zkoušce
Podstata zkoušky
Postup zkoušky
Závazný postup č. 35
Zkušební zařízení
Podstata zkoušky
Účel a význam zkoušky
Všeobecně
Zkouška odolnosti elektrických rozněcovadel vůči statické elektřině
Záznam o zkoušce
Zhodnocení zkoušky
Příprava zkušebních vzorků
Záznam o zkoušce
Kontrola zkušebního zařízení a postup zkoušky
Zkušební podmínky
Zhodnocení a uvádění výsledku zkoušky
Zkušební zařízení
Podmínky při zkoušce
Podstata zkoušky
Zkouška doby zpoždění elektrických rozbušek
Stanovení charakteristik zkoušené rozbušky
Závazný postup č. 36
Postup a provedení zkoušky
Záznam o zkoušce
Závazný postup č. 37
Zhodnocení zkoušky
Zkouška bezpečnosti elektrických rozbušek pro použití ve výbušném prostředí
Všeobecně
Zkušební zařízení a pomůcky
METODA A
Příprava výbušné směsi
Kontrola výbušné směsi
Postup zkoušky
Podstata zkoušky
Účel a význam zkoušky
Závazný postup č. 38
Záznam o zkoušce
METODA B
Zhodnocení zkoušky
Názvosloví
Odolnost elektrických rozbušek proti hromadnému výbuchu
Podmínky při zkoušce
Podstata zkoušky
Zkušební vzorky
Všeobecně
Účel a význam zkoušky
Postup zkoušky
Zkouška dle čl. 9d.
Zkouška dle čl. 9c.
Zkouška dle čl. 9b.
Zkouška dle čl. 9a
Zkouška dle čl. 9d.
Zkouška dle čl. 9e.
Vyhodnocení
Zkouška dle čl. 9a.
Zkouška dle čl. 9b.
Zkouška dle čl. 9c.
Zkušební přístroje a pomůcky
Účel zkoušky
Stanovení detonační rychlosti bleskovice
Závazný postup č. 39
Celkové vyhodnocení
Zkouška dle čl. 9e.
Záznam o zkoušce
Zkušební vzorky
Podmínky při zkoušce
Příklad instalace snímače vně bleskovice
Výpočet
Příklad instalace snímače uvnitř bleskovice
Postup zkoušky
Záznam o zkoušce
Vyhodnocení
Závazný postup č. 42
Zkouška výrobků volným pádem

Základní zkoušky vlivu činitelů prostředí.

Účel zkoušky

Elektrotechnické a elektronické výrobky.

Všeobecně
Zkoušky odolnosti přístrojů, používaných při trhacích pracích, např. roznětnic, ohmmetrů, měřičů izolace apod., proti působení nízkých teplot se provádí podle ČSN 34 5791-2-1:
Odolnost přístrojů proti působení nízkých teplot

Základní zkoušky vlivu vnějších činitelů.

Závazný postup č. 40

Část 2-1: Zkoušky A: Chlad.

Norma je českým překladem mezinárodní normy IEC 68-2-1:1990 z anglické verze bez redakčních změn.

Elektrotechnické a elektronické výrobky.

Zkouška odolnosti přístrojů, používaných při trhacích pracích, např. roznětnic, ohmmetrů, měřičů izolace apod., proti působení suchého tepla se provádí podle ČSN IEC 68-2-2:
Závazný postup č. 41
Zkouška odolnosti přístrojů proti působení suchého tepla
Norma je českým překladem mezinárodní normy IEC 68-2-2:1974 včetně jejího dodatku IEC-2-2A:1976 z anglické verze bez redakčních změn.

Část 2-2: Zkoušky B: Suché teplo.

Záznam o zkoušce
Účel zkoušky
Zkouška elektrické pevnosti přístrojů
Závazný postup č. 45
Norma je českým překladem mezinárodní normy IEC 68-2-3:1969 včetně změny 1:1984 z anglického znění bez redakčních změn.
Část 2-3: Zkouška Ca: Zkouška vlhkým teplem konstantním.
Základní zkoušky vlivu vnějších činitelů prostředí.
Elektrotechnické a elektronické výrobky.
Zkouška odolnosti přístrojů, používaných při trhacích pracích, např. roznětnic, ohmmetrů, měřičů izolace apod., proti působení vlhkého tepla se provádí podle ČSN 34 5791-2-3:
Zkouška odolnosti proti působení vlhkého tepla
Závazný postup č. 44
Norma je českým překladem anglického znění evropské normy EN 60 529:1991 bez redakčních změn.
Stupně ochrany krytem (Krytí- IP kód).
Zkoušky krytí přístrojů, používaných při trhacích pracích, např. roznětnic, ohmmetrů, měřičů izolace, indikátorů funkce apod., se provádí podle ČSN EN 60 529:
Zkouška krytí přístrojů
Závazný postup č. 43
Postup zkoušky
Hodnocení zkoušky
Záznam o zkoušce
Závazný postup č. 46
Zkušební zařízení
Měření izolačního odporu
Účel zkoušky
Zkušební zařízení
Postup zkoušky
Postup zkoušky
Činnost blokovacího zařízení
Zkoušky elektrických parametrů roznětnice
Nejmenší napětí, při němž je signalizována připravenost roznětnice.
Hodnocení zkoušky
Záznam o zkoušce
Kapacita roznětných kondenzátorů.
Energie roznětnice
Závazný postup č. 47
Manipulační bezpečnost roznětnice
Doba průtoku proudu u důlně bezpečných roznětnic
Velikost vnitřního odporu
Proudový impuls
Nejvyšší provozní napětí důlně bezpečných roznětnic
Výpočet mezných zatěžovacích odporů
Ochrana zařízení před nebezpečnými účinky statické elektřiny
Závazný postup č. 49
Norma je českým překladem anglického znění evropské normy EN 50 014:1977 a jejích změn 1:1979, 2:1982, 3:1982, 4:1982 a 5:1986.
“Nevýbušná elektrická zařízení. Všeobecné požadavky“.
Zkouška roznětnic na nevýbušnost se provádí podle ČSN EN 50 014
Požadavky na nevýbušná elektrická zařízení
Závazný postup č. 48
Svod elektrostatických nábojů z vodivých objektů zemněním
Měření svodového odporu
Hromadění elektrických nábojů
Sklon pevných látek k elektrizaci
Všeobecně
Nárazová zkouška ve výbušné metanovzdušné směsi
Podstata zkoušky
Závazný postup č. 50
Ochrana zařízení proti vzniku mechanických zážehových jisker
Všeobecně
Postup při zkoušce
Postup při zkoušce
Podstata zkoušky
Rotační zkouška ve výbušné metanovzdušné směsi
Zkoušky ochranných vrstev
Zkoušky elektrických parametrů ohmmetru
Závazný postup č. 51
Velikost proudu nakrátko
${\mathrm{I}}_{\mathrm{k}}\mathrm{}=\mathrm{}\frac{\mathrm{U}\mathrm{}.\mathrm{}\mathrm{I}.\mathrm{}\left({\mathrm{R}}_{2\mathrm{}}-\mathrm{}{\mathrm{R}}_1\right)}{{\mathrm{R}}_2\mathrm{}.\mathrm{}\left(\mathrm{U}\mathrm{}-\mathrm{}{\mathrm{R}}_1\mathrm{}.\mathrm{}\mathrm{I}\right)}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\left(\mathrm{A},\mathrm{}\mathrm{V},\mathrm{}{\mathrm{\Omega }}^2\right)$
Tento vztah platí obecně, pro všechny druhy ohmmetrů. Je požadováno, aby velikost proudu I_k byla menší než mezní údaj v technickém požadavku daného výrobku, nejvýše však 25 mA.
Velikost proudu nakrátko se pak vypočte z níže uvedené rovnice. Jeho velikost I_k je možno kontrolně ověřit i na jiných rozsazích ohmmetru.
Přesnost ohmmetru
Přesnost ohmmetru se ověřuje při teplotě 20 ± 2° C pomocí odporové dekády třídy přesnosti 0,02, např. typ XLL fy Metra Blansko nebo typ R 327 z dovozu. Před zkouškou se ohmmetry na uvedenou teplotu nejméně 2 hodiny temperují.
Ověřuje se při teplotě 20 ± 2° C. Velikost proudu nakrátko se vypočte z proudu I, tekoucího z ohmmetru do ampérmetru s vnitřním odporem R₁ a z napětí U, naměřeného na svorkách ohmmetru voltmetrem s vnitřním odporem R₂. Je nutno, aby voltmetr i ampérmetr byly třídy přesnosti 1 nebo lepší (s výhodou lze použít univerzální přístroj DU 20 fy Metra), je však nutno, aby zkoušený ohmmetr měl vyhovující napájecí zdroj. Nejprve se při všech polohách ovládacích a regulačních prvků ohmmetru najde ampérmetrem bod, při němž je proud I největší. V tomto bodě se poté změří voltmetrem i výstupní napětí posuzovaného ohmmetru U.
Pro zkoušku se používají elektrické pilule nejnižší a nejvyšší odporové skupiny celkového odporového rozsahu, uvažovaného výrobcem pro dodávky. Pro zkoušky je zapotřebí od každé vybrané skupiny 250 kusů elektrických pilulí, pro kontrolu spodní meze 50 kusů pilulí. Každá z vybraných odporových skupin se zkouší a hodnotí samostatně.
Měrný objem plynných zplodin výbuchu
Připojovací svorky ohmmetru a dekády se vodivě propojí tak, aby celkový odpor tohoto spoje nebyl větší než 0,01 Ω. Na všech rozsazích ohmmetru se porovnává odpor nastavený na odporové dekádě s údajem ohmmetru (pro každý měřící rozsah nejméně na deseti bodech).
Chyba měření ohmmetru se u ručkových přístrojů s nelineární stupnicí vyjadřuje v procentech celkové délky stupnice, u můstkových přístrojů pak v procentech měřícího rozsahu. V procentech měřícího rozsahu (± 1 digit) se vyjadřuje i chyba měření digitálních ohmmetrů.
Závazný postup č. 52
Zkouška jiskrové bezpečnosti
Jiskrová bezpečnost ohmmetrů a indikátorů funkce se ověřuje podle ČSN EN 50 020:
Výbuchová teplota
Nevýbušná elektrická zařízení. Jiskrová bezpečnost “i“.
Norma je českým překladem evropské normy EN 50 020:1977 a jejích změn 1:1979, 2:1985, 3:1990, 4:1990 a 5:1990 z anglické verze bez redakčních změn.
Závazný postup č. 53
Stanovení hořlavosti plastů
Podstata metody
Zkušební tělesa
Zkušební zařízení a materiál
Příprava ke zkoušce
Postup zkoušky
Zpracování výsledků
Záznam o zkoušce
Závazný postup č. 54
Matematicko - statistická metoda vyhodnocování výsledků zkoušek
Podstata vyhodnocování
Matematicko-statistickou metodu vyhodnocování výsledků zkoušek je možno aplikovat v případech, má-li být ověřeno, že zkoušené vzorky vyhovují podmínkám zkoušky s podmínkou, že pravděpodobnost nevyhovujícího výsledku nepřekročí p %, přičemž odhad této horní meze má být učiněn s pravděpodobností P %.
Koeficienty spolehlivosti tvrzení P a p v procentech je možno volit z tabulky č. 1, ve které pro zvolené koeficienty pravděpodobnosti jsou počtu provedených pokusů (n) přiřazeny nejvýše přípustné počty nevyhovujících výsledků (x).
Tabulka č. 1.

p%	P v%
	80		90		95		97,5		99,5
	x	n	x	n	x	n	x	n	x	n
20	0	8	0	11	0	14	0	17	O	24
	1	14	1	18	1	22	1	26	1	34
	2	21	2	25	2	30	2	34	2	43
	3	27	3	32	3	37	3	41	3	51
	4	33	4	38	4	44	4	48	4	59
	5	39	5	45	5	50	5	55	5	66
10	0	16	0	22	0	29	0	36	0	51
	1	29	1	38	1	46	1	54	1	72
	2	42	2	52	2	61	2	70	2	90
	3	54	3	65	3	76	3	85	3	106
	4	66	4	78	4	89	4	100	4	122
	5	78	5	91	5	103	5	114	5	137
5	0	32	0	45	0	59	0	72	0	104
	1	59	1	77	1	93	1	110	1	146
	2	85	2	105	2	124	2	142	2	182
	3	110	3	132	3	153	3	173	3	216
	4	134	4	158	4	181	4	202	4	248
	5	157	5	184	5	208	5	230	5	279
1	0	161	0	230	0	299	0	368	0	528
	1	299	1	388	1	473	1	555	1	740
	2	427	2	531	2	628	2	720	2	924
	3	551	3	667	3	773	3	874	3	1094
	4	671	4	798	4	913	4	1022	4	1256
	5	790	5	926	5	1049	5	1164	5	1411

kde P spolehlivost tvrzení v %, že pravděpodobnost výskytu nevyhovujícího výsledku nepřekročí určenou hranici p v %
p horní mez intervalu spolehlivosti pro pravděpodobnost výskytu nevyhovujícího výsledku pokusu v %
Výbuchové teplo
n počet všech za sebou následujících pokusů v sérii
x přípustný počet pokusů, v nichž dojde k nevyhovujícímu výsledku z n pokusů v sérii
Tabulka č.2.

p%	P v%
	90		95		97,5		99,5
	x	n	x	n	x	n	x	n
20	1	1	1	1	1	1	1	1
	2	3	2	3	2	2	2	2
	3	7	3	5	3	4	3	3
	4	10	4	8	4	7	4	5
	5	14	5	11	5	10	5	8
	6	17	6	15	6	13	6	10
	7	21	7	18	7	16	7	13
	8	25	8	22	8	20	8	16
10	1	1	1	1	1	1	1	1
	2	6	2	4	2	3	2	2
	3	12	3	9	3	7	3	5
	4	19	4	15	4	12	4	9
	5	26	5	21	5	18	5	13
	6	33	6	28	6	24	6	18
	7	40	7	35	7	30	7	23
	8	48	8	42	8	37	8	29
5	1	3	1	1	1	1	1	1
	2	11	2	8	2	6	2	3
	3	23	3	17	3	14	3	8
	4	36	4	29	4	23	4	15
	5	50	5	41	5	34	5	24
	6	64	6	54	6	46	6	33
	7	79	7	69	7	58	7	43
	8	94	8	83	8	73	8	54
1	1	11	1	6	1	3	1	1
	2	54	2	36	2	25	2	12
	3	111	3	83	3	64	3	35
	4	176	4	139	4	111	4	70
	5	245	5	200	5	165	5	111
	6	317	6	264	6	223	6	158
	7	392	7	332	7	285	7	208
	8	468	8	402	8	349	8	262

Metoda vyhodnocení podle tabulky č. 1 vyžaduje, zejména pro vyšší spolehlivost tvrzení, poměrně značné počty pokusů, je proto vhodná pro vyhodnocení schvalovacích zkoušek výrobku, nebo zkoušek stejné závažnosti. Metoda i při schvalovacích zkouškách připouští výskyt omezeného počtu nevyhovujících výsledků v průběhu stanoveného počtu pokusů, počet přípustných nevyhovujících výsledků u jednotlivých typů zkoušek může být předem omezen, např. na dva nevyhovující výsledky, při výskytu třetího se ve zkoušce již nepokračuje.
Při běžných zkouškách schváleného výrobku je nutno kontrolovat, zda nedošlo k takové změně kvality výrobku nebo zkušebních podmínek, při kterých výrobek již není možno považovat za vyhovující. Vyhodnocení je možno provést při stejných koeficientech spolehlivosti P a p podle tabulky č. 2, která k provedeným počtům pokusů (n) přiřazuje nejvýše přípustný počet nevyhovujících výsledků, při kterých výrobek ještě není nutno považovat za nevyhovující. Vyhodnocení podle tabulky č. 2 je vhodné zejména pro výstupní zkoušky trhavin na relativní bezpečnost, požaduje se však, aby výsledky zkoušek stejného parametru u stejného výrobku, dlouhodobě sečtené (nejlépe od 1. 1. do 31. 12. běžného roku), odpovídaly hodnotám v tabulce č. 2.
Příklad:
Kyslíková bilance
Trhavina A při schvalovacích zkouškách na relativní důlní bezpečnost v metanovzdušné směsi při hmotnosti nálože 1000 g vykázala pro navržené P = 97,5% a p = 5% vyhovující výsledky (t.j. 0 zápalů/72 pokusů, event. 1 zápal/110 pokusů, event. 2 zápaly/142 pokusů). Bylo tedy s 97,5 %-ní spolehlivostí prokázáno, že možnost zápalu metanovzdušné směsi s náloží 1000 g není větší než 5%.
Při zkouškách výstupní kontroly, prováděných za stejných podmínek bylo dosaženo:
Výsledek je zatím vyhovující (celkem 3 zápaly/18 pokusů).
Trhavina B, schválená za stejných podmínek, vykázala při zkouškách výstupní kontroly tyto výsledky:
I když jednotlivé soubory samostatně jsou vyhovující, celkový výsledek vyhovující není (celkem 4 zápaly/12 pokusů), je nutno přerušit výrobu a prověřit výrobní proces a event. zkušební podmínky.
Závazný postup č. 55
Zkouška bezpečnosti elektrických rozněcovatel proti nejmenším proudům
Podstata zkoušky
Význam zkoušky
Zásady výpočtu
Všeobecně
Zkušební zařízení
Účel a význam výpočtu
Výpočet hlavních výbuchových charakteristik průmyslových trhavin
Závazný postup č. 58
Schéma zapojení

B je zdroj stejnosměrného proudu
R₁ R₂ měnitelné odpory
A ampérmetr
P přepínač
M Wheatstoneův můstek upravený tak, aby v žádné poloze přepínače neprocházel měřeným odporem proud větší než 20 mA
r zkoušené rozněcovadlo
Výběr zkušebních vzorků
Poznámka: Odporovou skupinou je míněn přípustný rozdíl odporů u pilulí jedné dodávky (je stanoven normou jakosti výrobku). Zaručuje-li výrobce, že u všech dodávek budou použity elektrické pilule jen jedné odporové skupiny, zkouší se jen tato skupina.
Podmínky při zkoušce
Postup zkoušky
Zhodnocení zkoušky
Zápis o zkoušce
Závazný postup č. 56
Stanovení obsahu vody v průmyslových trhavinách
Všeobecně
Záznam o zkoušce
Závazný postup č. 57
Metody chemického zkoušení průmyslových trhavin

1. Stanovení hustoty náložkovaných trhavin

2. Stanovení objemové hmotnosti náložky a sypné hmotnosti sypkých trhavin

3. Zkouška výpotku náložkovaných trhavin

4. Stanovení detonační schopnosti průmyslových trhavin

5. Stanovení dolního mezního průměru nálože

6. Stanovení účinku trhaviny podle Trauzla

7. Stanovení relativní pracovní schopnosti průmyslových trhavin v balistickém moždíři

8. Stanovení brizance trhavin olověným válečkem

9. Stanovení přenosu detonace průmyslových trhavin

10. Stanovení citlivosti výbušnin k nárazu kladivem

11. Stanovení citlivosti výbušnin třením

12. Stanovení detonační rychlosti trhavin

13. Zkoušky výbušnin tepelným namáháním

14. Stanovení stupně odolnosti průmyslových trhavin proti vodě pro účely klasifikace

15. Stanovení detonační schopnosti průmyslových trhavin vystavených vodnímu tlaku

16. Stanovení jedovatých plynných zplodin výbuchu trhavin

17. Stanovení sirovodíku ve zplodinách výbuchu trhavin

18. Klasifikace a metody zkoušení bezpečnostních trhavin ve výbušných směsích

19. Stanovení odolnosti důlně bezpečných trhavin k deflagraci

20. Stanovení měrné hmotnosti bezdýmných prachů

21. Stanovení sypké hmotnosti bezdýmných prachů

22. Stanovení výbuchového tepla bezdýmných prachů

23. Chemická stálost bezdýmných prachů

24. Stanovení délky předdetonační zóny

25. Zkouška dopravní a manipulační bezpečnosti pyrotechnických výrobků na stabilním imitátoru transportu

26. Zkouška rozbušek průrazem na zkušební destičce

27. Zkouška manipulační bezpečnosti rozněcovadel

28. Zkouška mechanické pevnosti sestavy elektrických rozněcovadel

29. Zkouška elektrické pevnosti elektrických rozněcovadel

30. Stanovení mechanické odolnosti přívodních vodičů elektrických rozněcovadel

31. Zkouška vodotěsnosti elektrických rozněcovadel

32. Zkouška ohmického odporu elektrických rozněcovadel

33. Zkouška zážehového impulsu elektrických rozněcovadel

34. Zkouška současnosti roznětu elektrických rozněcovadel

35. Zkouška odolnosti elektrických rozněcovadel vůči statické elektřině

36. Zkouška doby zpoždění elektrických rozbušek

37. Zkouška bezpečnosti elektrických rozbušek pro použití ve výbušném prostředí

38. Odolnost elektrických rozbušek proti hromadnému výbuchu

39. Stanovení detonační rychlosti bleskovice

40. Odolnost přístrojů proti působení nízkých teplot

41. Zkouška odolnosti přístrojů proti působení suchého tepla

42. Zkouška výrobků volným pádem

43. Zkouška krytí přístrojů

44. Zkouška odolnosti proti působení vlhkého tepla

45. Zkouška elektrické pevnosti přístrojů

46. Měření izolačního odporu

47. Zkoušky elektrických parametrů roznětnic

48. Požadavky na nevýbušná elektrická zařízení

49. Ochrana před nebezpečnými účinky statické elektřiny

50. Ochrana zařízení proti vzniku mechanických zážehových jisker

51. Zkoušky elektrických parametrů ohmmetru

52. Zkouška jiskrové bezpečnosti

53. Stanovení hořlavosti plastů

54. Matematicko-statistická metoda vyhodnocování výsledků zkoušek

55. Zkouška bezpečnosti elektrických rozněcovadel proti nejmenším proudům

56. Stanovení obsahu vody v průmyslových trhavinách

57. Metody chemického zkoušení průmyslových trhavin

Z rozměrů a hmotnosti náložky trhaviny s odříznutými čely a zbavené obalu se vypočte hustota náložkované trhaviny.
Pro zkoušku se použijí nedeformované náložky trhaviny, tj. náložky s co nejpřesnějším kruhovým průřezem po celé délce. Je nutno, aby obal po celém obvodu náložky těsně přiléhal k trhavině. Nesplňují-li zkoušené náložky tyto podmínky, uvede se to u výsledku zkoušky.
1. Hustota náložkované trhaviny je hmotnost objemové jednotky vlastní trhaviny bez obalu, včetně prostorů mezi zrny trhaviny.

58. Výpočet hlavních výbuchových charakteristik průmyslových trhavin

• ostrý řezný nástroj, např. nůž a dřevěná deska s nakresleným pravoúhlým křížem (je možno použít i vhodného přípravku, umožňujícího ostré odříznutí čel náložky trhaviny v rovině kolmé na podélnou osu náložky).
2. Při zkoušce se používají tyto pomůcky:
• technické váhy s přesností nejméně ± 0,02 g.
• pravoúhlý trojúhelník
• tenká jehla
• přesné délkové měřidlo

Obr. 1
Obr. 2
U náložky, jejíž obal je při vnitřním okraji přeložen (obr.1), se všechny tři vpichy vedou na přímce přibližně rovnoběžné s osou náložky, u náložky s nepřeloženým vnitřním okrajem obalu (obr.2) přibližně rovnoběžně se zkoseným okrajem obalu náložky. U obou typů obalů je nutné, aby vpichy byly vedeny co nejblíže vnitřního okraje obalu.
Obal válce trhaviny se opatrně odvine tak, aby z něho neodpadl parafin, zbaví se zbytků trhaviny otřením a zváží se s přesností ± 0,02 g. Obal se použije ke změření rozměrů válce čisté trhaviny. Vpichy podle čl. 3 zanechají na nepřeloženém obalu náložky stopy, jak znázorňuje obr. 2 a na přeloženém obalu stopy, jak znázorňuje obr. 1. V obou případech se s přesností na 0,1 mm změří vzdálenost A₁-A₂, B₁-B₂, a C₁-C₂, z nichž se vypočte střední hodnota l_o, udávající střední obvod válce trhaviny. Pak se úsečka C₁-C₂ rozdělí na čtyři stejné díly. Body C₁, C°, C°° a C°°° se vedou kolmice protínající úsečku C₁-C₂ a s přesností na 0,1 mm se změří jejich délky, jejichž střední hodnota l₁ udává střední délku válce trhaviny.
3. Náložka trhaviny se otře. Ve stejné vzdálenosti od obou čel a uprostřed se obal náložky propíchne kolmo na podélnou osu náložky. Krajní vpichy se vedou v takové vzdálenosti od čel náložky, aby nejméně 0,5 cm od nich směrem k čelům byla náložka ještě pravidelně tvarována a aby trhavina mezi nimi vážila co nejvíce.

Válec trhaviny s obalem se zváží s přesností ± 0,02 g.
Obě čela náložky trhaviny, položené na dřevěnou desku s nakresleným pravoúhlým křížem rovnoběžně s jednou osou kříže, se odříznou. Řez se vede kolmo na podložku a rovnoběžně s druhou osou kříže přibližně 0,5 cm vně krajních vpichů tak, aby délka zkušebního válce trhaviny byla po celém obvodu pokud možno stejná. Trhavina se při tom nesmí v řezu vysypat.

m₂ hmotnost obalu válce trhaviny, (g)
$\mathrm{Ç}=\mathrm{12,5664}\mathrm{}.\mathrm{}\frac{{\mathrm{m}}_{1\mathrm{}}-\mathrm{}{\mathrm{m}}_2}{{\mathrm{l}}_0^2\mathrm{}.\mathrm{}{\mathrm{l}}_1}$
l_o střední obvod válce trhaviny, (cm)
4. Ze střední hodnoty obvodu a střední délky, hmotnosti válce trhaviny (čl. 3) se vypočte hustota (Ç) náložkované trhaviny v g.cm^-3 ze vztahu
kde m₁ hmotnost válce trhaviny s obalem, (g)
l₁ střední délka válce trhaviny, (cm)

5. Výsledkem je průměr hodnot dvou zkoušek, které se liší nejvýše o 0,015 g.cm^-3. Výsledek se uvádí s přesností na 0,01 g.cm^-3.

6. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje následující:

a) rozměry náložek trhaviny

1. Objemová hmotnost náložky je střední hmotnost jednotkového objemu trhaviny obsažené v náložce včetně obalu. Sypná hmotnost je střední hmotnost objemové jednotky volně sypané trhaviny.

Neumožňuje-li geometrický tvar náložky použití zkušebních pomůcek předepsaných pro metodu A, vypočítá se z rozměrů náložky objem. Z hmotnosti a takto zjištěného objemu náložky se vypočítá objemová hmotnost (metoda B).
2. Objemová hmotnost se stanoví ponořením náložky do známého objemu vody předložené v odměrném válci. Z hmotnosti náložky a zvětšení celkového objemu se vypočítá objemová hmotnost (metoda A).
Sypná hmotnost nenáložkovaných sypkých trhavin se stanoví vážením konstantního objemu trhaviny. Ze zjištěných hodnot se vypočítá sypná hmotnost.

3. Zkušebními vzorky jsou:
Zkušební vzorky se temperují na teplotu 15 až 25° C.

b) vzorek plastické trhaviny na bázi nevýbušného plastifikátoru o hmotnosti nejméně 100 g, upravený do válcového tvaru,

c) průměrný vzorek nenáložkované sypké trhaviny o hmotnosti 2500 g,

a) náložky trhaviny ze sériové výroby daného geometrického tvaru (válce, hranoly) a hmotnosti, s pevným obalem,

• posuvné měřítko,
• ocelové měřítko vhodné délky,
• odměrné válce na 250, 500 a 1000 cm³,
4. Při zkouškách se používají:
• technické váhy s přesností nejméně ± 0,1 g (při hmotnosti vzorku nad 1000 g s přesností nejméně ± 0,5 g),
• Hahnův litr z nejiskřivého materiálu.

5. Zkušební vzorek podle čl. 3a) nebo 3b) se zváží s přesností 0,1 g. Do odměrného válce vhodné velikosti, v němž je známý objem destilované vody o teplotě 15 až 25° C, se vloží zvážený vzorek tak, aby byl celý ponořen a aby na něm nebyly ulpělé vzduchové bublinky. Pak se ihned odečte zvětšení objemu (V) ve válci s přesností 0,2 cm³.

12. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje následující:

a) V = 0,785.d².l

11. Výpočet a zhodnocení. Sypná hmotnost trhaviny v g.dm^-3 (x) se vypočítá podle vzorce:
$\mathrm{x}=\mathrm{}\frac{\mathrm{M}-\mathrm{}{\mathrm{M}}_{\mathrm{o}}}{\mathrm{V}}\mathrm{},$
kde M hmotnost odměrné nádoby se vzorkem, (g)
M_o hmotnost odměrné nádoby, (g)
V objem odměrné nádoby, (dm³)
Jako výsledek zkoušky se uvádí aritmetický průměr ze dvou stanovení, který se smí lišit nejvýše o 10 g.dm^-3. Výsledek se zaokrouhlí na jednotky.

Při zkouškách se používá chemikálií čistoty p. a. a destilované vody.
2. Typ, popř. složení výpotku se určuje zkouškami kvalitativními.

b) výsledky jednotlivých stanovení

a) použitý závazný postup

a) u náložek válcového tvaru - průměr a délka,

Výpotek je způsoben hygroskopičností některých složek trhavin nebo vylučováním kapalných esterů vícemocného alkoholu kyseliny dusičné, popř. kapalných aromatických nitrolátek z masy trhaviny.
Výskyt výpotku signalizuje, že vlastnosti trhaviny mohou být změněny a že manipulací s ní může být ohrožena bezpečnost při práci.
1. Výpotkem se rozumí orosení nebo drobné kapky tekutiny na povrchu náložek průmyslových trhavin.

b) u náložek tvaru čtyřbokého hranolu - délka, šířka a výška s přesností 0,1 cm a vypočítá se objem náložky (V) podle vzorců:

10. Odměrná nádoba Hahnova litru se zváží s přesností 0,5 g a přístroj se sestaví. Do násypné nádoby s uzavřeným uzávěrem se vsype asi 1,5 kg vzorku podle čl. 3c) předem prosátého sítem o velikosti oka 5 mm, rychlým, ale klidným pohybem se otevře uzávěr a vzorek se ponechá samovolně sypat do odměrné nádoby. Uzávěr se uzavře a násypná nádoba se opatrně sejme. Přebytečný vzorek se z odměrné nádoby shrne mosazným pravítkem tak, aby byl v úrovni s okrajem nádoby. Odměrná nádoba se vzorkem se zváží s přesností 0,5 g.

l délka náložky, (cm)
a, b, c, délka, šířka a výška náložky, (cm).
b) V = a.b.c,
kde d průměr náložky, (cm)

9. Jako výsledek zkoušky objemové hmotnosti podle metody A a B se uvádí aritmetický průměr ze dvou stanovení, který se zaokrouhlí na dvě desetinná místa.

V objem náložky, (cm³), zjištěný podle čl. 7.
kde M hmotnost náložky, (g)
8. Výpočet. Objemová hmotnost náložky v g.cm^-3 (x) se vypočítá podle vzorce:
$\mathrm{x}=\mathrm{}\frac{\mathrm{M}}{\mathrm{V}}\mathrm{}\mathrm{},$

7. Zkušební vzorek podle čl. 3a) se zváží s přesností 0,1 g (při hmotnosti vzorku do 1000 g) nebo 0,5 g (při hmotnosti vzorku nad 1000 g). Pak se změří

$\mathrm{x}=\mathrm{}\frac{\mathrm{M}}{\mathrm{V}}\mathrm{}\mathrm{},$
kde M hmotnost náložky, (g)
6. Výpočet. Objemová hmotnost náložky v g.cm^-3 (x) se vypočítá podle vzorce:
Použije-li se vzorku trhaviny podle čl. 3b), zjistí se tímto závazným postupem objemová hmotnost trhaviny.
V objem náložky, (cm³), zjištěný podle čl. 5

1. Detonační schopností se rozumí schopnost trhaviny detonovat za předepsaných podmínek spolehlivě a beze zbytku po celé délce nálože.

5. V roztoku B se dokazuje přítomnost dusičného esteru glycerolu a diethylenglykolu (dále jen nitroglycerin a nitroglykol, resp. nitroestery), resp. tri- popř. dinitrotoluen (dále jen nitrolátky) pomocí chromatografie na tenké vrstvě.

cb) Na start druhé desky se obdobným způsobem nanese po 5 mm³ roztoku B a základního roztoku II a opět se vyvíjí rozpouštědlovou soustavou. Po usušení se chromatogram vyvolá postřikem Ehrlichova činidla a chloridem cínatým. Skvrny 2,4,6-trinitrotoluenu a 2,4-dinitrotoluenu se do 15 minut projeví žlutým a žlutooranžovým zbarvením. Srovnáním chromatogramu roztoku B s chromatogramem základního roztoku II se zjistí přítomnost a totožnost uvedených látek ve výpotku.

ca) Na start jedné desky s tenkou vrstvou se ve vzdálenosti 3 cm od sebe nanese po 5 mm³ roztoku B podle čl. 3 a základního roztoku I, deska se vloží do chromatografické komory nysycené parami rozpouštědlové soustavy a vyvíjí se touto soustavou tak dlouho, až čelo chromatogramu je vzdáleno asi 2 cm od konce desky. Po vyjmutí z komory a vysušení při teplotě místnosti se chromatogram vyvolá postřikem roztoku difenylaminu a vloží se pod UV-lampu. Skvrny nitroglycerinu a nitroglykolu se projeví šedomodrým zbarvením. Srovnáním chromatogramu roztoku B s chromatogramem základního roztoku I se zjistí přítomnost a totožnost uvedených látek ve výpotku.

bb) k 1 cm³ roztoku A se přidají 0,2 cm³ roztoku dusičnanu stříbrného. Za přítomnosti chloridů vznikne bílý zákal až sraženina.

ba) Na bílou skleněnou zkušební desku se pomocí skleněné tyčinky nanese 1 kapka roztoku A podle čl.3 a 1 kapka roztoku difenylaminu. Za přítomnosti dusičnanů ihned vznikne modré zbarvení,

8. Záznam o zkoušce obsahuje údaje, uvedené v § 5 této vyhlášky.

b) Postup zkoušky

7. Pro rychlou orientaci o typu výpotku je možno použít následující zkoušky: Jsou-li na povrchu náložek vizuální prohlídkou zjištěny kapky, vpraví se tyto do zkumavky s vodou. Rozpustí-li se kapky zcela ve vodě, jde o výpotek látek hygroskopických, zůstanou-li ve vodě odděleny, jde o výpotek nitroesterů nebo nitrolátek.

Příprava: 0,25 g 4-dimethylaminobenzaldehydu se rozpustí ve 2,5 cm³ kyseliny chlorovodíkové (h=1,19) a ve 22,5 cm³ vody. Odděleně se rozpustí 1,25 g chloridu cínatého (SnCl₂.2H₂O) ve 4,2 cm³ kyseliny chlorovodíkové (h=1,19) mírným zahřátím, po ochlazení se přidá voda do 25 cm³. Oba roztoky se po filtraci smíchají. Činidlo se připravuje vždy čerstvé.
a) Chemikálie
Základní roztoky I a II
Příprava roztoku I: 0,1 g nitroglycerolu a 0,1 g nitroglykolu se rozpustí v 10 cm³ acetonu (roztok I)
Difenylamin, roztok 5 % v ethylalkoholu
Příprava roztoku II: 0,1 g 2,4,6-trinitrotoluenu a 0,1 g 2,4-dinitrotoluenu se rozpustí v 10 cm³ acetonu (roztok II)
Ehrlichovo činidlo s chloridem cínatým
Rozpouštědlová sestava: benzen + chlorid uhličitý (4:1)

Chromatografická komora pro chromatografii v tenké vrstvě, desky s tenkou vrstvou pro chromatografické účely.
b) Zkušební pomůcky

c) Postup zkoušky

Dusičnan stříbrný, roztok 5 %
Příprava: 0,2 g difenylaminu se rozpustí ve 100 cm³ kyseliny sírové (h=1,84)
a) Chemikálie
Difenylamin, roztok

Zvlhčená část prvého proužku se odstřihne, vloží do filtrační nálevky a promyje se 3 cm³ vody. Čirého roztoku (roztok A) se použije pro zkoušky podle čl. 4.
Obdobně se zpracuje druhý proužek s výpotkem s tím, že zvlhčená část se promyje 3 cm³ acetonu. Acetonový roztok se odpaří téměř k suchu a odparku se použije pro zkoušky podle čl. 5 (roztok B).
3. Z originálního expedičního obalu se odeberou náhodně tři náložky trhaviny a vizuální prohlídkou se zjistí, zda na jejich povrchu je orosení nebo drobné kapky. Jsou-li na povrchu zjištěny kapky, nasají se ze všech tří náložek rovnoměrně do dvou proužků filtračního papíru (černá páska) rozměrů 15 x 80 mm, sestřižených do špičky.

6. Je-li zkouškami podle čl. 4 prokázána přítomnost dusičnanů nebo chloridů, jde o výpotek látek rozpustných ve vodě (hygroskopických).
Je-li zkouškami podle čl. 5 prokázána přítomnost některých látek v čl. 5 uvedených, jde o výpotek nitroesterů nebo nitrolátek.

4. V roztoku A se dokazuje přítomnost dusičnanů nebo chloridů.

e) u zkušebních náloží podle čl. 5 i objemovou hmotnost trhaviny v náloži.

9. Zkoušky podle čl. 7 a čl. 8 se provádějí vždy třikrát se zkušebním vzorkem ve stejném uspořádání.

11. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje následující:

a) náložky trhaviny ze sériové výroby daného průměru a hmotnosti, které se sestavují v nálože délky nejméně 600 mm (u náložek jmenovitého průměru do 65 mm včetně) nebo nejméně 1500 mm (u náložek jmenovitého průměru nad 65 mm). Použité náložky nesmí být deformovány.

2. Při stanovení detonační schopnosti se používá k roznětu zkoušené trhaviny jednotného počinu tělískem z lisovaného pentritu (metoda A). Trhaviny, u nichž je předepsán roznět rozněcovadlem s iniciační mohutností nejméně stejnou jako má rozbuška č. 8, jsou při stanovení detonační schopnosti podrobeny i další zkoušce roznětem rozbuškou č. 3, nebo rozbuškou č. 8 u trhavin, u nichž výrobce citlivost k rozbušce č. 3 nezaručuje (metoda B).

5. U nenáložkovaných trhavin se zkušební nálož připraví naplněním zkoušené trhaviny do trubky z tvrdého PVC. Je nutno, aby vnitřní průměr použité trubky byl stejný nebo nejvýše o 30 % větší než je nejmenší povolený průměr zkoušené trhaviny.

7. Stanovení detonační schopnosti počinovým tělískem - metoda A.
Na urovnaném terénu (písek, hlína apod.) se položí zkušební nálož podle čl. 4 nebo čl. 5. Do masy trhaviny na čele nálože se úplně zasune počinové tělísko, adjustuje se rozbuškou č. 8 Al nebo elektrickou rozbuškou a sestava se přivede k detonaci. U náloží s průměrem menším než 40 mm se počinové tělísko přiloží těsně k uříznutému čelu první náložky zkušební nálože podle čl. 4. Je nutno, aby počinové tělísko bylo přitom ve styku s masou zkoušené trhaviny na celé čelní ploše zkušební nálože.

4. U náložkovaných trhavin se zkušební nálože sestavují z náložek zkoušené trhaviny na dřevěné podložce se žlábkem. Náložky se k sobě těsně přitisknou čely tak, aby se dotýkaly po celé ploše čel a byly zajištěny proti posunutí, např. připevněním textilní lepící páskou.

a) průměr náložek zkoušené trhaviny, případně rozměry trubky PVC

b) použitou metodu zkoušení

c) teplotu a relativní vlhkost vzduchu při zkoušce

d) výsledky jednotlivých zkoušek

• rozbuška č.8 Cu
• trubka z neměkčeného polyvinylchloridu, délky 1500 mm
• dřevěná podložka tloušťky 20 mm, šířky 100 mm, délky 1500 mm, se žlábkem hloubky 15 mm a šířky 48 mm (pro náložky o průměru nad 65 mm)
• dřevěná podložka tloušťky 15 mm, šířky 50 mm, délky 600 mm, se žlábkem hloubky 6 mm a šířku 25 mm (pro náložky o průměru do 65 mm včetně)
• počinové tělísko válcového tvaru z lisovaného pentritolu Np 10 T, průměru 40 mm, hmotnosti 150 g, hustoty 1,60 ± 0,01 g.cm^-3, s otvorem pro rozbušku v podélné ose
• rozbuška č.8 Al nebo elektrická mžiková rozbuška s měděnou dutinkou
• rozbuška č.3 Cu
6. Zkušební zařízení se sestaví z následujících pomůcek:

3. Zkušebními vzorky jsou:

8. Stanovení detonační schopnosti rozbuškou č. 3 a č. 8 - metoda B.
Na urovnaném terénu (písek, hlína apod.) se položí zkušební nálož podle čl. 4 nebo čl. 5. V jednom jejím čele se upraví důlek pomocí kolíku z nejiskřivého materiálu a do důlku se zasune rozbuška č. 3 (resp., rozbuška č. 8) tak, aby byla celá v trhavinové mase. Sestava se pak přivede k detonaci.

10. Požaduje se, aby ve všech případech podle čl. 9 zkušební vzorek detonoval po celé délce nálože. Úplnost detonace se zjišťuje ze stopy na podkladu, je nutno, aby byla patrná po celé délce nálože. V okolí nesmí být patrny zbytky trhaviny. Nevyhoví-li zkušební vzorek v jednom případě požadavku úplnosti detonace, opakují se zkoušky podle čl. 7 a čl. 8 každá šestkrát. Zkoušená trhavina vyhovuje, nedojde-li při těchto zkouškách k nevyhovujícímu výsledku.

b) trhavina v trubce z tvrdého polyvinylchloridu s uzavřeným dnem délky 1500 mm (u trhavin, u nichž nelze připravit nálož podle čl. 3a), např. nenáložkovaných, kapalných apod.)

• skleněné trubky s odstupňovanými vnitřními průměry, délky 1000 mm, tloušťky stěny 2,0 mm až 2,5 mm
2. Zkušební zařízení se sestavuje z následujících zkušebních pomůcek:
• zápalnice nebo elektrický palník
• průmyslová rozbuška č. 8 Cu
• textilní lepící páska

a) teplotu, při které se zkouška provádí

b) dolní mezní průměr nálože, vztažený na hustotu zkoušené trhaviny

1. Přivedením trhaviny o předepsané hmotnosti k detonaci v olověném válci se vytvoří výduť, jejíž objem se změří. Jeho hodnota v cm³ slouží k vyjádření účinku zkoušené trhaviny. Zkouška se neprovádí pro kapalné trhaviny.

3. Do suché a předem zvážené skleněné trubky, jejíž objem byl zjištěn kalibrací, se vnáší vzorek zkoušené trhaviny tak, aby hustota vzorku byla v celém sloupci konstantní. Zcela naplněná trubka se znovu zváží a z jejího objemu a hmotnosti trhaviny se stanoví hustota. Je nutno, aby hustota trhaviny byla při všech měřeních daného vzorku téže série pokusů stejná a smí se lišit od střední hodnoty nejvýše o ± 0,02 g.cm^-3.

1. Při stanovení dolního mezního průměru nálože se zjišťuje nejmenší průměr nálože trhaviny, kdy ještě detonace probíhá stabilně a to za podmínek, předepsaných touto metodikou.

5. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje:

4. Při vnitřním průměru trubky 20 mm a větším se vzorek iniciuje rozbuškou, zasunutou do zkoušené trhaviny do hloubky 15 mm. Při průměru pod 20 mm se vzorek iniciuje pomocnou náložkou z téže (zkoušené) trhaviny, téže hustoty, připravenou v papírové trubičce délky 40 mm a průměru 20 mm. Do této pomocné náložky se dřevěným kolíkem provede důlek, do něhož se zasune rozbuška do hloubky 15 mm. Adjustovaná trubka s trhavinou se uloží na urovnaný terén a odpálí. Stanovení se provede při různých vnitřních průměrech trubky. Jako dolní mezní průměr trhaviny při dané hustotě se uvede nejmenší průměr, při kterém dojde vždy k úplné detonaci nálože. Nejmenší počet zkoušek jsou tři odpaly u daného průměru, přičemž se požaduje, aby vnitřní průměr trubek byl v rozmezí Z 0,5 mm od aritmetického průměru.

e) výsledky jednotlivých stanovení.

7. Objem vývrtu válce se změří vodou s přesností na 1 cm³. Je nutno, aby teplota válce i vody byla 20 ± 2° C. Vývrt se po změření objemu pečlivě vysuší a vyčistí. Do vývrtu se vsune náložka zkoušené trhaviny, připravená podle čl.6, až do úrovně horní plochy válce se volně bez udusání nasype křemenný písek a náložka se přivede k detonaci. Detonací náložky se ve válci vytvoří výduť hruškovitého tvaru, ta se zbaví nečistot vzniklých výbuchem zkoušené trhaviny a při teplotě válce 20 ± 2° C se objem výdutě změří s přesností na 1 cm³.
Pro běžné provozní zkoušky lze upustit od vytemperování válce a s ohledem na jeho teplotu použít korekci objemu dutiny válce. Teplota válce však nesmí klesnout pod 0° C. Korekce na teplotu činí 0,25 % objemu na 1° C nad nebo pod 20° C. Při teplotách nižších se korekce přičítá, při teplotách vyšších se odečítá.

5. Zkouška sestává ze tří opakovaných stanovení.

a) Jako kontrolní trhavina se použije náložka připravená z 10 ± 0,05 g tritolu A šupinkového, předem rozdrceného a prosátého. Použije se frakce, která projde sítem o jmenovitém rozměru oka 0,315 mm a neprojde sítem 0,1 mm. Použije se rozbuška ze stejné série jako při vlastním stanovení.

b) Jako výsledek kontrolní zkoušky se uvede aritmetický průměr výsledků tří stanovení, mezi nimiž smí být rozdíl nejvýše ± 7 cm³ od aritmetického průměru. Požaduje se, aby objem výdutě byl 300 ± 15 cm³.

rozměry v mm
Obr. 2
Obr. 3
Obr. 1

9. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje:

V₁ objem výdutě po detonaci trhaviny, (cm³)
V = V₁ - V_o ± k,
kde V_o objem vývrtu válce, (cm³)
k korekce objemu dutiny válce s ohledem na jeho teplotu, (cm³)
8. Účinek trhaviny (V) v cm3 se vypočítá podle vzorce:
Jako výsledek zkoušky se uvede aritmetický průměr tří stanovení. Rozdíl jednotlivých stanovení a aritmetického průměru nesmí být větší než ± 10 cm³. Není-li tomu tak, je nutno zkoušku opakovat.

6. Do cínové dutinky se naváží 10 ± 0,05 g zkoušené trhaviny, dutinka se vsune do pouzdra a trhavina se upěchuje na hustotu, obvyklou v průmyslovém balení. Při pěchování se současně pěchovacím trnem vytvoří v trhavině důlek pro rozbušku. Rozbuška se vsune do důlku v trhavině a plášť dutinky se pevně nabalí na vyčnívající část rozbušky tak, aby bylo zajištěno pevné spojení rozbušky s dutinkou.

4. Pro stanovení účinku trhavin je nutno použít válce vyhovující kontrolní zkoušce, provedené stejným postupem jako vlastní zkouška (viz čl. 5 až 7) s tímto upřesněním:

d) objem výdutě po detonaci zkoušené trhaviny v cm³,

c) objem vývrtu v cm³,

b) teplotu válce při zkoušce,

a) teplotu ovzduší při zkoušce,

• pěchovací trn (obr. 3b) z nejiskřivého materiálu
• odměrný válec na 100 cm³ a 500 cm³.
• olověný válec (obr. 1) z měkkého olova. Má průměr 200 ± 2 mm, vývrt o průměru 25 ± 0,5 mm a hloubky 125 ± 1 mm je v jeho ose. Stěny a dno válce nesmí mít staženiny nebo lunkry, je nutno, aby povrch válce a vývrtu byl hladký, bez prasklin a tvrdých pecek.
• křemenný písek suchý, o velikosti částic 0,25 až 0,5 mm
• pouzdro (obr. 3a) z nejiskřivého materiálu
Válce se zhotovují z olověných tyčí, které se vyrábějí z olova taveného při 390 až 400° C lisováním v těstovitém stavu při asi 300° C na hydraulických lisech. Z jedné tavby olova se vyrobí tolik tyčí, aby z nich bylo možno zhotovit nejméně 30 válců.
3. K provedení zkoušky je třeba:
• dutinka z fólie z cínu Sn 99,85 tloušťky 0,02 mm. Zhotoví se vystřihnutím pravoúhlého lichoběžníka o rozměrech 150x120x70 mm a navinutím na navíjecí trn o průměru 24,0 mm a výšce 50 mm postupem, znázorněným na obr. 2. Fólie přečnívající přes okraj trnu se přehne a přitlačí na čelo trnu, přičemž hrot lichoběžníka se přehýbá jako první. Přeložením dalších částí přečnívajícího pláště dutinky se vytvoří dno. Hotová dutinka se opatrně stáhne z trnu, aby se neporušil její tvar.
• navíjecí trn (obr. 3c) z tvrdého dřeva
• zážehová rozbuška č. 8 Cu adjustovaná zápalnicí nebo elektrickým palníkem, popř. elektrická rozbuška s Cu dutinkou

2. Zkouška slouží ke srovnávání účinku jednotlivých druhů trhavin z hlediska jejich praktického používání při trhacích pracích.

a) Složení v %:

estery kyseliny dusičné	90,7
nitrocelulóza (suchá)	8,2
uhličitan vápenatý	0,6
tetraboritan sodný (mletý)	0,5

2. Z relativní pracovní schopnosti trhaviny, zjištěné v balistickém moždíři, se usuzuje na účinek trhaviny při jejím použití.

b) Výbuchová komora se vyfouká stlačeným vzduchem, stěny se vyčistí jemným ocelovým kartáčem, vyfouká se stlačeným vzduchem, popř. vysuší.

• jezdce (5),
3. Zkušební zařízení podle obr. 1 sestává z:
Moždíř podle obr. 2 sestává z:
• vložky (2) z oceli 16 341.3
• těla (1) z oceli 12 050.1,
• výkyvné nosné tyče (2),
• měřítka ve tvaru oblouku (4) se stupnicí s mm dělením,
Hmotnost moždíře činí asi 310 kg, hmotnost střely asi 15 kg. Lože pro zachycování střel je obvykle z masivních dřevěných fošen s náplní rašeliny, odřezků gumy apod.
Střela je zhotovena podle obr. 3 z oceli 19 422.3.
• moždíře se střelou (3),
• nosné konstrukce ( 1 ) upevněné na vhodném základu,

5. Srovnávacím vzorkem trhaviny je trhací želatina, která odpovídá Polar Blasting Gelatine (ICI).

Obdobným způsobem se připraví náložka srovnávací trhaviny.
6. Z cínové fólie se vystřihne lichoběžník podle obr. 7 a navine se na navíjecí trn postupem podle obr. 8. Fólie, přečnívající přes okraj trnu, se přehne a přitlačí na čelo trnu, přičemž hrot lichoběžníka se přehýbá nejdříve. Tím se z fólie vytvoří dutinka o vnitřním průměru 24 mm a výšce 5O mm. Hotová dutinka se opatrně stáhne z trnu, aby se neporušil její tvar.
Při pěchování se současně pěchovacím trnem vytvoří v trhavině důlek pro rozbušku. Rozbuška adjustovaná na zápalnici se vsune do důlku a plášť dutinky se těsně nabalí na vyčnívající část rozbušky.
Do dutinky se naváží zkoušená trhavina s přesností 0,01 g. Dutinka s naváženou trhavinou se vsune do pouzdra a pěchovacím trnem se upěchuje přibližně na hustotu obvyklou v průmyslovém balení.

Obr. 7

Obr. 8

7. Výbuchová a nábojová komora (zbavená nečistot podle čl. 8) se vytřou hadříkem, navlhčeným v oleji. Zkušební náložka se přiloží ke střele tak, že zápalnice se prostrčí otvorem ve střele ze strany většího průměru a střela se zasune do komory v moždíři na doraz. Poloha zkušební náložky se upraví tak, aby náložka ve výbuchové komoře byla v těžišti moždíře. Zařízení pro měření výchylky se vynuluje, pak se zažehne zápalnice. Výbuch zkušební náložky vymrští střelu z moždíře a způsobí výchylku moždíře s nosnou tyčí. Výchylka je registrována jezdcem.

9. Před kalibrací se odpálí dvě nástřelné rány s 10 g srovnávací trhaviny. Kalibruje se stanovením výchylek při odpálení 2, 4, 6, 8 a 10 g náložek. S každou navážkou se provedou 3 stanovení. Rozdíl největší a nejmenší výchylky při odpalech navážky stejné hmotnosti smí být nejvýše 10 mm. Ze zjištěných hodnot výchylky pro jednotlivou navážku se stanoví aritmetický průměr. Z průměrných hodnot se sestrojí kalibrační křivka, udávající závislost výchylky na navážce. Rozměr grafu je pro X: 10 g ≡ 20 cm, pro Y: 1000 mm ≡ 20 cm.
Zkušební zařízení se kalibruje srovnávací trhavinou při změně vzorku srovnávací trhaviny, při výměně nebo úpravě moždíře nebo měřícího zařízení, nejméně však jednou za dva měsíce.

1. Relativní pracovní schopnost trhavin se stanoví z váhového množství srovnávací trhaviny, která při detonaci v balistickém moždíři způsobí stejně velkou výchylku jako 10 g zkoušené trhaviny.

8. Po každém odpalu je nutno vyčistit střelu, nábojovou i výbuchovou komoru moždíře takto:
Po ukončení zkoušek se zkušební zařízení chrání obaly z umělé hmoty.

c) Stěny nábojové komory se čistí jemným smirkovým plátnem č. 80, otřou čistící vlnou a opatří filmem parafinového oleje.

Požaduje se, aby připravená srovnávací trhavina vyhovovala těmto požadavkům:
Do mísiče o kapacitě 5 až 10 kg opatřeného vodním pláštěm a nastavitelnou teplotou se předloží do želatinační nádoby z plastické hmoty jemně mletý tetraboritan sodný, uhličitan vápenatý a nitrocelulóza.
Je nutno, aby vzorek byl vizuálně homogenní.

obsah kapalných esterů kyseliny dusičné	90,0 až 92,0 %
obsah nitrocelulózy	8,0 až 8,4 %
obsah anorganických látek	0,9 až 1,3 %
obsah vody nejvýše	0,5 %

Ke zkouškám relativní pracovní schopnosti se použije srovnávací trhavina nejdříve po 21 dnech od výroby. Doba použitelnosti vzorku srovnávací trhaviny při skladování v hermetických obalech je nejvýše 12 měsíců.
Tato operace se nesmí provádět při teplotě nižší než 15° C. Potom se vzniklý gel dávkuje postupně ve dvou až tříminutových intervalech v malých dávkách (nejvýše 500 g) do mísiče vyhřátého na 30° C a při této teplotě se míchá 50 minut. Pak se mísič ručně vyprázdní a trhavina se náložkuje do expedičních nebo skladovacích obalů, chránících trhavinu proti zvlhnutí.
Potom se kontinuálně za stálého míchání přidávají kapalné estery kyseliny dusičné a v míchání se pokračuje ještě pět minut po přilití celého množství kapalných esterů kyseliny dusičné, aby se zabránilo tvorbě hrudek.
c) Příprava:

• průmyslová rozbuška č. 8 Cu,
• navíjecí trn (obr.4) z tvrdého dřeva,
• dutinka z cínové folie Sn 99,85; tloušťky 0,02 mm, zhotovená postupem podle čl. 6
• pouzdro (obr.5) z nejiskřivého materiálu,
• pěchovací trn (obr.6) z nejiskřivého materiálu,
4. Pomůcky:
• nízkotuhnoucí olej
• zápalnice délky nejméně 50 cm,

acidita (jako H₂SO)₄ nejvýše 0,05 %,
obsah dusíku 12,1 ± 0,2 %,
Nitrocelulóza



viskozita 3 % roztoku v 95 % acetonu 100 až 200 cP,

rozpustnost 1 g ve 100 cm³ směsi eteru a
alkalita (jako Na₂CO₃) nejvýše 0,005 %
síranový popel (po spálení s parafinem) nejvýše 1 %.
Uhličitan vápenatý srážený
obsah vlhkosti nejvýše 0,3 %,
obsah vlhkosti nejvýše 0,5 %.
Tetraboritan sodný p. a.
obsah vlhkosti a krystalové vody 45 až 47,5 %,
monoethylenglykolu a 80 % glycerinu
obsah těžkých kovů a ve vodě nerozpustných nečistot nejvýše 0,1 %.
Estery kyseliny dusičné - nitrovaná směs 20 %
b) Požadavky na použité suroviny:
Obr. 2
etanolu (2:1) nejméně 95 %,
Obr. 3
Obr. 6


Obr. 1
Obr. 5
Obr. 4

a) Střela se čistí jemným smirkovým plátnem č.80 a otře se čistící vlnou. Pak se celý povrch opatří filmem parafinového oleje.

1. Podložka z oceli 11 500

10. Z pěti odpalů 10 g náložek zkoušené trhaviny se postupem výše uvedeným zjistí výchylky moždíře v mm a stanoví se jejich aritmetický průměr. Nejvyšší a nejnižší hodnoty výchylky při pěti po sobě jdoucích odpalech smí být v rozmezí nejvýše 20 mm.
Z kalibrační křivky se odečte hmotnost srovnávací trhaviny, odpovídající aritmetickému průměru výchylek moždíře. Tato hmotnost násobená deseti udává relativní pracovní schopnost trhaviny, která se zaokrouhlí a vyjádří v celých procentech.

Výška dutinky se upraví přistřižením a okraje dutinky se přehnou přes lepenkový kroužek. Výška náložky se změří posuvným měřítkem a vypočte se hustota trhaviny.
3. Zkoušená trhavina o hmotnosti 100 g se vpraví do papírové dutinky o vnitřním průměru 40 mm s rovným dnem a pěchováním nebo setřásáním a naklepáváním se upraví tak, aby byla dosažena stejná hustota jakou má náložkovaná trhavina v továrně vyráběných náložkách (hodnota je uvedena v příslušné podnikové normě trhaviny).
Papírové dutinky pro náložkování zkoušených trhavin se připravují ze sulfitového balícího papíru jednostranně hlazeného natočením papíru na trn a slepením tak, aby stěny dutinky měly tloušťku 0,2 mm. Dno dutinky se zhotoví z jedné vrstvy papíru a přilepí se zevně na válcovitou část dutinky. Po naplnění dutinky se povrch trhaviny přikryje lepenkovým kroužkem o tloušťce 1,5 až 2,0 mm, složeným ze dvou nebo tří vrstev šedé lepenky.

11. Záznam o zkoušce obsahuje údaje, uvedené v § 5 této vyhlášky.

Pokud leží průměrné stlačení v rozmezí 23,0 ± 0,6 mm, výsledek se nekoriguje. V případech, kdy stanovené stlačení leží mimo toto rozmezí, zjistí se rozdíl od předepsané hodnoty 23,0 mm. Při nižší hodnotě stlačení se zjištěný rozdíl (korekce) připočítává k výsledkům zkoušek, prováděných s válečky ověřované série. Pokud je stanovena vyšší hodnota stlačení, korekce se od výsledků zkoušek odečítá.


6. Olověné válečky z každé nové výrobní série se ověřují pomocí tělíska z lisovaného tritolu o hmotnosti 50,0 až 50,2 g. Tritolové tělísko má průměr 40,0 + 0,1 mm a lisuje se z tritolu o bodu tuhnutí 80,4 až 80,5° C na hustotu 1,45 až 1,47. V ose tělíska je dutina pro rozbušku o průměru 7,5 mm a hloubce 15,0 mm.
Tělísko se vkládá do válcového pouzdra z pozinkovaného plechu tloušťky 0,3 mm na jedné straně uzavřeného, o vnějším průměru 42,0 mm a výšce 31,6 mm. Pouzdro je opatřeno víčkem z téhož materiálu, o vnitřním průměru 42,7 mm a výšce 9,6 mm. Uprostřed víčka je otvor pro rozbušku o průměru 8,5 mm. Dno pouzdra musí být rovné, aby dosedalo celou plochou na ocelovou destičku.
Pro ověřování se z každé nové série namátkově vybere 5 % válečků, nejméně 3 kusy. Zkušební zařízení pro ověřování se sestaví na ocelové podložce tak, že mezi olověný váleček a tritolové tělísko uložené v uzavřeném pouzdře se vkládají dvě ocelové destičky. Do dutiny tritolového tělíska se vloží rozbuška č. 8 a zařízení se upevní motouzem k ocelové podložce. Tritolové tělísko se iniciuje a výška stlačeného olověného válečku se změří postupem, uvedeným v čl. 7. Zkouška se opakuje nejméně třikrát.

Obr. 1. Zkušební pomůcky
Obr. 2. Zkušební zařízení
Obr. 3. Postup zkoušky

2. Zkoušená trhavina, upravená do tvaru náložky, se postaví na zkušební olověný váleček a iniciuje se rozbuškou č. 8.

4. Zkušební pomůcky jsou uvedeny níže a sestavují se ve zkušební zařízení podle obr. 1 a 2. Pořadové číslo pomůcky označuje pozici na obrázcích 1 a 2.

1. Brizance je schopnost trhaviny tříštit pevná tělesa v přímém styku se zdrojem výbuchu. Měřítkem brizance je stlačení zkušebního olověného válečku, které se vyjadřuje v mm.

8. Náložka zkoušené trhaviny nalaborované v papírové dutince o tloušťce stěny 0,2 mm

7. Motouz délky asi 150 cm

6. Zápalnice nebo elektrický palník

5. Standardní rozbuška č. 8

4. Lepenkový kroužek o průměru 39 mm, se středním otvorem o průměru 7,5 mm, tloušťky 1,5 až 2,0 mm

5. Olověné válečky se vyrábějí lisováním měkkého olova v těstovitém stavu při teplotě asi 300° C do tyčí potřebného průměru, z nichž se po vychladnutí, tj. nejdříve za 24 hodin zhotoví válečky podle obr. 1.

3. Destička z oceli 11 700

2. Váleček z měkkého olova 99,95 %

3. Zkušebními vzorky pro metody A, B a C jsou náložky trhavin ze sériové výroby daného průměru a hmotnosti. Použije-li se při zkoušce jiného než obchodního balení trhaviny, je nutno toto uvést do záznamu o zkoušce. Je nutno, aby zkušební vzorky měly teplotu 10° C až 30° C.

a) hustotu trhaviny v náložce

b) hmotnost náložky

c) počet ocelových destiček

4. Zkušební zařízení a pomůcky. Zkušební pomůcky pro sestavení zkušebního zařízení podle obr. 1 jsou následující:

b) náložkovaných velkoprůměrových trhavin podle metody B

5. Rozbuška č. 8 Al

d) výsledky jednotlivých zkoušek

e) hodnotu korekce zkušebních válečků

a) náložkovaných maloprůměrových trhavin podle metody A,

4. Kontrolní náložka

1. Zkouškou přenosu detonace se zjišťuje vzdálenost mezi čely dvou souose umístěných náložek, při níž je dosaženo přenosu detonace z jedné náložky (primární) na druhou (sekundární). Úplnost nebo neúplnost přenosu detonace se zjišťuje vizuálně podle stop po detonaci, či přítomností zbytků trhaviny sekundární náložky. Měrnou jednotkou přenosu detonace je vzdálenost čel náložek v cm.

3. Sekundární náložka

c) náložkovaných maloprůměrových trhavin po expozici vodou podle metody C.

2. Primární náložka

8. Brizance trhaviny se vyjadřuje v mm stlačení deformovaného válečku, tj. jako rozdíl mezi původní výškou a výškou válečku po deformaci. Zkouška se provádí třikrát. Výsledky jednotlivých stanovení se nesmí lišit od aritmetického průměru o více než ± 2 %. Při větším rozdílu jednotlivých stanovení se celá zkouška opakuje. Výsledná hodnota brizance v mm je aritmetický průměr nejméně tří zkoušek, korigovaný podle čl. 6.

9. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje následující:

Pokud dojde při zkoušce náložky o hmotnosti 100 g k roztříštění válečku, zkouška se opakuje s náložkou o hmotnosti 50 g. Pokud i v tomto případě dojde ke tříštění válečku, vkládají se mezi náložku a váleček dvě ocelové destičky.
7. Zkušební zařízení se sestaví podle obr.2 na ocelové podložce. Do náložky se vsune rozbuška do hloubky 15 mm, zkušební zařízení se upevní motouzem a náložka se iniciuje. Detonací náložky dojde ke stlačení olověného válečku. Obvyklý tvar deformovaného válečku a stanovení výšky po deformaci jsou znázorněny na obr.3.
Výška stlačeného válečku se změří posuvným měřítkem v místech osového kříže, předem označeného slabými ryskami v základně olověného válečku. Výsledné stlačení je dáno průměrem čtyř měření v místech osového kříže.

2. Při stanovení přenosu detonace se postupuje u:

5. Postup zkoušky. Na dřevěnou podložku se zřetelně tužkou naznačí zvolená vzdálenost mezi náložkami a změří se s přesností 1 mm. Podložka se položí na vodorovně urovnaný podklad. Do žlábku dřevěné podložky se položí sekundární náložka čelem přesně na druhou rysku. K této náložce se na dotek přiloží náložka kontrolní. Primární náložka, adjustovaná rozbuškou, se přiloží čelem přesně k první rysce. Primární, sekundární a kontrolní náložky
Obr.1. Zkušební zařízení pro metodu A
jsou tvořeny náložkami téže trhaviny. Překontroluje se uložení celé sestavy, která se pak přivede k detonaci. Při detonaci primární náložky dojde k úderu rázové vlny na sekundární náložku. Je-li tento úder dostatečně silný, dojde k detonaci sekundární náložky. Je-li detonace úplná, detonuje dalším přenosem i kontrolní náložka. Při neúplné detonaci je kontrolní náložka pouze poškozena a odhozena. Krok, tj. délka, o kterou se mění zjišťovaná vzdálenost, činí 1 cm.

1. Podložka z měkkého dřeva tloušťky 15 mm, délky 1000 mm, šířky 50 mm, v ose podložky je po celé délce žlábek šířky 25 mm a hloubky 6 mm, je nutno, aby žlábek byl rovný

6. Elektrický palník nebo zápalnice délky 120 cm

5. Elektrický palník nebo zápalnice délky 120 cm

8. Zkušební zařízení a pomůcky. Zkušební pomůcky pro sestavení zkušebního zařízení podle obr. 2 jsou následující:

1. Drátěný košík libovolných rozměrů, vhodný pro namáčení náložek ve vodě

Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje:
15. Záznam o zkoušce.

9. Postup zkoušky. Postupuje se podle čl. 5 s tím, že se nepoužívá kontrolní náložka.

5. Primární náložka

6. Orientace náložek a způsob měření vzdáleností mezi čely náložek. U trhavin balených v papírových obalech se náložky pokládají na rysky podložky tak, aby zvolená vzdálenost d mezi čely primární a sekundární náložky byla tvořena nejzazšími konci papírových obalů (obr. 2), přičemž náložky s nestejným zakončením čel se k sobě orientují nestejně uzavřeným čelem náložky. U trhavin balených v plastových obalech, jejichž zakončení je tvořeno kovovou klipsou, motouzem apod., je zvolená vzdálenost d mezi čely náložek tvořena vzdáleností mezi klipsami v místech jejich dotyku s masou trhaviny (obr. 3). U náložek balených v plastových obalech s rozdílnými způsoby uzávěrů konců náložky, např. svar a klipsa, se zkoušené náložky orientují tak, aby na k sobě přivrácených koncích byly vždy použity rozdílné způsoby uzávěrů. Kontrolní náložka se přikládá na dotyk k sekundární náložce a v případě trhavin balených do papírových obalů se dotýkají nejzazší konce papírových obalů.

Obr. 2.

7. Vyjádření výsledků. Přenos detonace stanovený touto metodou se vyjadřuje největší vzdáleností mezi čely náložek (d) v cm, u níž dojde k úplné detonaci sekundární náložky ve třech pokusech za sebou.
Obr. 3.

11. Vyjádření výsledků. Postupuje se podle čl. 7.
Obr. 4. Zkušební zařízení pro metodu B

2. Nádoba s vodou, vhodná pro ponoření košíku s náložkami do hloubky 1 m pod hladinu

d) dobu vodní expozice trhaviny.

4. Dřevěná podložka se žlábkem podle čl. 4

c) teplotu, tlak a relativní vlhkost ovzduší v den zkoušky,

b) průměr, hmotnost a způsob balení náložek,

7. Kontrolní náložka

a) použitý závazný postup,

8. Rozbuška č. 8 Al

12. Zkušební zařízení a pomůcky. Zkušební pomůcky pro sestavení zkušebního zařízení podle obr. 5 jsou následující:

9. Elektrický palník nebo zápalnice délky 120 cm
Obr. 5. Zkušební zařízení pro metodu C

10. Orientace náložek a způsob měření vzdáleností mezi čely náložek. Postupuje se podle čl. 6.

3. Náložky zkoušené trhaviny

13. Postup zkoušky. Náložky zkoušené trhaviny se uloží do drátěného košíku ve vodorovné poloze a vhodným způsobem se zajistí tak, aby sloupec vody nad náložkami byl vysoký 95 až 105 cm. Náložky takto ponořené se ponechají v klidu po dobu předepsanou v podnikové normě příslušné trhaviny. Po této době se náložky vyjmou z vody a bezprostředně se u nich stanoví přenos detonace podle metody A.

1. Podložka z měkkého dřeva tloušťky 20 mm, délky 1260 mm, šířky 100 mm, v ose podložky je po celé délce žlábek šířky 68 mm a hloubky 15 mm. Je nutno, aby žlábek byl rovný

2. Primární náložka

3. Sekundární náložka

4. Rozbuška č. 8 Al nebo rozbuška č. 8 Al a počinová náložka podle podnikové normy příslušné trhaviny

1. Zkouškou se zjišťuje citlivost výbušnin k nárazu, vyjádřená dopadovou energií kladiva v joulech, určenou hmotností kladiva a jeho výškou pádu. Stanovením citlivosti k nárazu kladiva se hodnotí manipulační a dopravní bezpečnost výbušnin.

6. Sekundární náložka

14. Orientace náložek, způsob měření vzdálenosti mezi čely náložek a vyjádření výsledků se provede podle čl. 6 a 7.

• “výbuch“, charakterizovaný třeskem nebo plamenem.
Při vyhodnocování zkoušky se výbuch části vzorku považuje za výbuch celé navážky.
• “rozklad“ charakterizovaný zápachem nebo změnou barvy vzorku, avšak bez třesku nebo plamene,
• “žádná reakce“
10. Po uvolnění kladiva se pozoruje průběh děje při jeho dopadu na zkušební přípravek. Při posuzování děje probíhajícího ve zkušebním vzorku při dopadu kladiva se rozlišuje:

a) sypké výbušniny se prosejí sítem o jmenovitém rozměru oka 0,5 mm a ke zkoušce se použije vzorek, který projde sítem,

b) lisované, lité nebo jinak zhutnělé výbušniny se rozdrtí a prosejí. Ke zkoušce se použijí částice, které projdou sítem o jmenovitém rozměru oka 1 mm a zůstanou na sítě o jmenovitém rozměru oka 0.5 mm,

c) výbušniny, připravované ve formě geometricky přesně definovaných elementů, např. bezdýmné prachy, tuhé pohonné hmoty, spalitelné systémy apod., se zkoušejí ve formě kotoučů (odřezků) o objemu asi 40 mm³ (přibližně o průměru 4 mm a výšce 3 mm) nebo v původním tvaru, pokud je objem elementu menší než 40 mm³.

1 - Základová deska, 2 - ocelolitinový blok, 3 - kovadlina, 11 - středící objímka, 12 - vyměnitelná kovadlina, 13 - středící kroužek, 14 - zkušební přípravek

9. Takto odměřený vzorek se vpraví do otevřeného zkušebního přípravku. Do vodícího pouzdra se vloží horní váleček, který se pro sypké, plastické a pastovité nebo gelovité výbušniny lehce přitiskne prstem na doraz tak, aby se vzorek tlakem nesploštil. U kapalných výbušnin se horní váleček zatlačí na vzdálenost 1 mm od spodního válečku a v této poloze se upevní pryžovým prstencem, který se předem přes něj přetáhne (obr. 5). Kladivo se uchytí v předem zvolené výšce. Zkušební přípravek se vzorkem se umístí na vyměnitelnou kovadlinu, která je připravena na kovadlině a dřevěný kryt zkušebního přístroje se uzavře.

Obr. 4. Sestava zkušebního přípravku
Obr. 5. Úprava pro kapalné trhaviny

a) u sypkých výbušnin pomocí válcovité měrky o objemu 40 mm³ (dutina o průměru 3,7 mm a výšce 3,7 mm),

b) u plastických, pastovitých nebo gelovitých výbušnin pomocí válcovitého vzorkovače stejného objemu, který se vtlačí do masy a po odebrání nadbytečného množství se vzorek vytlačí ze vzorkovače dřevěnou tyčinkou,

c) u kapalných výbušnin pomocí mikropipety o objemu 40 mm³.

5. Zkušební přípravek, do kterého se vnáší zkušební vzorek, sestává z ocelového vodícího pouzdra a dvou nad sebou uložených ocelových válečků. Používají se válečky pro valivá ložiska s leštěnými plochami a zaoblenými hranami. Rozměry a kvalita povrchu válečku a vodícího pouzdra jsou uvedeny na obr. 3.

1 - Základová deska, 2 - ocelolitinový blok, 3 - kovadlina se středící objímkou, 4 - sloup, 5 - středící nosník, 6 - vodící lišty, 7 - ozubená tyč, 8 - měřítko, 9 - kladivo, 10 - spouštěcí a záchytné zařízení
Obr. 1. Schema zkušebního přístroje

h

pádová výška (m).

kde

m

hmotnost kladiva, (kg)

11. Dopadová energie E_d v joulech je dána výrazem
Kladivo o hmotnosti 1 kg se používá pro pádové výšky 10, 20, 30, 40 a 50 cm, jimž odpovídají dopadové energie 1, 2, 3, 4 a 5 J; kladivo o hmotnosti 5 kg se používá pro pádové výšky 15, 20, 30, 40, 50 a 60 cm, jimž odpovídají dopadové energie 7,5; 10; 15; 20; 25 a 30 J; kladivo o hmotnosti 10 kg se používá pro pádové výšky 35, 40 a 50 cm, jimž odpovídají dopadové energie 35, 40 a 50 J. Pro přesnější určení dopadové energie v intervalu od 5 J do 20 J se dá s výhodou použít kladiva o hmotnosti 2 kg. Pádovým výškám 30, 40, 50, 60, 70 a 80 cm odpovídají dopadové energie 6, 8, 10, 12, 14 a 16 J.
E_d = 10.m.h,

Zkušební přístroj je vybaven kladivy o hmotnosti 1,5 a 10 kg. Kladivo o hmotnosti 1 kg má ocelové jádro, které nese úderník a spolu s ním tvoří většinu hmotnosti kladiva. Kladiva o hmotnosti 5 a 10 kg jsou celá z oceli.
4. Kladivo (obr. 2) je opatřeno dvěma vodícími drážkami, v nichž se pohybuje mezi vodícími lištami, dále upínacím čepem, úderníkem a aretačním zařízením, které jsou s tělesem kladiva pevně spojeny. Úderník se zaoblenou nárazovou plochou je z oceli, má průměr nejméně 25 mm a takovou šířku osazení, že při nárazu nemůže vniknout do tělesa kladiva.

6. Zkušební přípravek se umísťuje na vyměnitelnou kovadlinu pomocí středícího kroužku s výfukovými otvory tak, aby kladivo dopadalo vždy na střed plochy horního válečku. Každý váleček smí být použit ve zkušebním přípravku jako horní jen jednou. Horní plocha spodního válečku nesmí přijít při předchozích zkouškách do styku s kladivem. Dojde-li k výbuchu, nesmí být znovu použity ani válečky ani vodící pouzdro. Válečky a vodící pouzdra se před použitím odmastí acetonem. Válečky, které se při zkouškách použijí opakovaně, smí být zbaveny zkoušené výbušniny pouze za použití rozpouštědel.

• metoda B - stanovení citlivosti jako dopadové energie pro 50 %-ní pravděpodobnost aktivace.
2. Postup obsahuje dvě metody pro vyjádření citlivosti k nárazu:
• metoda A - stanovení citlivosti jako nejmenší dopadové energie potřebné pro aktivaci,

Pro výbušniny, které obsahují více složek, je nutno připravit vzorek ke zkoušce tak, aby měl stejné složení jako původní výbušnina

Výbušniny, které mají konzistenci pevné látky, se ke zkoušce připravují takto::
7. Výbušniny se zkoušejí v původním stavu. Je-li vlhkost zkoušené výbušniny větší než povoluje příslušná podniková norma, je nutno vzorek předem vysušit tak, aby vlhkost odpovídala předepsané hodnotě.
1 - upínací čep, 2 - polohová značka, 3 - vodící drážky, 4 - úderník, 5 - aretační zařízení
Obr. 2. Schema padacího kladiva
Obr. 3. Zkušební přípravek

8. Vzorek se ke zkoušce odměří:

3. Zkušební přístroj podle obr. 1 sestává ze zkušebního přípravku, ocelolitinového bloku s nálitkem základové desky, kovadliny, sloupu, vodících lišt a padacího kladiva se spouštěcím a záchytným zařízením. Na ocelolitinovém bloku 230 x 250 x 200 mm se základovou deskou 450 x 450 x 60 mm je našroubována ocelová kovadlina o průměru 100 mm, vysoká 70 mm. Kovadlina je opatřena vyměnitelnou kovadlinou o průměru 26 mm a výšce 26 mm, která je buď do kovadliny pevně zašroubována, nebo se vkládá do otvoru středící objímky nasazené na kovadlině. Na zadní stěnu ocelolitinového bloku je upevněn sloup z bezešvé tažené ocelové trubky (vnější průměr 90 mm, vnitřní průměr 75 mm). Vodící lišty jsou připevněny na sloup třemi nosníky a jsou opatřeny měřítkem a ozubenou tyčí k zachycení odraženého kladiva. Záchytné a spouštěcí zařízení pro kladivo je přestavitelné mezi vodícími lištami a zajišťuje se pomocí páky. Zkušební přístroj spočívá na betonovém základu o rozměrech 600 x 600 x 600 mm tak, že spodní plocha základové desky je v dokonalém styku s horní plochou betonového základu, a je v něm zakotven čtyřmi šrouby do zdiva tak, aby vodící lišty byly dokonale svislé. Přístroj je nejméně do výše dolního nosníku obklopen lehce otevíratelným krytem, určeným k ochraně obsluhy při případném porušení celistvosti částí zkušebního přípravku. Kryt je opatřen průzorem z organického skla o tloušťce nejméně 10 mm tak, aby bylo umožněno spolehlivé rozpoznání výbuchu zkoušeného vzorku, projevujícího se plamenem. Odsávací zařízení slouží k odvádění plynných výbuchových zplodin nebo prachu z prostoru ochranného krytu.

12. První pokus se provede při dopadové energii 10 J. Je-li při pokusu zaznamenán výbuch, provede se další pokus při dopadové energii o jeden stupeň nižší. Snižování dopadové energie postupně pokračuje tak dlouho, dokud není při pokusu zaznamenán rozklad nebo není zaznamenána žádná reakce. Na této úrovni dopadové energie se provedou další pokusy. Zkouška se ukončí, není-li v šesti pokusech ani jednou zaznamenán výbuch; v opačném případě se pro další pokus sníží dopadová energie opět o jeden stupeň. Je-li při pokusu při dopadové energii 10 J zaznamenán rozklad nebo není zaznamenána žádná reakce, provede se následující pokus při dopadové energii o jeden stupeň vyšší. Ve zvyšování dopadové energie se postupně pokračuje tak dlouho, dokud není při pokusu zaznamenán výbuch. Další pokusy se provedou při dopadové energii o jeden stupeň nižší a zkouška se ukončí, není-li v šesti pokusech zaznamenán ani jeden výbuch, v opačném případě se pro další pokusy sníží dopadová energie opět o jeden stupeň. Dojde-li se při zvyšování dopadové energie až k hodnotě 50 J a není-li na této úrovni zaznamenán výbuch, provede se na ní šest pokusů. Dojde-li se při snižování dopadové energie až k hodnotě 1 J a při pokusu je zaznamenán výbuch, zkouška se ukončí.

$\mathrm{A}=\sum _{\mathrm{i}=\mathrm{o}}^{\mathrm{k}}\mathrm{i}.{\mathrm{n}}_{\mathrm{i}}$
x_i = x_o + i.d,
15. Pádové výšky x_i, z nichž se provádí vyhodnocení zkoušky, nabývají při pokusech hodnot

i

číslo vyjadřující počet kroků od nejnižší pádové výšky xo (i=0, l, 2,...,k),

Použitý způsob výpočtu se volí pro případ, kdy pravděpodobnost zkoumaného jevu, tj. aktivace, roste s rostoucí hladinou, na níž pokus probíhá, tj. s pádovou výškou, přičemž hodnocení je založeno na případech, kdy jev nastal. Nalezení dobrých odhadů veličin H₅₀ a s závisí nejen na počtu pokusů, ale i na velikosti kroku d; při správné volbě velikosti kroku leží vypočítaná hodnota s v intervalu od d/2 do 2d.
Pádová výška H₅₀ pro 50 %-ní pravděpodobnost aktivace vzorku, projevující se výbuchem, se vypočítá podle vzorce
$\mathrm{B}=\sum _{\mathrm{i}=\mathrm{o}}^{\mathrm{k}}{\mathrm{i}}^{2\mathrm{}}.\mathrm{}{\mathrm{n}}_{\mathrm{i}}$

ni

počet pokusů, provedených při pádové výšce xi, při nichž byl zaznamenán výbuch

${\mathrm{H}}_{50\mathrm{}\mathrm{}}=\mathrm{}{\mathrm{x}}_{\mathrm{o}}+\mathrm{d}\mathrm{}.(\mathrm{}\mathrm{}\frac{\mathrm{A}}{\mathrm{N}}\mathrm{}-\mathrm{O},5)$

kde

xo

nejnižší pádová výška, na níž byl zaznamenán výbuch,

Směrodatná odchylka s se vypočítá podle vzorce:

d

velikost kroku.

$\mathrm{s}=\mathrm{1,62}\mathrm{}\mathrm{}.\mathrm{d}\mathrm{}.(\frac{\mathrm{N}.\mathrm{B}-\mathrm{}{\mathrm{A}}^2}{{\mathrm{N}}^2}+\mathrm{0,029})$
Veličiny N, A a B jsou dány výrazy:
Metoda stanovení pádové výšky pro 50 %-ní pravděpodobnost aktivace, zvaná “Up and Down“,je založena na normálním rozložení pravděpodobnosti.
$\mathrm{N}=\sum _{\mathrm{i}=\mathrm{o}}^{\mathrm{k}}{\mathrm{n}}_{\mathrm{i}}$

kde

k

index největší pádové výšky, při níž byl zaznamenán výbuch,

• u metody A výsledek jako nejmenší dopadovou energii potřebnou pro aktivaci s uvedením hmotnosti kladiva,
17. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky obsahuje:
• u metody B

Pokus následující po základním pokusu se provede při pádové výšce, která je o krok menší, než základní pádová výška. Je-li při pokusu zaznamenán výbuch, provede se následující pokus při pádové výšce o krok menší, je-li zaznamenán rozklad nebo není zaznamenána žádná reakce, provede se následující pokus při pádové výšce o krok vyšší. Ve zkoušce se stejným způsobem pokračuje, dokud není provedeno, počínaje základním pokusem, celkem 25 pokusů.
14. První pokus se provede při dopadové energii 2 J. Je-li při pokusu zaznamenán výbuch, zkouška se ukončí a stanovení se provede metodou A. Je-li při pokusu zaznamenán rozklad nebo není zaznamenána žádná reakce, provede se následující pokus při dopadové energii o jeden stupeň vyšší. Ve zvyšování dopadové energie se postupně pokračuje tak dlouho, dokud není zaznamenán výbuch; tento pokus je pro další postup zkoušky základním pokusem a jeho pádová výška základní pádovou výškou. Zkouška se dále provádí se stejným kladivem, ať už při pokusu je, nebo není zaznamenán výbuch. Pádová výška se mění o krok, který je desetinou základní pádové výšky. Při základní pádové výšce 15 cm je velikost kroku 2 cm, při základní pádové výšce 35 cm je velikost kroku 4 cm.

b) výsledek jako pádovou výšku pro 50 %-ní pravděpodobnost, aktivace a její směrodatnou odchylku s uvedením hmotnosti kladiva,

$\mathrm{N}=\sum _{\mathrm{i}=\mathrm{o}}^3{\mathrm{n}}_{\mathrm{i}}=2+7+3+1=13$

xi	hladina	Pokus č.
cm	i	13	14	15	16	17	18	19	20	21	22	23	24	25
48	3	x
44	2		x										x
40	1			x		x				x		o		x
36	0				o		x		o		o
32								o

$\mathrm{A}=\sum _{\mathrm{i}=\mathrm{o}}^3\mathrm{i}.{\mathrm{n}}_{\mathrm{i}}=0.2+1.7+2.3+3.1=16$

xi cm	hladina i	Pokus č.
				1	2	3	4	5	6	7	8	9	10	11	12
48	3
44	2												x		o
40	1			x		x				x		o		o
36	0		o		o		x		o		o
32		o						o

$\mathrm{B}=\sum _{\mathrm{i}=\mathrm{o}}^3{\mathrm{i}}^2\mathrm{}.\mathrm{}{\mathrm{n}}_{\mathrm{i}}=0.2+1.7+4.3+9.1=28$
16. V následující tabulce “x“ označuje výbuch, “o“ označuje rozklad nebo žádnou reakci.
$\mathrm{s}=\mathrm{1,62}\mathrm{}.\mathrm{}4\mathrm{}.\mathrm{}\left(\frac{13\mathrm{}.\mathrm{}28\mathrm{}-{16}^2}{{13}^2}+\mathrm{0,029}\right)=\mathrm{4,3}\mathrm{}\mathrm{c}\mathrm{m}$
${\mathrm{H}}_{50}=36+4\mathrm{}.\left(\frac{16}{13}-\mathrm{0,5}\mathrm{}\right)=\mathrm{38,9}\mathrm{}\mathrm{c}\mathrm{m}$

c) výsledek jako dopadovou energii pro 50 %-ní pravděpodobnost aktivace a její směrodatnou odchylku

13. Citlivost látky k nárazu je dána nejmenší dopadovou energií, při které byl zaznamenán výbuch. Spolehlivost se zaručuje provedením dalších šesti pokusů při dopadové energii, která je o dva stupně nižší, než je odpovídající citlivost látky k nárazu.

a) výpočet

c) odměrka,

d) temperační komora.

10. Pro dávkování výbušniny na funkční plochu porcelánové destičky se používá odměrka o objemu přibližně 0.003 cm³ a dále 0,025 cm³.

b) pracovní desky,

4. Dolní mez citlivosti je nejmenší zatížení třecího kolíku v N, při kterém nastává první roznět.

c) klikového mechanismu poháněného elektromotorem,

9. Jako třecí elementy se používají:
Funkční plochy porcelánové destičky jsou v jednom směru speciální úpravou zdrsněny.

3. Účelem zkoušky je stanovit dolní a horní mez citlivosti ověřované výbušniny ke tření.

a) porcelánová destička

6. Ke zkoušce se použije:

e) elektrického a mechanického ovládání.

b) porcelánový kolík

11. Zkouší se při teplotě 20 ± 5° C.

5. Horní mez citlivosti je nejmenší zatížení třecího kolíku v N, při kterém dojde k roznětu při každém pokusu.

1. Podstata zkoušky spočívá v namáhání výbušniny třením mezi staticky zatíženým porcelánovým kolíkem a pohyblivou porcelánovou destičkou.

2. Jako citlivost výbušniny ke tření se rozumí nejmenší velikost třecí síly vyjádřená zatížením třecího kolíku, při které dochází k roznětu, popř. k částečnému rozkladu výbušniny, vnímanému zrakem, čichem nebo sluchem.

7. Třecí přístroj se skládá z:

a) pevného stojanu,

• pracovní prostor byl chráněn průhledným ochranným krytem, který pokud není v pracovní poloze, blokuje spuštění stroje.
8. Je nutno, aby třecí přístroj splňoval tyto technické a bezpečnostní požadavky:
• pracovní deska byla pokryta potahem s povrchovým odporem nejvýše 10⁹ Ω,
• křižák klikového mechanismu byl nad pracovní deskou a umožňoval jednoduché upínání porcelánové destičky,
• zatěžovací mechanismus na principu dvojramenné páky umožňoval jednoduché upínání porcelánového kolíku v poloze proti porcelánové destičce,
• zdvih křižáku byl 10,0 ± 0,5 mm,
• střední rychlost křižáku byla přibližně 7 cm.s^-1,
• pohyb křižáku byl blokován tak, aby na jeden pracovní cyklus vykonal dráhu rovnající se pouze jedné otáčce kliky,
• výchozí poloha křižáku byla snadno nastavitelná,

d) zatěžovacího mechanismu,

a) třecí přístroj,

b) třecí elementy,

a) údaje o zkoušce (zatížení, počty zkušebních pokusů, množství a charakter roznětů),

12. Čelní vypouklá strana porcelánového kolíku se smí použít pouze pro jeden zkušební pokus.

• tření nebude probíhat blíže než 5 mm od okraje destičky.
• při dalším pokusu nebude probíhat tření na místě znečištěném předchozím stanovením nebo roznětem výbušniny,
13. Plocha porcelánové destičky se smí použít nejvýše pro čtyři pokusy za předpokladu, že

14. Každý zkušební pokus probíhá pouze v rozsahu jedné otáčky kliky a provede se s novou dávkou výbušniny.

15. Pro zkoušku se odebere výbušnina o přibližném objemu 0,5 cm³, která se po dobu 2 hodin temperuje v temperační komoře při teplotě 20 ± 5° C. Vlhkost výbušniny se řídí jejími technickými požadavky nebo účelem zkoušky.

16. Před zkouškou se upne do křižáku porcelánová destička tak, aby směr zdrsnění byl kolmý na směr pohybu křižáku. Poté se do zatěžovacího mechanismu upne porcelánový kolík a provede se vyvážení, je nutno, aby dvojramenná páka byla v rovnováze.
Odměrkou se odebere temperovaná výbušnina a nasype se na plochu porcelánové destičky tak, aby ležela mezi kolíkem a destičkou ve směru vratného pohybu křižáku. Porcelánový kolík se pomocí zatěžovacího mechanismu zatíží, pracovní prostor se zakryje ochranným krytem a přístroj se uvede do činnosti.

17. Metoda spočívá v provádění několika sérií šesti zkušebních pokusů. Každá série šesti zkušebních pokusů má své konstantní zatížení.

18. Pro stanovení dolní meze citlivosti je určen tento postup:

19. Za dolní mez citlivosti se považuje to zatížení, při kterém během šesti zkušebních pokusů nastal nejméně jeden roznět.

20. Pro stanovení horní meze citlivosti je určen tento postup:

21. Za horní mez citlivosti se považuje to zatížení, při kterém nastal roznět u všech šesti zkušebních pokusů.

22. Dolní a horní mez citlivosti se vyjadřuje zlomkem se šikmou zlomkovou čarou, v jehož čitateli je hodnota zatížení v N a ve jmenovateli počet roznětů.

23. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje:

b) velikost dolní, případně i horní meze citlivosti.

b) další zkušební pokusy s vyššími zatíženími se provádějí až do splnění podmínky, že u všech šesti pokusů nastal roznět

a) podle stanovené dolní meze citlivosti se zvolí na základě praktických zkušeností úměrně vyšší zatížení a provede se šest zkušebních pokusů,

c) takto se pokračuje se zvyšováním zatížení až do výskytu prvního roznětu, přičemž je nutno vždy dokončit všech šest zkušebních pokusů.

b) pokud se nevyskytne ani jeden roznět, zatížení se zvýší a provede se dalších šest zkušebních pokusů,

a) na základě praktických zkušeností se zvolí zatížení, u kterého se nepředpokládá, že dojde k roznětu a provede se šest zkušebních pokusů,

a) metody pomocí elektronického chronometru - metoda A

2. Těsnící kroužek ze šedé strojní lepenky

1. Trubka z oceli 10 004, Js 32 mm

5. Při stanovení detonační rychlosti podle Dautriche se k náloži trhaviny připojí bleskovicový okruh, jehož oba konce v přeně změřené vzdálenosti jsou postupně iniciovány detonační vlnou postupující zkoušenou trhavinou. Střetnutí detonačních vln v bleskovici se projeví v důsledku zvýšené hustoty energie jako charakteristická rýha na podloženém měděném záznamním plechu. Ze vzdálenosti rýhy a rysky označující střed bleskovice, známé detonační rychlosti bleskovice a délky nálože trhaviny mezi oběma konci bleskovice (snímači) se vypočítá detonační rychlost trhaviny.

10. Měděný izolovaný vodič Ø 0,8U

b) Nálož na dřevěné podložce. Náložky zkoušené trhaviny o průměru v němž se vyrábějí a jimž byla rovným řezem odstraněna obě čela se umístí do žlábku dřevěné podložky tak, aby se jejich čela těsně dotýkala. Volné čelo v jedné z krajních náložek se adjustuje rozbuškou s palníkem nebo zápalnicí, popř. elektrickou rozbuškou. Jednotlivé náložky se k dřevěné podložce připevní pomocí technické pásky.

11. Měděná destička 10 x 15 x 0,5 mm

17. Dřevěná podložka

12. Koaxiální vodič 75 Ω

8. Zkušebními vzorky jsou nálože trhaviny. Délka nálože se volí podle rozlišovací schopnosti měřícího zařízení. Nálože zkoušené trhaviny se připravují takto:

c) metody komparační podle Dautriche - metoda C.

7. Pomůcky pro sestavení zkušebního zařízení pro všechny metody jsou podle obrázků 1 až 4 následující (pořadové číslo pomůcky označuje pozici na obrázcích):
• zdroj konstantního proudu s přesností 0,5 %,
• registrační osciloskop.
• elektrický napáječ,
• elektronický chronometr s rozlišovací schopností nejméně 10^-6 včetně příslušenství,
Dále jsou zapotřebí následující přístroje

b) metody kontinuálního měření, např. pomocí odporové sondy - metoda B

5. Zápalnice nebo elektrický palník

4. Zážehová rozbuška č.8 Cu nebo el. rozbuška s měděnou dutinkou

3. Technická lepící páska

13. Odporová sonda v provedení např. dle obr. 2

14. Ocelová podložka

15. Měděný záznamní plech

3. Při stanovení detonační rychlosti pomocí elektronického chronometru se měří čas potřebný k průchodu detonační vlny mezi dvěma snímači umístěnými na náloži nebo v náloži trhaviny v přesně změřené vzdálenosti.

16. Bleskovice se změřenou detonační rychlostí

a) Nálož v ocelové trubce. Do ocelové trubky se vnáší zkoušená trhavina bez obalu po stejných dávkách tak, aby její hustota byla v celém sloupci stejná a shodná s hustotou náložkované trhaviny a nad trhavinou zůstal prostor pro počinovou náložku. Do trubky se pak vsune počinová náložka odpovídající svým průměrem světlosti trubky a mající otvor pro rozbušku o průměru 7,5 mm (vrstva trhaviny pod dnem rozbušky nejméně 12 mm). Počinová náložka se bezprostředně před zkouškou adjustuje rozbuškou. Hustota trhaviny v náloži se zjistí z hmotnosti a objemu.

4. Při stanovení detonační rychlosti kontinuální metodou se průběh detonace trhaviny zaznamenává např. průběžnou odporovou sondou, která je umístěna v náloži trhaviny nebo na jejím povrchu a je napájena ze zdroje konstantního proudu. Postupující detonační vlna způsobuje snižování odporu sondy. Úbytek napětí registrovaný vhodným osciloskopem je úměrný průběhu detonační vlny v trhavině. Detonační rychlost v libovolném okamžiku je úměrná derivaci získaného průběhu. Pro kontinuální záznam průběhu detonace je možno použít i některou z optických metod, založených např. na použití speciálních vysokoobrátkových kamer.

9. Dno ocelové trubky

8. Pěch s hloubkoměrem

7. Nálož zkoušené trhaviny

2. Pro stanovení detonační rychlosti se používá:

6. Počinová náložka (50 g plastické trhaviny typu Semtex 1A)

1. Detonační rychlost je rychlost průchodu detonační vlny hmotou trhaviny. Měrnou jednotkou detonační rychlosti je m.s^-1. Výsledek zkoušky je charakteristikou pro hodnocení funkčních vlastností trhavin.

6. Jako rozhodčí zkoušky se používá metody A. Metody B lze použít pro kontrolu průběhu detonace náloží trhaviny a v případech, kdy lze očekávat metastabilní průběh detonace. Metody C se používá jen jako metody informativní a není-li možno ze závažných důvodů použít metody A, popř. metody B.

9. Pro hodnocení trhaviny z hlediska stanovení detonační rychlosti je rozhodující nálož připravená podle čl. 8a). Je-li nutno připravit nálož trhaviny jiným způsobem, např. při velkém dolním mezném průměru, při nutnosti použití počinu o větší hmotnosti apod., je nutno odchylnou přípravu nálože uvést v technickém požadavku trhaviny a v záznamu o zkoušce.

kde

Ç

měrný odpor sondy, (Ω.m-1)

tg α

směrnice tečny záznamu průběhu detonace v bodě, v němž je detonační rychlost zjišťována.

b

napěťové zesílení osciloskopu, (V.m-1)

a

rychlost časové základny osciloskopu, (s.m-1)

I

měřící proud, (A

$\mathrm{D}=\mathrm{}\mathrm{­}\mathrm{}\mathrm{}\frac{1}{\mathrm{Ç}\mathrm{}.\mathrm{}\mathrm{I}}\mathrm{}.\mathrm{}\frac{\mathrm{b}}{\mathrm{a}}\mathrm{}.\mathrm{}\mathrm{t}\mathrm{g}\mathrm{}\mathrm{\alpha }$
14. Detonační rychlost (D) v m.s^-1 se vypočte podle vzorce:

Snímač, zapojený v obvodu uvádějícím chronometr v činnost, je blíže rozbušce. Průchodem detonační vlny místem, kde je snímač k náloži připevněn, dojde k expanzi a tím ke spojení obou částí snímače. Napěťový impuls vzniklý vybitím kondenzátoru 6K8 do odporu 75 Ω se vede koaxiálním vodičem k elektronickému chronometru. Mikroampérmetr slouží ke kontrole případných svodů či zkratu snímačů. Obdobným způsobem lze připravit i snímače pro nálož podle čl. 8b).
Příklad jednoho z používaných snímačů, jeho provedení a umístění na náloži v ocelové trubce je uveden na obr. 1. Snímač sestává z měděné destičky izolované od trubky technickou páskou a z měděného izolovaného vodiče, upraveného podle detailu na obr. 1 tak, aby jeho konec, odizolovaný na délku asi 2 mm, byl od měděné destičky vzdálen 0,5 mm. Obě části snímače jsou k náloži připevněny pomocí technické pásky a měděnými vodiči propojeny na příslušné svorky napáječe, umístěného v blízkosti nálože trhaviny.
Vzdálenost mezi snímači se změří s přesností 1,0 mm. Nálož se snímači se uloží na chráněném místě, snímače se propojí s napáječem a do snímačů se zavede elektrický proud. Nálož se pak přivede k detonaci. Na elektronickém chronometru se odečte doba průchodu detonační vlny mezi oběma snímači.
10. Na povrch nálože nebo přímo do nálože se ve vzdálenosti, zvolené podle rozlišovací schopnosti zkušebního zařízení (ne však menší než čtyřnásobek průměru zkoušené trhaviny s tím, že přesnost měření nesmí být menší než ± 2,0 %) umístí dva snímače, přičemž snímač, uvádějící chronometr v činnost je nutno umístit od počinové náložky ve vzdálenosti nejméně rovné šestinásobku průměru zkoušené trhaviny.

Odporová sonda a snímač (v provedení podle obr. 1) jsou k náloži připevněny pomocí technické pásky tak, aby vývody odporové sondy byly na opačné straně nálože než je umístěna rozbuška a aby snímač byl na náloži umístěn blíže rozbušce. Sonda se napájí ze zdroje konstantního proudu s přesností stabilizace napájecího proudu alespoň 0,5 %. Do snímače se zavede proud z napáječe tak, jak je uvedeno v čl. 10. V průběhu detonace nálože dojde průchodem detonační vlny ke spojení elektrod snímače, ke vzniku napěťového impulsu, který je přiveden ke spoušti časové základny osciloskopu, pak k plynulému mechanickému a elektrickému propojování elektrod odporové sondy a tím k plynulému snižování odporu sondy. Úbytek napětí na sondě je registrován osciloskopem. Je nutno, aby časová základna a předzesilovač osciloskopu byly kalibrovány s přesností alespoň 1 %.
13. Na povrch nálože, nebo přímo do nálože se umístí odporová sonda pro registraci průběhu detonace v náloži a dále snímač, sloužící ke spuštění časové základny osciloskopu. Nálož se uloží na chráněném místě, odporová sonda se koaxiálním vodičem propojí se zdrojem konstantního proudu, stejně tak i snímač s obvodem pro spouštění časové základny osciloskopu. Nálož se přivede k detonaci. Ze záznamu osciloskopu se odečte směrnice tečny k záznamu průběhu napětí na odporové sondě.
Příklad provedení odporové sondy, umístění sondy a snímače na náloži je uveden na obr.2. Odporová sonda má dvě elektrody. Jednu tvoří proužek měděného plechu o šířce asi 15 mm, druhou odporový drát kanthal o průměru 0,1 mm, který je na jedné kratší straně měděného plechu k němu připájen a na plechu podélně napnut. Isolaci mezi elektrodami zajišťuje kondenzátorový papír o tloušťce 0,02 mm (papír je k měděnému plechu na několika místech připevněn proužky samolepící pásky). Na napnutém odporovém drátu je samolepící páskou připevněn proužek textilu o tloušťce asi 1,2 mm, který zvyšuje přenos detonačního tlaku na odporový drát. Volný konec odporového drátu je připájen k měděnému vodiči, který se propojí na živou část koaxiálního vodiče, druhá kratší strana měděného plechu se obdobně propojí na stínící část koaxiálního kabelu.

16. Do nálože trhaviny se vloží konce měrné bleskovice tak, aby byly od sebe vzdáleny asi 35 cm. Tato vzdálenost se změří s přesností 1,0 mm. Nálož s bleskovicovým okruhem se uloží na chráněném místě, bleskovice se položí na měděný záznamní plech tak, aby střed bleskovice se kryl s ryskou na záznamním plechu a nálož se přivede k detonaci. Na měděném plechu se s přesností 1,0 mm změří vzdálenost mezi ryskou a rýhou vytvořenou na plechu stykem detonačních vln v bleskovici.
Obr. 3. Sestava zkušebního zařízení pro metodu C
Příklad provedení zkoušky s náloží podle čl. 8a) je uveden na obr. 3. Na měděný záznamní plech se ostrým hrotem zřetelně vyznačí ryska ve vzdálenosti 1 cm od jeho kratší strany. Bleskovice o délce nejméně 2,5 m se na obou koncích adjustuje rozbuškami. Na bleskovici se ryskou označí střed (mezi konci opatřenými rozbuškami) s přesností 1,0 mm. Pak se technickou páskou upevní na ocelovou podložku měděný plech a bleskovice tak, že se tato položí na plech v jeho podélné ose po celé délce, a že ryska označující střed bleskovice se kryje s ryskou na měděném záznamním plechu. Nálož s počinovou náložkou, adjustovanou rozbuškou se položí tak, že otvory pro vložení bleskovice směřují vzhůru. Souběžně s ní se položí ocelová podložka se záznamním plechem a bleskovicí tak, aby ryska na záznamním plechu byla blíže počinové náložce. Prostrčením dřevěného kolíku otvory trubky se vyhloubí v trhavině otvory, do kterých se zasunou do stejné hloubky rozbušky připojené na konce bleskovice. Přitom je nutno bleskovici položit volným obloukem tak, aby netvořila ostré ohyby. Záznamní plech se doporučuje umístit níže než nálož, popř. jej chránit vhodným krytem. Nálož se pak přivede k detonaci. Vzdálenost mezi ryskou označující na záznamním plechu střed bleskovice a rýhou vytvořenou na plechu stykem detonačních vln se změří s přesností 1,0 mm. Zkoušku je též možno provést s náloží podle čl. 8b).

Schéma zapojení snímačů S1, S3
15. Zkouška se provede třikrát. Ze získaných výsledků se vypočte průměrná hodnota, která se uvádí do záznamu o zkoušce jako detonační rychlost zkoušené trhaviny. Výsledky jednotlivých zkoušek se nesmí lišit od průměrné hodnoty o více než ± 3 %, jinak je nutno celé stanovení opakovat.

Příklad provedení odporové sondy (13)

Obr. 2: Sestava zkušebního zařízení pro metodu B

kde

l

vzdálenost mezi snímači, (m)

Obr. 1.: Sestava zkušebního zařízení pro metodu A
Schéma zapojení snímačů S1, S2 k napáječi

Detail umístění snímače na trubce nebo náloži trhaviny

t

čas, potřebný k průchodu detonační vlny mezi snímači odečtený na chronometru (s).

$\mathrm{D}=\mathrm{}\frac{\mathrm{l}}{\mathrm{t}}\mathrm{},$
11. Detonační rychlost (D) v m.s^-1 se vypočte podle vzorce:

12. Zkouška se provede třikrát. Ze získaných výsledků se vypočte průměrná hodnota, která se uvádí v záznamu o zkoušce jako detonační rychlost zkoušené trhaviny. Výsledky jednotlivých zkoušek se nesmí lišit od průměrné hodnoty o více než ± 3 %, jinak je nutno celé stanovení opakovat.

1 - vkládací nosič s otvory o hloubce 44,5 mm a průměru asi 16 mm, 2 - zkumavka, 3 - zkoušená výbušnina, 4 - teploměr, 5 - kovová lázeň, 6 - elektrická pícka, 7 - spojení s regulací teploty

12. Zkouší se na zkušebním zařízení, u něhož se dociluje předepsaného teplotního vzestupu podle čl. 13, např. na zařízení podle obr. 1. Součástí zkušebního zařízení je úředně ověřený teploměr -10/+400° C:2° C a skleněné zkumavky o průměru 14 mm, délce 100 mm a tloušťce stěny 0,75 mm, pro zkoušky třaskavin se dovoluje použít kovových zkumavek z korozivzdorné oceli.
Obr. 1

10. Stanovení teploty vzbuchu se provádí se vzorky výbušnin v původním stavu nebo se vzorky upravenými. Způsob úpravy vzorků (mechanické rozmělnění nebo vysoušení) je však nutno uvést v záznamu o zkoušce.

Je nutno, aby zkušební vzorky měly teplotu 10 až 30° C.
2. Zkušebními vzorky jsou náložky trhaviny ze sériové výroby daného rozměru a hmotnosti

19. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje:

c) volený vzestup teploty,

18. Zkouška se provede celkem třikrát. Ze získaných výsledků se vypočte průměrná hodnota, která se uvádí v záznamu o zkoušce jako detonační rychlost zkoušené trhaviny. Výsledky jednotlivých zkoušek se nesmí lišit od průměrné hodnoty o více než ± 3 %, jinak je nutno celé stanovení opakovat.

b) upravené jedním až třemi řezy délky 2 cm ve směru podélné osy (záměrně poškozené obaly)

a) bez úpravy,

x

vzdálenost mezi ryskou na záznamním plechu označující střed bleskovice před přivedením k detonaci a rýhou vytvořenou stykem detonačních vln na záznamním plechu po detonaci nálože, (m)

Obr. 4: Rozměry zkušebních pomůcek

kde

l

vzdálenost konců bleskovice, opatřených rozbuškami, (m)

$\mathrm{D}=\mathrm{}\frac{\mathrm{l}\mathrm{}.\mathrm{}{\mathrm{d}}_{\mathrm{b}}}{2\mathrm{}.\mathrm{}\mathrm{x}}$
17. Detonační rychlost (D) v m.s^-1 se vypočte podle vzorce:

db

detonační rychlost bleskovice, (m.s-1)

7. Záznam o zkoušce obsahuje údaje podle § 5 této vyhlášky.

Jako výsledek zkoušky se uvádí aritmetický průměr ze dvou souběžných stanovení. Liší-li se výsledky souběžných stanovení mezi sebou o více než 2 minuty, provede se další stanovení a průměr se vypočítá z těch výsledků, jejichž rozdíl nepřevyšuje 2 minuty.
6. Chemická stálost zkouškou podle Abela se vyjádří v minutách doby tepelné expozice při předepsané teplotě ve °C a při předepsané navážce v g.

5. Termostat se vyhřeje na teplotu předepsanou pro zkoušku chemické stálosti v příslušném technickém požadavku trhaviny. Do skleněné zkumavky se s přesností 0,01 g naváží takové množství vzorku, které je rovněž předepsáno v podnikové normě. Jódškrobový reagenční papírek se pomocí skleněné tyčinky ovlhčí roztokem glycerinu tak, aby pruh zvlhčené části šířky 3 až 4 mm byl kolmý k podélné ose papírku a aby byl vzdálen asi 15 mm od užšího okraje papírku. Takto zvlhčený papírek se zavěsí na háček, vloží do zkumavky, zkumavka se uzavře zátkou a poloha papírku se upraví tak, aby horní okraj vlhkého pruhu - po vložení zkumavky do termostatu - byl 15 mm nad jeho horní částí. Zkumavka se vzorkem a ovlhčeným papírkem se pak vloží do vytemperovaného termostatu. Od vložení zkumavky do termostatu se měří stopkami čas do doby, kdy se objeví první zcela zřetelné zbarvení okraje zvlhčeného pruhu reagenčního papírku.

Do zábrusové kuželové baňky na 300 cm³, umístěné ve vodní lázni 15 ± 0,2° C teplé se naváží 2 g síranu železnatoamonného, přidá se 90 cm³ 1N roztoku kyseliny sírové a za promíchávání se ponechá 20 minut temperovat. Do baňky se pak odpipetuje 1 cm³ roztoku dusitanu sodného, baňka se ihned uzavře nástavcem, opatřeným zátkou se čtyřmi skleněnými háčky, na nichž jsou zavěšeny reagenční papírky předem ovlhčené tak, jak je udáno v čl. 5. Od okamžiku sestavení přístroje se stopkami měří čas do doby, kdy se na papírcích objeví první zcela zřetelné zbarvení okraje zvlhčeného pruhu. Tento postup se několikrát opakuje. U papírků z téhož kotoučku se ze získaných výsledků, které se mezi sebou neliší o více než 2 minuty, vypočítá aritmetický průměr. Hodnota aritmetického průměru doby potřebné k vyvolání zbarvení na papírku nesmí být nižší než 19 minut a vyšší než 23 minut.
Roztok dusitanu sodného, potřebný k ověření papírků, se připraví takto: 1,58 g dusitanu sodného se rozpustí v 1000 cm³ vody. Z tohoto zásobního roztoku se odpipetuje 5 cm³ do odměrné baňky na 50 cm³, doplní se vodou po značku a důkladně promíchá. 1 cm³ tohoto roztoku, který se připravuje pro zkoušku citlivosti papírků v čas potřeby, obsahuje 0,158 mg dusitanu sodného.
4. Pro zkoušku mohou být použity reagenční papírky, které splňují tyto požadavky citlivosti:

3. Při zkoušce se používá:
Reagenční jódškrobové papírky (pro zkoušku jsou vhodné jódšrobové papírky Whatman-BDH, V.Británie)
Glycerin, roztok 50 %

Skleněné zkumavky z bezbarvého neutrálního skla délky 150 ± 2 mm, vnějšího průměru 17 ± 1 mm, tloušťky stěny asi 1 mm. Uzavírají se pryžovou zátkou, kterou prochází skleněná tyčinka se zataveným platinovým háčkem (nebo vytažená v háček) k zavěšení reagenčních papírků.

t1

teplota odečtená na teploměru, (° C),

t2

teplota uprostřed vyčnívajícího sloupce rtuti, měřená druhým teploměrem (° C).

2. Zkušební zařízení sestává z termostatu a skleněných zkumavek. Termostat je elektricky vyhřívané a tepelně izolované zařízení, opatřené vertikálně umístěnými otvory o průměru 18 mm, hloubky vyhřívané části 75 mm, shodného tvaru s tvarem skleněných zkumavek. Termostat vyhovuje požadavku, aby korigovaná teplota měřená na dně zkumavky zasunuté do termostatu byla v rozmezí ± 0,5° C od teploty, předepsané pro tuto zkoušku v příslušném technickém požadavku zkoušené výbušniny. Teplota se měří teploměrem s dělením stupnice po 0,2° C. Teploměr je umístěn tak, aby rtuťová nádobka byla na dně zkumavky a rozsah stupnice 70 až 85° C byl pod pryžovou zátkou, ale ve vyčnívající části zkumavky nad termostatem. Není-li k dispozici teploměr takových rozměrů a vyčnívá-li rtuťový sloupec nad zátku, připočítá se k údaji teploměru korekce δt, vypočtená podle vzorce:
$\mathrm{\delta }\mathrm{t}=\mathrm{0,00016}\mathrm{}.\mathrm{n}\mathrm{}.\mathrm{}\left({\mathrm{t}}_1\mathrm{}\mathrm{­}{\mathrm{}\mathrm{t}}_2\right),$

kde

n

počet stupňů nad spodním okrajem zátky,

1. Udržováním vzorku výbušniny při zvýšené teplotě se urychluje jeho rozklad. Oxidační zplodiny rozkladu se indikují reagenčním jódškrobovým papírkem. Měrnou jednotkou chemické stálosti zkouškou podle Abela je doba, vyjádřená v minutách.
Podle výsledků zkoušky se posuzuje jakost výbušniny z hlediska dlouhodobé použitelnosti a bezpečnosti při skladování.

Zkušební zařízení
Záznam o zkoušce
Zhodnocení zkoušky
Postup zkoušky
B. Stanovení teploty vzbuchu výbušnin
Účel zkoušky
Podstata zkoušky

d) charakter vzbuchu.

Záznam o zkoušce
Postup zkoušky
A. Zkouška chemické stálosti výbušnin podle Abela
Zkušební pomůcky
Všeobecně
Zhodnocení
Zkušební zařízení

d) hustotu trhaviny.

c) způsob úpravy nálože

b) přesnost měření

a) použitý závazný postup a zkušební zařízení

1. Zkouškou odolnosti proti vodě se zjišťuje funkce trhaviny po její expozici pod tlakovou vodou. Funkcí trhaviny se rozumí schopnost detonace náložky při způsobu roznětu (iniciace), který je uveden pro příslušnou trhavinu v jejím technickém požadavku.

a) u jednosložkových třaskavin 0,025 g

b) u směsí třaskavin a třaskavých složí 0,050 g

c) u trhavin a ostatních výbušnin 0,100 g

a) způsob úpravy vzorku,

b) velikost navážky,

9. Výbušnina se zahřívá za stejnoměrného zvyšování teploty do okamžiku, kdy dojde ke vzbuchu. Teplota vzbuchu se měří teploměrem.

8. Zkouškou se zjišťuje citlivost výbušnin k tepelnému podnětu. Teplota vzbuchu je teplota, při níž dojde ke vznícení, vzbuchu nebo explozi (dále jen vzbuchu) zkoušné výbušniny při zahřívání předepsaným způsobem. Teplota vzbuchu se udává ve °C.

15. Záznam o zkoušce kromě údajů podle § 5 této vyhlášky obsahuje:

14. Zkouška se provádí nejméně třikrát, přičemž nejnižší zjištěná hodnota se považuje za teplotu vzbuchu.

kde

t

teplota odečtená na teploměru, (°C)

Do jednoho otvoru se současně umístí zkumavka s vloženým teploměrem a takové množství slitiny, aby po jejím roztavení byla v ní rtuťová nádobka teploměru zcela ponořena. Poloha teploměru se zajistí držákem.

n

počet stupňů stupnice teploměru, vyčnívající nad okraj nosiče zkumavky.

Pokud nedojde ke vzbuchu výbušniny při vzrůstu teploty o 5 ± 0,5° C.min^-1 do teploty o 50° C vyšší než je předpokládaná teplota vzbuchu, provede se nová zkouška při vzrůstu teploty o 20 ± 2° C.min^-1. Tuto skutečnost je však nutno uvést v záznamu o zkoušce. Teplota vzbuchu ve °C (x) se koriguje podle vzorce:
x = t + 0,00016.n.(t - t₁),
Zkušební zařízení se vyhřívá tak, aby teplota kovové lázně plynule vzrůstala o 5 ± 0,5° C za minutu. Jakmile teplota dosáhne 100° C, umístí se do volného prostoru zkumavka se vzorkem zkoušené výbušniny v množství podle čl.12. V okamžiku, kdy dojde ke vzbuchu, se teplota lázně zjištěná teploměrem zaznamená.

t1

teplota ovzduší měřená uprostřed vyčnívajícího sloupce rtuti druhým teploměrem, (oC)

13. Do vyčištěných otvorů nosiče zkumavek se vpraví asi 7 g nízkotavitelné slitiny Bi 50 - Sn 16 - Pb.

11. Pro zkoušky se na analytických vahách navažují tato množství vzorku:

1. Zkouškou se zjišťuje statický tlak vody, při kterém je zachována detonační schopnost celé zkušební nálože.

6. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje:

3. Z výsledků zkoušky se stanoví podmínky (tlak vodního sloupce a doba expozice) pro použití trhaviny pod vodou.

4. Zkušebními vzorky jsou náložky trhaviny ze sériové výroby daného průměru a hmotnosti, ze kterých je sestavena nálož délky nejméně 0,6 m u náložek maloprůměrových nebo nejméně 1 m u náložek velkoprůměrových.

3. Zkušebním zařízením je vhodná silnostěnná ocelová nádoba, ustavená na ocelovém stojanu. Je opatřena víkem s těsněním a zařízením pro dosažení a měření zkušebního tlaku.
Dále se pro zkoušku používají rozbušky s měděnou dutinkou nebo počinová nálož, specifikovaná v technickém požadavku zkoušené trhaviny.

4. Do ocelové nádoby se vloží zkušební vzorek trhaviny. Po uzavření nádoby víkem je nutno zajistit působení vodního tlaku, např. vháněním vzduchu ventilem víka do nádoby předem naplněné vodou asi 1 cm pod okraj, nebo vháněním tlakové vody, až se dosáhne požadovaného přetlaku. Po předepsané době se zruší tlak, nádoba se otevře, vzorek se vyjme a zkouší se na úplnost detonace postupem podle Závazného postupu č.4 s tím, že se použije rozbuška s měděnou dutinkou nebo počinová nálož.
Zkouší se tři zkušební vzorky bez úpravy (čl. 2a) a tři vzorky v upraveném stavu (čl. 2b). Požaduje se, aby u všech vzorků došlo k úplné detonaci. Jestliže v některém z prováděných tří pokusů nedojde k úplné detonaci, opakuje se zkouška úplnosti detonace se vzorky za podmínek doby expozice a tlaku příslušných nižšímu stupni odolnosti proti vodě. Dojde-li ve třech pokusech k úplné detonaci, zkouší se vzorky za podmínek doby expozice a tlaku příslušných vyššímu stupni odolnosti proti vodě.
U vzorků trhaviny bez úpravy a samostatně u vzorků trhaviny v upraveném stavu se na základě zjištěných hodnot určí stupeň odolnosti proti vodě podle čl. 5.

c) stupně odolnosti proti vodě.

b) způsob provedení zkoušky,

a) rozměry náložek,

5. Trhaviny mají tyto stupně odolnosti proti vodě:

Podmínky zkoušky		Vyjádření stupně odolnosti
expozice v hod. nejméně	tlak v Mpa, nejméně	slovní	číselné
10	1	vodovzdorné	I
10	0,35	středně vodovzdorné	II
2	0,01	částečně vodovzdorné	III
2	pod 0,01	nevodovzdorné	IV

Zjištěné stupně odolnosti proti vodě se u zkoušené trhaviny uvedou samostatně pro zkoušku vzorku bez úpravy podle čl. 2a a v upraveném stavu podle čl. 2b).

2. Zkušební nálož, sestavená z originálních náložek trhaviny, je po stanovenou dobu vystavena statickému tlaku vody a následně je při tomto tlaku přivedena k detonaci způsobem, který předepisuje technický požadavek příslušné trhaviny.

8.Zkušební nálož se sestaví z náložek přiložených těsně k sobě a uchycených k dřevěné laťce, např. textilní samolepící páskou. Provede se adjustace nálože a sestava se vloží do PVC trubky.

b) upravené na obou koncích třemi podélnými řezy délky 2 cm, rovnoměrně rozmístěnými po obvodu náložky.

c) nejvyšší tlaky vody a jim odpovídající doby expozice pro vzorky bez úpravy a v upraveném stavu.

b) způsob iniciace trhaviny,

5. Vodovodní ventily, např. 1/2“

12. Zkouškami se stanoví nejvyšší tlak vody, při kterém v šesti pokusech za sebou dojde k úplné detonaci zkušební nálože. Zkouší se samostatně náložky bez úpravy a náložky v upraveném stavu.

5. Používají se náložky:

7. Zkušební zařížení dle obrázku se sestaví z následujících pomůcek:
Obr.1.

10. Po naplnění vodou se druhý konec trubky uzavře šroubovým těsnícím uzávěrem s přívodem tlakové vody, na který je napojena vysokotlaká hadice s ventily a manometrem. Sestava se připojí k vodní tlakové pumpě, pomocí které se z bezpečného stanoviště zvýší tlak vody na požadovanou hodnotu. Uzavře se ventil oddělující zkušební sestavu od vodní pumpy a na manometru se sleduje těsnost sestavy. Po uplynutí předepsané expoziční doby se uzavře ventil mezi trubkou a manometrem a provede se odpal nálože.

11. Úplnost detonace se vyhodnotí vizuálně podle přítomnosti zbytků trhaviny.

a) bez úpravy

9. Je nutno, aby trubka měla takovou délku, aby po vložení nálože zůstal na obou koncích trubky volný prostor nejméně 30 cm. Trubka se na jedné straně uzavře šroubovým uzávěrem, přičemž přívodní vodiče rozbušky se vyvedou mezi vnitřní stěnou trubky a pryžovým těsnícím prstencem.

14. Jako výsledek zkoušky se uvedou hodnoty tlaků vody v MPa a odpovídající doby expozice v hodinách, při nichž v šesti pokusech za sebou došlo k úplné detonaci celé zkušební nálože.

15. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky obsahuje:

a) rozměry náložek,

6. Požaduje se, aby zkušební vzorky měly teplotu 15 až 30° C.

1. Trubka z tvrdého PVC příslušného průměru a tloušťky stěny, např. 50/4 mm pro náložky do průměru 30 mm nebo 90/5 mm pro náložky o průměru nad 30 mm

6. Manometr s rozsahem do 0,6 MPa, příp. 1,0 MPa

2. Šroubový uzávěr trubky s těsnícím pryžovým prstencem

3. Šroubový uzávěr trubky s těsnícím pryžovým prstencem a přívodem tlakové vody

4. Vysokotlaká hadice

13. Základní doba vodní expozice činí 10 minut, další expoziční doby se stanoví s ohledem na skutečné podmínky při použití trhaviny.

7. Dřevěná laťka o průřezu 15 x 5 mm

8. Vodní tlaková pumpa

9. Elektrická rozbuška určená pro požadovaný tlak vody nebo počinová nálož uvedená v podnikové normě příslušné trhaviny.

1. Plynné zplodiny výbuchu trhavin jsou plynnou směsí látek vzniklých výbuchovou přeměnou trhaviny. Podle chemického složení trhaviny obsahují obvykle kysličník uhličitý, kysličník uhelnatý, kysličníky dusíku, dusík, vodní páry, sirovodík a jiné. Za jedovaté plynné zplodiny se ve smyslu této metodiky považují kysličník uhelnatý a kysličníky dusíku.

4. Zkouškou se zjišťuje množství jedovatých zplodin, které je rozhodující pro posouzení použitelnosti trhavin při pracích v podzemí a v uzavřených prostorách. Nejvyšší dovolený objem jedovatých zplodin je stanoven v technickém požadavku zkoušené trhaviny.

b) přivedení zkoušené trhaviny k výbuchu ve zkušebním zařízení a odběru vzorků zplodin,

a) přípravy zkušebního zařízení a vzorkovnic pro odběr vzorků zplodin,

Zkušební komora objemu 10 m³ (půdorysné schema viz obrázek) s ocelovým obložením vnitřních stěn. Ke komoře je připojeno větrací potrubí, opatřené sacím ventilátorem a ovladatelným plynotěsným uzávěrem. V jedné stěně komory jsou ocelové plynotěsné vstupní dveře, průchodka pro tlakoměr, průchodka pro kabel roznětného vedení a průchodka pro vzorkovací trubici. V komoře je uložen moždíř s vývrtem délky 1200 mm a průměrem vývrtu 42 mm. Před zkouškou je nutno komoru důkladně vyčistit a vyvětrat.
Rtuťový tlakoměr pro přetlak do 40 kPa, připojený hadicí k průchodce.
1 - větrací potrubí, 2 - sací ventilátor, 3 - plynotěsný uzávěr, 4 - vstupní dveře, 5 - průchodka pro tlakoměr, 6 - průchodka pro kabel roznětného vedení, 7 - průchodka pro vzorkovací trubici, 8 - moždíř

Rtuťový barometr.
Rtuťový tlakoměr pro měření podtlaku.
7. Na zkoušku je třeba:

5. Zkouška sestává z

3. Výsledek zkoušky se uvádí v dm³.kg^-1 zkoušené trhaviny, redukovaných na teplotu 0° C a tlak 101,3 kPa (dále označeno Z). V záznamu o zkoušce se uvádějí i měrné objemy jednotlivých složek v dm³.kg^-1, stanovených za stejných podmínek (dále pro kysličník uhelnatý označeno x, pro kysličníky dusíku označeno y).
Pro přepočet objemu kysličníků dusíku na celkový objem jedovatých zplodin se použije přepočítací součinitel 6,5.

d) výpočtu a zhodnocení výsledků.

6. Pokud není dále stanoveno jinak, používají se chemikálie čistoty p. a. a destilovaná voda.

c) stanovení obsahu kysličníku uhelnatého a kysličníků dusíku,

2. Zkoušená trhavina se předepsaným způsobem přivede k výbuchu. Po ochlazení plynných zplodin výbuchu (dále jen zplodin) se odeberou vzorky pro stanovení kysličníku uhelnatého a kysličníků dusíku. Jejich obsah ve zplodinách se stanoví metodami, uvedenými níže.

8. Vzorkovnice pro stanovení kysličníku uhelnatého se úplně naplní uzávěrným roztokem. Po otočení naplněných vzorkovnic o 180° nesmí být v roztoku patrny bubliny vzduchu. Do vzorkovnice pro stanovení kysličníků dusíku se odpipetuje 25 cm³ absorpčního roztoku tak, aby hrdlo vzorkovnice jím nebylo potřísněno.

15. Obsah kysličníku uhelnatého v procentech obj. se stanoví konduktometricky po oxidaci na kysličník uhličitý kysličníkem jodičným a po odstranění rušivých složek postupem uvedeným v pracovním návodu zkušebního přístroje. Pro stanovení je vhodný např. přístroj Ultragas 4 firmy Wösthoff, NSR. Lze však použít i jiný analyzátor o stejné přesnosti, popř. analyzátor využívající jiného principu.

9. Pro zkoušku se použije 600 ± 30 g zkoušené trhaviny v náložkách o průměru 30 mm. Použije-li se jiného průměru a hmotnosti náložek sériově vyráběných, je nutno tyto údaje uvést v záznamu o zkoušce. Náložky se zváží s přesností na 1 g.

14. Po odběru vzorků zplodin se otevře uzávěr větracího potrubí a vstupní dveře komory a komora se vyvětrá. Stav ovzduší před vstupem do komory se kontroluje detekcí na CO a NO₂.

13. Při každém odběru vzorků zplodin se zaznamenají hodnoty přetlaku ve zkušební komoře, teploty zplodin, teploty a atmosférického tlaku okolního ovzduší. Těsně před každým odběrem vzorků zplodin se vzorkovací trubice profoukne, popř. prosaje zplodinami.

12. Ihned po odběru vzorků podle čl.11 se odeberou 2 vzorky zplodin pro stanovení kysličníku uhelnatého vzorkovnicemi připravenými pro zkoušku podle čl. 8.

Obsah vzorkovnic se protřepe tak, aby absorpční roztok nepřišel do styku s pryžovou hadicí, použitou k připojení kohoutu.
11. K vývěvě a rtuťovému tlakoměru pro měření podtlaku se připojí skleněný rozvod a k němu tři neevakuované vzorkovnice pro stanovení kysličníků dusíku s absorpčním roztokem. Vzorkovnice se evakuují a podtlak se zaznamená. V 5. a 10. minutě po roznětu trhaviny se do každé evakuované vzorkovnice odebere vzorek zplodin pro stanovení kysličníků dusíku.

10. Zvážené náložky se zasunou do vývrtu moždíře tak, aby se těsně dotýkaly. Poslední ze zasunovaných náložek se adjustuje rozbuškou tak, aby dno rozbušky směřovalo ke dnu vývrtu. Přívodní vodiče rozbušky se připojí ke kabelu přívodního vedení. Pak se uzavře uzávěr větracího potrubí, spoj rtuťového tlakoměru s komorou a vstupní dveře komory. Vzorkovací trubice se vytáhne z prostoru komory. Po proměření elektrického okruhu se trhavina přivede k výbuchu. V okamžiku roznětu se uvedou v činnost stopky. Doprostřed komory se pak zasune vzorkovací trubice a otevře se uzávěr rtuťového tlakoměru a průchodky.

b) Stanovení kysličníku uhelnatého

a) Přivedení zkoušené trhaviny k výbuchu a odběr vzorků zplodin

22. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje: - typ zkušebního přístroje.

21. Zplodiny výbuchu se stanoví u každé trhaviny dvakrát (tj. po dvou odpalech zkoušené trhaviny). Pokud výsledky obou zkoušek (Z₁, Z₂) jsou shodně nižší nebo shodně vyšší, než je příslušné množství jedovatých zplodin podle technického požadavku zkoušené trhaviny, pokládá se výsledek zkoušky rozhodný pro hodnocení trhaviny aritmetický
průměr těchto dvou zkoušek $\mathrm{Z}=\mathrm{}\frac{{\mathrm{Z}}_1+\mathrm{}{\mathrm{Z}}_2}{2}\mathrm{}.$
Pokud jeden z výsledků obou zkoušek je pod přípustným množstvím jedovatých zplodin a druhý nad ním, provede se další zkouška. Za výsledek zkoušky rozhodný pro hodnocení trhaviny se pak pokládá aritmetický průměr dvou zkoušek, u nichž výsledky byly shodně nižší nebo shodně vyšší, než je přípustná hodnota podle technického požadavku zkoušené trhaviny.

Hodnota kysličníků dusíku v 5.minutě po odpalu se uvádí jen do záznamu o zkoušce.
Jako výsledek zkoušky se uvede
${\mathrm{Y}}_{\mathrm{i}\mathrm{}}=\mathrm{}\frac{{\mathrm{A}}_{\mathrm{v}}\mathrm{}.\mathrm{}{\mathrm{V}}_2\mathrm{}.\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{b}\mathrm{}.\mathrm{}\mathrm{48,7}}{\mathrm{A}\mathrm{}.\mathrm{}{\mathrm{V}}_3\mathrm{}.\mathrm{}\left(\mathrm{b}\mathrm{}\mathrm{­}\mathrm{}\mathrm{p}\right)\mathrm{}.\mathrm{}{\mathrm{V}}_{1\mathrm{}}.\mathrm{}{\mathrm{k}}_2}\mathrm{},\mathrm{}$

Y1

obsah kysličníku dusičitého v procentech obj. (i=1,2,3) vypočtený podle vzorce

X1

obsah kysličníku uhelnatého zjištěný postupem podle čl. 15 v procentech obj. (i=1,2),

k1

redukční faktor pro přepočet objemu zplodin ve zkušební komoře na předepsané podmínky, přečtený z nomogramu jako průsečík spojnice teploty a atmosférického tlaku,

Vo

objem zkušební komory změnšený o objem moždíře, (dm3)

kde

M

hmotnost zkoušené trhaviny, (kg)

$\mathrm{y}=\mathrm{}\frac{{\mathrm{Y}}_{\mathrm{i}}\mathrm{}.\mathrm{}{\mathrm{V}}_{\mathrm{o}\mathrm{}\mathrm{}}.\mathrm{}{\mathrm{k}}_1}{100\mathrm{}.\mathrm{}\mathrm{M}}\mathrm{},$

48,7

přepočítací faktor 1 mg kysličníku dusičitého v 1 cm3 na procenta obj.

$\mathrm{x}=\mathrm{}\frac{{\mathrm{X}}_{\mathrm{i}\mathrm{}}.\mathrm{}{\mathrm{V}}_{\mathrm{o}\mathrm{}}\mathrm{}.\mathrm{}\mathrm{}{\mathrm{k}}_1}{100\mathrm{}.\mathrm{}\mathrm{M}}\mathrm{},$

p

podtlak v evakuované vzorkovnici, (kPa)

20. Množství kysličníku uhelnatého (x) a kysličníků dusíku vyjádřené jako kysličník dusičitý (y) v dm³ na 1 kg zkoušené trhaviny, redukované na předepsané podmínky, se vypočítají podle vzorců:

kde

A

průměrná absorbance zjištěná podle čl. 18,

k2

redukční faktor pro přepočet objemu zplodin ve vzorkovnici na předepsané podmínky přečtený z nomogramu jako průsečík spojnice teploty a rozdílu tlaků atmosférického a podtlaku v evakuované vzorkovnici

b

atmosférický (barometrický) tlak, (kPa)

Av

absorbance zkoušeného roztoku,

V1

objem vzorkovnice zmenšený o množství absorpčního roztoku V2, (cm3)

V3

množství absorpčního roztoku použitého k vlastnímu stanovení, (cm3)

V2

objem absorpčního roztoku ve vzorkovnici, (cm3)

19. Vlastní stanovení. Nejpozději do 24 hodin po odběru vzorků se obsah vzorkovnice znovu protřepe. Potom se vzorkovnice otevře a absorpční roztok se zfiltruje papírovým filtrem (bílá páska) do suché kuželové baňky na 50 cm³, přičemž se první podíl filtrátu odstraní. Do odměrné baňky na 100 cm³ se odpipetuje tolik filtrátu, kolik odpovídá nejvýše 0,05 mg kysličníku dusičného, přidá se 5 cm³ činidla pro stanovení dusitanů, doplní se vodou po značku a důkladně se promíchá. Nejméně po 40 minutách stání roztoku se změří na spektrofotometru absorbance roztoku za podmínek uvedených v čl. 18.

$\mathrm{A}=\mathrm{}\frac{\mathrm{l}}{\mathrm{n}}\mathrm{}.\mathrm{}\sum _{\mathrm{i}=\mathrm{l}}^{\mathrm{n}}\mathrm{}\frac{{\mathrm{A}}_{\mathrm{i}}}{\mathrm{m}}\mathrm{},$
kde A_i jsou absorbance jednotlivých roztoků (n=5); i=l, 2.......n);
18. Zjištění průměrné absorbance odpovídající koncentraci 1 mg kysličníku dusičitého ve 100 cm³ roztoku. Do 6 odměrných baněk na 100 cm³ se postupně odpipetuje 0; 2; 10; 20; 30 a 50 cm³ zředěného základního roztoku, což odpovídá 0; 0,002; 0,01; 0,02; 0,03 a 0,05 mg kysličníku dusičitého, 5 cm³ roztoku hydroxidu sodného, 5 cm³ činidla pro stanovení dusitanů; doplní se vodou po značku a důkladně se promíchá. Po 4O minutách stání se na spektrofotometru změří absorbance jednotlivých roztoků v kyvetách tloušťky 5 cm při vlnové délce 520 nm proti kontrolnímu roztoku. Ze zjištěných hodnot se vypočítá průměrná absorbance (A) odpovídající koncentrace 1 mg kysličníku dusičitého ve 100 cm³ roztoku, podle vzorce
m_i jim odpovídající koncentrace kysličníku dusičitého v mg/100 cm³ roztoku

17. Ke stanovení je třeba:
Hydroxid sodný, roztok c(NaOH) = 0,02 mol.dm^-3
Spektrofotometr běžného obchodního typu
Činidlo pro stanovení dusitanů; příprava: 0,5 g kyseliny sulfanilové se rozpustí ve 150 cm³ 30 % roztoku kyseliny octové (roztok 1); 0,3 g 1-naftylaminu se asi 3 minuty povaří ve 20 cm³ vody, roztok se zfiltruje a smíchá se 125 cm³ vody a 25 cm³ 30 % roztoku kyseliny octové (roztok 2). Oba roztoky se uchovávají odděleně v láhvích z tmavého skla se zabroušenými zátkami. Krátce před použitím se roztoky 1 a 2 smíchají (1+1). Zrůžoví-li činidlo do 30 minut po smíchání, musí se připravit oba roztoky čerstvé.
Zředěný základní roztok dusitanu sodného obsahující v 1 cm³ 0,0005 mg dusitanů (odpovídá 0,001 mg kysličníku dusičitého).

Vzniklý dusitan sodný dává s činitelem pro stanovení dusitanů červené zbarvení, jehož intenzita se změří na spektrofotometru.
2NO₂ + 2NaOH =» NaNO₂ + NaNO₃ + H₂O
16. Kysličník dusičitý reaguje s roztokem hydroxidu sodného za vzniku dusitanu a dusičnanu sodného podle rovnice

1. Zkouška se provádí jako doplněk zkušebního postupu podle Závazného postupu č. 16 „Stanovení jedovatých plynných zplodin výbuchu trhavin“ v případech, kdy lze ve zplodinách očekávat sirovodík.

a) aritmetický průměr výsledků dvou stanovení kysličníku uhelnatého (x),

b) aritmetický průměr výsledků tří stanovení kysličníků dusíku (y₃) po 5.minutě a aritmetický průměr výsledků tří stanovení kysličníků dusíku (y₁₀) po 10.minutě od roznětu zkoušené trhaviny,

Z = x + 6,5.y₁₀
c) celkové množství jedovatých zplodin v dm³, vzniklé výbuchem 1 kg zkoušené trhaviny, tj.

c) Stanovení kysličníků dusíku (jako kysličník dusičitý)

Obsahuje-li trhavina sloučeniny síry, bezprostředně po odběru vzorků nitrózních plynů se odebírá ještě vzorek zplodin výbuchu pro stanovení sirovodíku. Odběr se provádí do vzorkovnice, používané pro odběr nitrózních plynů, obsahující 25 cm³ směsného roztoku arzenitanu sodného a uhličitanu amonného, která byla evakuována na podtlak, jehož hodnota byla zaznamenána. Po odběru se vzorkovnice uzavře a protřepe, aby se sirovodík pohltil v absorpčním roztoku.
2. Absorpcí sirovodíku v roztoku arzenitanu sodného vzniká thioarzenitan sodný, reagující s dusičnanem stříbrným za vzniku sirníku stříbrného, který se udržuje v koloidním roztoku přídavkem škrobu. Roztok sirníku stříbrného se fotometruje.
Dojde-li při odběru vzorku pro stanovení sirovodíku k zakalení absorpčního roztoku vyloučenou sírou (při vysokém obsahu H₂S ve zplodinách výbuchu), odebere se nový vzorek do vzorkovnice, obsahující 50 cm³ absorpčního roztoku.

9. Záznam o zkoušce je součástí záznamu o zkoušce na stanovení jedovatých plynných zplodin výbuchu trhaviny podle Závazného postupu č. 16 a obsahuje shodné údaje.

1. Bezpečnostní trhaviny se dělí na:

b) protiplynové, určené k použití v prostředí s nebezpečím výbuchu metanu nebo uhelného prachu nebo metanu a uhelného prachu.

4. Fotometr s kyvetami a fialovým filtrem o maximu propustnosti přibližně při 400 mm. Pro fotometrování vzorků se používají kyvety stejného rozměru jako pro fotometrování kalibrační stupnice. Rozměr kyvet se volí takový, aby rozdíl extinkce jednotlivých roztoků kalibrační stupnice byl dostatečně velký.

kde

x

množství sirovodíku, (%)

$\mathrm{X}=\frac{\mathrm{x}\mathrm{}.\mathrm{}{\mathrm{V}}_{\mathrm{o}}}{100\mathrm{}.\mathrm{}\mathrm{q}}$

q

hmotnost zkoušené nálože trhaviny, (kg)

8. Výsledek stanovení sirovodíku, vyjádřený v procentech se přepočte na množství v dm³, uvolněné výbuchem 1 kg trhaviny, podle vzorce:
Objem sirovodíku vyjádřený v dm³.kg^-1 se přepočítá na objem kysličníku uhelnatého násobením koeficientem 2,5.

Roztok dusičnanu stříbrného. Příprava: v 90 cm³ vody se rozpustí 1 g dusičnanu stříbrného a přilije se 10 cm³ kyseliny sírové h=1,84.
Roztok škrobu. Příprava: k 80 cm³ vařící vody se za míchání přilije suspenze 2 g škrobu v 2 cm³ studené vody a výsledný roztok se po zavaření za horka zfiltruje.
3. Arzenitan sodný a uhličitan amonný, směsný roztok. Příprava: 2 g arzenitanu sodného se rozpustí ve 100 cm³ 5 %-ního roztoku uhličitanu amonného a doplní vodou na 1000 cm³.
Pokud není jinak uvedeno, používá se chemikálií čistoty p. a. a destilované vody.
Porovnávací roztok thiosíranu sodného. Příprava: 3 cm³ 0,1 N roztoku thiosíranu sodného se odpipetuje do odměrné baňky na 100 cm³ a zředí se po značku vyvařenou destilovanou vodou; 10 cm³ tohoto roztoku se odpipetuje do odměrné baňky na 100 cm³ a zředí se vyvařenou destilovanou vodou po značku. Roztok se připravuje v den použití; 1 cm³ porovnávacího roztoku odpovídá 0,01 mg sirovodíku.

6. Připraví se kalibrační stupnice thiosíranu sodného. Do odměrných baněk na 100 cm³ se byretou nebo pipetou odměří 5, 10, 15, 20 a 25 cm³ porovnávacího roztoku thiosíranu sodného, do další odměrné baňky se odpipetuje 50 cm³ vody (slepá zkouška). Obsah všech baněk se zředí vodou na 50 cm³. Do všech baněk se přidá 0,5 cm³ roztoku škrobu, obsah baněk se promíchá, přidá se 1 cm³ roztoku arzenitanu sodného a uhličitanu amonného (směsný roztok), 2 cm³ roztoku dusičnanu stříbrného a obsah baněk se znovu promíchá. Po 10 minutách se baňky doplní vodou po značku.
Obsahuje-li absorpční roztok tak vysoké množství thioarzenitanu sodného, že při zpracování má vyšší extinkci než nejsilnější roztok kalibrační stupnice, stanovení se opakuje s dalším podílem absorpčního roztoku. V tom případě se stanovení provede tak, že do odměrné baňky na 100 cm³ se odpipetuje pouze 1 nebo 2 cm³ (v₂) absorpčního roztoku.
Současně s přípravou kalibrační stupnice se odpipetuje čistou suchou pipetou 5 cm³ (v₂) absorpčního roztoku z kuželové baňky (viz čl. 5) do odměrné baňky na 100 cm³, roztok v baňce se zředí vodou na 50 cm³ a přidá se 0,5 cm³ roztoku škrobu, obsah baňky se promíchá, přidají se k němu 2 cm³ roztoku dusičnanu stříbrného a obsah baňky se znovu promíchá. Po 10 minutách se obsah baňky doplní vodou po značku, promíchá a fotometruje proti slepé zkoušce za použití fialového filtru. Výsledná extinkce se zaznamená (E).
Kalibrační stupnice, odpovídající obsahu: 0,10; 0,15; 0,20 a 0,25 mg H₂S ve 100 cm³ roztoku se fotometruje proti slepé zkoušce za použití fialového filtru. Extinkce se vynesou do grafu proti odpovídajícím obsahům sirovodíku ve 100 cm³ roztoku a body závislosti extinkce na koncentraci sirovodíku se proloží křivka.

a) protiprachové, určené k použití v prostředím s nebezpečím výbuchu uhelného prachu, ale bez výskytu metanu; jsou to trhaviny, které vyhovují zkouškám výbuchem ve vývrtovém moždíři ve výbušné směsi uhelného prachu se vzduchem,

kde

n

množství sirovodíku odečtené z grafu závislosti extinkce na koncentrace, (mg)

65,7

faktor pro přepočet 1 mg H2S/1000 cm3 na % H2S, násobený 100.

k

redukční faktor na teplotu 0° C a tlak 101,32 kPa

V

obsah vzorkovnice zmenšený o množství absorpčního roztoku v1, (cm3)

v2

množství absorpčního roztoku použité pro stanovení, (cm3 )

v1

množství absorpčního roztoku ve vzorkovnici, (cm3)

$\mathrm{x}=\mathrm{}\frac{\mathrm{n}\mathrm{}.\mathrm{}{\mathrm{v}}_1\mathrm{}.\mathrm{}\mathrm{65,7}}{{\mathrm{v}}_2\mathrm{}.\mathrm{}\mathrm{V}\mathrm{}.\mathrm{}\mathrm{k}}$
7. Z grafu závislosti extinkce na koncentraci sirovodíku se zjistí množství sirovodíku v mg odpovídající extinkci E měřeného roztoku. Obsah sirovodíku v procentech (x) se vypočte podle vzorce:

5. Vzorkovnice s odebraným vzorkem se 3 až 5 minut protřepává tak, aby absorpční roztok nevnikl až do hrdla vzorkovnice a nepotřísnil pryžový spoj vzorkovnice a kohoutu. Pak se kohout od vzorkovnice odpojí a absorpční roztok se přelije do vymyté a vysušené kuželové baňky na 50 cm³. Absorpční roztok, obsahující mechanické nečistoty se přefiltruje do kuželové baňky suchým filtrem střední hustoty.

4. Zkušební komora (obr. 1 až 4) je ocelový válec o průměru 1700 až 2000 mm a délky nejméně 5000 mm. Na jedné straně je pevně uzavřena plochou ocelovou stěnou (čelo komory) s uzavíratelným otvorem o průměru 300 až 400 mm a na druhé otevřena (při zkouškách v metanovzdušné směsi se uzavírá clonou). Střed otvoru je v ose komory.
Komora je opatřena zařízením pro napouštění a promíchání směsi metanu se vzduchem, pro účinné vyvětrání po jednotlivých zkouškách, pro odběr vzorků výbušné směsi z komory, pro zavěšování sáčků s uhelným prachem a přístrojů pro registraci výbuchu výbušné směsi (k registraci výbuchu výbušné směsi lze použít speciální přístroje nebo zavěšovat v komoře elektrický vodič s PVC izolací) a měření teploty a relativní vlhkosti vzduchu v komoře.

a) I. kategorie - protiplynové trhaviny, které vyhovují zkouškám výbuchem ve vývrtovém moždíři ve výbušných směsích metanu se vzduchem a uhelného prachu se vzduchem,

b) II. kategorie - protiplynové trhaviny, které vyhovují zkouškám výbuchem na hranovém moždíři s odrazovou stěnou ve výbušných směsích metanu se vzduchem a uhelného prachu se vzduchem (stěny žlábku moždíře svírají s odrazovou stěnou úhel 45°),

• zbytek na sítě s průměrem ok 0,5 mm - nejvýše 1 %
10. Uhelný prach o fyzikálně chemickém složení:

prchavá hořlavina

- nejméně 30 %

popel (A)

- nejvýše 7 %

voda (W)

- nejvýše 2 %

o granulometrickém složení:
• zbytek na sítě s průměrem ok 0,071 mm - nejvýše 25 %

6. Hranový moždíř je válec z oceli 12 060.4 o průměru 230 mm a délce 1000 až 2000 mm, opatřený po celé délce pravoúhlým vybráním o šířce stěny nejméně 90 mm. Je nutno, aby délka moždíře byla větší než je délka zkušební nálože.

15. Důlní roznětnice nebo jiný zdroj stejnosměrného proudu, určený k použití ve výbušném prostředí.

12. Důlní interferometr nebo jiný přístroj pro měření koncentrace metanu s přesností nejméně ± 0,5 %.

13. Kyslíkoměr pro měření koncentrace kyslíku ve vzduchu, určený pro použití ve výbušném prostředí a s přesností měření nejméně ± 0,5 %.

1 - zkušební komora, 2 - uzavírací poklop, 3 - podvozek, 4 - hranový moždíř, 5 - odrazová stěna, 6 - clona

1 - zkušební komora, 2 - vývrtový moždíř, 3 - podvozek, 4 - clona, 5 - čelo komory
5. Vývrtový moždíř je válec z oceli 12.040.l nebo sklolaminátu, ve kterém je uloženo jádro moždíře z oceli 16.540.7, v jehož ose je vývrt o průměru nejméně 42 mm. Poměr průměru vývrtu k průměru náložek trhaviny nesmí být větší než 1,5. Délka vývrtu je určena délkou zkušební nálože tak, aby mezi ústím vývrtu a čelem první náložky od ústí byl volný nenabitý prostor o délce nejméně 100 mm.
Obr. 1. Schema zkušební komory a umístění vývrtového moždíře při zkoušení protiprachových a protiplynových trhavin I. kategorie
rozměry v mm

rozměry v mm
Obr. 2. Schema zkušební komory a umístění hranového moždíře při zkoušení protiplynových trhavin II. a III.kategorie

11. Clona pro uzavření prostoru komory s metanovzdušnou směsí je z papíru, polyethylenové fólie apod.

7. Odrazová stěna je ocelová deska o rozměrech nejméně 2000 x 1000 x 20 mm.

3. Sypké amonoledkové trhaviny a trhaviny s obsahem kapalných nitroesterů do 15 % se zkouší nejdříve za 3 dny a trhaviny s obsahem kapalných nitroesterů 15 % a více nejdříve za 14 dnů od data jejich výroby.

14. Elektrické mžikové rozbušky, určené k použití ve výbušném prostředí.

metan

- nejméně 85

homology metanu (jiné uhlovodíky)

- nejvíce 2

nenasycené uhlovodíky a vodík

- nejvíce 0,2

vzduch (dusík, kyslík a CO2)

- zbytek do 100

oxid uhličitý

- nejvíce 2

9. Plyn pro přípravu metanovzdušné směsi obsahuje v % obj.:

c) III. kategorie - protiplynové trhaviny, které vyhovují zkouškám výbuchem na hranovém moždíři s odrazovou stěnou ve výbušných směsích metanu se vzduchem a uhelného prachu se vzduchem (stěny žlábku moždíře svírají s odrazovou stěnou úhly 0° a 90°).

8. Podvozek pro umístění vývrtového nebo hranového moždíře s odrazovou stěnou v poloze podle obr. 1 až 4.

Obr. 3. Schema umístění	Obr. 4. Schema umístění
zkušebního zařízení	zkušebního zařízení
při zkouškách trhavin	při zkouškách trhavin
II.kategorie	III.kategorie

1 - zkušební komora, 2 - odrazová stěna, 3 - zkušební nálož, 4 - hranový moždíř, 5 - podvozek

rozměry v mm

2. Protiplynové trhaviny se podle stupně bezpečnosti dělí na tři kategorie:

18. Zkušební nálož protiprachových a protiplynových trhavin I. kategorie se umísťuje do vývrtového moždíře až ke dnu vývrtu tak, aby se jednotlivé náložky vzájemně dotýkaly a roznětná náložka byla první od ústí vývrtu (dno rozbušky směřuje ke dnu vývrtu). Požaduje se, aby mezi ústím vývrtu a zkušební náloží trhaviny byl volný prostor bez ucpávky o délce nejméně 100 mm.

29. Trhavina se považuje za vyhovující, pokud počet zapálení výbušné směsi není větší než nejvýše dovolený počet zapálení podle tabulek 1 a 2 v Závazném postupu č. 54.

28. Při zkouškách protiplynových trhavin III. kategorie se hranový moždíř natočí tak, aby jeho stěny byly pod úhlem 0° a 90° k odrazové stěně, obr.4. Vzdálenost odrazové stěny od svislé hrany moždíře činí 200 ± 10 mm, svislá vzdálenost mezi vodorovnou hranou moždíře a stropem komory 1050 ± 50 mm a svislá vzdálenost mezi horní hranou odrazové stěny a stropem komory 110 ± 10 mm.

27. Při zkouškách protiplynových trhavin II. kategorie se hranový moždíř natočí tak, aby jeho stěny byly pod úhlem 45° k odrazové stěně, obr.3. Vzdálenost odrazové stěny od vrcholu pravého úhlu moždíře činí 460 ± 10 mm, svislá vzdálenost mezi vrcholem pravého úhlu moždíře a stropem komory 1050 ± 50 mm a svislá vzdálenost mezi horní hranou odrazové stěny a stropem komory 110 ± 10 mm.

26. Při zkouškách protiplynových trhavin II. a III. kategorie se hranový moždíř s náloží umísťuje uvnitř komory tak, aby mezi čelními plochami moždíře a čelem komory nebo clonou byla vzdálenost nejméně 1000 mm, obr.2.

25. Při zkouškách protiprachových a protiplynových trhavin I. kategorie se vývrtový moždíř s náloží umísťuje těsně k otvoru z vnější strany komory, obr. 1.

24. Zkoušky bezpečnostních trhavin se vyhodnocují matematicko - statistickou metodou podle Závazného postupu č. 54, a to pro každou výbušnou směs samostatně.

16. Aspirační psychrometr nebo jiný přístroj pro měření teploty a relativní vlhkosti vzduchu. Je nutno, aby přesnost měření teploty byla nejméně ± 1 ° C a relativní vlhkosti nejméně ± 2 %.

400 g pro protiplynové trhaviny II. a III. kategorie.
17. Je nutno, aby zkušební nálož byla z náložek stejné výrobní série. Hmotnost zkušební nálože činí nejméně:
600 g pro protiplynové trhaviny I. kategorie
Hmotnost nálože se určuje podle jmenovité hmotnosti náložek. Dělení náložek je přípustné pouze u trhavin, u nichž dělení náložek je povoleno jejich technickým požadavkem.
500 g pro protiprachové trhaviny

19. Zkušební nálož protiplynových trhavin II. a III. kategorie se umísťuje do žlábku hranového moždíře tak, aby se jednotlivé náložky vzájemně dotýkaly, střed nálože byl v polovině délky moždíře, roznětná náložka byla první od čela komory a dno rozbušky směřovalo ke cloně.

23. Výbušná směs metanu se vzduchem se vytváří napuštěním plynu do části komory uzavřené clonou a jeho promícháním se vzduchem tak, aby koncentrace metanu byla 9 ± 0,5 % objemových a byla stejná v celém prostoru komory. Je nutno, aby koncentrace kyslíku ve výbušné směsi byla nejméně 18 %. Koncentrace metanu a kyslíku se ověřuje měřením před roznětem nálože.

20. Zkoušky se provádějí při teplotě od 5 do 30° C a relativní vlhkosti vzduchu od 60 do 90 %. Tyto hodnoty se ověřují měřením v komoře před roznětem nálože.

m_p = 300.V,
Hmotnost uhelného prachu (m_p) v gramech se určuje podle vztahu:
22. Výbušná směs uhelného prachu se vzduchem se vytváří roznětem pomocné náložky trhaviny o hmotnosti 50 g, umístěné uvnitř papírového sáčku s uhelným prachem. Sáček s prachem se zavěšuje v podélné ose komory tak, aby jeho dno bylo vzdáleno od stropu komory 500 ± 50 mm a jeho boční plocha byla vzdálena od čela komory 1000 ± 50 mm.
Pomocná náložka je ze stejné trhaviny a stejné výrobní série jako hlavní zkušební nálož. Zpoždění mezi roznětem pomocné a hlavní nálože činí 1000 až 1100 ms.

300

koeficient (g.m-3).

kde

V

objem komory, (m3)

50 % - při kontrolních zkouškách.
21. Opotřebení vývrtového moždíře (zvětšení původního objemu vývrtu) nesmí být větší než:
25 % - při povolovacích zkouškách
Při zkouškách je nutno vývrtový moždíř pootočit o 120° po 1/3 stanoveného mezního opotřebení vývrtu. Objem vývrtu se měří pomocí vody a měrných nádob.

5. Nálož zkoušené trhaviny délky 200 až 300 mm tvoří 1 až 2 náložky.

7. Odebraná část trhaviny se nahradí 20 g zážehové slože.

d) opotřebení vývrtového moždíře v %,

b) použitou metodu zkoušení,

6. Z čela jedné náložky se odebere masa trhaviny v délce 20 mm. Délka náložky takto připravené ke zkoušce se změří na 3 různých místech ocelovým délkovým měřidlem s milimetrovým dělením s přesností na desetiny mm, vypočítá se aritmetický průměr a výsledek se uvede v mm.

f) jmenovitý průměr zkušební komory,

c) hmotnost zkušební nálože,

b) průměru 2,0 ± 0,1 mm, je určená pro zkoušení protiplynových trhavin se zvýšenou bezpečností (III.kategorie) - obr.2b).

a) jmenovitý průměr a hmotnost náložek,

2. Nálož zkoušené trhaviny, obklopená uhelným prachem a uzavřená v ocelové trubce s tryskou pro únik plynných zplodin, se předepsaným způsobem zažehne. Po vyhoření zážehové slože a uhasnutí zažehnuté nálože se zjistí měřením délka neodhořelé části nálože trhaviny.

a) průměru 3,5 ± 0,1 mm, je určená pro zkoušení protiplynových trhavin se zvýšenou bezpečností (II.kategorie) - obr.2a)

30. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje:

3. Zkouškou se zjišťuje, zda zkoušená trhavina je odolná k deflagraci a vyhovuje podmínkám pro posouzení její použitelnosti při trhacích pracích v prostředí s výskytem uhelného prachu a metanu.

e) počet zkoušek a počet zapálení výbušné směsi,

g) teplotu a relativní vlhkost prostředí v komoře,

h) fyzikálně chemické a granulometrické složení uhelného prachu.

4. Na zkoušku je třeba:
Obr. 1. Schema sestavy pro zkoušku odolnosti k deflagraci
Úniková tryska s otvorem
Uhelný prach, jehož specifikace je uvedena v Závazném postupu č. 18,


Stopky.
Ohmmetr s rozsahem 0 až 5 Ω.
Ampérmetr s rozsahem do 15 A.
Zdroj střídavého proudu s proudem nejméně 12 A, např. převodní transformátor 24/220 V.
Křemenný písek o velikosti částic 0,25 až 0,50 mm.
Žhavící spirála zhotovená z 250 mm odporového drátu průměru 0,8 mm, např. Ni/NiCr. Odporový drát je stočen do 7 závitů o vnitřním průměru 4 mm. Celkový odpor žhavící spirály činí 0,9 až 1,0 Ω. Konce žhavící spirály jsou čelním uzávěrem vyvedeny v keramických průchodkách, které se utěsní sádrou.
Velikost částic dusičnanu draselného a chloridu amonného, použitých k přípravě modelové trhaviny, nesmí být větší než 0,2 mm. Zážehová slož se smí použít do 3 měsíců od data přípravy.

silioxid

0,4 %

1 - ocelová trubka, 2 - ocelový uzávěr čelní strany, 3 - ocelová zátka, 4 - převlečná matice, 5 - utěsnění, 6 - úniková tryska, 7 - zážehová slož, 8 - žhavící spirála, 9 - nálož zkoušené trhaviny, 10 - uhelný prach, 11 - křemenný písek
Zážehová slož, připraví se z 1 g uhelného prachu a 19 g modelové protiplynové trhaviny se zvýšenou bezpečností (III. kategorie) tohoto složení:
Ocelová trubka (obr.1) délky 400 mm, vnějšího průměru 57 mm, tloušťky stěny 3 mm. Na čelní straně má trubka ocelový uzávěr s otvory pro přívody žhavící spirály a pro únikovou trysku, který se k trubce připevní převlečnou maticí, na druhé straně se trubka uzavře ocelovou zátkou se závitem.
Obr. 2. Provedení únikových trysek

dřevěná moučka

1,0 %

chlorid amonný

31,0 %

dusičnan draselný

58,6 %

nitroglyceroglykol (tj. směs nitroglycerinu a nitroglykolu 3 + 2)

9,0 %

1. Deflagrace trhavin (explosivní hoření trhavin) je jev, při němž je rychlost výbušné přeměny menší než rychlost zvuku ve zplodinách výbuchu. V prostředí s možností výskytu výbušných směsí plynů nebo prachů podstatně zvyšuje nebezpečí jeho zážehu.

3. Přístroj na stanovení měrné hmotnosti se umístí na vodorovný stabilní stůl. Pyknometr s našroubovanými dny se pevně připojí na barometrickou trubici. K pyknometru se připojí nástavec tak, aby zasahoval do rtuti v nádobce. Po sestavení přístroje a při uzavřených kohoutech na barometrické trubici a pyknometru se pomocí olejové vývěvy sníží a udržuje tlak v přístroji asi na 300 Pa. Po dosažení tohoto tlaku se otevře kohout barometrické trubice, pak zvolna kohout pyknometru a po opětovném vyrovnání tlaku asi na 300 Pa se částečně otevře dolní kohout pyknometru tak„ aby rtuť nasávaná do pyknometru nezpůsobila tvrdý náraz. Jakmile rtuť vystoupí do barometrické trubice, pozoruje se její hladina. Jsou-li patrny výkyvy nebo unikají-li bubliny, je nutno během odsávání odstranit netěsnost přitažením den pyknometru nebo se přeruší odsávání, rtuť se vypustí do nádobky, pyknometr se rozebere, vyčistí se a přístroj se znovu sestaví. Je-li hladina rtuti v barometrické trubici klidná, zaznamená se poloha den pyknometru, uzavřou se kohouty na barometrické trubici a pyknometru a přeruší se odsávání. Po vypuštění rtuti do nádobky se pyknometr odšroubuje, sejme se násadec a pyknometr se dokonale zbaví rtuti, přičemž je nutno dát pozor zejména na vrtání ke kohoutům a ostatní prohlubiny.

8. Do ocelové trubky uzavřené ocelovou zátkou se nasype potřebné množství suchého křemenného písku a na něj se umístí nálož zkoušené trhaviny připravené podle čl. 5 až 7, zážehovou složí směrem nahoru. Nálož se obsype uhelným prachem.

12. K vyhodnocení zkoušky se použije pravidel matematické statistiky, aplikované v Závazném postupu č. 54.
Trhavina je odolná k deflagraci, jestliže z celkového počtu zkušebních náloží (n), je počet náloží u nichž došlo k odhoření nálože nad 20 mm (x) nižší nebo stejný, jak je pro parametry P=90 % a p=20 % uvedeno v tabulce č.1.

1. Měrná hmotnost se stanoví pyknometricky ve rtuti.

13. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje:

9. Do čelního uzávěru s připevněnou žhavící spirálou se vloží úniková tryska s otvorem, odpovídajícím příslušné kategorii zkoušené trhaviny. Čelní uzávěr se přiloží k trubce tak, aby žhavící spirála byla zcela ponořena do zážehové slože. Zašroubováním převlečné matice se sestava uzavře.

10. Trubka s náloží se umístí na chráněném místě do svislé polohy tak, aby čelní uzávěr směřoval nahoru a k vývodům žhavící spirály se přes ampérmetr připojí přívodní izolované vodiče od zdroje proudu. Z úkrytu se zapne elektrický proud o hodnotě 12 A, který se ponechá 180 sekund protékat žhavící spirálou a pozoruje se průběh zkoušky. Když ustane vývoj plynných zplodin a sestava vychladne, trubka se rozebere, po očištění se změří délka neprohořelé náložky a zjistí se, zda došlo v kterémkoliv místě zkoušené náložky k jejímu prohoření o více než 20 mm.

a) průměr a hmotnost náložek zkoušené trhaviny,

• rtuť.
• teploměr -2/+18° C a teploměr +17/+35° C,
• technické váhy s přesností vážení na 0,05 g,
• olejová vývěva,
2. Ke zkoušce je třeba:
• přístroj na stanovení měrné hmotnosti podle Bianchiho (obr.),

d) případné odchylky zkušební metody.

c) zhodnocení zkoušky

b) výsledky jednotlivých stanovení,

• technické váhy s přesností vážení na 1 g (u typu 1) nebo na 0,1 g (u typu 2),
2. Ke zkoušce je třeba:
• Gravimetr podle Hahna na 1000 cm³ (typ 1) nebo na 100 cm³ (typ 2), z nejiskřivého materiálu, podle obrázku a s rozměry v tabulce,
• mosazné pravítko.

kde

a

navážka vzorku, (g)

Rozdíl výsledků stanovení nesmí být větší než 0,01 g.cm^-3. Jako výsledek zkoušky se uvede aritmetický průměr výsledků obou stanovení zaokrouhlený na tisíciny g.cm^-3.
6. Měrná hmotnost v g.cm^-3 (x) se vypočítá podle vzorce:
$\mathrm{x}=\mathrm{}\frac{\mathrm{a}\mathrm{}.\mathrm{}\mathrm{Ç}}{\mathrm{a}+\mathrm{b}\mathrm{}\mathrm{­}\mathrm{}\mathrm{c}}\mathrm{},$

Ç

měrná hmotnost rtuti při teplotě zjištěné při zkoušce podle čl. 5, odečtená z tabulky a zaokrouhlená na setiny g.cm-3.

c

hmotnost pyknometru se vzorkem a rtutí, (g)

b

rtuťová hodnota pyknometru, (g)

1. Sypná hmotnost se stanoví vážkově v gravimetru podle Hahna.

7. Záznam o zkoušce obsahuje údaje podle § 5 této vyhlášky.

E - dvoucestný kohout k vývěvě
Obr. Přístroj na stanovení měrné hmotnosti podle Bianchiho
Tab.: Měrná hmotnost rtuti při teplotách od 15° C do 25° C

Teplota ve °C	Ç v g.cm-3	Teplota ve °C	Ç v g.cm-3
15	13,5580	21	13,5433
16	13,5556	22	13,5408
17	13,5531	23	13,5384
18	13,5507	24	13,5355
19	13,5482	25	13,5335
20	13,54567

Rtuťová hodnota pyknometru je aritmetický průměr zjištěných hmotností pyknometru se rtutí zaokrouhlený na 0,1 g. Liší-li se výsledky vážení o více než 0,1 g a je-li rozdíl teploty rtuti mezi dvěma opakovanými stanoveními větší než 1 ° C, považuje se stanovení rtuťové hodnoty pyknometru za neplatné a je nutno ho zopakovat.
D - výpustný kohout
C - dolní kohout pyknometru
B - horní kohout pyknometru
A - kohout barometrické trubice
6 - stojan přístroje
5 - násadec
4 - pyknometr
3 - přívodní trubka k vývěvě
2 - držák stupnice
1 - barometrická trubice
11 - stojan stolu
10 - deska stolu
9 - kryt stolu

8 - záchytná nádobka
rozměry v mm
4. Pyknometr připravený a zbavený rtuti podle čl. 3 se zváží s přesností na 0,1 g, pevně se připojí k barometrické trubici, přišroubuje se násadec a přístroj se sestaví. Při uzavřených kohoutech na barometrické trubici a pyknometru se pomocí olejové vývěvy docílí v přístroji podtlak asi 300 Pa. Potom se otevře kohout barometrické trubice, pak zvolna horní kohout pyknometru a po opětovném dosažení tlaku asi 300 Pa se částečně otevře dolní kohout pyknometru. Jakmile rtuť vystoupí do barometrické trubice, uzavřou se kohouty na pyknometru a barometrické trubici, odečte se teplota rtuti v nádobce s přesností 0,1 ° C a přeruší se odsávání. Pyknometr se odšroubuje, sejme se násadec, povrch pyknometru se dokonale zbaví rtuti, přičemž je nutno dát pozor na vrtání ke kohoutům a ostatní prohlubně a pyknometr naplněný rtutí se zváží s přesností na 0,1 g. Po zvážení se k pyknometru připojí násadec, pyknometr se přišroubuje k barometrické trubici, rtuť se vypustí do nádobky a celý postup se opakuje.
7 - nádobka se rtutí

5. Zkouška sestává ze dvou opakovaných stanovení. Do pyknometru s odšroubovaným horním dnem se odváží 50 g vzorku s přesností na 0,05 g, přišroubuje se dno a nástavec, přístroj se sestaví a při stejné poloze den a teplotě rtuti jako u stanovení rtuťové hodnoty pyknometru se dále postupuje obdobně, jak je uvedeno v čl. 4.

Tabulka. Rozměry v mm.

1 - odměrná nádoba, 2 - násypná nádoba, 3 - podstavec násypné nádoby, 4 - uzávěr
Obr. Gravimetr podle Hahna
3. Suchá a čistá odměrná nádoba gravimetru, přikrytá skleněnou deskou rozměrů 10 x 10 cm se zváží s přesností na 1 g u typu 1 nebo na 0,1 g u typu 2. Potom se nádoba při 20° C naplní vodou tak, aby se nad okrajem nádoby vytvořil meniskus. Skleněná deska se přiklopí na nádobu tak, aby pod sklem nezůstaly vzduchové bubliny, přeteklá voda se odstraní z povrchu nádoby i skla a opět se zváží. Provádí se tři stanovení.
Ze zjištěných hmotností vody v g, které se nesmí lišit o více než 1 g u typu 1 nebo 0,1 g u typu 2, se vypočítá aritmetický průměr, který udává objem nádoby v cm³. U odměrné nádoby se kontroluje kalibrace jednou ročně.

Typ	d	d1	d2	h	h1	h2	h3
1	14	84	77	≈522	178	215	86
2	7	43	36	246	94	100	32

4. Kalorimetrická bomba je z nerezavějící oceli, má objem 300 cm³ až 310 cm³, zkoušená výrobcem na tlak 30 MPa. Uzávěr bomby (víko) je samotěsnící s pryžovým nebo olověným těsnícím kroužkem. Povrch bomby i víka je leštěný. Ve víku je samočinně se uzavírající kohout k napouštění kyslíku, chráněný zátkou se závitem proti vniknutí vody, dále vypouštěcí kohout, který slouží k vypouštění kyslíku nebo spalných plynů, popř. k evakuaci bomby. Ve víku je dále jedna izolovaná a jedna neizolovaná elektroda pro přívod elektrického proudu k zážehu vzorku. Obě elektrody zasahují do vnitřního prostoru bomby. Spalovací miska, která je vhodným způsobem upevněna uprostřed bomby, je z oceli, platiny nebo křemene. Bomba se uzavírá tak, že se do ní nejprve vloží víko, potom těsnící kroužek, na něj se položí ocelový kroužek sešikmenou plochou dolů a převlečnou matkou se bomba uzavře. K uzavření bomby stačí síla rukou, převlečná matka se klíčem nikdy neutahuje.

3. Zkušební zařízení (kalorimetr) sestává z kalorimetrické bomby, kalorimetrické nádoby, pláště kalorimetru, míchadla, teploměru, optického zařízení a zdroje elektrického proudu.

c

objem odměrné nádoby gravimetru (cm3).

Rozdíl výsledků stanovení nesmí být větší než 0,01 g.cm^-3. Jako výsledek zkoušky se uvede aritmetický průměr výsledků obou stanovení zaokrouhlený na tisíciny g.cm^-3.

b

hmotnost odměrné nádoby gravimetru, (g)

kde

a

hmotnost odměrné nádoby gravimetru se vzorkem, (g)

$\mathrm{x}=\mathrm{}\frac{\mathrm{a}\mathrm{}\mathrm{­}\mathrm{}\mathrm{b}}{\mathrm{c}}\mathrm{},$
5. Sypná hmotnost v g.cm^-3 (x) se vypočítá podle vzorce:

Některé kalorimetrické bomby jsou konstruovány jako celek, tj. i s podložkou, v tomto případě se nepoužívá zvláštní podložky pro umístění bomby v nádobě.
5. Kalorimetrická nádoba je z nerezavějícího kovu s pochromovaným nebo poniklovaným povrchem. Vkládá se do ní kalorimetrická bomba a navažuje se do ní voda. Mezi dnem bomby a nádoby má být prostor vysoký 10 mm až 20 mm a mezi stěnami bomby a nádoby nad 20 mm, aby voda, která je uváděna do pohybu míchadlem, mohla volně proudit kolem bomby k zajištění převodu tepla, uvolněného spálením vzorku, do vody v kalorimetrické nádobě. Do nádoby se vkládá podložka pro umístění bomby v kalorimetrické nádobě. Přitom je nutno zajistit, aby bomba byla vzhledem k nádobě vždy ve stejné poloze.

2. Stanovení výbuchového tepla je nutno provádět v místnosti chráněné před slunečními paprsky. V místnosti nesmí být žádná zařízení, z nichž sálá teplo. Během měření se nesmí v místnosti větrat a vykonávat jakákoliv činnost, při níž dochází k proudění vzduchu kolem zkušebního zařízení. Teplota místnosti nesmí klesnout pod 18° C a přestoupit 21 ° C. Není-li možno uvedený rozsah teploty zajistit, lze výbuchové teplo stanovit i při vyšší teplotě, kterou je však nutno uvést v záznamu o zkoušce.

6. Záznam o zkoušce obsahuje údaje podle § 5 této vyhlášky.

1. Výbuchové teplo se stanoví za předepsaných podmínek výbuchem navážky vzorku v kalometrické bombě. Uvolněné teplo se přepočítá na jednotku hmotnosti při vakuu, stálém objemu a teplotě 18° C až 21 ° C. Výbuchové teplo se vyjadřuje v kJ.kg^-1.

4. Zkouška sestává ze dvou opakovaných stanovení. Odměrná nádoba se zváží s přesností na 1 g u typu 1 nebo na 0,1 g u typu 2 a gravimetr se sestaví. Do násypné nádoby se při uzavřeném uzávěru vsype asi 1 kg vzorku u typu 1 nebo asi 100 g vzorku u typu 2, rychlým ale klidným pohybem se otevře uzávěr a vzorech se ponechá samovolně sypat do odměrné nádoby. Po naplnění odměrné nádoby vzorkem se opatrně bez otřásání uzavře uzávěr a sejme se násypná nádoba. Přebytečný vzorek se z odměrné nádoby shrne mosazným pravítkem tak, aby byl v úrovni s okrajem odměrné nádoby. Odměrná nádoba se vzorkem se zváží s výše uvedenou přesností.

16. Zkouška sestává ze dvou opakovaných stanovení, provedených za stejných zkušebních podmínek jako při stanovení vodní hodnoty kalorimetru podle čl. 15.
Pak se provede vlastní kalorimetrické měření vč. spálení vzorku postupem podle čl. 17. Po skončeném měření se nejprve vyjme teploměr, odpojí se přívod proudu k elektrodám a zjistí se, zda z bomby neunikají bublinky plynu. Unikají-li bublinky, je nutno bombu rozebrat, důkladně prohlédnout a nejsou-li zjištěny závady utěsnění, zkoušku opakovat. Pak se vyjme míchadlo a kalorimetrická bomba. Opatrným otevřením výpustného kohoutu se z bomby pomalu vypouštějí spalné plyny, které se zapálí. Po spálení plynů a vychladnutí se bomba rozebere, všechny její části se vymyjí horkou vodou, pak acetonem a vodou a vysuší se.
Víko bomby se vhodným způsobem upevní. Do spalovací misky se vpraví navážka vzorku podle čl.13 tak, že konce zažehovacího drátku se připojí k elektrodám a část drátku s navléknutými částicemi se zasype zbytkem navážky. Po nasazení víka se bomba předepsaným způsobem uzavře. K otevřenému výpustnému kohoutu se připojí vývěva pomocí pryžové podtlakové hadice se zapojeným manometrem a dvoucestným kohoutem, odsáváním se v bombě sníží tlak na nejméně 250 Pa a uzavře se dvoucestný kohout, vložený mezi manometr a vývěvu. Tlak se nesmí v bombě měnit. Výpustný kohout se uzavře a hadice se od bomby odpojí.
Do pláště kalorimetru se umístí kalorimetrická nádoba, do ní pak bomba a do nádoby se vpraví stejné množství vody, odvážené s přesností na 0,5 g, jako při stanovení vodní hodnoty kalorimetru. Je nutno, aby teplota vody v nádobě byla o 1° C až 1,5° C nižší než teplota vody v plášti.
Do kalorimetrické nádoby se umístí míchadlo, připojí se přívody elektrického proudu, plášť kalorimetru se přikryje víkem a do sestaveného zařízení se zasune teploměr tak, aby rtuťová nádobka byla v polovině výšky kalorimetrické bomby. Míchadlo se uvede do chodu a za stálého míchání se kalorimetr ponechá asi 10 minut k ustálení teploty v celém systému.

7. Míchadlo slouží k promíchávání vody v kalorimetrické nádobě, popř. k promíchávání vody v plášti kalorimetru před zahájením zkoušky. Počet otáček se volí tak, aby k vyrovnání teploty v kalorimetrické nádobě došlo během 5 až 8 minut po zapálení navážky vzorku. Pohon míchadla zajišťuje elektromotorek, který je s míchadlem spojen buď ohebnou nebo pevnou hřídelí. Během provozu se elektromotorek zahřívá. Je-li spojen s míchadlem dostatečně dlouhou ohebnou hřídelí, takže je nad odečítacím teploměrem, pak údaje teploměru nejsou působením tepla z elektromotorku ovlivněny. Pokud je však spojen s míchadlem pevnou hřídelí a je ve výši teploměru a v jeho bezprostřední blízkosti, je nutno elektromotorek od teploměru izolovat např. azbestovou deskou.

11. Ke zkoušce je třeba:
• kyslíkový manometr do 5 MPa, pokud možno s pojistným ventilem na 3,5 MPa,
• technické váhy s přesností vážení na 0,5 g,
• kyslík plynný stlačený, prostý vodíku. Použití elektrolytického kyslíku se nepovoluje,
• kyselina benzoová nebo kyselina salicylová - termochemické normály, tj. látky se stanoveným spalným teplem,
• bezdýmný nitroglycerinový prach se stanoveným výbuchovým teplem v rozmezí 4600 až 5000 kJ.kg^-1 o rozměrech elementů: tloušťka nejvýše 0,7 mm, délka hrany nejvýše 4 mm, výbuchové teplo tohoto prachu je aritmetickým průměrem výsledků deseti opakovaných stanovení, která se nesmí lišit o více než 40 kJ.kg^-1. Bezdýmný prach se stanoveným výbuchovým teplem se volí dohodou výrobce a odběratele. Je nutno ho uložit v hermetických obalech, jeho pracovní přiměřené množství pak v suché, čisté vzorkovnici se zábrusem, a to na místech chladných a chráněných před denním světlem. Hodnotu výbuchového tepla tohoto prachu je nutno ověřit vždy ve sporných případech, nejméně však jednou za tři roky.
• hydroxid draselný, roztok 0,1 N,
• fenolftalein, roztok indikátoru.
• lis pro přípravu briketek termochemického normálu upravený tak, aby se dal do briketky současně zalisovat i zažehovací drátek tlakem asi 30 MPa,
• zažehovací drátek železný o průměru 0,1 mm až 0,2 mm se stanoveným spalným teplem,
• kovové trubice pro spojení tlakové kyslíkové láhve s manometrem a manometru s kalorimetrickou bombou,

Do kalorimetrické nádoby se umístí míchadlo, připojí se přívody elektrického proudu, plášť kalorimetru se přikryje víkem a do sestaveného zařízení se zasune teploměr tak, aby rtuťová nádobka byla v polovině výšky kalorimetrické bomby. Míchadlo se uvede do chodu a za stálého míchání se kalorimetr ponechá asi 10 minut k ustálení teploty v celém systému. Pak se provede vlastní kalorimetrické měření včetně spálení vzorku postupem podle čl. 17.
15. Zkouška sestává z pěti opakovaných stanovení, provedených za stejných podmínek. Víko bomby se vhodným způsobem upevní. Do spalovací misky se vpraví briketka termochemického normálu se zalisovaným zažehovacím drátkem připravená podle čl. 12. Konce drátku se připojí k elektrodám. Do kalorimetrické bomby se odpipetuje 10 cm³ vody a po nasazení víka se bomba předepsaným způsobem uzavře. Bomba se desetkrát proplachuje kyslíkem tak, že k napouštěcímu ventilu se připojí kovovou trubicí tlaková láhev s kyslíkem, bomba se pomalu naplní kyslíkem na tlak 0,3 MPa a kyslík se opatrně vypustí. Bomba se pak naplní kyslíkem na tlak 3 MPa.
Plášť kalorimetru se naplní vodou vytemperovanou na teplotu 18° C až 21 ° C s přesností na 0,5° C.
Do kalorimetrické nádoby se na technických vahách naváží s přesností na 0,5 g takové množství vody, aby po sestavení zkušebního zařízení byla bomba s výjimkou kontaktů pro elektrický proud celá ponořená. Teplota vody odvažované do nádoby smí být asi o 1 ° C nižší, v žádném případě však nesmí být vyšší než teplota vody v plášti. Kalorimetrická nádoba s odváženou vodou se vloží do pláště na izolující podložku tak, aby její vzdálenost od stěn pláště kalorimetru byla všude stejná. Do vody v kalorimetrické nádobě se pak opatrně ponoří připravená kalorimetrická bomba na podložku tak, aby nedošlo ke ztrátě vody případným jejím přelitím nebo vystříknutím a aby po umístění míchadla mohla být voda v nádobě promíchávána co nejintenzivněji.
Po skončeném měření se nejdříve vyjme teploměr, odpojí se přívod proudu k elektrodám, vyjme se míchadlo a pak kalorimetrická bomba. Opatrným otevřením výpustného ventilu se z bomby pomalu vypouštějí spalné plyny. Potom se bomba otevře, její obsah převede do kádinky na 250 cm³ a vnitřek bomby, spalovací miska a víko s elektrodami se kvantitativně opláchne nejvýše 200 cm³ horké vody do téže kádinky. Nespálená část zažehovacího drátku se zváží s přesností na 0,2 mg. Obsah kádinky se uvede do varu, v němž se udržuje 5 minut za účelem odstranění kysličníku uhličitého; po vychladnutí se přidá několik kapek roztoku fenolftaleinu a titruje se 0,1 N roztokem hydroxidu draselného do prvního červeného zbarvení.
Místo termochemického normálu kyseliny benzoové nebo salicylové je k určení vodní hodnoty kalorimetru povoleno použít i bezdýmného nitroglycerinového prachu se stanoveným výbuchovým teplem. V tomto případě se postupuje podle čl. 16 s tím, že k výpočtu vodní hodnoty kalorimetru se použije vzorce podle čl. 20 a že vodní hodnota je aritmetickým průměrem z deseti opakovaných stanovení.

9. Zvětšovací optické zařízení upevněné na svislé tyči nebo teploměru s možností posunu. Požaduje se, aby zařízení umožnilo odečítání teploty s přesností na 0,001 ° C. Při odečítání je nutno zamezit možnosti vzniku paralaxní chyby.

Teplota vody v plášti se měří teploměrem, který prochází zátkou uzavírající plnící otvor. Ve spodní části pláště je výpustný otvor. Plášť se uzavírá dvoudílným víkem s otvory pro míchadlo, teploměr a přívody zapalovacího elektrického proudu. Vnější i vnitřní stěny pláště spodní strana víka mají být vyleštěny, aby se omezil přestup tepla sáláním. Plášť se izoluje zevně i zespodu plstěným obložením.
Dno pláště je opatřeno podstavcem, na který se staví kalorimetrická nádoba s bombou. Přitom je nutno zajistit, aby nádoba byla vzhledem k plášti vždy ve stejné poloze.
6. Plášť kalorimetru je kovová nádoba s dvojitou stěnou, její mezistění o objemu asi 15,5 dm³ se vyplňuje vodou. Plášt má v horní části jeden popř. dva otvory pro plnění vodou a k promíchávání vody ponorným míchadlem. Dokonalejšího promíchávání se dosáhne, tvoří-li plášť uzavřený okruh s ultratermostatem; toto uspořádání zaručuje vždy stejnou teplotu vody okolo kalorimetrické nádoby.

Vodní hodnota kalorimetru se stanoví vždy, jsou-li změněny podmínky práce s kalorimetrem, tj. vždy po výměně teploměru, po výměně nebo opravě některé části kalorimetru, po jeho přemístění apod., avšak nejméně jednou za 6 měsíců.
14. Vodní hodnota kalorimetru je množství tepla v kJ potřebné k ohřátí kalorimetrické soustavy o 1° C. Stanoví se za stejných podmínek jako výbuchové teplo s tím, že v kalorimetrické bombě se spálí termochemický normál v kyslíku.

12. Zkušebním vzorkem pro určení vodní hodnoty kalorimetru je briketka kyseliny benzoové nebo salicylové termochemických normálů, která se připraví takto: Kyselina benzoová nebo salicylová předem rozetřená a vysušená do konstantní hmotnosti nad kyselinou sírovou (Ç = 1,84 g.cm^-3) nebo nad kysličníkem fosforečným popř. chloristanem hořečnatým se slisuje spolu s předem zváženým zažehovacím drátkem do briketky na takovou hmotnost, aby předpokládaný vzestup teploty kalorimetrické soustavy byl asi 2° C. Briketka se zváží s přesností na 0,1 mg. Navážka termochemického normálu se zjistí z rozdílu hmotností briketky a zažehovacího drátku.

10. Zdroj elektrického proudu o napětí 24 V se světelnou signalizací při zapojení okruhu.

13. Zkušebním vzorkem pro stanovení výbuchového tepla je zkoušený prach do nejvyššího rozměru elementu 4 mm. Vzorek pro zkoušku se připraví tak, že 3 až 4 prachové elementy se propíchnou jehlou a pak se navléknou na zvážený zažehovací drátek. K drátku s navléknutými elementy se přidá další podíl vzorku tak, aby navážka prachu byla 6 g a zváží se s přesností na 0,2 mg. Navážka vzorku prachu pro zkoušku se zjistí z rozdílu hmotností takto připraveného zkušebního vzorku a zažehovacího drátku.

8. Obalový rtuťový teploměr o rozsahu 17° C až 24° C, dělený na 0,1 ° C s možností odhadování na 0,001° C pomocí zvětšovacího optického zařízení. Teploměr je nutno úředně ověřit při každých 0,5° C s přesností na 0,005° C.

7. Záznam o zkoušce obsahuje údaje podle § 5 této vyhlášky.

$\mathrm{K}=\mathrm{}\frac{{\mathrm{Q}}_2\mathrm{}.\mathrm{}{\mathrm{a}}_3}{\mathrm{c}}$
20. Vodní hodnota kalorimetru v kJ/°C (K) při použití bezdýmného prachu se stanoveným výbuchovým teplem se vypočítá podle vzorce:

B. Chemická stálost při 100° C

Obr.3. Skleněná zkumavka s “límcem“.
Podstata zkoušky
Zhodnocení výsledku zkoušky
Postup zkoušky
Záznam o zkoušce
10 minutách temperace na 100° C se otevře, 10 minut se ponechá větrat a znovu se uzavře. Při zkoušce se odsávání digestoře zapíná jen v době prohlídky a krátce po ní, je nutno, aby během větrání zkumavek bylo vypnuté.
Zkušební zařízení

6. Mírou chemické stálosti ztrátou hmotnosti při 95° C je

5. Zkouška sestává ze dvou souběžných stanovení. Do skleněně baňky se odváží 10 g vzorku a vloží se na skleněnou desku v blízkosti teploměru do termostatu, vytemperovaného na 95 ± 0,5° C.

Křivka časové závislosti rozkladu se sestrojí tak, že na osu úseček se nanáší doba zkoušky ve dnech a na osu pořadnic ztráta hmotnosti vzorku v %. Jednotlivými body se pak proloží přímka, aby co nejvíce bodů s ní souhlasilo. První ohyb křivky tvoří body ležící pod přímkou, druhý ohyb tvoří body nad přímkou a vzdalující se od ní. Za začátek rovnoměrného rozkladu se považuje první bod, který leží v přímkové části křivky a předcházející body jsou pod přímkou; za začátek progresivního rozkladu se považuje poslední bod, který leží přímo na přímce a další body jsou nad ní.
Rozměry v mm
Obr.1. Skleněná baňka se zabroušenou kapilární zátkou
Zkouška se skončí třetí den po zjištění začátku progresivního rozkladu nebo objeví-li se při periodickém vážení silné rudé dýmy v baňce.
Po 23 hodinách se baňka se vzorkem vyjme z termostatu, po vychladnutí v exsikátoru nad chloridem vápenatým nebo silikagelem se zváží a opět se vloží do vytemperovaného termostatu. Tento postup se opakuje až do ukončení zkoušky. Po každém vážení se vypočítá ztráta hmotnosti vzorku v %, zaznamená se doba zkoušky ve dnech a z těchto hodnot se sestrojí křivka časové závislosti progresivního rozkladu.

4. Skleněné baňky na 50 cm³ se zabroušenou kapilární zátkou (viz obr. 1 ), dokonale čisté.

kde

n

počet stupňů nad vnitřní stěnou termostatu,

t2

teplota uprostřed vyčnívajícího sloupce rtuti, měřená druhým teploměrem ve °C.

3. Termostat je elektrická bezpečnostní laboratorní sušárna upravená tak, aby baňky se vzorkem se mohly vložit doprostřed prostoru v okolí rtuťové nádobky teploměru na skleněnou desku, vhodně izolovanou od kovových částí sušárny. Je nutno, aby korigovaná teplota v okolí rtuťové nádobky teploměru byla v rozmezí 95 ± 0,5° C. Teplota se měří teploměrem +50/+100° C: 0,1° C; k údaji teploměru se připočítá korekce δt na vyčnívající rtuťový sloupec, vypočtená podle vzorce:
δt = 0,00016.n.(t₁ - t₂),

t1

teplota odečtená na teploměru ve °C,

2. Zkušební zařízení sestává z termostatu a skleněných baněk se zabroušenou kapilární zátkou.

8. Za předepsaných podmínek se vzorek zahřívá při 100° C do vzniku žlutých, rudých nebo hmědých dýmů kysličníků dusíku, viditelných okem. Chemická stálost při 100° C se vyjadřuje ve dnech.

1. Za předepsaných podmínek se vzorek zahřívá při 95° C do začátku jeho progresivního rozkladu. Chemická stálost ztrátou hmotnosti při 95° C se vyjadřuje ve dnech.

9. Zkušební zařízení sestává z termostatu a skleněných zkumavek se zabroušenou skleněnou zátkou.

15. Za předepsaných podmínek se vzorek zahřívá při vyšší teplotě. Tepelnou expozicí se urychluje rozklad vzorku, přičemž se uvolňují kysličníky dusíku. Jejich množství se stanoví titračně. Chemická stálost podle Bergmanna-Junka se vyjadřuje v cm³ kysličníku dusnatého uvolněného z 5 g vzorku.

16. Zkušební zařízení sestává z termostatu a skleněných zkumavek se zabroušeným nástavcem.

Obr.4. Skleněná zkumavka

17. Termostat je elektricky vyhřívané a tepelně izolované zařízení opatřené vertikálně umístěnými otvory o průměru 22 mm, hloubky vyhřívané části 200 mm, podobného tvaru jako spodní část skleněných zkumavek. Je nutno, aby korigovaná teplota (viz dále), měřená na dně zkumavky zasunuté do termostatu, byla v rozmezí 132 ± 0,5° C, popř. 120 ± 0,5° C. Teplota se měří teploměrem uchyceným korkovou zátkou ve zkumavce zkrácené tak, aby zkumavka vyčnívala 3,5 až 4,5 cm z termostatu. Používá se teploměru o rozsahu do 135° C s dělením stupnice po 0,1 ° C mezi 131 až 133 ° C, popř. 119 až 121 ° C. Teploměr se umístí tak, aby rtuťová nádobka byla na dně zkumavky a rozsah stupnice 131 až 133° C, popř. 119 až 121° C byl pod korkovou zátkou, ale ve vyčnívající části zkumavky nad termostatem.
Není-li k dispozici teploměr takových rozměrů a vyčnívá-li rtuťový sloupec nad zátku, připočítá se k údaji teploměru korekce δt vypočtená podle vzorce:
δt = 0,00016.n.(t₁ - t₂),

kde

n

počet stupňů nad spodním okrajem korkové zátky,

t1

teplota odečtená na teploměru, (°C)

t2

teplota uprostřed vyčnívajícího sloupce rtuti, měřená druhým teploměrem, (°C).

Obr. 5. Smyčkový nástavec

18. Skleněné zkumavky (obr.4) z bezbarvého neutrálního skla, délky 360 ± 5 mm, vnějšího průměru 19 ± 1 mm, tloušťky stěny 1 mm jsou opatřeny zábrusem, jímž se na ně připojují smyčkové nástavce (obr. 5). Nástavec se uzavírá skleněnou zabroušenou zátkou. Je nutno, aby zkumavky, nástavce i zátky byly dokonale čisté.

19. pH-metr běžného typu se skleněnou a nasycenou kalomelovou elektrodou.

Kyselina chlorovodíková, roztok 0,1 N
20. Na zkoušku je třeba:
Hydroxid sodný, roztok 0,1 N
Thiosíran sodný, roztok 0,05 N
Škrobový indikátor
Metylčerveň, roztok indikátoru
Jodid draselný, roztok 2 %

21. Do odvažovačky o průměru 8 cm se odváží 20 g vzorku a suší se 5 hodin při teplotě 100 ± 3° C. Před zkouškou se vzorek ponechá vychladnout nejméně 30 minut v exsikátoru nad chloridem vápenatým nebo silikagelem. Takto vysušený vzorek se smí ke zkoušce použít nejdéle do 72 hodin počítáno od počátku sušení. Tento postup platí pro jednosložkové prachy. U dvousložkových prachů se postupuje obdobně s tím, že vzorek se suší 2 hodiny při teplotě 80 ± 1 ° C.

Chemikálie
Podstata zkoušky
Zkušební zařízení
C. Chemická stálost podle Bergmanna-Junka
Výpočet výsledku zkoušky
Záznam o zkoušce
Postup zkoušky
Příprava vzorku

a) počátečního úseku, který slouží ke zjištění průběhu teploty v kalorimetru před zapálením vzorku. V počátečním úseku se šestkrát každou minutu odečítá teplota s přesností na 0,001 ° C. Při posledním odečtení se zapne elektrický proud do elektrod; intenzita proudu musí být seřízena tak, aby doba zážehu nebyla delší než 2 až 3 s;

b

celková ztráta hmotnosti vzorku do začátku rovnoměrného rozkladu, (%)

d

doba zkoušky do začátku rovnoměrného rozkladu ve dnech.

c

doba zkoušky do začátku progresivního rozkladu ve dnech,

Jako výsledek zkoušky chemické stálosti ztrátou hmotnosti při 95° C se ze dvou souběžných stanovení uvede zjištěná nižší hodnota doby začátku progresivního rozkladu zkoušeného vzorku ve dnech a vyšší zjištěná hodnota konstanty rozkladu K°₁₀₀ v mg/den. Liší-li se výsledky souběžných stanovení o více než 2 dny, je nutno zkoušku opakovat.

kde

a

celková ztráta hmotnosti vzorku do začátku progresivního rozkladu, (%)

${\mathrm{K}°}_{100}=\mathrm{}\frac{\left(\mathrm{a}\mathrm{}\mathrm{­}\mathrm{b}\right)}{\left(\mathrm{c}\mathrm{}\mathrm{­}\mathrm{d}\right)}\mathrm{}.\mathrm{}1000\mathrm{},$
b) konstanta rozkladu K°₁₀₀, která vyjadřuje ztrátu hmotnosti 100 g vzorku v mg/den při jeho rovnoměrném rozkladu. Konstanta rozkladu (zaokrouhluje se na celé mg) se vypočítá podle vzorce:

a) doba zkoušky ve dnech od začátku zahřívání vzorku do začátku progresivního rozkladu,

b) hlavního úseku, během něhož se vzorek spálí, vzniklé teplo přejde do kalorimetru a teplota všech jeho částí se vyrovná. V hlavním úseku se teplota odečítá opět každou minutu a to při vzestupu teploty za minutu o více než 1,0°C s přesností na 0,1 ° C, od 0,2° C do 1,0°C s přesností na 0,01 ° C a pod 0,2° C s přesností na 0,001 ° C. Počet odečtení je dán podmínkou, že rozdíl mezi posledním odečtením z hlavního úseku a prvním odečtením z konečného úseku nesmí být větší než 0,002° C. Odečítání teplot v hlavním úseku trvá asi 5 až 8 minut;

c) konečného úseku, který slouží ke zjištění výměny tepla kalorimetru s okolím po vyrovnání jeho teploty, způsobeném spálením vzorku. V konečném úseku se opět teplota odečítá každou minutu s přesností na 0,001 ° C tak, aby počet odečtů počátečního a konečného úseku byl stejný.

26. Záznam o zkoušce obsahuje údaje podle § 5 této vyhlášky.

Záznam o zkoušce
Zhodnocení výsledku zkoušky
A. Chemická stálost ztrátou hmotnosti při 95° C
Postup zkoušky
Zkušební zařízení
Podstata zkoušky

b

spotřeba 0,1 N roztoku kyseliny chlorovodíkové podle čl. 23 při vlastním stanovení, (cm3).

Jako výsledek zkoušky chemické stálosti podle Bergmanna-Junka se v obou případech uvede aritmetický průměr výsledků dvou souběžných stanovení. Liší-li se výsledky těchto stanovení v obou případech o více než 10 % jejich aritmetického průměru, považuje se zkouška za neplatnou a opakuje se.
25. Chemická stálost podle Bergmanna-Junka vyjádřená počtem cm³ kysličníku dusnatého uvolněného z 5 g vzorku u jednosložkových prachů (x) a u dvousložkových prachů (y) se vypočítá podle vzorce:
x = (a - b).2,2392,

d

spotřeba 0,05 N roztoku thiosíranu sodného podle čl. 24 při vlastním stanovení, (cm3).

kde

c

spotřeba 0,05 N roztoku thiosíranu sodného podle čl. 24 při slepém stanovení, (cm3)

y = (d - c).2,2392,

kde

a

spotřeba 0,1 N roztoku kyseliny chlorovodíkové podle čl. 23 při slepém stanovení, (cm3)

24. Postup u dvousložkových prachů. Zkouška sestává ze dvou souběžných stanovení. Do skleněné zkumavky se naváží 5 ± 0,01 g vzorku vysušeného podle čl.21, připojí se smyčkový nástavec, do něhož se odměří 50 cm³ 2 % roztoku jodidu draselného. Zkumavka s nástavcem se vloží do termostatu vytemperovaného na 120 ± 0,5° C. Po 10 minutách se nástavec uzavře zátkou. Za 5 hodin ± 3 minuty po vložení zkumavky do termostatu se zkumavka se vzorkem vyjme a ponechá se 30 minut vychladnout. Roztok z nástavce se převede překlápěním a vytřepáváním do zkumavky a vzorek se vytřepává po dobu nejméně 3 minuty. Dojde-li ke spečení vzorku během jeho zahřívání, je nutno vzorek při vytřepávání uvolnit drátem z nerezu. Po vytřepání se vzorek převede do zkumavky, nástavec se odpojí a zkumavka se uzavře zátkou. Do titrační baňky na 250 cm³ se odpipetuje 25 cm³ čirého roztoku nad vzorkem a po přídavku 5 cm³ roztoku škrobového indikátoru se titruje 0,05 N roztokem thiosíranu sodného, až je roztok bezbarvý. Současně a za stejných podmínek se provádí slepé stanovení bez vzorku.

21. Výbuchové teplo bezdýmného prachu v kJ.kg^-1 (Q_v) se vypočítá podle vzorce:
${\mathrm{Q}}_{\mathrm{v}\mathrm{}\mathrm{}}=\mathrm{}\frac{\mathrm{K}\mathrm{}.\mathrm{}\mathrm{c}\mathrm{}.\mathrm{}1000}{\mathrm{a}}$

24. Záznam o výsledku obsahuje údaje podle § 5 této vyhlášky.

Nastavení pH-metru se provádí pomocí tlumivého roztoku o pH 4,64, připraveného smícháním 50 cm³ 1 N roztoku hydroxidu sodného se 100 cm³ 1 N roztoku hydroxidu sodného se 100 cm³ 1 N roztoku kyseliny octové a 350 cm³ vody.
Konec titrace je dovoleno zjistit vizuálně takto: Ke spojeným filtrátům se přidají 3 až 5 kapek roztoku metylčerveně a titruje se 0,1 N roztokem kyseliny chlorovodíkové do změny zbarvení v jasně růžové.
23. Postup u jednosložkových prachů. Zkouška sestává ze dvou souběžných stanovení. Do skleněné zkumavky se naváží 5 ± 0,01 g vzorku vysušeného podle čl.21, připojí se smyčkový nástavec, do něhož se odměří 50 cm³ vody. Zkumavka s nástavcem se vloží do termostatu vytemperovaného na 132 ± 0,5° C tak, aby se dotýkala dna. Po 10 minutách se nástavec uzavře zátkou. Za 5 hodin ± 3 minuty po vložení zkumavky do termostatu se zkumavka vyjme a ponechá se 30 minut vychladnout. Voda z nástavce se převede překlápěním a třepáním do zkumavky a vzorek se vytřepává nejméně 5 minut. Při tom po 4 minutách se nástavec krátce odzátkuje a ihned opět uzavře. Pak se vzorek zfiltruje kvantitativním filtrem typu černá páska do kádinky na 600 cm³, v níž je předložen 0,1 N roztok hydroxidu sodného v takovém množství, že na každých předpokládaných 20 cm³ kysličníku dusnatého z 5 g vzorku se odměří 10 cm³ 0,1 N roztoku hydroxidu sodného. Při filtraci se postupuje tak, aby vzorek zůstal ve zkumavce nebo v nástavci. Tento postup, tj. vytřepávání a filtrace, se opakuje ještě dvakrát vždy 3 minuty s 50 cm³ vody s tím, že po posledním vytřepávání se vzorek přenese na filtr a promyje se 25 cm³ vody. Spojené filtráty se pak titrují 0,1 N roztokem kyseliny chlorovodíkové za potenciometrické indikace k pH 4,85. Současně a za stejných podmínek se provádí slepé stanovení bez vzorku.

22. Při stanovení chemické stálosti podle Bergmanna-Junka se postupuje u jednosložkových prachů podle čl. 23, u dvousložkových prachů podle čl. 24.

22. Vodní hodnota kalorimetru v kJ/°C se uvede jako aritmetický průměr výsledků pěti opakovaných stanovení, zaokrouhlený na tisíciny kJ/°C, z nichž nejnižší a nejvyšší hodnota se nesmí od sebe lišit o více než 0,040 kJ/°C.

19. Vodní hodnota kalorimetru v kJ/°C (K) při použití termochemického normálu se vypočítá podle vzorce:
$\mathrm{K}=\frac{{\mathrm{Q}}_1.{\mathrm{a}}_1+{\mathrm{Q}}_2.{\mathrm{a}}_2+\mathrm{b}.\mathrm{}\mathrm{0,006}\mathrm{}}{\mathrm{c}}=\mathrm{0,042}$

23. Výbuchové teplo bezdýmného prachu v kJ.kg^-1 se uvede jako aritmetický průměr výsledků dvou opakovaných stanovení, zaokrouhlených na celé kJ.kg^-1, u nichž rozdíl mezi výsledky stanovení nesmí být větší než 20 kJ.kg^-1.

Q₂ spalné teplo zažehovacího drátku, (kJ.g^-1) a navážka zkoušeného vzorku, (g)
a₂ hmotnost spáleného zažehovacího drátku, (g); tj. rozdíl hmotnosti před a po spálení,
a₁ navážka termochemického normálu, (g)
a₃ navážka bezdýmného prachu se stanoveným výbuchovým teplem, (g)
b spotřeba 0,1 N roztoku hydroxidu draselného k titraci výplachu bomby, (cm³)
c korigovaný teplotní vzestup ve ^oC, vypočtený podle vzorce
c = (t_n - t_o) - [0,5.(d₁ + d₂) + (n - 1).d₂],
d₁ průměrná změna teploty za minutu v počátečním úseku, (°C)
Q₁ spalné teplo termochemického normálu, (kJ.g^-1)
18.Použité symboly:
d₂ průměrná změna teploty za minutu v konečném úseku, (°C)
n počet minut v hlavním úseku,
t_o počáteční teplota hlavního úseku, korigovaná podle ověřovacího listu teploměru, (°C)
t_n konečná teplota hlavního úseku, korigovaná podle ověřovacího listu teploměru, (°C)
0,006 množství tepla odpovídající 1 cm³ vzniklého 0,1 N roztoku kyseliny dusičné, (kJ)
0,042 oprava na 10 cm³ vody pipetovaných do bomby při stanovení vodní hodnoty kalorimetru, (kJ)

10. Termostat je elektricky vyhřívané a tepelně izolované zařízení, opatřené vertikálně umístěnými otvory o průměru nejvýše 32 mm, hloubky vyhřívané části 150 mm, podobného tvaru jako spodní část skleněných zkumavek. Je nutno, aby korigovaná teplota (viz dále), měřená na dně zkumavky zasunuté do termostatu, byla v rozmezí 100 ± 1 ° C. Teplota se měří teploměrem, uchyceným ve zkumavce korkovou zátkou. Používá se teploměru o rozsahu 95 až 105° C s dělením stupnice po 0,2° C. Teploměr se umístí tak, aby rtuťová nádobka byla na dně zkumavky a rozsah stupnice 99 až 101° C byl pod korkovou zátkou, ale ve vyčnívající části zkumavky nad termostatem.
δt = 0,00016.n.(t₁ - t₂),
Není-li k dispozici teploměr takových rozměrů a vyčnívá-li rtuťový sloupec nad zátku, připočítá se k údaji teploměru korekce δt vypočtená podle vzorce:

kde	n	počet stupňů nad spodním okrajem korkové zátky,
	t1	teplota odečtená na teploměru, (°C)
	t2	teplota uprostřed vyčnívajícího sloupce rtuti, měřená druhým teploměrem, (°C).

11. Skleněné zkumavky z bezbarvého neutrálního skla vnějšího průměru 28 ± 1 mm, tloušťky stěny 1 mm a délky 220 ± 2 mm jsou opatřeny zabroušenou skleněnou zátkou (obr.2). Je dovoleno používat i skleněných zkumavek, opatřených „límcem“ (obr.3) k zachycování těkavých složek prachu. Je nutno, aby kvalita zábrusu byla taková, aby obsah zkumavky za daných podmínek zkoušky byl spolehlivě utěsněn bez použití pomocných přípravků, jako je tuk apod. Zkumavky i zátky jsou dokonale čisté.

12. Zkouška se provádí v digestoři s výkonným odsáváním a sestává ze dvou souběžných stanovení. Do skleněné zkumavky se odváží 10 ± 0,05 g vzorku. Zkumavka se vzorkem se vloží do otvoru termostatu vytemperovaného na 100 ± 1 ° C tak, aby se dotýkala dna.
Po 1 hodině od vložení vzorku do termostatu se zkumavka uzavře zátkou a pak se nepřetržitě zahřívá při předepsané teplotě do vzniku žlutých, rudých až hnědých dýmů nad vzorkem. Vznik dýmů se zjišťuje prohlídkou zkumavky se vzorkem tak, že v následující dny v intervalu 24 hodin od začátku zahřívání se uzavřená zkumavka vyjme z termostatu na nejkratší nutnou dobu a v rozptýleném denním světle se prohlíží proti bílé podložce; je dovoleno použít umělého osvětlení obdobného světlu dennímu. Po každé prohlídce se zkumavka se vzorkem vloží zpět do termostatu, po nejméně

Obr. 2. Skleněná zkumavka

U jednosložkových prachů se dovoluje asi 2 dny před předpokládaným ukončením zkoušky přesypat vzorek do jiné čisté a suché zkumavky z důvodu snazší prohlídky a určení doby prvního objevení se dýmů.
Jako výsledek zkoušky chemické stálosti při 100° C se ze dvou souběžných stanovení uvede nižší zjištěná hodnota doby vzniku dýmů kysličníků dusíku ve dnech. Není-li zkouška ukončená po 6 dnech, přeruší se a jako výsledek zkoušky se uvede “přes 6 dnů“.
13. Stanovení se považuje za ukončené, objeví-li se při pravidelné prohlídce zkumavky nad zkoušeným vzorkem pozorovatelné žluté, rudé až hnědé dýmy kysličníků dusíku, a zaznamená se počet dnů od začátku zahřívání vzorku.

14. Záznam o zkoušce obsahuje údaje podle § 5 této vyhlášky.

17. Po uvedení míchadla do chodu se každou minutu odečítá údaj teploměru. Po několika odečteních s přesností na 0,001 ° C, když vzestup teploty je rovnoměrný, což je dosaženo asi do 10 minut, započne se s vlastním kalorimetrickým měřením, které se skládá ze tří časových úseků a to z:

2. Zkouškou se zjišťuje náchylnost výbuchového hoření sloupce bezdýmných sypaných prachů (dále jen prachů) k přechodu v detonaci za níže uvedených podmínek.

6. Zkouška sestává ze tří souběžných nebo opakovaných stanovení, provedených za stejných púodmínek.Do ocelové trubky, u níž byl předem zjištěn obsah s přesností na 0,5 cm³, se vloží ke stěnám v protilehlé poloze a až ke dnu dva mechanické snímače, z nichž jeden je opatřen rozněcovadlem. Ve svislé poloze se pak za mírného poklepávání naplní trubka až po ústí vypočteným a odváženým množstvím prachu tak, aby prach v trubce měl požadovanou měrnou hmotnost. Ústí trubky se uzavře textilní lepící páskou. Takto připravená nálož se vytemperuje na teplotu 20 ± 5° C a pak se elektricky odpálí v ochranném bunkru.
Po odpalu nálože se změří na mechanických snímačích s přesností na 1 mm délka hladké části až k prvnímu zřetelnému vrypu po měděném drátku. Délka hladké části snímače odpovídá oblasti působení předdetonačních tlaků, zbývající část od prvního zřetelného vrypu po měděném drátku odpovídá oblasti detonace. Za platnou zkoušku se považuje, lze-li spolehlivě změřit délku předdetonační zóny alespoň na jednom snímači.

1 - ocelová trubka, 2 - mechanický snímač, 3 - rozněcovadlo, 4 - textilní lepící páska
Obr. Schema nálože ke stanovení délky předdetonační zóny

• textilní lepící páska.
5. Zkušební zařízení se sestaví z následujících pomůcek:
• mechanický snímač připravený takto: ocelový svářecí drát o průměru 3,15 mm, délky 500 mm, se po celé délce spirálovitě ovine měděným drátkem o průměru 0,6 mm,
• ocelová trubka bezešvá, z oceli 11353, o vnitřním průměru 32 mm, délky 500 mm, tloušťky stěny 3 mm. Trubka má na jednom konci přivařeno ocelové dno tloušťky 3 mm,
• elektrická můstková pilule jako rozněcovadlo,

Jsou-li po odpalu náloží mechanické snímače po celé délce bez zřetelného vrypu po měděném drátku, nepřechází výbuchové hoření v detonaci a jako výsledek zkoušky se uvede “bez detonace“.
Jako výsledek zkoušky délky předdetonační zóny se uvede aritmetický průměr výsledků tří souběžných nebo opakovaných stanovení změřených hodnot délky hladkých částí snímačů k prvnímu zřetelnému vrypu po měděném drátku v mm. Liší-li se výsledky jednotlivých stanovení od takto zjištěného aritmetického průměru o více než 10 mm, zkouška se opakuje.
7. Délka předdetonační zóny se vyjadřuje v mm. Čím je její hodnota větší, je náchylnost prachu ke vzniku detonace menší.

1. Předdetonační zóna je oblast nestabilního, samovolně se urychlujícího výbuchového hoření sloupce výbušniny, která předchází vzniku detonační vlny.

4. V předepsaném zkušebním zařízení se zjišťuje délka předdetonační zóny pomocí mechanických snímačů, které reagují spolehlivě na působení detonačního tlaku, nereagují však na tlaky v předdetonační zóně výbuchového hoření.

3. Stanovením délky předdetonační zóny se hodnotí bezpečnostně - technické vlastnosti zkoušených prachů.

8. Záznam o zkoušce obsahuje údaje podle § 5 této vyhlášky.

- 4 základní s použitím kol bez obručí
Tabulka č. 2

Typ diskových kol	Způsob zatížení	Režim zatížení	Odpovídající označení (HZ)
litinové bez obručí	základní	1	4
		2	6,5
		3	9
		4	11,5
litinové s gumovými obručemi	doplňkový	5	4
		6	6,5
		7	9
		8	11,5

Označení daných režimů zatížení je uvedeno v tabulce č. 2
7. SIT je vybaven dvěmi soupravami diskových kol - s gumovými obručemi a bez gumových obručí. Použitím těchto kol je možno dosáhnout 8 různých způsobů zatížení:
- 4 doplňková - s použitím kol s gumovými obručemi.

3. Zkouška dopravní a manipulační bezpečnosti výrobků se provádí režimem zatížení č. 5 po dobu 120 minut (dle tab. č. 2), což odpovídá hodnotě maximálního přetížení 2,5 v počtu 28 800 rázů. Hodnota maximálního přetížení 2,5 je hodnotou, která vzniká při běžné silniční dopravě a skladové manipulaci. Zkouška se provádí při stávající teplotě a vlhkosti zkušební místnosti. Zkouší se výrobky v nejmenším spotřebním balení.

g) Zkontroluje se, zda se na stole zařízení a na plošině nenachází volně ležící nepotřebné předměty.

f) Upevnění zkoušených vzorků na stůl pomocí upínacích pomůcek.

e) Zapnutí zařízení na 1 - 2 minuty ke kontrole jeho správné funkce, zejména nedochází-li k zadírání diskových kol.

d) Nastavení zařízení na zadaný režim práce dle čl. 3.

c) Zkontroluje se:
• pevnost uložení vačkových kol na hřídelích; pevnost spojení hřídelí diskových kol a jednotlivých desek na nosnících stolu
• správnost mazání; pracovní povrch vačkových a diskových kol tukem V₁ (ČSN 65 6915).
• spojení hřídele el. motoru s hřídelí rychlostního mechanismu
• napětí řetězů (řetězy nesmí spadat z řetězových kol)

b) kontrola úplnosti viditelných součástí, zvláště pružin, řetězů, ozubených kol rychlostního mechanismu, vačkových a diskových kol.

a) sejmutí stolu

8. Před započetím zkoušky se provede:

• deformace.
• porušení sestavy
• vypracování, případně vydrolování pyrotechnických složí a výbušnin
• náhodná iniciace
2. Stabilní imitátor transportu - SIT (dále jen SIT) se používá pro zkoušky bezpečnosti pyrotechnických výrobků (dále jen výrobků), u kterých se nahrazuje jejich zatížení při běžné dopravě a manipulaci.
U testovaného výrobku nesmí dojít k závadám, které mají vliv na jeho funkční a dopravní bezpečnost a spolehlivost, a to zejména:

Tabulka č. 1
6. Rychlostní převodový mechanismus slouží k přenášení otáčivého pohybu na vibrační mechanismus. Vibrační mechanismus se skládá ze dvou párů kol volně se otáčejících na hřídelích, pevně spojených se stolem. Každé vačkové kolo má po obvodě 5 výstupků a 5 prohlubní. U každého páru vačkových kol, umístěných na jednom hřídeli, musí být výstupek jednoho kola oproti vybrání druhého kola. Orientace výstupků a vybrání vačkových kol, sesazených na různých hřídelích, může být libovolná a v průběhu práce zařízení se mění podle rozdílu úhlových rychlostí a otáčení obou hřídelí. Přepínáním ozubených kol v rychlostním mechanismu je možno dosáhnout na SIT 4 rychlostní stupně, odpovídající různým rychlostem otáčení vačkových kol. Označení rychlostních stupňů a jim odpovídající zapojení ozubených kol je uvedeno v tabulce 1.
Změna jednoho rychlostního stupně na druhý se provádí výměnou ozubených kol Z₅ = 90 za Z₅ = 60 a pootočením ozubeného segmentu pomocí ručního kola. Přitom ukazatel spojený s ručním kolem se na příslušnou požadovanou hodnotu (obr. č. 1) a zajišťovací kolík (obr. č. 2) zapadne do jednoho z otvorů konzoly.
Hodnota rázů za sekundu je hodnotou, která udává počet rázů přenášených na pracovní stůl za sekundu (dále jen H_Z).

Rychlostní stupeň	Zapojení ozubených kol v rychlostním mechanismu	Jmenovitá hodnota střed. počtu rázů/sec
I.	Z3 = 22 a Z5 = 90	4
II	.Z3 = 22 a Z5 = 60	6,5
III.	Z2 = 22 a Z5 = 90	9
IV.	Z2 = 22 a Z5 = 60	11,5

4. Celkový pohled na zařízení je na obr. č. 1. Zařízení sestává z litinového rámu 1, na kterém je pomocí pružin 2 zavěšena plošina 3. Na plošině je umístěný elektromotor 4, rychlostní mechanismus 5, převodový mechanismus 6 a stůl 8, sloužící k upevnění zkoušených vzorků výrobků.

1. Pyrotechnické výrobky se zkouší exponováním na stabilním imitátoru transportu - SIT při dodržení níže stanovených podmínek.

• doba zkoušení
• vizuální kontrolou přes bezpečnostní průzor případné uvolnění upevnění vzorků.
• charakter zvuku, při jakékoliv jeho změně zařízení vypnout a provést kontrolu stavu testovaných vzorků a zkušebního zařízení
9. V průběhu zkoušení se sleduje:

5. Kinematické schema SIT je na obr. č. 2. Rychlostní mechanismus je v podstatě převodovkou, která se skládá z ozubených kol Z₁ = 22, Z₂ = 22, Z₃ = 22, Z₄ = 44; z výměnných ozubených kol Z₅ = 90, Z₅ = 60 a z ozubeného segmentu Z₉ = 80.

h) Po opuštění pracovního prostoru se zajistí vstup bezpečnostními dveřmi a spustí zařízení SIT.

1. Zkouškou se zjišťuje účinek výbuchu rozbušky ve směru její osy, který se hodnotí velikostí otvoru proraženého ve zkušební destičce.

e) režim a doba zatížení.

Obr. 1 SIT
Kinematické schéma

Poloha zajišťovacího kolíku	Ozubená kola v záběru	Frekvence výkyvů v Hz
I.	z1 - z4 - z3 - z'5	4
II.	z1 - z4 - z3 - z''5	6,5
III.	z1 - z2 - z'5	9
IV.	z1 - z2 - z''5	11,5

Obr. č.2

12. Uvedou se údaje požadované v § 5 této vyhlášky, dále:

10. Po ukončení zkoušení provede prohlídka sestavy vzorku a zhodnotí se jeho stav se zaměřením na údaje uvedené v čl. 2.

2. Zkouškou se posuzuje rozněcovací schopnost určitého typu rozbušky a kontroluje se pravidelnost výroby rozbušek.

1 - rozbuška, 2 - zkušební destička
Obr. 1.

4. Zkušební zařízení (příklad viz obr.1) sestává z části sloužící k uchycení rozbušky a z části pro uložení zkušební destičky. Je nutno, aby toto zařízení zajistilo uchycení rozbušky v místě zaškrcení tak, aby dosedala celou plochou dna na zkušební destičku a aby byl zamezen její samovolný pohyb. Pod středem zkušební destičky je ve zkušebním zařízení volný prostor hloubky nejméně 20 mm a průměru nejméně 30 mm.

3. Otvor proražený výbuchem rozbušky na zkušební destičce se měří v milimetrech (mm).

a) zkušební metoda

b) zkušební zařízení

11. O průběhu zkoušky a o výsledku prohlídky se provede záznam do protokolu o zkoušce.

5. Zkušební destička z měkkého olova Pb 99,9, tvrdost HB (10/100/60“) = 3,5 až 5,5, tloušťka destičky je (6 ± 0,1) mm pro zkoušení rozbušek v provedení z mědi (Cu) a (5 ± 0,1) mm pro zkoušení rozbušek v provedení z hliníku (Al). Tvar destičky je buď čtvercový rozměrů nejméně 40 x 40 mm nebo kruhový o průměru nejméně 40 mm.

c) osoby odpovědné za zkoušku

d) počet zkušebních vzorků (specifikace nejm. spotř. balení)

7. Zážehové rozbušky

10. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje:

1. Rozněcovadla se zkouší natřásáním na předepsaném přístroji za dodržení předepsaných podmínek.

2. Zkouškou se zjišťuje manipulační a dopravní odolnost rozněcovadel, přičemž nesmí být porušena jejich funkční spolehlivost.

3. Zkouška manipulační bezpečnosti se provádí při pádové výšce 150 mm, 60 rázy za minutu po dobu 5 minut a při stávající teplotě a vlhkosti zkušebního prostoru.

Zkušební zařízení pro roznět se sestaví podle obr. 2.
6. K roznětu zážehových rozbušek se použije zápalnice nebo elektrický palník.

Zkoušená rozbuška se přivede k roznětu plamenem elektrické pilule, která je nedílnou součástí elektrické rozbušky a je připojena vodiči na zkušební roznětné zařízení. Umístění rozbušky ve zkušebním zařízení a roznět je shodný jako v čl. 8b.
8. Elektrické rozbušky

9. Je nezbytné, aby u všech typů rozbušek (Cu a Al) při zkoušce došlo k proražení zkušební destičky a k rovnoměrnému rozložení paprsků po celé ploše destičky. Velikost proraženého otvoru v mm se měří zkušebním trnem odpovídajících rozměrů.

a) údaj o použité zkušební destičce

b) počet zkoušených kusů

Zápalnice se seřízne kolmo na osu a takto upraveným koncem se zasune do volného prostoru v dutince zkoušené rozbušky. Zaškrcením dutinky u ústí se zabrání případnému vysunutí zápalnice. Rozbuška se zápalnicí se umístí ve zkušebním zařízení svisle, aby dno rozbušky dosedalo na střed zkušební destičky a uchytí se v místě zaškrcení. Zažehnutím zápalnice se rozbuška přivede k roznětu.
a) rozněcované zápalnicí:

B - zdroj stejnosměrného proudu, R₁, R₂ - měnitelné odpory, A - ampérmetr, P - přepinač, M Wheatstoneův můstek upravený tak, aby v žádné poloze přepínače neprocházel měřeným odporem proud větší než 20 mA, r - zkoušené rozněcovadlo
b) rozněcované elektrickým palníkem:
Elektrický palník se zasune na zkoušenou rozbušku a takto upravený celek se ve zkušebním zařízení umístí svisle, aby dno rozbušky dosedalo na střed zkušební destičky a uchytí se za dutinku palníku. Elektrický palník se připojí na zkušební zařízení pro roznět podle obr. 2. Roznětným proudem se přivede rozbuška k roznětu.
Obr. 2.

5. Přístroj splňuje následující požadavky:

4. Ke zkouškám se používá natřásací přístroj (schema viz obr.).

Přístroj sestává z pevného rámu s řemenicí, poháněnou elektrickým motorem, na jehož hřídeli je segment nazdvihující padací desku na jednom konci otočně upevněnou. Padací deska po vysmeknutí segmentu ze záběru dopadá na dřevěnou podložku na vrchní ploše rámu. Na padací desce je upevněn dřevěný truhlík, do něhož se vkládají zkoušená rozněcovadla.
1 - otočný závěs, 2 - základní rovina, 3 - truhlík, 4 - padací deska, 5 - podložka

a) pádovou výšku a dobu natřásání

b) počet zkoušených kusů

6. Natřásací přístroj je volně postaven na 500 až 700 mm vrstvu sypkého materiálu, např. škváry, písku nebo jiného materiálu podobných vlastností, udusaného do vodorovné roviny a umístěn tak, aby bylo vyloučeno jakékoliv nebezpečí pro obsluhu v případě samoaktivace výrobků v průběhu zkoušek.

Po zkoušce se rozněcovadla jednotlivě vyjmou, překlopí na čistý černý papír a kontroluje se, zda nedošlo k závadám.
8. Zážehová rozněcovadla určená ke zkoušce se uloží do dřevěných pouzder, tzv.penálků, po 15 kusech. Na ústí rozbušek se položí čistý černý papír a pouzdro se uzavře šoupátkem. Pouzdro s rozněcovadly se uloží do truhlíku natřásacího přístroje tak, aby svým ústím směřovala nahoru. Volný prostor v truhlíku přístroje se vyplní např. kousky plsti, papíru apod. a rozněcovadla se podrobí natřásání.

Speciální elektrická rozněcovadla s krátkými vodiči se zkouší v původním balení.
10. Elektrická rozněcovadla se zkouší tak, že se rozněcovadla se sesmyčkovanými přívodními vodiči položí přímo do truhlíku natřásacího přístroje kolmo na směr natřásání. Volný prostor v truhlíku se vyplní a rozněcovadla se podrobí natřásání.

a) počet zdvihů padací desky 60 ± 1 za minutu

b) výška pádu 150 ± 2 mm a 100 ± 2 mm.
Výška pádu je udána ke středu základny truhlíku na padací desce.

Rozměry desky asi 950 x 250 mm, hmotnost nezatížené desky 5 kg (včetně zvedacího nástavku)
c) padací deska je vyrobena z jakostního bukového nebo březového dřeva. Je nutno, aby obě plochy byly hladce opracovány, naprosto rovné a po ustavení přístroje vodorovné.

7. Natřásací přístroj je ovládán dálkově z bezpečného úkrytu.

11. Při zkoušce všech druhů rozněcovadel nesmí dojít k samoaktivaci.

d) styk padací desky s podložkou (po dopadu) je zajištěn po celé ploše.

14. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje:

9. Nárazová a nápichová rozněcovadla. Pro zkoušku předepsaný počet rozněcovadel v původním balení se uloží do truhlíku přístroje tak, aby osa rozněcovadel souhlasila se směrem natřásání. Volný prostor v truhlíku se vyplní a rozněcovadla se podrobí natřásání.

12. U rozněcovadel zážehových, nárazových a nápichových nesmí dojít k uvolnění nebo vysypání výbušniny, uvolnění součástí nebo poprášení dutinky či kalíšku rozněcovadla výbušninou.

13. Požaduje se, aby elektrická rozněcovadla po zkoušce manipulační bezpečnosti vyhověla zkoušce průrazem podle Závazného postupu č. 26.

a) nedojde-li v sérii pokusů při statickém namáhání k porušení sestavy rozněcovadel (zejména k uvolnění nebo k vytržení přívodních vodičů těsnící zátky z dutinky) nebo k selhávce při zkoušce současnosti roznětu podle Závazného postupu č. 34 ve větším počtu pokusů než udává tabulka č. 1 v Závazném postupu č. 54 při stanovené spolehlivosti tvrzení P, že pravděpodobnost nevyhovujícího výsledku nepřekročí mez p, při hmotnosti závaží Q_s a délce vodičů h_s,

1. Zkouškou se zjišťuje pevnost uchycení přívodních vodičů elektrické pilule a těsnící zátky v dutince elektrického rozněcovadla a odolnost tohoto spojení proti vytažení nebo roznětu (aktivaci) elektrické pilule.
Zkouška se provádí metodou:

c) nedojde-li v sérii pokusů při dynamickém namáhání podle čl. 7b k aktivaci rozněcovadla nebo k selhávce při zkoušce současnosti roznětu ve větším počtu pokusů než udává tabulka č. 1 v Závazném postupu č. 54 při stanovené spolehlivosti tvrzení P, že pravděpodobnost nevyhovujícího výsledku nepřekročí stanovenou mez p.

b) nedojde-li v sérii pokusů při dynamickém namáhání podle čl. 7a k aktivaci rozněcovadIa ve větším počtu než udává tabulka č. 1 v Závazném postupu č. 54, při stanovené spolehlivosti tvrzení P, že pravděpodobnost nevyhovujícího výsledku nepřekročí stanovenou mez p,

9. Hodnoty P, p, Q_s, h_s (Q_dl, h_dl, Q_d2, h_d2) jsou uvedeny v technickém požadavku příslušného typu elektrického rozněcovadla.
Obr. 4. Detail (9) úchytný hák závaží

Obr. 2. Zařízení pro dynamickou zkoušku
b) se závažím Q_d2 z výšky pádu h_d2 (ověřuje se funkčnost rozněcovadla). Po tomto namáhání se rozněcovadlo podrobí zkoušce současnosti roznětu podle Závazného postupu č. 34. Hodnoty Q_d2, h_d2 jsou uvedeny v technickém požadavku příslušného typu elektrického rozněcovadla a nesmí při nich dojít k aktivaci ani k selhávce při zkoušce současnosti roznětu (viz dále čl. 8c).


Obr. 3. Detail (4) středové části zařízení

a) se závažím Q_dl z výšky pádu h_dl (ověřuje se bezpečnost rozněcovadla). Hodnoty Q_dl, h_dl jsou uvedeny v technickém požadavku příslušného typu elektrického rozněcovadla a nesmí při nich dojít k aktivaci rozněcovadla (viz dále čl. 8b),

7. Dynamická zkouška podle čl. 6 se provádí:

2. Není-li v technickém požadavku výrobku uvedeno jinak, provádí se zkouška za laboratorních podmínek.

b) dynamickou, sestává zkušební zařízení (viz obr. 2) ze základní nosné konstrukce (1), v jejíž horní části je dvojitý pancéřový kryt (2) pro umístění elektrického rozněcovadla (3). Vnější i vnitřní plášť krytu jsou na válcové části opatřeny otvorem pro vkládání zkoušeného elektrického rozněcovadla. Pancéřový kryt se uzavírá pootočením vnějšího pláště. Středová část zařízení (4) je opatřena pákou (5) se západkou (12) (detail viz obr.3) pro zajištění zkušebního závaží (6) v pohotovostní poloze.
Závaží se pohybuje ve vodítkách (7). Na jednom z vodítek je stavítko (8), sloužící k nastavení výšky pádu (h_d) zkušebního závaží. Výška pádu se nastavuje v pohotovostní poloze závaží (11) a měří se ode dna závaží po horní hranu stavítka (8). Závaží (6) je opatřeno úchytným hákem (9) (detail viz obr. 4) pro uchycení přívodních vodičů (10) elektrického rozněcovadla. Je nutno, aby při zkoušce byla dodržena souosost dráhy pádu závaží a rozněcovadla. Při pádu závaží nesmí vodiče zachytit za konstrukci zařízení.

Zkušební zařízení je vyváženo tak, aby byla dodržena souosost elektrického rozněcovadla a závaží a stejnoměrnost namáhání obou přívodních vodičů.
a) statickou, sestává zkušební zařízení (viz obr. 1 ) z části sloužící k uchycení elektrického rozněcovadla a závaží.
Zkušební zařízení zajišťuje uchycení elektrického rozněcovadla za vnější válcovou část dutinky v místě volného vnitřního prostoru, tj. bezprostředně pod těsnící zátkou přidržující elektrickou piluli s přívodními vodiči v dutince rozněcovadla (viz obr. 1).

Vodiče jsou upraveny tak, aby při pádu závaží lehce zapadlo do výřezu ve středové části (4) zkušebního zařízení.
6. Při dynamické zkoušce (zkušební zařízení viz obr. 2) je postup zkoušky následující: zkušební závaží (6) hmotnosti podle čl. 7 se zvedne do pohotovostní polohy a zajistí západkou páky (5). Ode dna závaží se naměří požadovaná výška pádu (viz čl. 7) a v této výšce se upne stavítko (8). Do středu pancéřovaného krytu (2) se vloží elektrické rozněcovadlo (3) a jeho přívodní vodiče (10) se v mírně napnutém stavu připevní k úchytnému háku závaží (9) (detail viz obr. 4). Vnější plášť pancéřového krytu (2) se uzavře, závaží (6) se zvedne do pohotovostní polohy (11), stavítko (8) se vysune do polohy mimo dráhu pádu závaží a pákou (5) se závaží uvolní.

3. Pro zkoušku mechanické pevnosti sestavy elektrických rozněcovadel prováděnou metodou:

b) dynamickou, kdy působí na vodiče rozněcovadla trh vyvolaný pádem závaží předepsané hmotnosti z předepsané výšky.

a) statickou, kdy působí na vodiče rozněcovadla tahová síla vyvolaná tíhovou silou závaží předepsané hmotnosti,

4. K vyhodnocení zkoušky mechanické pevnosti sestavy je třeba zařízení pro zkoušku současnosti podle Závazného postupu č. 34.

8. Elektrické rozněcovadlo vyhovuje zkoušce mechanické pevnosti sestavy:

Obr. 1. Zařízení pro statickou zkoušku
5. Při statické zkoušce se elektrické rozněcovadlo upne do zkušebního zařízení (viz obr. 1) a spojené přívodní vodiče se zatíží.

Po této zkoušce se rozněcovadlo podrobí zkoušce současnosti roznětu podle Závazného postupu č. 34.

5. Zkouška se provádí při teplotě 20 ± 2 ^oC a relativní vlhkosti do 80 %.

a) vodičů bez předchozího namáhání

b) vodičů předem namáhaných na oděr podle čl. 9,

a) údaje o zkušebním zařízení a metodě zkoušky

10. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje:

c) počet zkoušených kusů

c) dutinky.

2. Elektrická pevnost se udává v kilovoltech (kV).

4. Zkouší se elektrická pevnost:
Zkoušku podle bodů a) a c) je možno provádět současně, s rozněcovadlem v dodávaném stavu.

V

elektrostatický voltmetr

Pn

vysokonapěťový přepínač

7. Schema zapojení elektrické části zkušebního zařízení:
Obr. 2.

S, Z

připojovací svorky

Kde:

B

zdroj regulovatelného vysokého napětí

R1, R2, R3

omezovací odpory 1 MΩ

C

kondenzátor O,5 μF

• silnostěnná kovová nádoba s nasyceným roztokem chloridu sodného pro zkoušky rozněcovadel v dodávaném stavu současně podle čl. 4a a 4c.
• bezpečnostní box pro zkoušky dutinek podle čl. 4c
• zdroj regulovatelného stejnosměrného napětí v rozmezí asi 0-10 kV, např. typ 4204 fy Statron, býv.NDR.
b) zařízení pro zkoušku elektrické pevnosti:
Obr.1. Zařízení pro zkoušku oděru vodičů

• nádobka s nasyceným roztokem chloridu sodného pro zkoušky vodičů podle čl. 4a, 4b.
• elektrostatický voltmetr s rozsahem nejméně do 3 kV, např. typ GTSV fy Nesuko, Švýcarsko nebo S-53 výr. býv. SSSR
• vysokonapěťový kondenzátor kapacity 0,5 μF, např. typ WK 72055 fy Tesla

a) zařízení pro zkoušku oděru podle obr. 1,

b) zkušební podmínky

1. Elektrická pevnost rozněcovadel je určena velikostí stejnosměrného napětí, při němž nedojde za podmínek zkoušky k elektrickému průrazu izolace přívodních vodičů (dále jen průraz) nebo k přeskoku mezi kovovou dutinkou a vnitřním vodivým systémem rozněcovadla (dále jen přeskok).

6. Ke zkoušce jsou potřebná tato zkušební zařízení:

Sleduje se, zda nedojde k průrazu nebo k přeskoku.
3. Dutinka zkoušeného rozněcovadla (dále jen dutinka) a jeho přívodní vodiče (dále jen vodiče) se zatíží napětím zkušebního kondenzátoru stanovené kapacity na předepsanou dobu.

17. Rozněcovadlo vyhovělo zkoušce elektrické pevnosti, bylo-li u všech postupů podle čl. 12 až 14 pro požadované ukazatele spolehlivosti P a p při zkoušeném počtu n vzorků zjištěno nejvýše x nevyhovujících výsledků, max. však dva.

Dále se postupuje podle čl. 15.
13. Dutinky, upravené podle čl. 10 se umístí v bezpečnostním boxu. Odizolované konce zkrácených vodičů se propojí na svorku S, dutinka na svorku Z.

Dále se postupuje podle čl. 15.
14. Při zkoušce rozněcovadel v dodávaném stavu podle čl. 11 se rozněcovadlo i se smyčkou ponoří do silnostěnné kovové nádoby roztokem chloridu solného tak, aby odizolované konce vodičů byly 5 až 10 cm nad hladinou. Odizolované konce vodičů se propojí na svorku S podle obr. č. 2, nasycený roztok chloridu solného je spojen se svorkou Z.

Po uplynutí této zkušební doby musí být zbytkové napětí vybito přepnutím přepínače do polohy 3.
15. Napětí zkušebního zdroje B se nastaví na hodnotu uvedenou v technickém požadavku výrobku. Přepínač P_n je přitom v poloze 1. Po nabití kondenzátoru C na požadované napětí se přepínač P_n přepne do polohy 2 na jednu sekundu. Sleduje se, zda nedojde k průrazu nebo přeskoku, které se projeví vybitím převážné části náboje kondenzátoru C a poklesem napětí na hodnotu menší než 30 % původní hodnoty. Průraz je současně provázen světelnými i zvukovými efekty, přeskok může být doprovázen výbuchem rozbušky.

16. Počet vzorků (n) pro každý z postupů podle čl. 12 až 14 se stanoví na základě požadavků příslušného technického požadavku výrobku podle ukazatele spolehlivosti P a p (v %) z tabulky č. 1 matematicko-statistického hodnocení (viz Závazný postup č. 54).

11. Pokud se zkouší rozněcovadlo v dodávaném stavu podle čl. 4a, 4c současně, odizolují se konce vodičů v délce asi 3 cm a vzájemně svinou 3 až 5 závity. Vodiče zůstanou nerozvinuty ve smyčce.

10. Pro zkoušky dutinek podle čl. 4c se použijí dutinky po oddělení smyček vodičů podle čl. 8. Zkrácené vodiče dutinky se na koncích odizolují v délce asi 3 cm a oba odizolované konce se vzájemně svinou 3 až 5 závity.

18. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje:

8. Pro zkoušky vodičů podle čl. 4a se smyčka vodičů oddělí od dutinky ve vzdálenosti 10 cm. Čtyři konce oddělených vodičů ve smyčce se odizolují v délce asi 3 cm. Odizolované konce se vzájemně svinou 3 až 5 závity.

c) počet zkoušených kusů

b) zkušební podmínky

a) údaje o použitém zkušebním zařízení a metodě zkoušky

Dále se postupuje podle čl. 15.
12. Vzorky vodičů, upravených do smyček podle čl. 8 a 9, se podrobí zkoušce elektrické pevnosti. Smyčka se ponoří do nasyceného roztoku chloridu sodného tak, aby odizolované konce byly 5 až 10 cm nad hladinou. Odizolované konce vodičů se propojí na svorku S podle obr. č. 2, nasycený roztok chloridu sodného je spojen se svorkou Z.

9. Pro zkoušky vodičů podle čl. 4b se vzorek vodiče délky 1,5 m na jednom konci zatíží závažím o hmotnosti 0,5 kg a přetáhne se jednou přes ocelovou strunu průměru l mm tak, aby obě části vzorku spolu svíraly úhel 90° (viz obr. 1). Délka posunu vodiče přes strunu musí být nejméně 0,5 m.
Po tomto namáhání se vzorek na obou koncích odizoluje v délce asi 3 cm, vodič se svine do smyčky a odizolované konce se vzájemně svinou 3 až 5 závity.

4. Izolace vodičů se podrobí zkoušce na odolnost proti šíření plamene podle čl. 11 tohoto závazného postupu.

5. Jádra vodičů se podrobí zkoušce na odolnost proti ohybům podle čl. 12 tohoto závazného postupu.

3. Vodiče, předem namáhané na odolnost proti mezním teplotám, se přezkouší na elektrickou pevnost podle čl. 4a) Závazného postupu č. 29.

10. Vodiče, předem namáhané podle čl. 7 až 9 (každý vzorek je podroben pouze jednomu druhu namáhání), se podrobí zkoušce na elektrickou pevnost způsobem podle čl. 4a) Závazného postupu č. 29. Není-li v technickém požadavku zkoušeného vodiče uvedeno jinak, provádí se zkouška při zkušebním napětí 1,5 kV. Sleduje se, zda nedojde k průrazu izolace vzorku.

7. Vzorek vodiče délky 1 m se na jednom konci zatíží závažím o hmotnosti 1 kg a přetáhne pětkrát tam a zpět (celkem deset přetahů) přes smirek standardního zrnění 100, napnutý na válci o průměru 100 mm tak, aby obě části vzorku spolu svíraly úhel 90° (viz obr. 1). Přes každé místo smirku smí být vodič přetažen pouze jednou.

8. Vzorek vodiče délky 0,2 m je na dobu 4 hodin uložen v klimatizační komoře při teplotě 60° C, zatížený tlakem v přípravku podle obr. 2. Síla působící na trn s pravoúhlým ostřím šířky 0,75 mm je 1,25 N.

• dva kovové trny o průměru 5 mm,
• svěrák.
6. Ke zkoušce je třeba:
• zařízení pro zkoušku oděru podle obr. 1,
• zařízení pro zkoušku odolnosti izolace proti tlaku za tepla podle obr. 2,
• Bunzenův kahan,

9. Vodič délky 1,2 m, těsně navinutý na kovový trn o průměru 5 mm, je na dobu 4 hodin uložen v chladničce při teplotě -20° C. Po této době se v prostoru chladničky vodič protisměrně převine na druhý trn stejného průměru.

Požaduje se, aby po ukončení expozice vzniklé hoření izolace samo uhaslo. Po zhasnutí se vzorek otře. Zuhelnatělá nebo plamenem narušená část izolace nesmí sahat až k hornímu konci vzorku.

Obr. 1. Přípravek pro zkoušku oděru
11. Vzorek přívodního vodiče délky 600 ± 25 mm se svisle upne svorkami na horním a spodním konci. Bunzenův hořák se seřídí tak, aby délka plamene činila přibližně 125 mm a délka vnitřní modravé části plamene asi 40 mm. Kahan se upne tak, aby jeho osa svírala s osou zkoušeného vodiče úhel 45° a modravá část plamene se dotýkala vodiče v jeho střední části. Plamen se nechá působit po dobu 6O sekund.

2. Vodiče, jejichž izolace je předem namáhána na oděr, se přezkouší na elektrickou pevnost podle čl. 4a) Závazného postupu č. 29.

1. Z výsledků zkoušek lze soudit, zda přívodní vodiče a jejich izolace vykazují dostatečnou odolnost proti mechanickým a klimatickým vlivům, vyskytujícím se při jejich používání.

13. Záznam o zkoušce obsahuje údaje podle § 5 této vyhlášky.

1. Zkouškou se zjišťuje správná a bezpečná funkce rozněcovadel, které byly vystaveny účinkům vody za předepsaných podmínek.

b) Ponořením rozněcovadel do otevřené nádoby s vodou, přitom rozněcovadla jsou předem temperována na teplotu vyšší, než je teplota vody.

5. Zkušební zařízení pro zkoušky podle čl. 2a) a 2b) se skládá z vhodné nádoby o průměru nejméně 0,2 m a výšce do 0,4 m.

a) Ponořením rozněcovadel do otevřené nádoby s vodou, přitom rozněcovadla jsou předem temperována na teplotu vody.

2. Podle typu rozněcovadel se zkouška vodotěsnosti provádí těmito způsoby:

4. Zkouška dle bodu 2b) se provádí při teplotě vody 0° C. Před zkouškou se rozněcovadla temperují po dobu 2 hodin při teplotě uvedené v technickém požadavku zkoušeného rozněcovadla, nejméně však při teplotě dle bodu 3.

3. Zkoušky dle bodů 2a) a 2c) se provádí při teplotě vody 20 ± 3° C. Před zkouškou se rozněcovadla temperují při této teplotě po dobu 2 hodin.

6. Zkušební zařízení pro zkoušku podle čl. 2c) se skládá z tlakové nádoby s odnímatelným víkem, opatřené pojistným ventilem a přívodem tlakové vody od tlakové zkoušečky. Je nutno, aby tlaková zkoušečka byla schopna dodávat přetlak ve výši stanovené v technickém požadavku zkoušeného rozněcovadla.

c) Vystavením rozněcovadel zvýšenému přetlaku vody.

12. Vzorek vodiče, zbavený izolace, se svisle upne do svěráku o poloměru horní hrany 0,5 mm a pětkrát se ohne o 180°. Nesmí dojít ke zlomení vodiče.
Obr. 2. Zařízení pro zkoušku odolnosti izolace proti tlaku za tepla

2. Zkouší se v ochranném zařízení při teplotě zkušebního prostoru 20 ± 5 °C.

7. Při zkoušce podle čl. 2a) se rozněcovadla po předepsané temperaci podle čl. 3 ponoří do nádoby s vodou teploty podle čl. 3 na dobu, stanovenou v technickém požadavku zkoušeného rozněcovadla.

a) počet zkoušených kusů

b) zkušební podmínky

12. Rozněcovadlo vyhovuje požadované odolnosti proti vodě, je-li počet vzorků, u nichž došlo při zkoušce podle čl. 10 k selhávce, stejný nebo nižší, než limitní počty (x) uvedené v tabulce, přičemž u každé ze zkoušek podle čl. 2 se povolují nejvýše dvě selhávky (x).

11. Počet vzorků (n) pro některý z postupů podle čl. 7, 8 a 9 se stanoví na základě technického požadavku zkoušeného rozněcovadla podle ukazatelů spolehlivosti P a p (v %) z tabulky č. 1 matematicko- statistického hodnocení (viz Závazný postup č. 54).

13. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje:

8. Při zkoušce podle čl. 2b) se rozněcovadla bezprostředně po předchozí temperaci podle čl. 4 ponoří do nádoby s vodou teploty podle čl. 4 na dobu 1 hodiny.

9. Při zkoušce podle čl. 2c) se rozněcovadla po předchozí temperaci podle čl. 3 vloží do tlakové nádoby naplněné vodou teploty podle čl. 3. Nádoba se hermeticky uzavře a po uzavření se vytvoří v nádobě přetlak, předepsaný v technickém požadavku zkoušeného rozněcovadla.

1. Zkouškou se zjišťuje velikost odporu pilule rozněcovadla v ohmech (Ω).

10. Po vyjmutí rozněcovadel z vody se zkoušené vzorky podrobí zkoušce současnosti roznětu podle Závazného postupu č. 34.

a) počet zkoušených kusů

8. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje:

7. Je nutno, aby odpor pilule včetně odchylek odpovídal jmenovitým hodnotám odporu pilule podle technického požadavku výrobku.

6. Neodpovídá-li vypočtená hodnota R_p podle čl. 5 požadavku čl. 7, provede se kontrolní zkouška odporu pilule bez přívodních vodičů po delaboraci rozněcovadla.

5. Odpor pilule (R_p) v Ω se vypočítá podle vzorce:

Rv

odpor přívodních vodičů 40 ± 1 mm dlouhých. K této délce se nepřipočítává délka odizolovaných konců, které jsou ve styku s připojovacími svorkami ohmmetru.

kde

Rc

celkový odpor rozněcovadla.

R_p = R_c - R_v,
Pro Fe vodiče s jmenovitým průměrem 0,6 mm je jmenovitý odpor 0,05 Ω, pro Cu vodiče s jmenovitým průměrem 0,5 mm je jmenovitý odpor 0,01 Ω.

Před každou zkouškou se měřící ohmmetr nastaví na nulu přes kontrolní zkratovací svorku.
Měří se celkový odpor rozněcovadla (vodičů a pilule).
Odizolované konce přívodních vodičů před připojením do měřícího ohmmetru se řádně očistí tak, aby přechodový odpor byl co nejmenší. Při měření odporů menších než 1 Ω se doporučuje použít ohmmetru s možností čtyřsvorkového připojení.
4. Přívodní vodiče se zkrátí na délku 40 ± 1 mm, ke které se připočítá délka potřebná k odizolování konců, nutných k připojení ke svorkám ohmmetru.

3. Není-li v podnikové normě rozněcovadla předepsáno jinak, zkouší se při stávající teplotě a vlhkosti zkušebního prostoru.

- 100 mA pro rozněcovadla s bezpečným proudem nad 4 A (VO).
- 20 mA pro rozněcovadla s bezpečným proudem 0,18-0,39 A (NO)
Měřící proud ohmmetru nesmí přesáhnout
- 50 mA pro rozněcovadla s bezpečným proudem 0,40-3,90 A (SO)
3. Zkušební zařízení sestává z ochranného bezpečnostního zařízení pro uložení rozněcovadla a dále z ohmmetru třídy přesnosti do 1,5 s možností čtení hodnot odporu v rozsahu 0,01 až 10 Ω. Rozmezí hodnot může být rozděleno podle typu přístroje do několika měřících rozsahů.

2. Zážehový impuls e_z je množství elektrické energie, která se musí dodat každé jednotce odporu rozněcovadla, aby bylo přivedeno k pracovní činnosti.

1. Bezpečný impuls e_b je nejvyšší přípustné množství elektrické energie, přivedené na každou jednotku odporu rozněcovadla, aniž by je přivedlo k pracovní činnosti.

b) zkušební podmínky podle technického požadavku,

E - elektrické rozněcovadlo
C - kondenzátor
P₂ - ohmmetr
S - tlačítko
P₁ - voltmetr
G - generátor

6. Schema zapojení elektrické části zkušebního zařízení:
R - nastavitelný odpor
Ke zkoušce je třeba:
Ohmmetr třídy přesnosti 2,5 upravený tak, aby jeho proud nakrátko nebyl větší než 20 mA.
Generátor stejnosměrného napětí s plynulou regulací, s rozsahem napětí do 3000 V.
Bezpečnostní box - např. krabice ze silnostěnného plechu, do něhož se umístí rozněcovadlo opatřené rozbuškou.
Zkušební kondenzátor s papírovým dielektrikem o kapacitě 10 μF ± 2 % pro rozněcovadla s bezpečným proudem menším než 4 A a o kapacitě 80 μF ± 2 % pro rozněcovadla s bezpečným proudem rovným nebo větším než 4 A.
Nastavitelný odpor s rozsahem 0 až 40 Ω.
Voltmetr s rozsahem od 0 do 3000 V třídy přesnosti do 1.
Dvoupólové tlačítko.

12. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje

kde

Rc

hodnota celkového odporu obvodu v ohmech

C

kapacita kondenzátoru ve F.

$\mathrm{U}=\mathrm{}\sqrt{\frac{2\mathrm{}.\mathrm{}{\mathrm{R}}_{\mathrm{c}}\mathrm{}.\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{e}}{\mathrm{C}}}$

e

hodnota bezpečného, resp. zážehového impulsu, předepsaného pro zkoušené vzorky téhož typu rozněcovadla v J/Ω.

8. Zkušební zařízení se sestaví podle vyobrazení schematu a zkoušený vzorek se připojí do obvodu. Tlačítko S je přitom v klidové poloze 1. Nastavitelným odporem R se nastaví celkový odpor obvodu R_c = R + E, na hodnotu R_c = 40 Ω pro rozněcovadla s bezpečným proudem menším než 4 A a 10 Ω pro rozněcovadla s bezpečným proudem velikosti 4 A a vyšším. Napětí U, na kondenzátoru C, měřené voltmetrem P₁ se nastaví na hodnotu odpovídající bezpečnému e_b resp. zážehovému e_z impulsu. Napětí U ve voltech se vypočte ze vztahu:

5. Vzorek rozněcovadla, zapojený v elektrickém obvodu o předepsané hodnotě celkového odporu R_c se zatíží proudovým impulsem ze zkušebního kondenzátoru předepsané kapacity a napětí a zjišťuje se, zda došlo k roznětu zkoušeného vzorku.

7. U odebraných zkušebních vzorků se kontrolují mezní hodnoty zážehového impulsu, předepsaného podnikovou normou rozněcovadla. Polovina vzorků se přezkouší na bezpečný impuls e_b, přičemž žádný kus nesmí zažehnout, druhá polovina na zážehový impuls e_z, přičemž u žádného vzorku nesmí dojít k selhávce zážehu.

c) počet zkoušených kusů.

9. Po nabití kondenzátoru C napětím U se stiskne tlačítko S do polohy 2. Tím dojde k vybití energie, nahromaděné v kondenzátoru C do obvodu o celkovém odporu R_c. Sleduje se, zda došlo k zážehu zkoušeného vzorku. Po uvolnění tlačítka S se oba jeho kontakty vrátí do polohy 1.

10. Rozněcovadlo vyhovuje zkoušce, jestliže u žádného vzorku, zkoušeného předepsaným bezpečným impulsem, nedojde k zážehu a jestliže všechny vzorky zkoušené předepsaným zážehovým impulsem zažehnou, jinak nevyhovuje.

4. Z výsledku zkoušky zážehového impulsu lze usuzovat, zda citlivost k zážehu rozněcovadel je v mezích, předepsaných technickým požadavkem rozněcovadla.

a) údaje o použitém zkušebním zařízení,

2. Není-li v technickém požadavku předepsáno jinak, zkouší se při stávající teplotě a vlhkosti zkušebního prostoru.

8. Po nabití kondenzátoru C na požadované napětí U se stiskne tlačítko S do polohy 2 a je-li prováděna zkouška podle čl.8, uvede se do chodu časové relé K, které na dobu 4 ms připojí roznětný kondenzátor C k obvodu s odporem R_c = R + E. Sleduje se, zda došlo k zážehu všech 50 zkoušených rozněcovadel. Po uvolnění tlačítka S se oba jeho kontakty musí vrátit do polohy 1. Do klidové polohy je nutno vrátit i časové relé.

5. Ke zkoušce je třeba:
Generátor stejnosměrného napětí s plynulou regulací, s rozsahem napětí do 3000V.
Zkušební kondenzátor kapacity nejméně 4000 μF pro rozněcovadla s bezpečným proudem menším než 4 A a o kapacitě 80 μF ± 2% pro rozněcovadla s bezpečným proudem rovným nebo větším než 4 A.
Voltmetr s rozsahem od 0 do 3000 V třídy přesnosti do 1.
Ohmmetr třídy přesnosti do 2,5 upravený tak, aby jeho proud nakrátko nebyl větší než 20 mA.
Dvoupólové tlačítko.
Časové relé s dobou sepnutí kontaktů 4 ms ± 2,5%.
Nastavitelný odpor s rozsahem 0 až 100 Ω.

K - časové relé
C - zkušební kondenzátor
Schema zapojení elektrické části zkušebního zařízení
P₂ - ohmmetr
9. Při zkoušce rozněcovadel s bezpečným proudem 4 A a větším je časové relé vyřazeno (doba průtoku proudu se neomezuje na 4 ms). V tomto případě hodnotu napětí U ve voltech stanoví technický požadavek rozněcovadla.
E - elektrické rozněcovadlo

S - tlačítko
P₁ - voltmetr
G - generátor
R - nastavitelný odpor

6. Zkušební zařízení se sestaví podle vyobrazení schematu a všechna zkoušená rozněcovadla se zapojí do série, elektrické palníky se opatří zážehovými rozbuškami. Při zkoušce jsou rozněcovadla uložena tak, aby bylo vyloučeno vzájemné ovlivnění detonací jednotlivých kusů. Tlačítko S je přitom v klidové poloze 1. Nastavitelným odporem se nastaví celkový odpor obvodu R_c = R + E na hodnotu nejméně 25 Ω.

U = R_c.I,
7. Při zkoušce rozněcovadel s bezpečným proudem menším než 4 A se napětí U ve voltech na kondenzátoru C, měřené voltmetrem P₁, nastaví na hodnotu odpovídající proudu I v ampérech, předepsanému pro současnost roznětu.
Vypočte se ze vztahu
kde R_c je celkový odpor obvodu v Ω.

4. Předepsaný počet rozněcovadel se zapojí do série a zatíží předepsaným proudovým impulsem. Zjišťuje se, zda došlo k roznětu všech zkoušených kusů.

1. Současností roznětu rozněcovadel se rozumí roznět většího počtu rozněcovadel, zapojených do série, předepsaným proudovým impulsem.

3. Z výsledku zkoušky současnosti roznětu se stanoví, zda rozněcovadla vykazují dostatečnou funkční spolehlivost při roznětu většího počtu rozněcovadel zapojených v sérii.

a) zkušební podmínky podle technického požadavku výrobku,

2. Z výsledku zkoušky lze soudit, zda zkoušená rozněcovadla vykazují dostatečnou odolnost vůči elektrostatickým nábojům, vyskytujícím se na pracovištích, na nichž jsou rozněcovadla používána.

6. Při připojování rozněcovadel ke svorce 1 nesmí být mezi svorkami 1 a 2 žádné napětí, což lze zajistit propojením obou svorek; kulový přepínač je přitom v neutrální poloze.

Přípravek pro uchycení zkoušeného vzorku - např. stojánek s upínacími svorkami.
Propojovací vodiče s vícežilovým jádrem o průřezu jádra nejméně 1,5 mm² a s dvojitou izolací, sloužící k propojení všech prvků zkušebního zařízení.
C - zkušební kondenzátor
P - kulový přepínač
4. Ke zkoušce je třeba:
Generátor vysokého stejnosměrného napětí s plynulou regulací, jehož rozsah odpovídá předepsanému zkušebnímu napětí na zkušebním kondenzátoru, např. typ Tesla BS-222 s rozsahem 0-50 kV.
Kulový přepínač - sestává ze tří kovových koulí o průměru 36 až 40 mm, uložených v jedné řadě a rovině, vzájemně od sebe a základny zkušebního zařízení izolovaných. Koule mají stejný průměr, povrch zcela hladký, čistý a suchý. Obě krajní koule jsou zakotveny ve stálé poloze, přičemž jedna je spojena s generátorem vysokého napětí přes omezovací odpor R1, druhá je propojovacím vodičem spojena se svorkou 1; případně je mezi tuto kouli a připojovací svorkou 1 zařazen ještě odpor R₂ (podle čl. 12). Prostřední - přepínací koule, uchycená na výkyvné páce, je přestavitelná tak, že se v krajních polohách dotýká jednotlivých pevných koulí a je vodivě spojena se zkušebním kondenzátorem a s elektrostatickým voltmetrem. Funkce kulového přepínače je popsána v čl. 11, schema zapojení je na obr. č. 1.
Elektrostatický voltmetr, jehož rozsah odpovídá předepsanému zkušebnímu napětí zkoušeného vzorku a s přesností 1 % - např. typ S-196 s rozsahy 0-7,5 kV a 0-30 kV.
Zkušební kondenzátor se vzduchovým dielektrikem nebo kondenzátor ekvivalentních vlastností; např. kondenzátor s polystyrenovým dielektrikem. Celková velikost zkušební kapacity, do níž je kromě kapacity kondenzátoru nutno zahrnout i kapacitu voltmetru a kapacitu propojovacích vodičů, se smí lišit od kapacity požadované nejvýše o +5 %.
Bezpečnostní box - např. krabice ze silnostěnného plechu, pro zkoušení vzorku rozněcovadla opatřeného rozbuškou. Chrání obsluhu při případné detonaci rozbušky.

U - generátor stejnosměrného vysokého napětí
R₁, R₂ - vysokonapěťové odpory
Obr. 1: Schema zapojení elektrické části zkušebního zařízení (rozněcovadlo v zapojení podle čl. 10 b)
Vysokonapěťové odpory R= 20 MΩ, R₂ = 100 kΩ, např. typ TR 131 Tesla.
1, 2 - svorky
ZR - zkoušené rozněcovadlo s nerozvinutou smyčkou vodičů
V - elektrostatický voltmetr

10. Rozněcovadla vyhovují zkoušce, jestliže všechny vzorky, přezkoušené předepsaným proudovým impulsem, zažehnou.

11. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje:

5. Zkouší se při teplotě 23 ± 2° C a relativní vlhkosti ovzduší zkušebního prostoru do 50 ± 5 %. Za těchto podmínek jsou vzorky rozněcovadel, připravené ke zkoušce, temperovány po dobu nejméně 2 hodin.

1. Odolnost rozněcovadel vůči statické elektřině (dále jen „odolnost rozněcovadel“) se rozumí necitlivost k zážehu rozněcovadel při výboji elektrostatického náboje - stanovené hodnoty energie, která je dána kapacitou zkušebního kondenzátoru a jeho napětím podle vztahu
E = 0,5.C.U²

kde

E

energie, (J)

C

kapacita, (F)

U

napětí, (V)

b) údaje o použitém zkušebním zařízení.

3. Vzorek rozněcovadla se zatíží opakovaným výbojem elektrického náboje zkušebního kondenzátoru předepsané kapacity a napětí a zjišťuje se, zda došlo k zážehu zkoušeného vzorku.
Velikost kapacity zkušebního kondenzátoru, zkušební napětí, požadavky matematicko-statistického hodnocení a z toho vyplývající počet vzorků zkoušeného druhu rozněcovadla stanoví technický požadavek výrobku.

14. Zkouška se uvede pod názvem “Odolnost vůči statické elektřině“ s uvedením kapacity v pF, napětí v kV, dále pak spolehlivosti P v %, horní meze intervalu spolehlivosti p v %, délky a materiálu přívodních vodičů zkoušených rozněcovadel a výsledku zkoušky podle čl. 13 (vyhovuje, popř. nevyhovuje).
“Odolnost vůči statické elektřině při 2000 pF/10 kV, P=95%, p=5%, přívodní Fe-vodiče délky 3,5 m . . . . . . . . . . . . . vyhovuje“.
Příklad uvádění

c) Pokud konstrukce zátky zkoušeného vzorku nevylučuje přeskok jiskry elektrostatického náboje na slož pilule, je nutno postup b) provést se zařazeným odporem R₂, který nahrazuje vliv odporu horniny. Jeho velikost byla stanovena empiricky (při odporu 100 kΩ vykazují pyrotechnické slože zvýšenou citlivost k zážehu jiskrou elektrostatického výboje). Dále se postupuje podle čl. 11.

7. Další podmínky stanoví příslušný technický požadavek zkoušeného druhu rozněcovadla.

a) údaje o použitém zkušebním zařízení včetně typu, zkušebního napětí a kapacity zkušebního kondenzátoru,

b) teplotu a vlhkost ovzduší zkušebního prostoru,

a) Výbojem náboje přes přívodní vodiče a můstek elektrické pilule vzorku:
Dva přívodní vodiče vzorku se připojí na svorky, z toho jeden na svorku 1 (viz obr.), druhý na zemnící svorku 2. Dutinka vzorku nesmí být v dotyku se žádnou svorkou, odpor R₂ je vyřazen. Dále se postupuje podle čl. 11.

c) zkušební podmínky podle technického požadavku výrobku,

Rozněcovadlo vyhovuje požadované odolnosti vůči statické elektřině, bylo-li u všech provedených postupů při uplatnění požadovaných ukazatelů spolehlivosti P a p při zkoušeném počtu n vzorků zjištěno nejvýše x nevyhovujících výsledků, max. však dva.
13. Za účelem celkového zhodnocení odolnosti zkoušeného druhu rozněcovadla je nutno provést oba postupy podle čl. 10a) a 10 b), případně i postup podle čl. 10c).

9. Před vlastním prováděním zkoušky je nutno provést kontrolu svodových odporů zkušebního zařízení. Při vyřazeném odporu R₂ se na svorku 1 připojí jeden přívodní vodič zkoušeného vzorku. Svorka 2 zůstává nezapojena. Po nastavení zkušebního napětí a nabití kondenzátoru se přepne kulový přepínač z prvé do druhé krajní polohy. Pokles napětí na zkušebním kondenzátoru, způsobený paralelními svody v přístroji a v bezpečnostním boxu, v němž je rozněcovadlo umístěno, nesmí být větší než 10 % z původní hodnoty napětí po dobu 10 s.

d) počet zkoušených kusů.

12. Počet vzorků (n) pro některý z postupů podle čl. 10 se stanoví na základě technických požadavků zkoušeného druhu rozněcovadla podle ukazatelů spolehlivosti P a p (v %), z tabulky č. 1 matematicko-statistického hodnocení, uvedené v Závazném postupu č. 54.

15. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje:

Každý vzorek se zkouší pěti opakovanými výboji náboje, přičemž mezi jednotlivými výboji je klidový interval alespoň 1 s. Současně se sleduje a zaznamená, zda došlo k zážehu zkoušeného vzorku.
11. Přestavením přepínací koule kulového přepínače do první krajní polohy se zkušební kondenzátor nabije na stanovenou hodnotu napětí. Po dosažení požadované hodnoty napětí se přepínací koule přestaví do druhé krajní polohy a náboj kondenzátoru se vybije do zkoušeného vzorku.

Před zkouškou se konce přívodních vodičů odizolují v délce 2 až 3 cm. Pro zkoušky lze použít elektrických rozbušek upravených jako atrapy, tj. bez primární a sekundární náplně.
8. Vzorky rozněcovadel s přívodními vodiči délky 3,5 m, odebrané z jedné výrobní série (velikost série stanoví technický požadavek výrobku) temperují podle čl. 5. Smyčka přívodních vodičů zůstává v dodávaném stavu, tj. svinutá.

10. Odolnost rozněcovadel se zjišťuje těmito postupy:

b) Výbojem přes jeden přívodní vodič a dutinku vzorku:
Vzorek se připojí jedním přívodním vodičem ke svorce 1, dutinka vzorku propojovacím vodičem na svorku 2, přičemž odpor R₂ je vyřazen. Dále se postupuje podle čl. 11.

R_max - maximální rozpětí
9. Z výběrových charakteristik jednotlivých časových stupňů podle čl. 8 se stanoví charakteristiky zkoušeného typu rozbušky:
x - výběrový průměr (čas průměrné rozbušky)
s - směrodatná odchylka
R - průměrné rozpětí
δ - interval zpoždění

Během zkoušení daného typu rozbušek se teplota zkušebního prostoru nesmí měnit o více než ± 2° C. Na tuto teplotu jsou rozbušky nejméně 2 hodiny temperovány, volně uložené (nezabalené).
2. Zkouší se v ochranném zařízení a není-li v technickém požadavku zkoušeného typu rozbušky uvedeno jinak, při stávající teplotě zkušebního prostoru.

6. Výbuch rozbušky se registruje pomocí snímače, např. fotonkou 1 PP 75, nebo pomocí ověřeného a schváleného měřícího zařízení, jehož zpoždění zaručuje přesnost požadovanou v čl. 4.

1. Zkouškou se zjišťuje doba zpoždění výbuchu rozbušky od okamžiku zatížení rozbušky proudovým impulsem.

7. Pro každý časový stupeň zkoušeného typu rozbušek se přezkouší nejméně 30 vzorků.

n počet časových stupňů se stejným jmenovitým intervalem.
kde m počet zkoušených rozbušek jednoho časového stupně
$\mathrm{s}\mathrm{}=\mathrm{}\sqrt{\frac{\mathrm{m}\mathrm{}\mathrm{­}1}{\mathrm{n}.\mathrm{m}\mathrm{}\mathrm{­}1}\mathrm{}.\mathrm{}\mathrm{}\sum _{\mathrm{k}=1}^{\mathrm{n}}{\mathrm{S}}_{\mathrm{k}}^2}$
12. Směrodatná odchylka průměrné rozbušky s charakterizuje soubor rozbušek všech časových stupňů. Vypočte se z výběrových směrodatných odchylek jednotlivých časových stupňů s_k podle vzorce:

3. Zkušební zařízení umožňuje roznět jedné nebo více rozbušek proudem předepsaným pro zkoušku současnosti roznětu podle Závazného postupu č. 34 a technickým požadavkem zkoušeného typu rozbušky.

$\mathrm{k}\mathrm{d}\mathrm{e}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{k}\mathrm{}\mathrm{}\begin{array}{c}1\\ 2\end{array}=\mathrm{}----.\mathrm{}\left(\mathrm{n}+1\right)$
$\mathrm{\delta }=\mathrm{}\frac{\mathrm{x}}{\mathrm{k}}=\mathrm{}\frac{2\mathrm{}.\mathrm{}\mathrm{x}}{\mathrm{n}+1},$
11. Interval zpoždění δ se stanoví z času průměrné rozbušky x a z časového stupně průměrné rozbušky k podle vzorce:

5. Zkouška se provádí stejně jako zkouška současnosti roznětu podle Závazného postupu č. 34. Do roznětného okruhu se zapojí jedna nebo více zkoušených rozbušek.

10. Čas průměrné rozbušky x se stanoví jako aritmetický průměr z výběrových průměrů x_k všech časových stupňů se stejným jmenovitým intervalem zpoždění:
$\mathrm{x}=\mathrm{}\frac{1}{\mathrm{n}}\mathrm{}.\mathrm{}\sum _{\mathrm{k}=1}^{\mathrm{n}}{\mathrm{x}}_{\mathrm{i}}\mathrm{},$
kde n počet časových stupňů se stejným jmenovitým intervalem zpoždění.

4. Doba zpoždění se měří elektronickým chronometrem nebo soustavou chronometrů s přesností nejméně 10^-5 s u rozbušek mžikových, 10^-4 u rozbušek milisekundových a 10^-3 u délečasovaných rozbušek.

R_k - výběrové rozpětí stupně k
x_k - výběrový průměr stupně k
8. Z naměřených dob zpoždění každého časového stupně se stanoví tyto charakteristiky
s_k - výběrová směrodatná odchylka stupně k

16. Vypočtený interval zpoždění δ podle čl. 11 se nesmí lišit od jmenovitého o více než ± 10 %. Je-li interval závislý na teplotě, je nutno tuto závislost uvést v technickém požadavku rozbušky.

15. Charakteristiky uvedené v čl. 9 až 14 se stanovují pro každou skupinu časových stupňů stejného jmenovitého intervalu zpoždění zvlášť.

18. Není-li v technickém požadavku zkoušené rozbušky uvedeno jinak, nesmí dojít k vzájemnému překrytí časů dvou sousedních stupňů a maximální rozpětí R_max nesmí být větší než 96 % vypočteného intervalu zpoždění δ.

14. Maximální rozpětí R_max je maximem z výběrových rozpětí R_k jednotlivých stupňů.

$\mathrm{R}\mathrm{}=\mathrm{}\frac{1}{\mathrm{n}}\mathrm{}.\mathrm{}\sum _{\mathrm{k}=1}^{\mathrm{n}}{\mathrm{R}}_{\mathrm{k}}$
13. Pro průměrné rozpětí R platí:

2. Teplota uvnitř výbuchové komory po celou dobu zkoušky se udržuje v rozmezí 16 až 30° C. Další podmínky stanoví příslušný technický požadavek zkoušeného druhu rozbušky.

kde p pravděpodobnost, s jakou se naměřené hodnoty zpoždění rozbušek všech časových stupňů vyskytují v intervalu
$\left({\mathrm{x}}_{\mathrm{k}}\mathrm{}\mathrm{­}\frac{\mathrm{\delta }}{2}\mathrm{},\mathrm{}{\mathrm{x}}_{\mathrm{k}\mathrm{}}+\frac{\mathrm{\delta }}{2}\right)\mathrm{}.$
17. Požaduje se, aby poměr směrodatné odchylky s a intervalu zpoždění δ odpovídal zaručované hodnotě pravděpodobnosti p podle tabulky:

p (%)	80	85	90	95	97,5	99	99,5	99,9	99,95	99,99
s/ δ (%)	39,0	34,7	30,4	25,5	22,3	19,4	17,8	15,2	14,36	12,85

Je nutno, aby zaručovaná hodnota pravděpodobnosti p byla uvedena v technickém požadavku každého typu rozbušky.

19. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje:

c) zkušební podmínky.

3. Z výsledku zkoušky lze soudit, zda zkoušený druh rozbušky vykazuje dostatečnou bezpečnost pro použití v dolech nebo na jiných pracovištích s nebezpečím výskytu výbušné směsi metanu se vzduchem.

1. Bezpečností rozbušky pro použití ve výbušném prostředí se rozumí taková bezpečnost, která je dána stupněm citlivosti rozbušky zapálit výbušnou směs metanu se vzduchem předepsaného složení, za předepsaných podmínek.

a) počet odebraných a zkoušených kusů,

b) údaje o použitém zkušebním zařízení a závazném postupu zkoušky,

• důlní elektrická milisekundová rozbuška s hliníkovou dutinkou časového stupně 0 pro zjištění citlivosti výbušné směsi,
• roznětnice - povolená pro doly s nebezpečím výskytu výbušného prostředí nebo jiný vhodný zdroj elektrického proudu s dobou průtoku nejvýše 4 ms,
c) pro metodu A i B:
• clona - je provedena z materiálu, který udrží výbušnou směs ve výbuchové komoře a při zážehu výbušné směsi se protrhne, např. papír, PE-fólie apod.,
• vzorkovnice pro odběr vzorků výbušné směsi metanu se vzduchem.
oxid uhličitý nejvýše 2
vzduch (dusík, kyslík, CO₂) zbytek do 100
vodík a nenasycené uhlovodíky nejvýše 0,2
homology metanu (jiné uhlovodíky) nejvýše 2
metan nejméně 85
• plyn pro přípravu výbušné směsi, obsahující v % obj.:

5. Ke zkoušce je třeba:

9. Zkoušená rozbuška se umístí ve výbuchové komoře svisle tak, aby se nacházela přibližně ve středu šířky a délky a ve 2/3 výšky komory. Před odpálením první, páté a desáté zkoušené rozbušky v sérii 10 rozbušek jednotlivě odpalovaných se výbušná směs promíchá a provede se kontrola jejího složení podle čl. 7. Bezprostředně po promísení výbušné směsi se rozbuška odpálí. Při jednom naplnění komory výbušnou směsí lze popsaným způsobem odzkoušet jednotlivě 10 rozbušek.

8. Před zahájením zkoušky je nutno výbuchovou komoru zbavit všech nečistot. Po uzavření clonou se naplní metanem v množství odpovídajícím požadovanému složení výbušné směsi podle čl. 6. Teplota ve výbuchové komoře odpovídá ustanovení čl. 2.

Rozbuška vyhovuje podmínkám zkoušky, jestliže z celkového počtu zkoušených vzorků (n) je počet vzorků, u nichž došlo k zážehu (x) nižší nebo stejný než je uvedeno v tab. č. 1 Závazného postupu č. 54 pro požadované parametry P a p, jinak nevyhovuje.
11. Výsledek zkoušek se hodnotí matematicko-statistickou metodou, uvedenou v Závazném postupu č. 54 podle ukazatelů spolehlivosti P a p, uvedených v technickém požadavku zkoušené rozbušky.

6. Do výbuchové komory uzavřené clonou se napustí metan v takovém množství, aby jeho koncentrace v komoře se udržovala v rozmezí 8,5 až 9,5 % obj. metanu ve vzduchu. Výbušná směs se důkladně promíchá tak, aby byla v celém objemu komory homogenní.

4. Zkoušená rozbuška se za předepsaných podmínek přivede k výbuchu a zjišťuje se, zda došlo ve výbuchové komoře pokusné štoly nebo maloobjemového boxu k výbuchu výbušné směsi.

2 - cirkulační potrubí pro míchání (větrání) výbušné směsi
3 - otvor pro zasouvání elektrických rozbušek
4 - kohout pro napouštění metanu
5 - kohout pro odběr vzorků směsi
6. clona
Obr. 2. Maloobjemový box
Box je opatřen zařízením pro zasouvání rozbušek, napouštění metanu, promíchání výbušné směsi, odběr vzorků výbušné směsi a její účinné vyvětrání po každém jejím zážehu. Box může být opatřen snímači pro registraci výbuchu výbušné směsi, závěsem pro vlhkoměr a teploměr.
7. snímač registrující zážeh výbušné směsi
Maloobjemový box s výbuchovou komorou 0,42 m³, je z ocelového plechu, otevřený, bez jedné stěny, která se dá uzavírat clonou.
b) pro metodu B:
8. svorky pro přívodní vodiče el. rozbušky
1 - výbuchová komora

5 - svorky pro el. vodiče
Výbuchová komora pokusné štoly, např. podle obr. 1, je ocelový válec o obsahu asi 10 m³, délky nejméně 4000 mm, na jedné straně pevně uzavřený rovnou ocelovou stěnou (dno výbuchové komory). Na opačné straně (ústí výbuchové komory) se uzavírá clonou, nutnou pro udržení výbušné směsi v komoře.

a) pro metodu A:
6 - registrační čidlo
1 - výbuchová komora
Je nutno, aby výbuchová komora měla zařízení pro spouštění rozbušek do komory, pro napouštění metanu, promíchání výbušné směsi, odběr vzorku výbušné směsi a její účinné vyvětrání po každém zážehu výbušné směsi. Výbuchová komora může být opatřena snímači pro registraci výbuchu výbušné směsi, závěsy pro teploměr a vlhkoměr. V plášti výbuchové komory mohou být průzory pro pozorování a registraci průvodních dějů při zkouškách rozbušek.
10 - zařízení pro spouštění el. rozbušek
2 - větrací komín
Obr. 1. Výbuchová komora pokusné štoly
7 - dno výbuchové komory
8 - ústí výbuchové komory
3 - průzory
4 - kohout pro odběr vzorků výbušné směsi
9 - clona

7. Obsah metanu ve výbušné směsi se kontroluje pomocí vhodného metanoměru, např. interferometru nebo infraanalyzátoru s přesností měření ± 0,3 % obj. metanu ve vzduchu.

10. Po odzkoušení série 10 rozbušek a po ukončení zkoušky se provede odpálení hliníkové rozbušky ve výbuchové komoře, přičemž se požaduje, aby nastal dokonalý výbuch výbušné směsi. Nebyla-li výbušná směs přivedena hliníkovou rozbuškou k výbuchu, neuznávají se výsledky zkoušky za platné.

5. Donor - rozbuška, přivedená úmyslně k iniciaci.

a) údaje o použitém zkušebním zařízení,

b) teplotu a relativní vlhkost ovzduší zkušebního prostoru.

13. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje:

12. Postupuje se stejně jako při metodě A s tím rozdílem, že místo výbuchové komory pokusné štoly se použije maloobjemového boxu.

7. Odolnost rozbušek je závislá na konstrukčním řešení jejich dílčích částí, způsobu balení rozbušek, materiálu a délce přívodních vodičů, materiálu dutinky a na velikosti časového intervalu, v němž akceptorové rozbušky, stržené k iniciaci, vybuchují.

a) kontrola citlivosti jednotlivých částí rozbušky k přenosu iniciace přes přepážku

b) kontrola způsobu balení

c) zkouška sestavy tří stovkových obalů s 300 kusy rozbušek

d) zkouška jednoho přepravního obalu s 1000 kusy rozbušek

e) zkouška sestavy tří přepravních obalů

1. Výbuch - efekt, schopný ohrozit život nebo hospodářské hodnoty účinkem tlakových vln a rozletu úlomků nebo trosek.

6. Akceptor - zkoušená rozbuška.

8. Elektrické rozbušky s dlouhými přívodními vodiči na cívkách a s dutinkou rozbušky uvnitř cívky nevykazují tendenci k šíření iniciace v přepravním obalu bez tendence útlumu ve smyslu čl. 2 a nemusí být zkoušeny podle tohoto závazného postupu. U rozbušek tohoto provedení se provádí pouze zkouška dle čl. 9b - kontrola způsobu balení.

3. Odolnost rozbušek proti hromadnému výbuchu - schopnost nevytvářet v daném balení podmínky pro šíření iniciace v přepravním obalu bez tendence útlumu, po úmyslné iniciaci jedné rozbušky.

4. Iniciace - přivedení primární a sekundární náplně rozbušky k výbuchu.

2. Hromadný výbuch - případ, kdy po místní iniciaci se výbuch rozšíří téměř okamžitě na více než 50 % zkoušených rozbušek, nacházejících se v obalu nebo jeho samostatné části.

9. Pro stanovení odolnosti rozbušek se provádí následující zkoušky a kontroly:

11. Kontrola dle čl. 9b může spolu s kontrolou dle čl. 9a nahradit u již ověřených typů a konstrukcí zkoušky dle čl. 9c až 9e. V případě pochybností však uvedené zkoušky nelze vypustit.

18. Při kontrole způsobu balení dle čl. 9b se kontroluje dodržení technického požadavku pro balení desítkových svazků rozbušek, stovkových obalů a celého přepravního obalu.

17. Při kontrole citlivosti dílčích částí rozbušky k přenosu iniciace přes přepážku dle čl. 9a se stanoví závislost četnosti přenosu iniciace na síle přepážky.

12. Vyhoví-li výrobek zkoušce dle čl. 9c, další zkoušky se již neprovádí. V případě nevyhovujícího výsledku se provede zkouška dle čl. 9d. Zkouška dle čl. 9e se provádí jen v případech, kdy zkoušky dle čl. 9c a 9d byly nevyhovující.

Na základě kladného výsledku zkoušky lze zkoušený typ rozbušky klasifikovat jako výrobek odolný proti hromadnému výbuchu a označovat symbolem NME.
13. Z výsledku zkoušky lze soudit, zda zkoušený druh rozbušky vykazuje v originálním expedičním balení dostatečnou odolnost proti šíření přenosu iniciace bez tendence útlumu při náhodné iniciaci některé z přepravovaných nebo skladovaných rozbušek.

19. Při zkoušce sestavy obalů dle čl. 9c se tři stovkové obaly, umístěné naplocho nad sebou, utěsní vrstvou zeminy nebo písku na výšku obalu. Po úmyslné iniciaci donorové rozbušky, umístěné uprostřed nejspodnějšího obalu, se kontroluje počet rozbušek, které byly strženy k iniciaci.

10. Kontrola dle čl. 9a se provádí jako informativní stanovení citlivosti dílčích částí rozbušky pro relativní porovnání s jinými typy rozbušek, při konstrukčních změnách atd.

20. Při zkoušce dle čl. 9d se jeden přepravní obal utěsní vrstvou zeminy nebo písku na výšku obalu, případně krabicemi nebo pytli s pískem. Po iniciaci donorové rozbušky, umístěné uprostřed obalu, se kontroluje počet rozbušek, stržených k iniciaci.

21. Při zkoušce dle čl. 9e se postupuje stejně, jako dle čl. 20 s tím, že přepravní obal s donorovou rozbuškou se těsně obklopí shora a z delší boční strany dalšími dvěma přepravními obaly a teprve tato sestava se utěsní dle čl. 20. Kontroluje se počet rozbušek, stržených k iniciaci.

14. Zkouška se provádí v podmínkách okolní teploty a relativní vlhkosti vzduchu.

16. Ke zkouškám dle čl. 9c až 9e se výhradně použijí rozbušky se stejnou jmenovitou dobou zpoždění (časované rozbušky stejného stupně zpoždění, mžikové rozbušky).

15. Ke zkouškám dle čl. 9 se použijí rozbušky s nejkratší dodávanou délkou přívodních vodičů. Jsou-li rozbušky dodávány v několika alternativních provedeních (měděné a hliníkové dutinky, měděná a železná jádra přívodních vodičů apod.), provádí se zkoušky pro všechna alternativní provedení.

22. Zkouška citlivosti rozbušky v místě sekundární náplně se provádí v uspořádání podle obr.1.

Donor a akceptor jsou umístěny v jedné ose dny k sobě, přičemž mezi oběma rozbuškami je těsně umístěna přepážka, tvořená smyčkou přívodních vodičů kruhového průřezu. Sleduje se, zda po iniciaci donoru dojde k přenosu iniciace na akceptor. Postupnou změnou počtu drátů v přepážce (pro každý počet drátů se provede vždy 10 pokusů) se stanoví závislost četnosti přenosu na počtu drátů.
Obr.1.

Donor je umístěn kolmo k akceptoru tak, že jeho osa, vzdálená ode dna dutinky d (mm) směřuje do středu primární náplně akceptoru. Mezi donorem a akceptorem je těsně umístěna přepážka dle čl. 22. Stejným postupem, jako dle čl. 22 se stanoví závislost četnosti přenosu na počtu drátů v přepážce.

23. Zkouška citlivosti v místě primární náplně se provádí uspořádání podle obr. 2.
Obr. 2

26. Pro zkoušku v uspořádání dle čl.19 se ve střední desítce namátkově zvolí donorová rozbuška. Na svazku rozbušek nesmí být nic měněno, zejména nesmí být rozvinována smyčka vodičů žádné z rozbušek. Zapojení donorové rozbušky a vyvedení tohoto spojení mimo stovkový obal je nutno provést nástavnými vodiči. Spoje je nutno vhodným způsobem izolovat, např. rychlospojkami. Desítkový svazek se vloží zpět do stovkového obalu.

27. Do písku se naplocho uloží stovkový obal podle čl. 26 s donorovou rozbuškou ve spodní řadě. Na takto uložený obal se naplocho položí další dva stovkové obaly a celá sestava se po připojení vývodů donorové rozbušky na přívodní vedení a jejich zaizolování zasype pískem nebo zeminou tak, aby nejtenčí vrstva krytí byla nejméně 25 cm.

28. Donorová rozbuška se iniciuje a vyhledají se rozbušky, které nebyly přivedeny k iniciaci. Zkouška se třikrát opakuje.

29. Z přepravního obalu se vyjme stovkový obal, umístěný ve středu jednoho ze dvou pětisetkusových obalů. Ve vyjmutém obalu se namátkou vybere donorová rozbuška. Postupuje se přitom podle čl. 26. Po napojení přívodních vodičů na nástavné vedení se obal s donorovou rozbuškou vloží zpět do přepravního obalu. Nástavné vodiče se vyvedou mimo přepravní obal.

Utěsnění přepravního obalu je možno provést i krabicemi nebo pytli s pískem tak, aby bylo dosaženo stejného stupně utěsnění.
30. Celý přepravní obal se po připojení vývodů donorové rozbušky na přívodní vedení dle čl. 26 zasype pískem nebo zeminou tak, aby nejtenčí vrstva krytí nebyla menší než výška přepravního obalu.

31. Donorová rozbuška se iniciuje a ve zkušebním prostoru se vyhledají rozbušky, které nebyly strženy k iniciaci. Zkouška se třikrát opakuje.

24. Zkouška citlivosti rozbušky v místě pilule se provádí v uspořádání dle obr. 3.
Donor je umístěn kolmo k akceptoru tak, že osa donoru, vzdálená od kraje těsnící zátky 1 mm, směřuje do roznětné slože pilule akceptoru. Mezi donorem a akceptorem je těsně umístěna přepážka dle čl. 22. Postupem podle čl.22 se stanoví závislost četnosti přenosu iniciace na počtu drátů v přepážce.
Obr. 3.

25. Kontroluje se dodržení schváleného technického požadavku balení desítkových svazků rozbušek, jejich umístění ve stovkovém obalu a celkové provedení přepravního obalu.

38. Nevyhoví-li rozbušky čl. 37, provede se zkouška dle čl. 9d.

33. Obal čl. 32 s vyvedenými nástavnými vodiči se umístí na dřevěnou paletu a obklopí těsně shora a z delší boční strany dalšími dvěma přepravními obaly.

41. Jestliže v žádné ze tří provedených zkoušek nepřesáhne počet rozbušek, stržených k iniciaici, hranici 50 % (1499 rozbušek), rozbušky vyhověly zkoušce odolnosti proti hromadnému výbuchu.

34. Sestava dle čl. 33 se po připojení vývodů donorové rozbušky dle čl. 27 ze všech stran obklopí pytli nebo krabicemi s pískem tak, aby nejtenčí vrstva krytí nebyla menší než výška přepravního obalu. Donorová rozbuška se přivede k iniciaci a ve zkušebním prostoru se vyhledají rozbušky, které nebyly strženy k iniciaci. Zkouška se třikrát opakuje.

39. Jestliže v žádné ze tří provedených zkoušek nepřesáhl počet rozbušek, stržených k iniciaci, hranici 50 % (499 rozbušek), rozbušky zkoušce vyhověly přes nevyhovující výsledek při zkoušce 9c. Zkoušku dle čl. 9e je možno vypustit.

32. Způsobem dle čl.29 se připraví přepravní obal s donorovou rozbuškou.

36. Zkouška se používá pro průběžnou kontrolu kvality balení schváleného typu rozbušek odolných hromadnému výbuchu. Pro účely kontrolních zkoušek ověřených typů může spolu se zkouškou dle čl. 9a nahradit zkoušky dle čl. 9c až 9e.

37. Jestliže v žádné ze tří provedených zkoušek nepřesáhne počet rozbušek, stržených k iniciaci, hranici 50 % (149 rozbušek), rozbušky zkoušce vyhověly. Zkoušky dle čl. 9d, resp. 9e je možno vypustit.

40. Nevyhovují-li rozbušky čl. 39, provede se zkouška dle čl. 9e.

35. Zjištěné závislosti četnosti přenosu iniciace na tloušťce přepážky podle čl. 22 až 24 se použijí pro vzájemné relativní porovnání citlivosti dílčích částí rozbušky, pro relativní srovnání s jinými rozbuškami stejné jmenovité doby zpoždění, pro posouzení provedených konstrukčních změn, pro kontrolu pravidelnosti výroby atd. Zkouška se provádí jako informativní stanovení.

3. Ke zkoušce se použije:

a) elektronický chronometr s rozlišovací schopností nejméně 10^-7,

44. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje:

e) rozbuška č.8 Cu.

4. Zkouška se provádí v podmínkách okolní teploty a relativní vlhkosti vzduchu.

42. Vyhovují-li rozbušky některému ze čl. 37, 39 a 41, je možno je klasifikovat jako výrobky odolné proti hromadnému výbuchu a označovat je symbolem NME.

d) technická lepící páska,

b) závazný postup zkoušky.

a) počet zkoušených rozbušek a rozbušek stržených k výbuchu,

1. Účelem zkoušky je zjistit, jakou rychlostí se šíří detonace duší bleskovice.

43. Nevyhovují-li rozbušky čl. 42, je nutno je klasifikovat jako výrobky schopné hromadného výbuchu.

c) délkové měřítko,

2. Měřící jednotkou detonační rychlosti je m.s^-1.

• pro instalaci uvnitř bleskovice
b) vhodný typ snímačů
• pro instalaci vně bleskovice,

5. Je nutno, aby délka bleskovice pro jedno stanovení byla nejméně o 200 mm delší než je měřený úsek, přičemž délka měřeného úseku nesmí být menší než 200 mm.

8. Bleskovice se propíchne dvěma napichovacími špendlíky nad sebou podle obr. 1 ve vzdálenosti 1 mm. Je nutno, aby špendlíky byly kolmé k podélné ose bleskovice. Pod hlavičky špendlíků se připojí několika omoty odizolované konce vodičů, jejichž druhé odizolované konce se připojí přes elektrotechnické funkční jednotky k chronometru.
Obr.1

6. U bleskovice, připravené podle čl.5 se ve vzdálenosti asi 150 mm od okraje instaluje snímač START.
Snímač STOP se instaluje s přesností ± 1 mm. Požaduje se, aby použité snímače START a STOP pro tři stanovení byly stejného typu. Příklad vhodných snímačů je uveden na obr. 1 a 2.

t časový interval v měřeném úseku (s).
10. Detonační rychlost v m.s^-1 se vypočítá podle vzorce:
$\mathrm{v}\mathrm{}=\mathrm{}\frac{\mathrm{l}}{\mathrm{t}}\mathrm{},$
kde l měřený úsek, (m)

9. Pod bleskovici se vloží dva konce sdělovacích vodičů s plným jádrem o průměru 0,5 mm, např. PNZ, upravené podle obr. 2 tak, že jeden z konců vodičů se v délce přibližně 25 mm odizoluje a nejméně třemi omoty se navine na neodizolovaný konec. Opačné konce se odizolují a přes elektrotechnické funkční jednotky se připojí k chronometru. Je nutno, aby bleskovice vedla přes funkční část snímače.
Obr.2

2. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje popis typu snímače a délku měřeného úseku.

Detonační vlna, šířící se bleskovicí, vyvolá impuls snímače START, který uvede chronometr do činnosti. Jakmile detonační vlna dorazí ke snímači STOP, vyvolaný impuls činnost chronometru zastaví.
7. Ke konci bleskovice se na straně snímače START připevní technickou lepící páskou rozbuška. Snímače START a STOP se připojí přes elektrotechnické funkční jednotky k chronometru a bleskovice se rozbuškou přivede k detonaci.

11. Vyhodnocení se provádí na základě tří stanovení z jednoho vzorku bleskovice. Detonační rychlostí se rozumí aritmetický průměr naměřených hodnot tří stanovení. Odchylka jednotlivých hodnot od aritmetického průměru nesmí být vyšší než ± 2 %.

3. Výška pádu se volí z této řady: 25, 50, 100, 250, 500, 1000 mm, není-li v podnikové normě výrobku uvedeno jinak.

5. Vzorek se zkouší volnými pády na zkušební plochu v souladu s čl. 2 a 3.

2. Vzorek se podrobí dvěma pádům a to z každé předepsané polohy: zpravidla z pracovní polohy nebo z polohy, ve které se bude vzorek přepravovat.

1. Zkouška spočívá v působení nahodilých pádů na vzorek. Zkouškou se prověřuje odolnost výrobků vůči nahodilým pádům, ke kterým může dojít při neopatrném zacházení.

4. Vzorek se zavěsí ve zkušebním zařízení a upevní v závěsu tak, aby nebyl ovlivněn začátek volného pádu.

6. Po zkoušce se vzorek kontroluje vizuálně a kontrolují se mechanické a elektrické vlastnosti vzorku, zda jsou v souladu s technickým požadavkem zkoušeného výrobku.

a) výšku pádů,

1. Zkouška přiloženým střídavým napětím má prokázat. že zkoušený elektrický předmět vydrží stanovené zkušební napětí o kmitočtu 50 Hz po stanovenou dobu. Ověřuje se tím vhodnost konstrukce a použitých materiálů po izolační stránce.

7. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje:

c) polohu vzorku při zkoušce.

b) druh dopadové plochy,

Samočinný vypínač pro vypnutí při průrazu nemá vypínat proud menší, nežli je trvalý proud nakrátko, nejméně však 0,5 A.
Výkon zkušebního zařízení má být nejméně tak velký, aby proud nakrátko na straně zkušebního obvodu byl alespoň trojnásobkem kapacitního proudu zkoušeného předmětu.
Zkušební transformátor i s popřípadě předřazeným řiditelným transformátorem má mít co nejmenší rozptyl. Jeho napětí nakrátko, tj. vstupní napětí při zkušebním obvodu spojeném nakrátko a zatíženém jmenovitým proudem, nesmí být větší než 15 % jmenovitého vstupního napětí. Kontroluje se tak, že se na svorky výstupního obvodu vn transformátoru připojí střídavý ampérmetr a na svorky vstupního obvodu střídavý voltmetr. Řiditelným transformátorem se nastaví jmenovitý výstupní proud vn transformátoru podle údaje připojeného ampérmetru a odečte se údaj voltmetru. Jmenovitý proud výstupního obvodu se zjistí na štítku nebo výpočtem. Je-li transformátor vyhovující, nesmí být naměřené napětí vyšší než 15 % jmenovitého napětí.
Zkušební napětí se měří voltmetrem na výstupní straně transformátoru buď přímo, přes měřící transformátor nebo děličem napětí, při zatížení zkušebního obvodu jako při zkoušce.
Signalizaci průrazu zkoušeného předmětu je nutno provést tak, aby byl ihned patrný pokles zkušebního napětí. Kontrola průrazu žárovkou, doutnavkou apod. se považuje za informativní.
Je nutno, aby tvar křivky napětí byl prakticky sinusový při jakémkoliv zatížení až do jmenovitého výkonu transformátoru. Trvalý proud nakrátko, tj. proud, který by vznikl trvale na vstupní straně při zkratu ve zkušebním obvodu, přivádí-li se na vstupní stranu jmenovité napětí, byl nejméně 0,5 A. Kontroluje se tak, že výstupní vinutí vn transformátoru se spojí nakrátko a na svorku vstupního vinutí se připojí ampérmetr a voltmetr (řiditelný transformátor je přitom před měřícími přístroji). Řiditelným transformátorem se rychle nastaví jmenovité vstupní napětí a odečte se údaj ampérmetru. Naměřený proud nesmí být menší než 0,5 A.
2. Zkouška se provádí zařízením, které se zpravidla skládá ze zkušebního a řiditelného transformátoru, měřícího zařízení, samočinného vypínače pro vypnutí při průrazu a z hlavního vypínače.

Hodnota izolačního odporu se odečte po stanovené době po připojení zkoušené části předmětu ke zkušebnímu napětí.
Není-li stanoveno jinak, měří se izolační odpor mezi živými částmi a ostatními částmi přístupnými dotyku napětím 500 V, u předmětů s jmenovitým napětím do 24 V napětím 100 V. Hodnota izolačního odporu se odečítá 1 minutu po přiložení zkušebního napětí.
3. Zkoušený předmět se uloží na izolační podložku, která nesmí tvořit paralelní odpor ke zkoušené části předmětu. Izolační odpor se měří mezi stanovenými částmi předmětu stanoveným napětím. Kovové části, které nemají být zahrnuty do zkušebního obvodu, se doporučuje spojit se zemí.

1. Měření izolačního odporu elektrických předmětů má prokázat vhodnost použitých izolačních materiálů. Měří se, zda izolační odpor při stanoveném napětí a ve stanovené době dosahuje stanovených hodnot.

4. Není-li v podnikové normě výrobku stanoveno jinak, má být hodnota izolačního odporu nejméně:

4. Předmět zkoušce vyhověl, vydržel-li po stanovenou dobu stanovené zkušební napětí. Při zkoušce nesmí nastat průraz ani přeskok. Výboje, při nichž nepoklesne napětí, se nepovažují za závadu.

5. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § této vyhlášky, obsahuje:

2. Měření izolačního odporu se provádí stejnosměrným napětím přístroji s přímým odečítáním hodnot nebo zařízením měřícím proud, který prochází měřenou částí předmětu při stanovené velikosti napětí. Funkční schéma měřícího zařízení pro určení izolačního odporu je na obr. 1.
Je nutno, aby zdroj napětí byl stabilní a zatížitelný trvalým proudem 4 mA. Stejnosměrné napětí odebírané z usměrňovače střídavého napětí nemá mít zvlnění větší než 1 %. Je nutno, aby přesnost měření byla alespoň ± 5 %.
Obr.1.

1 - zdroj stejnosměrného napětí, 2 - voltmetr, 3 - galvanometr, 4 - ochranný odpor, 5 - měřený elektrický předmět

a) měří-li se po zkoušce vlivu vlhkosti
u pracovní izolace 2 MΩ
u zesílené izolace 7 MΩ
u přídavné izolace 5 MΩ

b) v ostatních případech 20 MΩ

Zkušební napětí se zvyšuje plynule od nuly nebo od hodnoty rovné nejvýše 50 % stanoveného zkušebního napětí, takovou rychlostí, aby se stanovená hodnota dosáhla asi za 10 s. Po dosažení stanovené hodnoty se zkušební napětí nejprve sníží asi na polovinu a pak teprve vypne, aby nevzniklo škodlivé přepětí.

do 50 V	-	500 V
nad 50 V do 380 V	-	2000 V
nad 380 V do 500 V	-	2500 V
nad 500 V do 750 V	-	3000 V
nad 750 V do 1000 V	-	3500 V

Zkušební napětí se udržuje na stanovené hodnotě jednu minutu. Efektivní hodnota zkušebního napětí se volí pro jmenovité napětí
Velikost zkušebního napětí a délku trvání zkoušky stanoví technický požadavek zkoušeného výrobku. Není-li stanoveno jinak, provádí se zkouška mezi živými částmi a ostatními částmi přístupnými dotyku po zkouškách podle Závazných postupů č. 44 a č. 46.
Provádí-li se zkouška přiloženým střídavým napětím po zkoušce vlivu vlhkosti, např. podle Závazného postupu č. 44, je nutno dbát, aby se vlhkost izolace podstatně nezměnila. Proto se mají elektrické zkoušky izolace provádět na předmětech, uložených ve zkušebním prostoru. Přitom je třeba dbát, aby doba od vyjmutí předmětu, pokud se vyjímá z vlhkého prostředí, byla co nejkratší, ne však delší než tři minuty. Před provedením elektrické zkoušky izolace se odstraní z předmětu savým papírem viditelné kapky vody.
3. Zkoušený předmět se uloží na izolační podložku, která nesmí nepříznivě ovlivnit průběh zkoušky. Zkušební napětí se připojí mezi stanovené části. Zkoušené izolační části se obloží kovovou fólií o ploše nepřevyšující 200 x 100 mm. Fólie se může přitlačit na povrch zkoušené části tlakem přibližně 0,5 N.cm^-2. Je-li plocha fólie menší než zkoušený povrch, pohybuje se s ní tak, aby se vyzkoušely všechny stanovené části zkoušeného povrchu. Umístění fólie na hranách zkoušené části nesmí nepříznivě ovlivnit průběh zkoušky.

a) údaje o měřícím zařízení,

b) zkušební napětí.

6. Ověřuje se u kondenzátorových roznětnic s exponenciálním průběhem roznětného proudu. Při teplotě 20 ± 2^o C se demontuje víko roznětnice a paralelně k roznětným kondenzátorům se připojí voltmetr podle čl. 1. Na výstupní svorky roznětnice se připojí bezinduktivní odpor R (jeho indukčnost smí být nejvýše 5 μH) velikosti 2,0 Ω s odbočkou pro záznam časového průběhu proudu digitálním záznamovým zařízením podle čl. 4. Roznětnice se nabije a při napětí U₁ (U ≥ U_o) se provede roznět. Ze záznamu časového průběhu proudu s rozlišovací schopností nejméně 10^-5 s se odečte špičková počáteční hodnota proudu I₁. Velikost vnitřního odporu R_i se určí ze vztahu
Je-li v technickém požadavku výrobku předepsán minimální zatěžovací odpor větší než 2 Ω, volí se bezinduktivní odpor R podle této hodnoty.
${\mathrm{R}}_{\mathrm{i}}\mathrm{}=\mathrm{}\frac{{\mathrm{U}}_1}{{\mathrm{I}}_1}\mathrm{}\mathrm{­}\mathrm{}\mathrm{R}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\left(\mathrm{\Omega },\mathrm{}\mathrm{V},\mathrm{}\mathrm{A}\right)\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\left(2\right)$

5. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje:

5. Manipulační bezpečnost se ověřuje jednak kontrolou konstrukčního řešení podle technické dokumentace (zvažují se zejména možné poruchové stavy jako např. průraz tyristoru apod.), jednak praktickým přezkoušením vzorku. Při stávající teplotě zkušebního prostoru se na výstupní svorky roznětnice připojí elektrický mžikový palník dle čl. 4 a roznětnice se nabije na jmenovité napětí (je signalizována připravenost k roznětu). Během nabíjení ani při žádné další manipulaci s roznětnicí a jejími prvky (nabíjení, přepínání funkčního přepínače, pády a překlopení a pod.) s výjimkou úmyslného roznětu nesmí dojít k iniciaci palníku.

4. Zkouška se provádí při stávající teplotě zkušebního prostoru. Demontuje se víko roznětnice a paralelně k roznětným kondenzátorům se připojí voltmetr podle čl. 1. Na výstupní svorky roznětnice se připojí elektrický mžikový palník SO-anti, nebo jiné středně odolné rozněcovadlo se zážehovým impulsem 16 mJ/Ω. Při použití el. rozbušky musí být tato umístěna ve vhodném boxu. Při všech napětích U na kondenzátorech roznětnice, kdy není signalizována připravenost k roznětu (napětí U je menší než U_o podle čl. 1), nesmí přepnutí příslušného ovládacího prvku do polohy ROZNĚT přivodit iniciaci el. palníku.
Namísto mžikového palníku lze na výstupní svorky roznětnice připojit bezinduktivní odpor podle čl. 7 s odbočkou pro digitální paměťový osciloskop nebo jiné srovnatelné záznamové zařízení (Tektronix 2230, digitální záznamové zařízení ADAM typ TC 2008 fy Maurer a pod.). Pro všechna napětí U menší než U_o nesmí dojít k uvolnění energie roznětných kondenzátorů do zatěžovacího odporu.

1. Zkouška se provádí při stávající teplotě zkušebního prostoru. Demontuje se víko roznětnice a paralelně k roznětným kondenzátorům se připojí voltmetr třídy přesnosti 1 nebo lepší s vhodným měřícím rozsahem, např. univerzální přístroj Metra typ DU 20, elektrostatický voltmetr S-53 a pod. Induktorem nebo vestavěným měničem se nabijí roznětné kondenzátory. Na voltmetru se odečte nejmenší napětí U_o, při němž je signalizována připravenost roznětnice k vlastnímu roznětu. U roznětnic s induktorovým nabíjením je to okamžik bezprostředně před uhasnutím signalizačního prvku (dioda, doutnavka a pod.) po předchozím nabití roznětných kondenzátorů a postupném poklesu jejich napětí samovybíjením, u roznětnic s vestavěným měničem, napájeným z baterie nebo jiným způsobem, např. ze sítě, je to okamžik rozsvícení signalizačního prvku (napětí po jeho zážehu dále stoupá), u roznětnic s vestavěným voltmetrem je to poloha ukazovatele v nejnižším bodě přípustného rozmezí (spodní okraj tolerančního pole).

2. Demontuje se víko a paralelně k roznětným kondenzátorům se připojí měřič kapacity třídy přesnosti 1 nebo lepší s vhodným měřícím rozsahem, např. RLCG most TESLA BM 595.

a) velikost zkušebního napětí,

3. Energie E roznětnice se stanoví výpočtem z napětí U_o (dle čl. 1) a kapacity C (dle čl. 2) podle vztahu

E = 0,5.C.Uo2

(J, F, V)

(1)

b) údaje o měřícím zařízení

11. Roznětnice vyhoví zkoušce proudového impulsu pro sériové a serioparalelní zapojení roznětné sítě, je-li velikost impulsu K při všech povolených zapojeních větší než proudový roznětný impuls jednotlivých druhů rozněcovadel (3 mJ/Ω u typu N, 18 mJ/Ω pro typ S, 60 mJ/Ω pro SICCA-S a 3 J/Ω pro typ V). Při paralelním zapojení postačí, je-li velikost proudového impulsu K shodná se zážehovým impulsem použitého rozněcovadla dle Závazného postupu č. 33 (při paralelním zapojení není nutno zajistit současnost roznětu podle Závazného postupu č. 34).

Pro kondenzátorové roznětnice s exponenciálním průběhem proudu pak pro impuls platí
$\mathrm{K}\mathrm{}=\mathrm{}\frac{\mathrm{\tau }}{2\mathrm{}.\mathrm{}{\mathrm{n}}^2}\mathrm{}.\mathrm{}\left({\mathrm{I}}_{\mathrm{o}}^2\mathrm{}\mathrm{­}\mathrm{}{\mathrm{I}}_2^2\right)\mathrm{}=\mathrm{}\frac{\mathrm{C}\mathrm{}.\mathrm{}\left(\mathrm{R}\mathrm{}+\mathrm{}{\mathrm{R}}_{\mathrm{i}}\right)}{2\mathrm{}.\mathrm{}\mathrm{}{\mathrm{n}}^2}\mathrm{}.\mathrm{}\left({\mathrm{I}}_0^2\mathrm{}\mathrm{­}{\mathrm{I}}_2^2\right)\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\left(6\right)$
Význam symbolů je stejný, jako v čl. 8, n je pak počet paralelně zapojených rozněcovadel. Je-li odpor jednoho rozněcovadla R₁ a odpor přívodního vedení R_HV, platí pro odpor okruhu R
$\mathrm{R}\mathrm{}=\mathrm{}{\mathrm{R}}_{\mathrm{H}\mathrm{V}\mathrm{}}+\mathrm{}\frac{{\mathrm{R}}_1}{{\mathrm{n}}^2}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\left(7\right)$
9. Pro paralelní zapojení se v technickém požadavku výrobku určí mezný odpor okruhu R a mezný počet paralelně zapojených rozněcovadel n. Velikost impulsu K se obecně vypočte z rovnice (3). Je-li proud roznětnice I, pak proud i, tekoucí do jednoho rozněcovadla bude
$\mathrm{i}\mathrm{}=\mathrm{}\frac{\mathrm{I}}{\mathrm{n}}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\left(5\right)$

12. Při stanovení mezných zatěžovacích charakteristik nových typů roznětnic je nutno m.j. přihlédnout ke kolísání základních parametrů roznětnic (napětí, kapacita, energie, vnitřní odpor) důsledku výrobních tolerancí a stárnutí součástek a dále k nepřesnosti měření a nastavení odporu větví roznětné sítě.

Vztah platí tehdy, jestliže proud i v každém rozněcovadle poklesne na hodnotu I_s nejpozději v čase 0,004 s od počátku roznětného proudu, u roznětnic důlně bezpečných pak nejpozději v čase δt (viz čl. 7). U roznětnic s velkou kapacitou může být proud i při sériovém zapojení případně i pro nejnižší hodnoty n v každém ze zapojených rozněcovadel v čase 0,004 s, resp. δt od počátku roznětného proudu větší než I_s.
Pro velikost odporu větve R_v serioparalelního zapojení el. rozněcovadel s proudem I_s pro současný roznět a roznětným impulsem K (viz čl. 7) do n větví platí při odporu přívodního vedení R_HV tento vztah
Odpory větví R_v vypočtené pro všechna n z prvé, resp. z obou rovnic se pak zaokrouhlí s přihlédnutím k čl. 12.
R_v = n.(R_c - R_i - R_HV) (12)
Význam všech symbolů byl uveden v předchozích článcích. Z rovnice (11) se vypočte celkový zatěžovací odpor R_c a z něho pak odpor větve R_v:
${\mathrm{R}}_{\mathrm{v}}\mathrm{}=\mathrm{}\mathrm{n}\mathrm{}.\mathrm{}\mathrm{⌠}\begin{array}{c}1\\ ­­­­­­­\\ {\mathrm{I}}_{\mathrm{s}}^2\end{array}\mathrm{}.\mathrm{}\left[\mathrm{­}\mathrm{}\mathrm{}\begin{array}{c}K\\ ­­­­\\ C\end{array}\mathrm{}+\mathrm{}\sqrt{\begin{array}{c}\mathrm{K}\\ {\left(\mathrm{­}\mathrm{­}\mathrm{­}\mathrm{­}\mathrm{­}\right)}^2\\ \mathrm{C}\end{array}}+\begin{array}{c}{\mathrm{U}}_{\mathrm{o}}\mathrm{}.\mathrm{}\mathrm{}{\mathrm{I}}_{\mathrm{s}}\\ {\left(\mathrm{­}\mathrm{­}\mathrm{­}\mathrm{­}\mathrm{­}\mathrm{­}\mathrm{­}\mathrm{­}\mathrm{­}\right)}^2\\ \mathrm{n}\end{array}\right]\mathrm{}\mathrm{­}\mathrm{}{\mathrm{R}}_{\mathrm{H}\mathrm{V}}\mathrm{}\mathrm{­}\mathrm{}{\mathrm{R}}_{\mathrm{i}}\mathrm{}\mathrm{⌡}\mathrm{}\mathrm{}\left(9\right)$
$\mathrm{K}=\frac{\mathrm{C}.{\mathrm{U}}_{\mathrm{o}}^2}{2.{\mathrm{n}}^2.{\mathrm{R}}_{\mathrm{c}}}.\left(1-\mathrm{e}\right)\left(11\right)$
$\frac{-2.\mathrm{t}3}{}\frac{}{{\mathrm{R}}_{\mathrm{c}}.\mathrm{C}}$
${\mathrm{k}\mathrm{d}\mathrm{e}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{R}}_{\mathrm{c}}\mathrm{}=\mathrm{}{\mathrm{R}}_{\mathrm{i}}\mathrm{}+\mathrm{}{\mathrm{R}}_{\mathrm{H}\mathrm{V}}\mathrm{}+\mathrm{}\frac{{\mathrm{R}}_{\mathrm{v}}}{}$
je celkový zatěžovací odpor,připojený na kondenzátor nkapacity C, nabitý napětím U_o při n větvích.
Pokud vyjde proud i z výše uvedené rovnice pro některá n větší než I_s, je pro tato n nutno stanovit odpory R_v jiným postupem. Vyjde se přitom z rovnice (11)
13. U roznětnic s exponenciálním průběhem roznětného proudu lze zatěžovací charakteristiky stanovit výpočtem. Vyjde se z napětí roznětnice U_o (čl. 1), přípustného minima kapacity roznětnic C, garantovaného v technickém požadavku výrobku (nesmí být menší než 90 % jmenovité hodnoty), garantovaného maxima vnitřního odporu podle čl. 6 a z minima doby průtoku proudu u důlně bezpečných roznětnic (je nutno, aby minimum δt bylo v podnikové normě rovněž garantováno).
$i=\frac{{\mathrm{U}}_O^{\frac{t3}{Rc.C}}}{n.R_c}.e\left(10\right)$
Po výpočtu odporu větví R_v podle výše uvedeného vzorce je proto nutno provést kontrolu velikosti proudu i v čase t_s = 0,004 s, resp. t_s = δt u roznětnic důlně bezpečných podle vztahu

t₁ - čas, kdy proud i poprvé dosáhne v každém ze zapojených rozněcovadel hodnoty I_s, předepsané pro současný roznět (pro rozněcovadla N se počítá 0,8 A, pro typ S 2,0 A, pro SICCA-S 4,0 A a pro typ V se počítá s hodnotou 25 A).
7. Proudový impuls K je část energie roznětnice dodaná zatěžovací jednotce odporu elektrické sítě, tvořené zapojenými el. rozněcovadly v sériovém nebo serioparalelním zapojení. Zjišťuje se při stávající teplotě zkušebního prostoru.
t₂ - čas, v němž proud i poprvé klesne na hodnotu I_s, to neplatí v případech, kdy úrovně I_s je dosaženo v čase delším než 4 ms od počátku roznětného proudu (v těchto případech se za t₂ volí 0,004 s) a v případech, kdy u důlně bezpečných roznětnic je proud i v okamžiku přerušení průtoku δt, měřeném od počátku roznětného proudu, větší než I_s (v těchto případech se za t₂ dosadí doba průtoku proudu δt).
Na výstupní svorky roznětnice se připojí bezinduktivní odpor R (indukčnost nejvýše 5 μH), nahrazující mezný odpor okruhu pro sériové, serioparalelní nebo paralelní zapojení jednotlivých druhů el. rozněcovadel s přesností nejméně 1 %. K odbočce odporu R (může být složen ze dvou odporů) se připojí digitální paměťový osciloskop podle čl. 4. Při napětí U_o podle čl. 1 se provede roznět. Velikost proudového impulsu K, dodaného každé jednotce odporu elektrických rozněcovadel se obecně vypočte ze vztahu
$\mathrm{K}\mathrm{}=\mathrm{}\underset{{\mathrm{t}}_1}{\overset{{\mathrm{t}}_2}{\int }}{\mathrm{i}}^2\mathrm{}.\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{d}\mathrm{t}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\left(\mathrm{J}.{\mathrm{\Omega }}^{\mathrm{­}1},\mathrm{}\mathrm{A},\mathrm{}\mathrm{s}\right)\mathrm{}\mathrm{}\left(3\right)$
i - časový průběh proudu tekoucího každým z rozněcovadel
Význam jednotlivých symbolů:

16. Ověřuje se při zkouškách podle čl. 1 a čl. 7.

14. Obecně se mezné zatěžovací odpory pro jednotlivá zapojení stanoví z empiricky zjištěné závislosti impulsu K, dodávaného roznětnicí, na velikosti celkového zatěžovacího odporu R podle čl. 7 (nikoli R_c, v němž je zahrnut i vnitřní odpor roznětnice).
Takto vypočtené odpory větví se pak zaokrouhlí směrem dolů podle zásad, uvedených v čl. 12.
R_v = n.(R - R_HV) (13)
Odpor větve se z takto určených mezných odporů R vypočte z rovnice (13)
V závislosti na kapacitě a energii roznětnice je možno uvedený rozsah zatěžovacích odporů zúžit. Z takto získaných záznamů proudů pro jednotlivá R se způsobem podle čl. 7 stanoví velikost impulsu K pro různá n. Do logaritmických souřadnic se vynesou závislosti impulsu K na odporu R pro n = 1, 2, 3 atd. Schematicky jsou tyto závislosti znázorněny na obrázku. Z požadované hodnoty roznětného impulsu (viz čl. 11), která se v grafu vyznačí pořadnicemi K₁ pro typ N, K₂ pro typ S atd. lze pak zpětně odečíst velikost odporu R pro jednotlivá n.
2, 3, 4, 6, 8, 10, 15, 20, 30, 40, 60, 80, 100, 200, 500, 1000

Způsobem podle čl. 7 se provede záznam časového průběhu proudu I roznětnice pro následující velikosti odporů R (Ω):

15. Ověřuje se při zkoušce podle čl. 7.

I_o - počáteční proud roznětnice v A
I₂ - proud roznětnice v čase t₂, definovaném v čl. 7
R - mezný odpor roznětného okruhu v Ω
R_i - vnitřní odpor roznětnice v Ω podle čl. 6
C - kapacita roznětnice ve F podle čl. 2
τ - časová konstanta obvodu roznětnice v s
K - proudový impuls v J/Ω
Význam použitých symbolů:
$\mathrm{K}\mathrm{}=\mathrm{}\frac{\mathrm{\tau }}{2}\mathrm{}.\mathrm{}\left({\mathrm{I}}_{\mathrm{o}}^2\mathrm{}\mathrm{­}{\mathrm{I}}_{\mathrm{o}}^2\right)\mathrm{}=\mathrm{}\frac{\mathrm{C}\mathrm{}.\left(\mathrm{R}\mathrm{}+\mathrm{}{\mathrm{R}}_{\mathrm{i}}\right)\mathrm{}}{2}\mathrm{}.\mathrm{}\left({\mathrm{I}}_{\mathrm{o}}^2\mathrm{}\mathrm{­}\mathrm{}{\mathrm{I}}_2^2\right)\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\left(4\right)$
8. Při sériovém zapojení je proud i z výše uvedené rovnice zároveň roven celkovému proudu roznětnice I a mezný odpor okruhu R je roven součtu odporů všech rozněcovadel a odporu přívodního a nástavného vedení. Pro kondenzátorové roznětnice s exponenciálním průběhem roznětného proudu lze pro K z obecné rovnice v čl. 7 odvodit

Při určení velikosti impulsu K se postupuje shodně s čl. 9 s tím, že n neznamená počet rozněcovadel, nýbrž větví (paralelní zapojení je zvláštní případ zapojení serioparalelního, kdy ve větvi je pouze jedno rozněcovadlo a počet větví je tudíž roven počtu všech odpalovaných rozněcovadel).
$\mathrm{R}\mathrm{}=\mathrm{}{\mathrm{R}}_{\mathrm{H}\mathrm{V}}\mathrm{}+\mathrm{}\frac{{\mathrm{R}}_{\mathrm{v}}}{\mathrm{n}}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\left(8\right)$
10. Pro serioparalelní roznět do n větví se v technickém požadavku výrobku uvede mezný odpor přívodního vedení R_HV v závislosti na počtu větví a to pro všechny druhy el. rozněcovadel, pro které je možno roznětnici použít. Pro mezný odpor okruhu pak platí

4. Měření svodového odporu se provádí kovovou válcovou přítlačnou elektrodou o průměru 50,4 mm. Svodový odpor se měří mezi elektrodou, přiloženou na libovolném, předem očištěném místě měřeného předmětu nebo zařízení a definovanou zemí.

• neuzemnitelné R_o > 10⁶ Ω
Rozhodující vliv zde má vydatnost zdroje nábojů, charakterizovaná nabíjecím proudem i a velikost elektrostatického svodu R_s. Potenciál na objektu se ustálí na hodnotě U = R_s.i.
Požaduje se, aby zařízení umístěná v prostředí s nebezpečím výbuchu měla elektrostatický svod R_s na všech místech objektu menší nebo roven 10⁶ Ω, přičemž napěťový úbytek na tomto svodu (U) nesmí překročit 10 V.
Látky elektricky a elektrostaticky vodivé lze považovat za uzemnitelné.
• elektricky vodivé R_o ≤ 5.10⁴ Ω
• elektrostaticky vodivé 5.10⁴ Ω < R_o ≤ 10⁶ Ω
K hromadění elektrických nábojů na objektech (osoby, části strojů, části stavebních konstrukcí atd.) dochází při tvorbě náboje tehdy, jestliže není zajištěna možnost trvalého svodu elektrických nábojů do země.
3. Z hlediska možnosti uzemnění lze látky rozdělit podle hodnoty povrchového odporu R_o na:

7. Při uzemňování je nutno dbát na dostatečnou mechanickou pevnost uzemnění, na jeho kontrolovatelnost a na zajištění dokonalých spojů jednotlivých částí uzemňovacího svodu, např. překlenutí izolačních vložek v potrubí apod. U zařízení, kde může snadno dojít k mechanickému poškození, se doporučuje nejmenší průřez uzemňovacího vodiče 6 mm² Cu. Uzemňovací vodiče je nutno k zařízení přivařit, připájet natvrdo, zalisovat nebo připojit zajištěným sešroubováním. Spoje mezi díly zařízení, pokud jsou šroubové, je nutno provést vždy nejméně dva s vějířovitou podložkou. Spojení řetězy se zakazuje.

6. Zemnění přímým propojením lze provést:
• na ochranný vodič elektrovodné sítě, pokud je uzemněn,
• na vodivé části konstrukce za předpokladu, že tato je spojena se zemnící soustavou objektu.
• na zemnící soustavu objektu,

1. Rozhodující vliv na vznik a hromadění elektrických nábojů má elektrický odpor materiálu. Pro určení, zda je nutno předpokládat vznik a nebezpečné nahromadění elektrických nábojů je rozhodující
• možnost elektrostatického uzemnění zařízení a
• hodnota povrchového odporu pevných látek.

Látky s povrchovým odporem R_o vyšším než 10¹¹ Ω se snadno elektrizují a dochází na nich k hromadění elektrických nábojů. Nesmí být proto bez zvláštních opatření používány v prostorách s nebezpečím výbuchu.
2. Z hlediska elektrizovatelnosti rozdělujeme látky podle hodnot povrchového odporu R_ona:
antistatické R_o ≤ 10⁹ Ω
omezeně elektrizovatelné 10⁹ Ω < R_o < 10¹¹ Ω
elektrizovatelné R_o ≥ 10¹¹ Ω
U látek antistatických (R_o ≤ 10⁹ Ω) není nutno se obávat nebezpečného nabití. Látku je možno použít ve všech stupních nebezpečí v případech, kde se nevyžaduje elektrostatické uzemnění.

5. Všechny vodivé části zařízení, které se mohou jakýmkoliv způsobem elektricky nabít, je nutno uzemnit. Pokud některé části zařízení nemohou být z funkčních nebo jiných důvodů zemněny přímým propojením s uzemňovací soustavou, je nutno je uzemnit vysokoohmově tak, aby byl splněn požadavek elektrostatického zemnění.

8. Zemnění dopravních prostředků má být provedeno elektricky nebo elektrostaticky vodivými pneumatikami nebo obručemi. Zemnění vlečným řetězem nebo lanem se v prostředí s nebezpečím výbuchu zakazuje. Pokud není zaručen elektrostaticky vodivý terén po trase dopravy, je nutno přepravní vozy před plněním nebo vyprazdňováním uzemnit vhodným vodičem a v provozních předpisech je nutno stanovit příslušnou relaxační dobu nutnou pro bezpečné svedení náboje z nákladu vozu.

1. Ochrana povrchu zařízení proti vzniku mechanických zážehových jisker se provádí použitím:
• ochranných pouzder nebo mechanických krytů z bezpečných materiálů.
• ochranných vrstev,
• bezpečných materiálů,

3. Materiály, které nevyhovují zkouškám podle čl. 2 nebo požadavkům čl. 19, smí být použity k výrobě vnějších součástí zařízení pouze při použití doplňující ochrany povrchu, jako je ochranná vrstva, ochranné pouzdro nebo mechanický kryt, vyrobený z bezpečných materiálů.

Jako ochranné vrstvy se nesmí používat nitrokombinační a nitrocelulózové nátěrové hmoty, nátěrové hmoty s obsahem kovových pigmentů, ani povlaků z hliníku, hořčíku, titanu a jiných zažehujících materiálů.
4. Je nutno, aby ochranná vrstva byla odolná proti vzniku mechanických zážehových jisker, vyhovovala nárazové zkoušce ve výbušné metanovzdušné směsi a vyhovovala zkouškám mechanické pevnosti a přilnavosti.

kde g = 9,81 m.s^-1 je tíhové zrychlení.
9. Výška pádu h v m a celková hmotnost vzorku se závažím m v kg se volí tak, aby energie rázového styku E se rovnala 588,7 J, např. H = 3 a m = 20 kg, nebo h = 2 m a m = 30 kg, apod. Energie rázového styku se určuje podle vztahu:
E = m.g.h,

6. Metoda spočívá ve stanovení odolnosti materiálů proti vzniku mechanických zážehových jisker při nárazu zkoušeného vzorku na zkorodovanou ocelovou desku.

8. Zkoušky se provádějí na zkušebním zařízení podle schematu na obr.1. Na tuhé podložce 4 je upevněna zkorodovaná ocelová deska 2, svírající s vodorovnou plochou úhel α= 50°. Nad deskou, ve výšce h, je zavěšen vzorek zkušebního materiálu 1 se závažím 3 tak, aby hrana volně padajícího vzorku zasáhla povrch desky. Zkouší se nejméně 6 vzorků v prostředí podle čl. 7. Vzorek je tvaru kruhové desky o průměru 140 ± 10 mm a tloušťce nejméně 20 mm.

7. Zkušebním prostředím je výbušná metanovzdušná směs s koncentrací metanu 6,5 % obj. a o teplotě od 20 do 40° C.

9. U zařízení, montovaných na železničním podvozku, se považuje za dostatečné propojení se zemí styk kol s kolejnicemi.

5. Je nepřípustné expedovat z výroby zařízení s poškozenou ochrannou vrstvou. Dovolená mezní plocha jednotlivých míst poškození ochranné vrstvy v provozu je nejvíce 25 mm² a mezní celková plocha poškození ochranné vrstvy činí 15 % z celkové plochy povrchu příslušné součásti zařízení.

Nárazovou zkouškou se zkouší materiály, určené pro výrobu všech vnějších součástí včetně rotačních součástí zařízení. Rotační zkouškou se zkouší pouze materiály určené pro výrobu vnějších rotačních součástí zařízení.
2. Požaduje se, aby bezpečné materiály, používané k výrobě vnějších povrchových dílů zařízení, vyhovovaly nárazovým nebo rotačním zkouškám odolnosti proti vzniku mechanických zážehových jisker ve výbušné směsi metanu se vzduchem.

b) F = 25 N při zkoušení materiálů, určených k výrobě vnějších součástí stacionárních zařízení.

12. Zkouší se nejméně 6 vzorků zařízení v prostředí podle čl. 7.

13. Rotační zkouška se provádí na zařízení s rotujícím diskem podle schematu na obr. 2. Ve svěráku 4 je uchycen pevný vzorek 3. Na zkušebním disku 1 je upevněn rotující vzorek 2. Přitom se užívají dvě základní metody zkoušení třením:

10. Materiál se považuje za vyhovující z hlediska ochrany proti vzniku mechanických zážehových jisker, když při zkoušení každého vzorku při 10 pádech ve zkušebním prostředí nedošlo k žádnému zážehu výbušné směsi.

1 - zkušební vzorek, 2 - ocelová zkorodovaná deska, 3 - závaží, 4 - pevná podložka
Obr.1.

18. Rozměry zkušebního disku: průměr 450 ± 50 mm, tloušťka 20 ± 1 mm.

19. Materiál se považuje za vyhovující z hlediska ochrany proti vzniku mechanických zážehových jisker, když při zkoušení každého vzorku v průběhu 16 000 třecích styků ve zkušebním prostředí podle čl. 7 nedošlo k žádnému zážehu výbušné směsi.

a) nepřerušované tření mezi rotujícím zkušebním diskem l a pevným vzorkem 3, který je přitlačován k disku stálou silou F,

20. Odolnost ochranné vrstvy proti vzniku mechanických zážehových jisker se zkouší a vyhodnocuje podle čl. 6 - 10. Při zkoušení je nutno zajistit dopad vzorku na dosud nepoškozené místo jeho povrchu.

14. Nepřerušovaným třením se zkoušejí kovy, pracující ve styku s abrazivními materiály nebo s horninami. Pevným vzorkem je vzorek kovu a rotujícím diskem je abrazivní kruh nebo naopak, kovový disk a pevný vzorek abrazivního materiálu.

kde V obvodová rychlost třecího styku vzorků, V = 25 m.s^-1,
Obr.2.
1 - zkušební disk, 2 - rotující vzorek, 3 - pevný vzorek, 4 - svěrák
b) rázové tření mezi zkušebním vzorkem 2, upevněným na rotujícím disku a pevným vzorkem ve svěráku. Přítlačná síla F se nastavuje při vzájemném kontaktu vzorků před zkouškou - poloha vzorků podle obr. 2.
t celková doba zkoušky (s.
Počet třecích styků z při zkouškách s rotujícím vzorkem upevněným na disku se určuje podle vztahu:
z = n.t,
d průměr zkušebního disku, (m)
kde n úhlová rychlost zkušebního disku v s^-1, vypočtená podle vztahu:
Při nepřerušovaném styku podle čl.13a) se za jeden třecí styk považuje délka vzájemného styku 0,5 m.
$\mathrm{n}\mathrm{}=\mathrm{}\frac{\mathrm{V}}{\mathrm{\pi }\mathrm{}.\mathrm{}\mathrm{d}},$

17. Přítlačná síla mezi pevným vzorkem a diskem je:

21. Zkoušení mechanické odolnosti ochranné vrstvy u ručních přenosných zařízení se provádí pádem zařízení z výšky 0,5 m na betonový podklad. Výsledek se považuje za vyhovující, pokud nedošlo k poškození ochranné vrstvy. Zkoušejí se nejméně 2 vzorky zařízení. Zkouška se opakuje nejméně 3krát s každým vzorkem tak, aby zařízení dopadlo při každém pádu na jiné místo svého povrchu.

15. Rázovým třením se zkoušejí kovy, pracující ve styku s jinými kovy. Pevným vzorkem je ocelový vzorek se zkorodovaným povrchem a vzorek upevněný na disku je ze zkoušeného kovu nebo naopak, pevný kovový vzorek a ocelový zkorodovaný vzorek na disku.

kde D průměr kruhu, který vytváří při otáčení povrch třecího styku vzorku upevněného na disku (m)
$\mathrm{n}=\frac{\mathrm{V}}{\mathrm{\pi }.\mathrm{D}},$
Při zkouškách podle čl.13a) se úhlová rychlost otáčení disku určuje podle čl. 13. Při zkouškách podle čl. 13b) se úhlová rychlost otáčení disku určuje podle vztahu:
16. Rotační zkouška se provádí při obvodové rychlosti třecího styku vzorků V= 25 m.s^-1.

a) F = 12 N při zkoušení materiálů, určených k výrobě vnějších součástí ručních přenosných zařízení

11. Metoda spočívá ve stanovení odolnosti materiálů proti vzniku mechanických zážehových jisker při tření mezi zkoušeným vzorkem a zkorodovaným ocelovým povrchem na rotačním zařízení.

25. Ochranná vrstva se považuje za vyhovující, pokud vyhovuje všem zkouškám v čl. 20 - 26.

22. Zkoušení mechanické odolnosti ochranné vrstvy u stacionárních zařízení se provádí pádem závaží na zařízení nebo na díl zařízení. Závaží o hmotnosti 1 kg, zakončené ocelovou kulovou plochou o průměru 25 mm, působí volným pádem z výšky 1 m na ochrannou vrstvu. Výsledek se považuje za vyhovující, pokud nedošlo k poškození ochranné vrstvy. Zkouška se opakuje nejméně 6krát tak, aby při každém pádu byl zajištěn dopad závaží na jiné místo zkoušeného povrchu.

Zkušební vzorek se stlačuje v osovém směru o 5 mm. Ochranná vrstva je vyhovující, když po odlehčení napětí na povrchu vzorku nedojde k viditelnému poškození ochranné vrstvy. Zkoušejí se nejméně 3 vzorky.
23. Zkoušení přilnavosti ochranné vrstvy k základnímu materiálu se provádí na zkušebním vzorku ve tvaru trubky o vnějším průměru 95 ± 5 mm, o délce 15 ± 1 mm a s tloušťkou stěny 3,5 ± 0,5 mm. Je nutno, aby zkušební vzorky byly zhotoveny ze stejného materiálu jako díly zařízení.

24. Nejkratší doba ověření odolnosti ochranné vrstvy proti vlivu technologického prostředí v provozních podmínkách je nejméně 3 měsíce. Po tomto ověření se ochranná vrstva kontroluje podle čl. 6.

4. Do komory se umístí zařízení pro upevnění zkušebního tělesa a plynového kahanu. Zkušební těleso se upevní tak, aby jeho širší plocha byla ve vodorovné poloze a aby délka volné části zkušebního tělesa byla nejméně 80 mm (viz obrázek).
Bunsenův kahan se ustaví ve svislé poloze, zapálí se plyn a vyreguluje se tak, aby nesvítivý plamen byl asi 100 mm dlouhý. Potom se kahan upevní tak, aby svíral s vodorovnou rovinou úhel 45°.

a) rozměry zkušebních těles,

b) délku poškozené části v mm,

c) dobu hoření v s,

d) zvláštní poznatky získané během zkoušky, jako je špatná zápalnost, vznik dýmů, změna barvy, tavení bez hoření, skapávání hořících částic, borcení apod.

kde a je navážka vzorku podle čl. 7A v g,
Obsah amoniakálního dusíku v % (y) se vypočítá podle vzorce:
$\mathrm{y}=\frac{\mathrm{b}.\mathrm{0,007.1000}}{\mathrm{a}},$
bb) Stanovení amoniakálního dusíku. Provede se s 50 ml roztoku podle čl. 9A metodou A podle čl. 10.
b spotřeba 0, 5 N roztoku hydroxidu sodného v ml.

∆U₂ součet změn vnitřních energií zplodin při t₂ v kJ.kg^-1.
kde t₁ je nejblíže nižší teplota vzhledem k t_v ve °C,
${\mathrm{t}}_{\mathrm{v}}=\frac{\left({\mathrm{Q}}_{\mathrm{v}}-∆{\mathrm{U}}_1\right).\left({\mathrm{t}}_2-{\mathrm{t}}_1\right)}{∆{\mathrm{U}}_2-{∆\mathrm{U}}_1}+{\mathrm{t}}_1,\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\left(4\right)$
t₂ nejblíže vyšší teplota vzhledem k t_v ve °C,
Výbuchová teplota ve °C (t_v) se vypočítá podle vzorce:
4. Výbuchová teplota je nejvyšší teplota ve °C, které dosáhnou zplodiny výbuchu za předpokladu, že výbuchová přeměna je děj izochorický a že výbuchem uvolněné teplo se úplně spotřebuje na změnu vnitřní energie zplodin. Výbuchová teplota se určí tak, aby součet změn vnitřních energií zplodin pro tuto teplotu se rovnal hodnotě výbuchového tepla.
∆U₁ součet změn vnitřních energií zplodin při t₁ v kJ.kg^-1,

4. Postupuje se tak, že ke vzorku se přidá 50 ml směsi bezvodého metanolu a pyridinu v poměru 1 + 1. Průměr ze dvou stanovení se zaokrouhlí na desetiny procenta.

a) popis a označení výrobku (elektrické pilule), datum výroby, počet odebraných a zkoušených vzorků, důvod zkoušky,

b) údaje o použitém zkušebním zařízení a metodě zkoušek;

c) teplotu a vlhkost zkušebního prostoru;

d) datum zkoušky;

e) výsledek zkoušky.

${\mathrm{a}}_{\mathrm{C}}={\mathrm{n}}_{{\mathrm{C}\mathrm{O}}_2};\mathrm{}\frac{{\mathrm{a}}_{\mathrm{H}}}{2}={\mathrm{n}}_{{\mathrm{H}}_2\mathrm{O}};\mathrm{}\frac{{\mathrm{a}}_{\mathrm{N}}}{2}={\mathrm{n}}_{{\mathrm{N}}_2};\mathrm{}2{\mathrm{n}}_{{\mathrm{C}\mathrm{O}}_2}+{\mathrm{n}}_{{\mathrm{H}}_2\mathrm{O}}+2{\mathrm{n}}_{{\mathrm{O}}_2}={\mathrm{a}}_{\mathrm{O}}$
a) při γ ≥ 0
${\mathrm{C}}_{\mathrm{a}\mathrm{C}}{\mathrm{H}}_{\mathrm{a}\mathrm{H}}{\mathrm{N}}_{\mathrm{a}\mathrm{N}}{\mathrm{O}}_{\mathrm{a}\mathrm{O}}\to {\mathrm{n}}_{\mathrm{C}{\mathrm{O}}_2}.\mathrm{C}{\mathrm{O}}_2+{\mathrm{n}}_{{\mathrm{H}}_2\mathrm{O}}.{\mathrm{H}}_2\mathrm{O}+{\mathrm{n}}_{{\mathrm{N}}_2}.{\mathrm{N}}_2+{\mathrm{n}}_{{\mathrm{O}}_2}.{\mathrm{O}}_2;$

b) při γ ˂ 0
kde ${\mathrm{n}}_{{\mathrm{C}\mathrm{O}}_2},\mathrm{}{\mathrm{n}}_{\mathrm{C}\mathrm{O}},\mathrm{}{\mathrm{n}}_{{\mathrm{H}}_2\mathrm{O}},\mathrm{}{{\mathrm{n}}_{\mathrm{H}}}_2\mathrm{}\mathrm{a}\mathrm{}{{\mathrm{n}}_{\mathrm{N}}}_2\mathrm{}\mathrm{}$ jsou počty molů uvedených zplodin vzniklých z 1 kg trhaviny.
Rovnici podle b) je možno řešit např. pro hodnotu ${\mathrm{n}}_{{\mathrm{C}\mathrm{O}}_2}$ ve tvaru:
${\mathrm{n}}_{{\mathrm{C}\mathrm{O}}_2}=\frac{-\left[{\mathrm{K}}_{\mathrm{t}}.\left(\frac{{\mathrm{a}}_{\mathrm{H}}}{2}+{\mathrm{a}}_{\mathrm{C}}-{\mathrm{a}}_{\mathrm{O}}\right)+{\mathrm{a}}_{\mathrm{O}}\right]}{2.\left({\mathrm{K}}_{\mathrm{t}}-1\right)}+\frac{\sqrt{{\left[{\mathrm{K}}_{\mathrm{t}}.\left(\frac{{\mathrm{a}}_{\mathrm{H}}}{2}+{\mathrm{a}}_{\mathrm{C}}-{\mathrm{a}}_{\mathrm{O}}\right)+{\mathrm{a}}_{\mathrm{O}}\right]}^2-4\left({\mathrm{K}}_{\mathrm{t}}-1\right).{\mathrm{a}}_{\mathrm{C}.}\left({\mathrm{a}}_{\mathrm{C}}-{\mathrm{a}}_{\mathrm{O}}\right)}}{2.\left({\mathrm{K}}_{\mathrm{t}}-1\right)},$
kde K_t je rovnovážná konstanta reakce vodního plynu při zvolené teplotě t, o niž se předpokládá, že je blízká výbuchové teplotě t_v. Hodnota konstanty K_t pro různé teploty je uvedena v tab. 3.
$\frac{{\mathrm{n}}_{\mathrm{C}\mathrm{O}}.{\mathrm{n}}_{{\mathrm{H}}_2\mathrm{O}}}{{\mathrm{n}}_{{\mathrm{C}\mathrm{O}}_2}.{\mathrm{n}}_{{\mathrm{H}}_2}}={\mathrm{K}}_{\mathrm{t}},$
$2{\mathrm{n}}_{{\mathrm{C}\mathrm{O}}_2}+{\mathrm{n}}_{\mathrm{C}\mathrm{O}}+{\mathrm{n}}_{{\mathrm{H}}_2\mathrm{O}}={\mathrm{a}}_{\mathrm{O}};$
${\mathrm{n}}_{{\mathrm{C}\mathrm{O}}_2}+{\mathrm{n}}_{\mathrm{C}\mathrm{O}}={\mathrm{a}}_{\mathrm{C}};\mathrm{}\mathrm{}2{\mathrm{n}}_{{\mathrm{H}}_2\mathrm{O}}+2{\mathrm{n}}_{{\mathrm{H}}_2}={\mathrm{a}}_{\mathrm{H}};\mathrm{}\mathrm{}2{\mathrm{n}}_{{\mathrm{N}}_2}={\mathrm{a}}_{\mathrm{N}};$
${\mathrm{C}}_{\mathrm{a}\mathrm{C}}{\mathrm{H}}_{\mathrm{a}\mathrm{H}}{\mathrm{N}}_{\mathrm{a}\mathrm{N}}{\mathrm{O}}_{\mathrm{a}\mathrm{O}}\to \left({\mathrm{n}}_{\mathrm{C}{\mathrm{O}}_2}.\mathrm{C}{\mathrm{O}}_2+{\mathrm{n}}_{\mathrm{C}\mathrm{O}}.\mathrm{C}\mathrm{O}\right)+\left({\mathrm{n}}_{{\mathrm{H}}_2\mathrm{O}}.{\mathrm{H}}_2\mathrm{O}+{\mathrm{n}}_{{\mathrm{H}}_2}.{\mathrm{H}}_2\right)+{\mathrm{n}}_{{\mathrm{N}}_2}.{\mathrm{N}}_2;$

1. Průmyslové trhaviny jsou výbušniny, a proto při práci a jakékoliv manipulaci s nimi je nutno přísně dodržovat bezpečnostně-technické předpisy vydané příslušnými orgány. Pokud jsou některé druhy průmyslových trhavin klasifikovány jako látky zdraví škodlivé, musí zacházení s nimi odpovídat i předpisům o ochraně zdraví.

Q₂ součet slučovacích tepel zplodin výbuchu za stálého objemu při 25 °C v kJ.kg^-1.
Hodnoty slučovacích tepel některých složek trhavin za stálého objemu při 25 °C jsou uvedeny v tab. 1
3. Výbuchové teplo je teplo uvolněné výbuchem 1 kg trhaviny bez přístupu kyslíku, za stálého objemu.
Výbuchové teplo v kJ.kg^-1 (Q_v) se vypočítá podle vzorce:
${\mathrm{Q}}_{\mathrm{v}}={\mathrm{Q}}_1-{\mathrm{Q}}_2,\left(3\right)$
kde Q₁ je součet slučovacích tepel složek trhaviny za stálého objemu při 25 °C v kJ.kg^-1,

3. Podle výsledku zkoušky se rozhoduje o praktickém použití zkoušeného typu elektrického rozněcovadla.

3. výr. soubor - 1 zápal/ 6 pokusů

• zkušební komora o objemu nejméně 1 m³, v níž nesmí vzniknout průvan, opatřená ventilací, kterou je možno vypnout během zkoušky a zapnout ihned po zkoušce. Stěny komory je nutno pokrýt hliníkovou fólií, plechem nebo podobným materiálem,
3. Ke zkoušce se používá:
• Bunsenův plynový kahan o průměru 9,5 mm,
• zařízení pro upevnění zkušebního tělesa a Bunsenova kahanu,
• stopky,
• plyn propan-butan.

Při zkoušce se tedy použije 5 různých hodnot zátěžového elektrického proudu, přičemž na každou hodnotu se odzkouší 50 kusů elektrických pilulí.
Po připojení elektrické pilule ke zkušebnímu přístroji se v základní poloze přepínače změří odpor obvodu. Zjištěná hodnota odporu obvodu se po přepnutí přepínače do polohy 2 nastaví na měnitelném odporu R₂ (tzv. náhradní odpor). Po přepnutí přepínače do polohy 3 se pomocí včleněného ampérmetru a měnitelného odporu R₁ nastaví na náhradním odporu R₂ požadovaná hodnota stejnosměrného proudu. Přepnutím přepínače do polohy 4 se stejnosměrným proudem takto nastavené hodnoty zatíží elektrická pilule.
Hodnoty zátěžového elektrického proudu (I_z) se volí tak, aby četnost zážehů při jedné hodnotě elektrického proudu byla v oblasti 0 až 10 %, tři různé hodnoty elektrického proudu dávaly četnost zážehů v oblasti 10 až 90 % a jedna hodnota elektrického proudu zajišťovala četnost zážehů v oblasti 90 až 100 %.
7. Elektrické pilule musí být před zkouškou temperovány 2 hodiny při obvyklé laboratorní teplotě, není-li v normě jakosti výrobku předepsáno jinak.

5. Kahan připravený ke zkoušce se přesune k volnému konci zkušebního tělesa tak, aby horní okraj kahanu byl vzdálen od spodního okraje zkušebního tělesa 30 mm a spodní okraj ústí kahanu byl v průmětu vzdálen 5 mm od volného konce zkušebního tělesa. Od tohoto okamžiku se počítá doba působení plamene na zkušební těleso a spustí se stopky.

5. Zkoušejí se samotné elektrické pilule používaných typů.

5. Záznam o zkoušce musí obsahovat tyto údaje:

a_H počet molů vodíku v 1 kg trhaviny,
a_o počet molů atomů kyslíku v 1 kg trhaviny,
nebo
$\mathrm{\gamma }=\mathrm{1,6}.\left[{\mathrm{a}}_{\mathrm{O}}-\left(2{\mathrm{a}}_{\mathrm{C}}+\frac{{\mathrm{a}}_{\mathrm{H}}}{2}\right)\right],\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\left(1\right)$
2. Kyslíková bilance je rozdíl mezi množstvím kyslíku v trhavině a jeho množstvím potřebným k úplné oxidaci všech složek trhaviny.
kde A_i je obsah i-té složky trhaviny v %,
$\mathrm{\gamma }=\sum _{\mathrm{i}=1}^{\mathrm{u}}\left(\frac{{\mathrm{A}}_{\mathrm{i}}}{100}\right).{\mathrm{\gamma }}_{\mathrm{i}}\text{,}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\left(2\right)$
Kyslíková bilance v % (γ) se vypočítá podle vzorců:
γ_i kyslíková bilance i-té složky trhaviny odečtené z tab. 1,
u počet složek trhaviny.
kde a_c je počet molů atomů uhlíku v 1 kg trhaviny,

Metoda B
Stanovení obsahu dusičnanu amonného
Stanovení obsahu dusičnanu amonného, dusičnanu vápenatého a chloridu sodného vedle sebe
Stanovení dusičnanu amonného a dusičnanu vápenatého vedle sebe
Stanovení obsahu dusičnanu sodného a chloridu amonného vedle sebe
Stanovení obsahu hydrogenuhličitanu sodného
Stanovení obsahu látek rozpustných ve vodě
Stanovení celkového obsahu látek nerozpustných v organickém rozpouštědle a ve vodě
Stanovení celkového obsahu látek nerozpustných v organickém rozpouštědle a ve vodě (stanovení nerozpustného podílu)
Stanovení obsahu síranu barnatého
Stanovení ocelového prášku
Stanovení obsahu hliníku
Stanovení obsahu látek rozpustných ve vodě
Po přídavku formaldehydu k roztoku vzorku se titruje uvolněná kyselina odměrným roztokem hydroxidu sodného.
Stanovení obsahu dusičnanu amonného a chloridu sodného vedle sebe
Stanovení obsahu pentritu
Stanovení celkových obsahů kapalných esterů kyseliny dusičné, nitrolátek a maziv vedle sebe
Stanovení obsahu dřevěné moučky
Metoda A
Stanovení celkového obsahu kysličníku křemičitého, mastku, síranu barnatého, uhličitanu vápenatého ev. anorganického barviva
Stanovení obsahu látek rozpustných v kyselině chlorovodíkové
Stanovení obsahu nitrocelulózy
Stanovení obsahu dusičnanu amonného a dusičnanu sodného vedle sebe
Amoniak uvolněný hydroxidem sodným se předestiluje do odměrného roztoku kyseliny sírové. Nadbytek kyseliny sírové se titruje odměrným roztokem hydroxidu sodného.
II. ZKOUŠENÍ
Stanovení obsahu látek extrahovatelných organickým rozpouštědlem
Stanovení obsahu změkčovadla, resp. plastického pojidla
Stanovení obsahu stearanu zinečnatého

Zkušební postup pro trhaviny			Čl.
Trhaviny	na bázi ledků	Stanovení obsahu látek extrahovatelných organickým rozpouštědlem	7
		Stanovení obsahu kapalných esterů kyseliny dusičné, obsahu nitrolátek a obsahu maziv vedle sebe	8
		Stanovení obsahu látek rozpustných ve vodě	9
		Stanovení obsahu dusičnanu amonného	10
		Stanovení obsahu dusičnanu amonného a dusičnanu sodného vedle sebe	11
		Stanovení obsahu dusičnanu amonného a dusičnanu vápenatého vedle sebe	12
		Stanovení obsahu dusičnanu amonného a chloridu sodného vedle sebe	13
		Stanovení obsahu dusičnanu amonného, dusičnanu vápenatého a chloridu sodného vedle sebe	14
		Stanovení obsahu dusičnanu amonného a chloridu amonného vedle sebe	15
		Stanovení obsahu látek nerozpustných v organickém rozpouštědle a ve vodě	16
		Stanovení obsahu hliníku	17
		Stanovení obsahu nitrocelulózy	18
		Stanovení obsahu látek rozpustných v kyselině chlorovodíkové	19
		Stanovení obsahu dřevěné moučky	20
		Stanovení celkového obsahu kysličníku křemičitého, mastku, síranu barnatého, event. anorganického barviva	21
		Stanovení obsahu stearanu zinečnatého	22
	na bázi pentritu	Stanovení obsahu pentritu	23
		Stanovení obsahu látek rozpustných ve vodě	24
		Stanovení obsahu hydrouhličitanu sodného	25
		Stanovení obsahu látek nerozpustných v organickém rozpouštědle a ve vodě	26
		Stanovení obsahu síranu barnatého	27
		Stanovení obsahu ocelového prášku	28
		Stanovení obsahu změkčovadla nebo plastického pojidla	29

Tab. 1.

2. Při stanovení musí být dodrženy bezpečnostní předpisy pro zkoušky výbušnin.

3. Vzorek trhaviny se suší v sušárně za předepsaných podmínek do konstantní hmotnosti.

5. Měrný objem plynných zplodin výbuchu je objem zplodin vzniklých při výbuchu 1 kg trhaviny vyjádřený v dm³ a vztažený na teplotu 0 °C a tlak 101,3 kPa. Skupenství zplodin se uvažuje při výbuchové teplotě. Měrný objem plynných zplodin výbuchu při 0 °C a 101,3 kPa v dm³ (V_o) se vypočítá podle vzorce:
22,4 objem 1 molu ideálního plynu při teplotě 0 °C a tlaku 101,3 kPa v dm³.
kde n je počet molů plynných zplodin vzniklých z 1 kg trhaviny,
$V_o=22,4.n,$ (5)

2. Výsledkem zkoušky je stanovení hodnoty stejnosměrného elektrického proudu s dostatečnou dobou průtoku, při níž je s pravděpodobností 99,99 % zjištěno, že nedojde k iniciaci elektrického rozněcovadla zkoušeného typu.

2. výr. soubor - 2 zápaly/6 pokusů

A. Vzorek se extrahuje za předepsaných podmínek dietyléterem (dále jen éterem).

B. Vzorek se extrahuje za předepsaných podmínek éterem.*)

C. Vzorek se extrahuje promýváním toluenem.

D. Vzorek se extrahuje promýváním benzenem, popř. chloridem uhličitým.

E. Vzorek se extrahuje promýváním petrolejovým éterem.

F. Vzorek se extrahuje promýváním metylenchloridem.

10. Obsah dusičnanu amonného se stanoví buď metodou A nebo B.

11. Stanoví se celkový dusík redukcí Dewardovou slitinou v alkalickém prostředí a destilací uvolněného amoniaku do odměrného roztoku kyseliny sírové. Ve stejném podílu se stanoví amoniakální dusík metodou A podle čl. 10. Z rozdílu se vypočítá obsah obou složek.

12. Stanovení obsahu dusičnanu amonného se provede metodou B (u trhavin typu DAP metodou A) podle čl. 10. Obsah dusičnanu vápenatého se stanoví chelatometricky.

13. Stanovení obsahu dusičnanu amonného se provede metodou A nebo B podle čl. 10. Chlorid sodný se stanoví titrací odměrným roztokem dusičnanu stříbrného.

14. Stanovení obsahu dusičnanu amonného se provede metodou B podle čl. 10, obsah dusičnanu vápenatého se stanoví podle čl. 12, obsah chloridu sodného se stanoví podle čl. 13.

15. Stanoví se celkový a amoniakální dusík postupem podle čl. 11 a vypočítá se obsah obou složek:

c hmotnost vzorku po extrakci organickým rozpouštědlem a vodou podle čl. 9 v g.
16. Obsah látek nerozpustných v organickém rozpouštědle a ve vodě v % (z) se vypočítá podle vzorce:
$\mathrm{z}=\frac{100.\mathrm{c}}{\mathrm{a}},$
kde a je navážka vzorku podle čl. 7 v g,
Poznámka: Obsahuje-li trhavina karboxymetylcelulózu, stanoví se obsah látek nerozpustných v organickém rozpouštědle a ve vodě dopočtem do 100 %. Obdobně dopočtem do 100 % se stanoví obsah guaru u trhavin plastifikovaných vodu.

17. Hliník se oddělí z nerozpustného podílu rozpuštěním v kyselině chlorovodíkové a jeho obsah se stanoví chelatometricky.

18. Nitrocelulóza se oddělí z nerozpustného podílu rozpuštěním v acetonu a po jeho odpaření se stanoví vážkově.

19. Z nerozpustného podílu se oddělí látky rozpustné v kyselině chlorovodíkové a jejich obsah se stanoví vážkově.

2. Metodami uvedenými v této vyhlášce se stanoví chemické složení, které je výrobcem udáno v materiálovém listu průmyslové trhaviny.

2. U trhavin typu DAP se zbytek vzorku po zkoušce podle čl. 19 vyjádří v % jako obsah dřevěné moučky.
20. Obsah dřevěné moučky se stanoví vážkově.
Poznámky: 1. Obsahuje-li nerozpustný podíl uhličitan vápenatý, použije se ve výpočtu (c. 1,785), kde 1,785 je přepočítávací koeficient CaCO₃/CaO.

Poznámka: Obsahuje-li nerozpustný podíl uhličitan vápenatý, použije se ve výpočtu (c. 1,785), kde 1,785 je přepočítávací koeficient CaCO₃/CaO.
b hmotnost zbytku podle čl. 20 v g.
kde a je navážka vzorku podle čl. 7 v g,
$\mathrm{x}=\frac{100.\mathrm{b}}{\mathrm{a}},$
21. Celkový obsah nerozpustných a nespalitelných anorganických složek se stanoví vážkově a vyjádří se v % (x) složky přítomné ve vzorku podle vzorce:

22. Obsah stearanu zinečnatého se stanoví z původního vzorku chelatometricky

23. Obsah pentritu se stanoví z obsahu dusíku zjištěného ve vzorku po zmýdelnění a redukci.

24. celkový obsah látek rozpustných ve vodě se stanoví vážkově.

25. Obsah hydrogenuhličitanu sodného se stanoví odměrným roztokem kyseliny chlorovodíkové.

26. Obsah látek nerozpustných v organickém rozpouštědle a ve vodě se stanoví vážkově:

27. Obsah síranu barnatého se stanoví vážkově.

28. Obsah ocelového prášku (vyjádřeného jako železo) se po rozpuštění v kyselině sírové stanoví odměrným roztokem manganistanu draselného.

x = 100 - t - z;
y = 100 - t;
x = 100 - t - u;
kde t je obsah pentritu zjištěný podle čl. 23, v %,
z je obsah ocelového prášku zjištěný podle čl. 28, v %.
v je obsah síranu barnatého zjištěný podle čl. 27, v %,
u je obsah hydrogenuhličitanu sodného zjištěný podle čl. 25, v %,
y = 100 - t - v,
29. Obsah změkčovadla (např. polyvinylacetát) v % (x), resp. plastického pojidla v % (y) se stanoví výpočtem podle vzorců:

3. Při zkoušení se používá - pokud není uvedeno jinak - chemikálií čistoty p. a. (u organických rozpouštědel bezvodých) a destilované vody.
Není-li udána změna, váží se na analytických vahách s přesností 0,2 mg.

4. Není-li stanoveno jinak, navážka vzorků u sypkých trhavin je 5 g, u trhavin s obsahem kapalných esterů kyseliny dusičné a s obsahem nitrocelulózy je 10 g. Vzorky před zkouškami musí být upraveny rozmělněním (sypké trhaviny), nebo rozřezáním na kostky o velikosti asi 0,25 cm³ (plastické a poloplastické trhaviny). Jako výsledek zkoušky se uvádí aritmetický průměr ze dvou souběžných stanovení.

5. Metod podle tohoto postupu se používá pro „zkrácené rozbory“ i pro „úplné a rozhodčí rozbory“. Pod pojmem „zkrácené rozbory“ se rozumí analytické postupy určené k rychlé kontrole technologie výroby popř. k rychlému stanovení celkových obsahů složek, které jsou nositeli výbušninářských vlastností. Postupy zkrácených rozborů jsou uvedeny v odstavcích 7, 9, 16, 23, 24 a 25.

6. Přehled jednotlivých zkušebních metod podává tab. 1.

Poznámka: Postupu A se používá rovněž pro trhavinu s obsahem organických nitrolátek a vody do 10% plastifikátoru; u tekutých trhavin tohoto typu s obsahem vody nad 10% se postupuje podle čl 7F.
7. Obsah látek extrahovatelných organickým rozpouštědlem (dále jen extraktu) se stanoví vážkově. Způsob stanovení se volí podle účelu zkoušky a chemického složení trhaviny. Pro úplné rozhodčí rozbory se používá postupů A, B, E a F, pro zkrácené rozbory postupů C a D; postupy A a C jsou určeny pro trhaviny s obsahem kapalných esterů kyseliny dusičné a s obsahem nitrocelulózy, postupy B a D pak pro ostatní trhaviny, tj. bez esterů kyseliny dusičné a nitrocelulózy, s obsahem organických nitrolátek, postupu E se používá pro trhaviny typu DAP obsahující technický dusičnan amonný s podíly ve vodě rozpustných i nerozpustných solí vápenatých a organické palivo.

8. Extrakt ze zkoušky podle čl. 7 se redukuje a vážkově se stanoví zbytek po redukci železem a zbytek po redukci chloridem železnatým.

9. Zbytek vzorku po extrakci organickým rozpouštědlem se extrahuje vodou. Způsob stanovení látek rozpustných ve vodě se volí podle účelu zkoušky a chemického složení trhaviny. Pro úplné a rozhodčí rozbory se používá postupů A, B, E a F, pro zkrácené rozbory pak postupů C, D, popř. E, jimiž se vážkově zjistí celkový obsah látek rozpustných ve vodě.

a) Chemikálie
Hydroxid sodný, roztok 0,5 N
Formaldehyd, roztok 40%
Fenolftalein - indikátor

Hydroxid sodný, roztok 0,25 N a 30%
a) Chemikálie
Kyselina sírová, roztok 0,25 N
Tashiro - indikátor

b) Postup zkoušky. Do titrační baňky na 250 ml se pipetuje 50 ml roztoku podle čl. 9A nebo 9B resp. 9E, přidá se 10 ml roztoku formaldehydu předem zneutralizovaného na fenolftalein, promíchá se a ponechá se v klidu 1 až 2 minuty. Pak se přidá fenolftalein - indikátor a titruje se 0,5 N roztokem hydroxidu sodného do růžového zbarvení, které do 1 minuty nemizí.

Obr. 3 Destilační přístroj na stanovení dusíku
b) Postup zkoušky. Do varné baňky destilačního přístroje na stanovení dusíku (obr. 3) se pipetuje 50 ml roztoku podle čl. 9A nebo 9B, přidá se 150 ml vody a přístroj se sestaví, přičemž do předlohy se předloží 50 ml 0,25 N roztoku kyseliny sírové. Do varné baňky se pak přidá 20 ml 30% roztoku hydroxidu sodného, obsah baňky se uvede k varu, v němž se pokračuje, až předestiluje 80 až 100 ml. Po skončení destilace se k roztoku v předloze přidá Tashiro - indikátor a titruje se 0,25 N roztokem hydroxidu sodného do změny zbarvení indikátoru. Současně se provede slepé stanovení.

b spotřeba 0,5 N roztoku hydroxidu sodného v ml.
$\mathrm{x}=\frac{\mathrm{b}.\mathrm{0,04.1000}}{\mathrm{a}},$
kde a je navážka vzorku podle čl. 7A nebo 7B, resp. 7E v g,
c) Výpočet. Obsah dusičnanu amonného v % (x) se vypočítá podle vzorce:

c spotřeba 0,25 N roztoku hydroxidu sodného na vlastní stanovení v ml.
$\mathrm{y}=\frac{\left(\mathrm{b}-\mathrm{c}\right).\mathrm{0,020.1000}}{\mathrm{a}},$
b spotřeba 0,25 N roztoku hydroxidu sodného na slepé stanovení v ml,
kde a je navážka vzorku podle čl. 7A nebo 7B v g,
c) Výpočet. Obsah dusičnanu amonného v % (y) se vypočítá podle vzorce:

2. výr. soubor - 0 zápalů/6 pokusů

2. Ke zkoušce se používají zkušební tělesa ve tvaru tyče o délce nejméně 100 mm, o šířce od 10 do 15 mm, tloušťce od 3 do 5 mm a s plochou příčného průřezu od 40 do 50 mm².
Ke zkoušce se používá nejméně 5 zkušebních těles.
Zkušební tělesa se označí na širších plochách ryskou kolmou k podélné ose zkušebního tělesa ve vzdálenosti 80 mm od konce, který se bude zapalovat.

Teplota (°C)	Hodnoty vnitřních energií v kJ.mol-1
	CO2	H2O(g)	H2O(l)	O2	N2	CO	H2	Al2O3	BaO	CaO	K2CO3	KCl	NaCl	Na2CO3	SiO2
700	27,1	20,1	62,9	16,7	15,5	15,7	14,8	75,4	36,0	36,4	91,7	38,9	39,4	88,8	44,8
800	31,7	23,4	66,2	19,3	18,0	18,2	17,0	87,9	42,3	42,7	105,5	72,0	45,6	102,2	53,2
900	36,5	26,8	69,6	22,1	20,5	20,8	19,2	101,3	48,6	49,0	152,0	78,3	82,5	145,3	62,0
1000	41,3	30,3	73,1	23,6	23,0	23,4	21,5	115,1	55,2	55,7	166,2	84,6	89,2	159,1	70,8
1100	46,2	34,0	76,8	27,6	25,6	26,0	23,8	128,9	62,0	62,8	180,5	90,9	95,9	172,9	80,0
1200	51,2	37,9	80,5	30,4	28,3	28,7	26,2	143,6	69,1	69,9	194,7	97,1	102,6	187,1	90,0
1300	56,2	41,5	84,3	33,2	30,9	31,4	28,6	158,7	76,6	77,0	209,3	103,4	109,3	201,4	100,1
1400	61,3	45,4	88,3	36,1	33,6	34,1	31,0	173,8	83,7	84,2	224,0	109,7	116,0	216,0	110,5
1500	66,5	49,4	92,2	39,0	36,3	36,8	33,5	189,2	91,3	91,7	238,6	124,8	128,1	230,7	121,0
1600	71,6	53,5	96,3	41,9	39,1	39,6	36,0	205,6	98,8	99,7	253,3	139,8	149,9	245,3	131,5
1700	76,9	57,6	100,4	44,8	41,8	42,4	38,6	221,9	106,8	107,6	268,4	154,9	171,7	260,0	141,9
1800	82,1	61,8	104,7	48,2	44,6	45,2	41,2	238,7	115,6	115,6	283,4	170,0	193,8	275,1	152,4
1900	87,4	66,1	108,9	50,7	47,4	48,0	43,8	255,8	170,8	123,9	298,9	185,1	215,6	290,1	162,9
2000	92,7	70,4	113,2	53,8	50,2	50,8	46,5	273,4	180,5	132,5	314,4	200,1	237,4	305,6	173,3
2100	98,0	74,7	117,6	56,0	53,0	53,7	49,2	399,8	194,3	141,1	329,9	215,2	259,6	321,1	183,8
2200	103,4	79,1	121,9	59,8	55,8	56,5	51,9	417,8	208,1	149,9	345,4	230,3	281,4	336,6	194,3
2300	108,8	83,6	126,4	62,9	58,7	59,4	54,7	435,8	221,9	158,7	361,3	245,3	303,1	352,1	204,7
2400	114,2	88,0	130,9	66,0	61,5	62,3	57,4	453,8	235,7	167,9	377,2	260,4	325,3	368,0	215,2
2500	119,6	92,5	135,3	69,1	64,4	65,1	60,2	471,9	249,1	176,7	393,6	275,5	334,1	383,9	225,7
2600	125,0	97,1	139,9	72,2	67,2	68,0	63,1	489,9	262,9	186,3	409,9	290,6	337,0	400,3	236,1
2700	130,5	101,7	144,5	75,4	70,1	70,9	65,9	507,9	276,7	195,5	426,2	305,6	340,4	416,6	246,6
2800	135,9	106,3	149,1	78,6	73,0	73,8	68,7	525,9	290,6	256,2	442,5	320,7	343,0	432,9	257,1
2900	141,4	110,8	153,7	81,8	75,9	76,7	71,6	543,9	304,0	265,9	459,3	335,8	346,7	449,2	267,5
3000	146,9	115,4	158,3	84,9	78,8	79,6	74,5	561,9	317,4	275,9	476,0	338,7	349,6	466,0	278,0
3100	152,4	120,1	162,9	88,2	81,7	82,5	77,4	579,9	331,2	285,5	492,8	342,1	352,9	482,7	288,5
3200	158,0	124,7	167,6	91,4	84,6	85,5	80,3	597,9	345,0	295,6	509,5	345,4	356,3	499,9	298,9
3300	163,5	129,5	172,3	94,7	87,5	88,3	83,3	615,9	358,8	305,6	526,3	347,5	359,6	517,1	309,4
3400	169,1	134,2	177,1	97,9	90,4	91,3	86,2	633,9	372,6	316,1	543,0	352,1	363,0	534,2	319,9
3500	174,7	139,0	181,8	101,2	93,3	94,2	89,2	651,9	386,0	326,6	559,8	355,5	366,3	551,8	330,3
3600	180,2	143,7	186,8	104,5	96,3	97,1	92,2	669,9	399,8	336,6	576,9	358,8	369,7	569,4	340,8
3700	185,8	148,5	191,3	107,9	99,1	100,1	95,2	687,9	413,7	347,1	594,1	362,2	373,0	587,0	351,3
3800	191,4	153,3	196,1	111,2	102,1	103,0	98,2	705,9	427,5	358,0	611,3	365,5	376,4	605,0	361,7
3900	197,0	158,1	200,9	114,5	105,0	106,0	101,2	723,9	441,3	368,4	628,4	368,9	379,7	623,0	372,2

19. Měrný objem plynných zplodin výbuchu se vypočítá podle vzorce (5) v čl. 5 z počtu molů zplodin výbuchu vypočítaných podle čl. 14.
Tab. 1. POČTY MOLŮ ATOMŮ PRVKŮ V 1 kg, KYSLÍKOVÉ BILANCE, RELATIVNÍ MOLEKULOVÉ HMOTNOSTI A SLUČOVACÍ TEPLA ZA STÁLÉHO OBJEMU PŘI 25 °C A 101,3 kPa NĚKTERÝCH SLOŽEK TRHAVIN A ZPLODIN VÝBUCHU

Látka	Sumární vzorec	Počet molů atomů prvků v 1 kg					Kyslíková bilance (%)	Relativní molekulová hmotnost (kg. mol-1)	Slučovací teplo (kJ.mol-1)	Slučovací teplo (kJ.kg-1)
		C	H	N	O	ostatní
Dichroman draselný	K2Cr2O7	-	-	-	23,79	6,80 K	+ 16,31	294,18	- 2025,7	- 6885,9
						6,80 Cr
Dichroman sodný	Na2Cr2O7	-	-	-	26,72	7,63 Na	+ 18,32	261,97	- 1954,9	- 7462,3
						7,63 Cr
Dusičnan amonný	NH4NO3	-	49,97	24,98	37,48	-	+ 20,00	80,04	- 354,2	- 4425,3
Dusičnan barnatý	Ba(NO3)2	-	-	7,65	22,95	3,82 Ba	+ 30,61	261,34	- 982,6	- 3759,9
Dusičnan draselný	KNO3	-	-	9,89	29,67	9,89 K	+ 39,56	101,10	-488,1	- 4827,9
Dučičnan hořečnatý	Mg(NO3)2	-	-	13,48	40,45	6,74 Mg	+ 53,93	148,31	- 780,2	- 5260,6
Dusičnan sodný	NaNO3	-	-	11,76	35,29	11,76 Na	+ 47,05	84,99	- 457,7	- 5385,3
Dusičnan vápenatý	Ca(NO3)2	-	-	12,19	36,56	6,09 Ca	+ 48,75	164,09	- 927,9	- 5654,8
Hliník	Al	-	-	-	-	37,06 Al	- 88,96	26,98	0,0	0,0
Hydrogenuhličitan sodný	NaHCO3	11,90	11,90	-	35,70	11,90 Na	0,00	84,01	- 943,3	- 11228,4
Chlorid amonný	NH4Cl	-	74,78	18,69	-	18,69 Cl	- 44,86	53,49	- 308,1	- 5760,0
Chlorid draselný	KCl	-	-	-	-	13,41 K	0,00	74,55	- 434,9	- 5833,7
						13,41 Cl
Chlorid hořečnatý	MgCl2	-	-	-	-	10,50 Mg	0,00	95,21	- 639,0	- 6711,5
						21,00 Cl
Chlorid sodný	NaCl	-	-	-	-	17,11 Na	0,00	58,44	- 410,1	- 7017,5
						17,11 Cl
Chlorid vápenatý	CaCl2	-	-	-	-	9,01 Ca	0,00	110,98	- 792,9	- 7144,5
						18,02 Cl
Chlorovodík	HCl	-	27,43	-	-	27,43 Cl	0,00	36,46	- 92,4	- 2534,3

Látka	Sumární vzorec	Počet molů atomů prvků v 1 kg					Kyslíková bilance (%)	Relativní molekulová hmotnost (kg.mol-1)	Slučovací teplo (kJ.mol-1)	Slučovací teplo (kJ.kg-1)
		C	H	N	O	ostatní
Chloristan amonný	NH4ClO4	-	34,04	8,51	34,04	8,51 Cl	+ 34,04	117,49	- 283,6	- 2413,8
Chloristan draselný	KClO4	-	-	-	28,87	7,22 K	+ 40,42	138,55	- 423,4	- 3055,9
						7,22 Cl
Kysličník barnatý	BaO	-	-	-	6,52	6,52 Ba	0,00	153,33	- 557,3	- 3634,6
Kysličník horečnatý	MgO	-	-	-	24,80	24,80 Mg	0,00	40,30	- 600,4	- 14898,3
Kysličník hlinitý	Al2O3(α)	-	-	-	29,43	19,62 Al	0,00	101,96	- 1672,7	- 16405,5
Kysličník hlinitý	Al2O3(γ)	-	-	-	29,43	19,62 Al	0,00	101,96	- 1654,2	- 16224,0
Kysličník chromitý	Cr2O3	-	-	-	19,73	13,16 Cr	0,00	151,99	- 1125,5	- 7405,1
Kysličník křemičitý	SiO2	-	-	-	33,30	16,65 Si	0,00	60,08	- 857,4	- 14271,0
Kysličník olovnatý	PbO (červený)	-	-	-	4,48	4,48 Pb	0,00	223,20	-218,1	- 977,2
Kysličník olovnatý	PbO (žlutý)	-	-	-	4,48	4,48 Pb	0,00	223,20	- 216,7	- 970,9
Kysličník siřičitý	SO2	-	-	-	31,22	15,61 S	0,00	64,06	- 297,1	- 4637,8
Kysličník uhelnatý	CO	35,70	-	-	35,70	-	- 57,12	28,01	- 111,8	- 3991,4
Kysličník uhličitý	CO2	22,72	-	-	45,44	-	0,00	44,01	- 393,8	- 8948,0
Kysličník vápenatý	CaO	-	-	-	17,83	17,83 Ca	0,00	56,08	- 634,7	- 11317,8
Kysličník zinečnatý	ZnO	-	-	-	12,29	12,29 Zn	0,00	81,38	- 346,9	- 4262,7
Kysličník železitý	Fe2O3	-	-	-	18,78	12,52 Fe	0,00	159,69	- 822,3	- 5149,4
Síran barnatý	BaSO4	-	-	-	17,14	4,28 Ba	0,00	233,39	- 1461,2	- 6260,8
						4,28 S
Uhličitan draselný	K2CO3	7,23	-	-	21,71	14,47 K	0,00	138,21	- 1143,2	- 8271,5
Uhličitan sodný	Na2CO3	9,43	-	-	28,29	18,86 Na	0,00	105,99	- 1127,9	- 10641,5
Uhličitan vápenatý	CaCO3	9,99	-	-	29,97	9,99 Ca	0,00	100,09	- 1208,3	- 12072,2
Voda	H2O (g)	-	111,05	-	55,52	-	0,00	18,02	- 240,7	- 13357,4

Látka	Sumární vzorec	Počet molů atomů prvků v 1 kg					Kyslíková bilance (%)	Relativní molekulová hmotnost (kg.mol-1)	Slučovací teplo (kJ.mol-1)	Slučovací teplo (kJ.kg-1)
		C	H	N	O	ostatní
Voda	H2O (l)	-	111,05	-	55,52	-	0,00	18,02	- 282,2	- 15660,4
Celulóza	C24H40O20	37,01	61,68	-	30,84	-	- 118,42	648,56	- 888,6	- 1370,1
Dianylftalát	C18H26O4	58,75	84,86	-	13,06	-	- 234,99	306,40	- 887,7	- 2897,2
Dibutylftalát	C16H22O4	57,48	79,04	-	14,37	-	- 224,18	278,35	- 810,9	- 2913,2
Diethylftalát	C12H14O4	54,00	63,00	-	18,00	-	- 194,40	222,24	- 754,8	- 3396,3
Difenylamin	C12H11N	70,91	65,01	5,91	-	-	- 278,93	169,23	+ 144,9	+ 856,2
Diglykoldinitrát	C4H8N2O7	20,40	40,80	10,20	35,70	-	- 40,80	196,12	- 412,3	- 2102,3
2,4-dinitrotoluen	C7H6N2O4	38,44	32,94	10,98	21,96	-	- 114,20	182,14	- 56,7	-311,3
2,6-dinitrotoluen	C7H6N2O4	38,44	32,94	10,98	21,96	-	- 114,20	182,14	- 29,1	- 159,8
Dřevěná moučka		41,70	60,40	-	27,00	-	- 137,00			- 4563,6
Ethylendiamin-dinitrát	C2H10N4O6	10,75	53,73	21,49	32,24	-	- 25,79	186,14	- 599,0	- 3218,0
Ethylenglykol	C2H8O2	32,22	96,66	-	32,22	-	- 128,88	62,07	- 445,3	- 7174,2
Ethylnitrát	C2H5NO3	21,96	54,90	10,98	32,94	-	- 61,49	91,07	- 179,4	- 1969,9
Glycerintrinitrát	C3H5N3O9	13,21	22,02	13,21	39,63	-	+ 3,52	227,09	- 349,9	- 1540,8
Glykoldinitrát	C2H4N2O6	13,15	26,30	13,15	39,46-	-	0,00	152,06	- 214,2	- 1408,7
Guanidinnitrát	CH6N4O3	8,19	49,14	32,76	24,57	-	- 26,21	122,08	- 373,3	- 3057,8
Guarová moučka		37,26	55,89	-	31,05	-	- 114,21			- 6899,8
Hexogen	C3H6N6O6	13,50	27,01	27,01	27,01	-	- 21,61	222,12	+ 71,0	+ 319,6
Hydrazinnitrát	H5N3O3	-	52,60	31,56	31,56	-	+ 8,42	95,06	- 215,5	- 2267,0
Kafr	C10H16O	65,69	105,10	-	6,57	-	- 283,78	152,24	- 305,9	- 2009,3
Karboxymethyl-celulóza		31,09	62,19	-	34,98	-	- 93,28			- 5024,2

Látka	Sumární vzorec	Počet molů atomů prvků v 1 kg					Kyslíková bilance (%)	Relativní molekulová hmotnost (kg.mol-1)	Slučovaci teplo (kJ.mol-1)	Slučovaci teplo (kJ.kg-1)
		C	H	N	O	ostatní
Hydrogenšťavelan draselný	C2HO4K	15,61	7,80	-	31,22	7,80 K	- 12,49	128,13	- 1110,8	- 8669,3
Hydrogenšťavelan sodný	C2HO4Na	17,86	8,93	-	35,71	8,93 Na	- 14,28	112,02	- 1073,2	- 9580,4
Kyselina octová	C2H4O2	33,30	66,61	-	33,30	-	- 106,58	60,05	- 477,2	- 7946,7
Methylaminnitrát	CH6N2O3	10,63	63,78	21,26	31,89	-	- 34,02	94,07	- 327,8	- 3484,6
Močovina	CH4N2O	16,65	66,60	33,30	16,65	-	- 79,92	60,06	- 325,2	- 5414,6
Mravenčan amonný	CH5NO2	15,86	79,29	15,86	31,72	-	- 63,43	63,06	- 546,1	- 8660,0
Mravenčan draselný	CHO2K	11,89	11,89	-	23,78	11,89 K	- 9,51	84,12	- 657,8	- 7819,8
Mravenčan sodný	CHO2Na	14,70	14,70	-	29,40	14,70 Na	- 11,76	68,01	- 644,4	- 9475,1
Mravenčan vápenatý	C2H2O4Ca	15,37	15,37	-	30,74	7,68 Ca	- 24,59	130,12	- 1347,0	- 10352,0
Nafta		71,66	129,60	-	-	-				- 3821,0
Nitrát močoviny	CH5N3O4	8,12	40,63	24,38	32,50	-	- 6,50	123,07	- 465,8	- 3784,8
Nitrocelulóza
11,5 % N		23,33	30,68	8,21	35,86	-	- 41,83			- 2844,0
12,0 % N		22,74	29,33	8,57	36,08	-	- 38,50			- 2719,0
12,5 % N		22,14	27,99	8,92	36,30	-	- 35,17			- 2593,0
13,0 % N		21,55	26,64	9,28	36,52	-	- 31,84			- 2469,0
Nitroguanidin	CH4N4O2	9,61	38,44	38,44	19,22	-	- 30,75	104,07	- 80,6	- 774,5
Nitromanit	C6H8N6O18	13,27	17,70	13,27	39,81	-	+ 7,08	452,16	- 596,7	- 1319,7
Nitromethan	CH3NO2	16,38	49,15	16,38	32,76	-	- 39,32	61,04	- 105,7	- 1731,7
l-nitronaftalen	C10H7NO2	57,75	40,43	5,78	11,55	-	- 198,66	173,17	+ 55,1	+ 318,2
Oktogen	C4H8N8O8	13,50	27,01	27,01	27,01	-	- 21,61	296,16	+ 104,7	+ 353,5
Parafin	C25H52	70,88	147,45	-	-	-	- 344,80	352,69	- 700,1	- 1985,0

Látka	Sumární vzorec	Počet molů atomů prvků v 1 kg					Kyslíková bilance (%)	Relativní molekulová hmotnost (kg.mol-1)	Slučovací teplo (kJ.mol-1)	Slučovací teplo (kJ.kg-1)
		C	H	N	O	ostatní
Pentrit	C5H8N4O12	15,81	25,30	12,65	37,96	-	- 10,12	316,14	- 502,8	- 1590,4
Pikran amonný	C6H6N4O7	24,38	24,38	16,25	28,44	-	- 52,00	246,14	- 365,8	- 1486,1
Polyethylen		71,30	142,60	-	-	-	- 342,24			- 1910,6
Polystyren		70,09	70,09	-	-	-	- 307,27			+ 246,2
Stearan vápenatý	C36H70O4Ca	59,31	115,32	-	6,59	1,65 Ca	- 274,13	608,03	- 2581,0	- 4244,9
Stearan zinečnaný	C36H70O4Zn	56,93	110,71	-	6,33	1,58 Zn	- 263,16	633,33	- 2839,7	- 4483,8
Šťavelan diamonný	C2H8N2O4	16,12	64,46	16,12	32,23	-	- 51,57	124,10	- 1107,7	- 8925,9
Šťavelan didraselný	C2O4K2	12,03	-	-	24,07	12,03 K	- 9,63	166,22	- 1338,1	- 8050,2
Šťavelan disodný	C2O4Na2	14,92	-	-	29,85	14,92 Na	- 11,94	133,99	- 1310,5	- 9780,6
Šťavelan vápenatý	C2O4Ca	15,61	-	-	31,23	7,81 Ca	- 12,49	128,10	- 1386,0	- 10819,7
Tetryl	C7H5N5O8	24,38	17,41	17,41	27,86	-	- 47,36	287,15	+ 78,0	+ 271,6
Trimethylamin-nitrát	C3H10N2O3	24,56	81,88	16,38	24,56	-	- 104,80	122,12	- 287,5	- 2354,2
Trinitrobenzen	C6H3N3O6	28,15	14,08	14,08	28,15	-	- 56,31	213,11	- 28,7	- 134,7
Trinitrorezorcin	C6H3N3O8	24,48	12,24	12,24	32,64	-	- 35,90	245,11	- 417,6	- 1703,7
Trinitrotoluen	C7H5N3O6	30,82	22,01	13,21	26,42	-	- 73,97	227,13	- 49,7	- 218,8

Tab. 2. HODNOTY VNITŘNÍCH ENERGIÍ V kJ.mol^-1 NĚKTERÝCH ZPLODIN VÝBUCHU V ZÁVISLOSTI NA TEPLOTĚ
Tab. 3 HODNOTY ROVNOVÁŽNÉ KONSTANTY REAKCE VODNÍHO PLYNU V ZÁVISLOSTI NA TEPLOTĚ

Teplota t (°C)	Kt	Teplota t (°C)	Kt
600	0,378	2600	7,210
700	0,625	2700	7,429
800	0,931	2800	7,635
900	1,284	2900	7,829
1000	1,670	3000	8,011
1100	2,079	3100	8,181
1200	2,498	3200	8,341
1300	2,920	3300	8,491
1400	3,339	3400	8,632
1500	3,748	3500	8,764
1600	4,145	3600	8,888
1700	4,528	3700	9,005
1800	4,894	3800	9,115
1900	5,243	3900	9,218
2000	5,574	4000	9,315
2100	5,888	4100	9,406
2200	6,185	4200	9,492
2300	6,465	4300	9,573
2400	6,728	4400	9,649
2500	6,977	4500	9,721

$∆\mathrm{U}=\sum _{\mathrm{i}=1}^{\mathrm{m}}∆{\mathrm{U}}_{\mathrm{i}}.{\mathrm{n}}_{\mathrm{i}},\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\left(9\right)$
18. Pro předpokládané zplodiny určené podle čl. 14 se vypočítá součet změn vnitřních energií (∆U) při zvolené teplotě t, pro kterou se předpokládá, že je blízká výbuchové teplotě t_v, podle vzorce:
Porovná se hodnota výbuchového tepla vypočítaná podle čl. 17 se součtem změn vnitřních energií zplodin podle čl. 18.
Hodnoty vnitřních energií některých zplodin výbuchu v závislosti na teplotě jsou uvedeny v tab. 2.
kde ∆U_i je změna vnitřní energie 1 molu i-té zplodiny při teplotě t v kJ,
m celkový počet uvažovaných zplodin.
n_i počet molů i-té zplodiny vzniklých z 1 kg trhaviny,
Neshodují-li se hodnoty ∆U a Q_v, opakuje se postup od čl. 14 včetně, přičemž teplota t se volí vždy o 100 °C vyšší nebo nižší tak, až absolutní hodnota rozdílu Q_v - ∆U je minimální. Zvolená teplota, pro kterou platí tato podmínka, leží nejblíže výbuchové teplotě t_v. Výbuchová teplota se pak vypočítá podle vzorce (4) v čl. 4.

6. Za 60 s od začátku působení plamene se kahan zhasne, současně se opět spustí stopky a měří se doba hoření zkušebního tělesa.

6. Není-li předepsáno v normě jakosti výrobku jinak, zkouší se při obvyklé teplotě, tj. 15 až 25 °C.
Při zkoušce musí být dodržovány bezpečnostní předpisy pro zkoušky výbušin.

6. Výpočet se vztahuje na 1 kg trhaviny daného chemického složení, jak je např. uvedeno v materiálovém listu trhaviny. Výpočet nezahrnuje obal trhaviny.

Vztah mezi koncentracemi CO₂, CO, H₂O a H₂ je určen rovnovážnou konstantou reakce vodního plynu při výbuchové teplotě. Jiné reakce uvedených zplodin se neuvažují.
9. Jestliže je trhavina sestavena ze složek obsahujících pouze atomy uhlíku (C),vodíku (H), dusíku (N) a kyslíku (O), pak zplodiny výbuchu této trhaviny obsahují

Tato doba je stanovena v normě jakosti příslušného výrobku.
9. Elektrická pilule smí být zatížena elektrickým proudem jen jednou. Doba protékání elektrického proudu můstkem pilule musí být volena tak, aby jeho další prodlužování neovlivnilo výsledek zkoušky.

a) označení vzorku,

b) datum výroby trhaviny,

c) datum zkoušky,

d) použitá metoda,

e) výsledek zkoušek.

17. Výbuchové teplo trhaviny se vypočítá podle vzorce (3) v čl. 3 ze součtů slučovacích tepel složek trhaviny a slučovacích tepel zplodin vypočítaných postupem podle čl. 15 a čl. 16.

$\mathrm{L}\mathrm{}=\mathrm{}\frac{{\mathrm{\Sigma }}_{\mathrm{i}\mathrm{}=1\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}}^{\mathrm{n}}\left(80\mathrm{}-\mathrm{}{\mathrm{l}}_{\mathrm{i}}\right)}{\mathrm{n}}\mathrm{},$
n počet zkoušených těles.
kde l_i nejmenší vzdálenost mezi značkou a zuhelnatělou částí i-tého tělesa v mm,
9. Délka zuhelnatělé části tkušebního tělesa (L) v mm se vypočítá podle vzorce:

16. Součet slučovacích tepel zplodin Q₂ se vypočítá ze složení zplodin vypočítaného podle čl. 14a), resp. 14b) a slučovacích tepel zplodin (viz tab. 1) podle vzorce:
m celkový počet uvažovaných zplodin.
${\mathrm{Q}}_2=\sum _{\mathrm{i}=1}^{\mathrm{m}}{\mathrm{n}}_{\mathrm{i}}.{\mathrm{q}}_{2\mathrm{i}},\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\left(8\right)$
n_i počet molů i-té zplodiny vzniklých z 1 kg trhaviny,
kde q_2i je slučovací teplo i-té zplodiny v kJ. mol^-1,

A_i obsah i-té složky trhaviny v %,
u celkový počet složek trhaviny.
kde q_1i je slučovací teplo i-té složky trhaviny v kJ.kg^-1,
${\mathrm{Q}}_1=\sum _{\mathrm{i}=1}^{\mathrm{u}}\left(\frac{{\mathrm{A}}_{\mathrm{i}}}{100}\right).{\mathrm{q}}_{1\mathrm{i}},\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\left(7\right)$
15. Součet slučovacích tepel složek trhaviny (Q₁) se vypočítá ze složení trhaviny a hodnot slučovacích tepel složek trhaviny (viz tab. 1) podle vzorce:

1. Na základě znalosti hodnot výbuchových charakteristik vypočtených podle jednotných postupů a pomocí jednotných tabelovaných hodnot lze teoreticky hodnotit trhaviny a je možno je reálně vzájemně porovnávat.

I. VŠEOBECNĚ

1. Způsob stanovení se volí podle chemického složení trhavin. Stanovení obsahu vody sušením se používá u těch trhavin, které neobsahují těkavé látky (zejména kapalné estery kyseliny dusičné). Metody K. Fischera se používá pro stanovení obsahu vody do 5 % u všech trhavin, jejichž složky nereagují s Fischerovým činidlem.

1. Zkouškou se zjišťuje hranice necitlivosti elektrického rozněcovadla k elektrickému proudu, a to extrapolací dosažených výsledků četnosti zážehů při různých hodnotách elektrického proudu grafickou metodou.

1. výr. soubor - 2 zápaly/6 pokusů

1. výr. soubor - 2 zápaly/6 pokusů

1. Metoda je založena na stanovení délky zuhelnatělé části zkušebního tělesa a doby jeho hoření jako výsledku působení plamene plynového kahanu na volný konec vodorovně upevněného zkušebního tělesa po dobu 60 s.
Metoda není použitelná pro plasty, u nichž zkušební tělesa shoří dříve než za 60 s, nebo se zkroutí tak, že na ně plamen nedosáhne.

14. Sestaví se rovnice rozkladu trhaviny s předpokládanými zplodinami výbuchu ve smyslu čl. 9. Rovnice se vyřeší a vyčíslí pro jednotlivé zplodiny:

14. Zápis o zkoušce musí obsahovat:

13. Vypočítá se kyslíková bilance trhaviny (γ) podle vzorce (2) v čl. 2.

13. V těch případech, kdy proložení přímky by nebylo vzhledem k rozložení bodů v grafu přesné, nebo zjištěná hodnota I_z0 je předmětem sporu, provede se kontrola spodní meze citlivosti elektrických rozněcovadel na hodnotu elektrického proudu předepsanou v normě jakosti zkoušeného výrobku.
Zkouší se 50 kusů elektrických rozněcovadel, které se zatěžují elektrickým proudem jednotlivě nebo více kusů zapojených do série najednou. Doba zatížení elektrickým proudem je 5 minut, přičemž každé rozněcovadlo smí být zatíženo zkušebním elektrickým proudem jen jednou. Při zkoušce nesmí dojít k zážehu rozněcovadla.

kde a je navážka vzorku podle čl. 7D v g,
c hmotnost vzorku po promytí benzenem popř. chloridem uhličitým a po promytí vodou v g.
b hmotnost vzorku po promytí benzenem, popř. chloridem uhličitým podle čl. 7D v g,
$\mathrm{y}=\frac{\left(\mathrm{b}-\mathrm{c}\right).100}{\mathrm{a}},$
a) Výpočet. Celkový obsah látek rozpustných ve vodě v % (y) se vypočítá podle vzorce:

a) Výpočet. Celkový obsah látek rozpustných ve vodě v % (y) se vypočítá podle vzorce:
c hmotnost vzorku po promytí petroléterem, po stanovení vlhkosti a po promytí vodou v g.
b hmotnost vzorku po promytí petroléterem a po stanovení vlhkosti podle čl. 7E v g,
kde a je navážka vzorku podle čl. 7E v g,
$\mathrm{y}=\frac{\left(\mathrm{b}-\mathrm{c}\right).100}{\mathrm{a}},$

ba) Redukce roztokem chloridu železnatého. K extraktu podle čl. 7 se přidá 40 ml kyseliny chlorovodíkové, 50 ml roztoku chloridu železnatého, baňka se uzavře a roztok se odstaví na 72 hodiny, přičemž se občas promíchá. Pak se roztok vpraví do dělící nálevky na 1000 ml, v níž je předloženo 200 ml nasyceného roztoku chloridu sodného. Baňka, v níž bylo redukováno, se vypláchne 10 ml etylalkoholu, pak 50 ml chloroformu, které se přidají k obsahu dělící nálevky. Směs se intenzivně protřepává 3 minuty, po oddělení fází se chloroformová vrstva oddělí. Vytřepávání včetně vypláchnutí baňky chloroformem se opakuje ještě dvakrát. Spojené chloroformové výtřepky se převedou do další dělící nálevky s 200 ml nasyceného roztoku chloridu sodného, jímž se chloroformové výtřepky promývají. Promývání dalšími podíly nasyceného roztoku chloridu sodného se opakuje, až se již vodná vrstva nebarví žlutě. Chloroformové výtřepky se pak vysuší bezvodým síranem sodným (6 hodin), kvantitativně zfiltrují filtračním papírem (bílá páska) do suché a předem zvážené baňky na 250 ml a chloroform se oddestiluje. Poslední stopy chloroformu se z baňky odsají pomocí vývěvy. Zbytek v baňce se suší v exsikátoru nad kyselinou sírovou (h = 1,84) a pak se váží do konstantní hmotnosti.

$\mathrm{a}=\sum _{\mathrm{i}=1}^{\mathrm{u}}\left(\frac{{\mathrm{A}}_{\mathrm{i}}}{100}\right).{\mathrm{a}}_{\mathrm{i}}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\mathrm{}\left(6\right)$
A_i obsah i-té složky trhaviny v %,
a_i počet molů atomů prvku v 1 kg i-té složky trhaviny z tab. 1,
Kyslíková bilance se pak vypočítá podle vzorce (1) v čl. 2.
u počet složek trhaviny.
12. Vypočítá se sumární vzorec trhaviny C_aCH_aHN_aNO_aO, kde a_C, a_H, a_N, a_O jsou počty molů atomů uvedených prvků v 1 kg trhaviny. Počet molů atomů jednotlivých prvků se vypočítá podle vzorce:
kde a je počet molů atomů prvku v 1 kg trhaviny,

12. Z průsečíku A (0,01 % četnosti zážehu) se z grafu vypočte hodnota elektrického proudu (I_z0) při které je ještě s pravděpodobností 99,99 % zajištěna bezpečnost proti zážehu.
Výsledky zkoušky se vyhodnotí pro každou odporovou skupinu pilulí samostatně.

a) u trhavin s kladnou nebo vyrovnanou kyslíkovou bilancí kysličník uhličitý (CO₂), vodu (H₂O), dusík (N₂), popř. kyslík (O₂),

b) u trhavin s mírně zápornou kyslíkovou bilancí kysličník uhličitý (CO₂), kysličník uhelnatý (CO), vodu (H₂O), vodík (H₂) a dusík (N₂).

7. Když přední okraj plamene dosáhne značky na zkušebním tělese, zastaví se stopky, zkouška se přeruší a plamen se uhasí. Jestliže zkušební těleso uhasne dříve, než přední okraj plamene dosáhne značky na zkušebním tělese, zkouška se přeruší 30 s po zhasnutí kahanu.

8. Při výpočtu se uvažuje s výbušnou přeměnou trhaviny ve zplodiny výbuchu, která probíhá izochoricky, v zanedbatelně krátké době, přičemž všechny chemické reakce proběhnou v podmínkách výbuchu úplně.

${\mathrm{a}}_{\mathrm{O}}<{\mathrm{a}}_{\mathrm{C}},$
Obecný postup výpočtu výbuchových charakteristik trhavin
Jsou-li v trhavině přítomny i jiné prvky, které se při výbuchu oxidují kyslíkem z trhaviny, je třeba tyto skutečnosti ve smyslu čl. 10 zahrnout do celkové bilance.
a_O počet molů kyslíku v 1 kg trhaviny.
a_H počet molů atomů vodíku v 1 kg trhaviny,
kde a_C je počet molů atomů uhlíku v 1 kg trhaviny,
${\mathrm{a}}_{\mathrm{O}}<1/2{\mathrm{a}}_{\mathrm{H}}+2{\mathrm{a}}_{\mathrm{C}},$
11. Tohoto postupu je možno u trhavin se zápornou kyslíkovou bilancí použít jen tehdy, jsou-li splněny podmínky

11. Grafické zhodnocení zkoušky se provede na diagramu, kde na osu pořadnic (Y) se stupnicí pravděpodobnosti normálního (Gaussova) rozdělení se vynese vypočítaná hodnota četnosti zážehů v % a na osu souřadnic (X) s lineární stupnicí se vynese zkušební hodnota elektrického proudu.
Získanými průsečíky se proloží přímka, na které se vyznačí body pro četnost zážehů (bod A = 0,01 %, bod B = 99,99 %).

11. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje:

kde a je počet iniciovaných pilulí.
$\mathrm{S}=\frac{\mathrm{a}}{50}·100,$
8. Četnost zážehů v % (S) při zvolené hodnotě elektrického proudu se vypočítá ze vzorce:

8. Na obou širších plochách zkušebního tělesa se změří nejmenší vzdálenost mezi značkou a okrajem zuhelnatělé části. Pro výpočet se použije menší hodnota z obou měření.

10. Obsahují-li trhaviny kromě atomů C, H, N a O i atomy jiných prvků (halogenů, kovy apod.) vzniklé zplodiny výbuchu jsou sloučeniny nejstabilnější v podmínkách výbušné přeměny. Při tom je nutno uvažovat i vzájemnou reakci zplodin výbuchu.
Obsahuje-li trhavina reaktivní kov (např. hliník, hořčík), pak se tento kov oxiduje při výbuchu přednostně až na svůj nejstabilnější kysličník.
Inertní složky trhavin (např. síran barnatý, chlorid sodný a draselný, kysličníky kovů 8. skupiny) se při výbuchu chemicky nemění.

10. Výsledky představující 0 % nebo 100 % četnosti zážehů se do zkoušky (čl. 7) nezapočítávají a nutno je opakovat při zvýšené nebo snížené hodnotě elektrického proudu.

10. Průměrná doba hoření se stanoví jako aritmetický průměr doby hoření nejméně pěti zkušebních těles.

a) Postup zkoušky. Do váženky průměru 80 mm se naváží 10 g vzorku s přesností 0,2 mg a rozprostře se do stejnoměrné vrstvy. Vzorek se suší při teplotě (60 ± 2) °C v sušárně odpovídající bezpečnostním předpisům do konstantní hmotnosti (neliší-li se dvě po sobě jdoucí vážení o více než 1 mg). Po ochlazení v exsikátoru se váží.

b hmotnost zbytku po vysušení v g.
kde a je navážka vzorku v g,
Dvě souběžná stanovení se nesmějí lišit u sypkých trhavin o více než 0,1 %, u ostatních o více než 0,3 %. Průměr z obou stanovení se zaokrouhlí na desetiny procenta.
$\mathrm{x}=\frac{\left(\mathrm{a}-\mathrm{b}\right).100}{\mathrm{a}}$
b) Výpočet. Obsah vody v % (x) se vypočítá podle vzorce:

Éter
a) Chemikálie

b) Postup zkoušky. Na papírový filtr se naváží 10 g vzorku, navážka se do filtru zabalí a takto vzniklý smotek se vpraví do skleněné extrakční vložky rychloextraktoru. Do baňky rychloextraktoru, předem vysušené a zvážené, se odměří 150 ml éteru, přístroj se sestaví (obr. 1) a vzorek se extrahuje 16 hodin. Po ukončení extrakce se z baňky oddestiluje téměř veškerý éter, jeho zbytek se odstraní odsáváním vzduchu z baňky, baňka se zbytkem se suší v exsikátoru nad kyselinou sírovou (h = 1,84) a po 24 hodinách se váží do konstantní hmotnosti.

kde a je navážka vzorku v g,
b) Výpočet. Obsah extraktu v % (x) se vypočítá podle vzorce:
$\mathrm{x}=\frac{100\mathrm{}.\mathrm{b}}{\mathrm{a}},$
b hmotnost vzorku po extrakci éteru v g.

a) Chemikálie
Éter

b) Postup zkoušky. Do předem vysušeného a zváženého filtračního kelímku typu S2 s vložkou papírového filtru se naváží 5 g vzorku, navážka se volně zatíží filtrem ze slinutého skla**) vhodné velikosti a kelímek se vloží do rychloextraktoru na kovovou podložku s kruhovými otvory. Do baňky rychloextraktoru, předem vysušené a zvážené, se odměří 150 ml éteru, přístroj se sestaví (obr. 2) a vzorek se extrahuje 16 hodin. Po ukončení extrakce se z baňky oddestiluje téměř veškerý éter, jeho zbytek se odstraní odsáváním vzduchu z baňky, baňka se zbytkem se suší v exsikátoru nad kyselinou sírovou (h = 1,84) a po 24 hodinách se váží do konstantní hmotnosti.
(schéma zapojení aparatury pro extrakci postupem podle čl. 7A)
Obr. 1. Rychloextraktor

kde a je navážka vzorku v g,
c) Výpočet. Obsah extraktu v % (x) se vypočítá podle vzorce:
$\mathrm{x}=\frac{100\mathrm{}.\mathrm{b}}{\mathrm{a}},$
b hmotnost vzorku po extrakci éterem v g.

Toluen
a) Chemikálie

Obr. 2 Rychloextraktor

b) Postup zkoušky. Do předem vysušeného a zváženého kelímku typu S3 se naváží 10 g vzorku a po částech a za občasného promíchávání vzorku skleněnou tyčinkou se promývá celkem 200 ml toluenu s použitím mírného podtlaku.*) Kelímek se zbytkem se suší 3 hodiny při 65 °C a po vychladnutí v exsikátoru se váží.
(schéma sestavení aparatury pro extrakci postupem podle čl. 7B)

$x=\frac{\left(a-b\right).100}{a},$
b hmotnost vzorku po promytí toluenem v g.
kde a je navážka vzorku v g,
c) Výpočet. Obsah extraktoru v % (x) se vypočítá podle vzorce:

a) Chemikálie
Chlorid uhličitý
Benzen

b) Postup zkoušky. Do předem vysušeného a zváženého papírového filtru (bílá nebo černá páska), připraveného k filtraci na nálevce, se naváží 5 g vzorku, filtr s navážkou se umístí do nálevky a po částech se promývá celkem 200 ml benzenu, popř. chloridu uhličitého (jsou-li přítomna parafinická maziva). Filtr se zbytkem se suší 3 hodiny při 65 °C a po vychladnutí v exsikátoru se váží.

c) Výpočet. Obsah extraktu v % (x) se vypočítá podle vzorce:
b hmotnost vzorku po promytí benzenem popř. chloridem uhličitým v g.
kde a je navážka vzorku v g,
$\mathrm{x}=\frac{\left(\mathrm{a}-\mathrm{b}\right).100}{\mathrm{a}},$

Petroléter (dest. rozmezí 30 až 70 °C)
a) Chemikálie

b) Postup zkoušky. Do předem vysušeného a zváženého filtračního kelímku typu S3 se naváží 5 g vzorku, kelímek se vzorkem se umístí do nálevky odsávacího zařízení*), přidá se 15 ml petroléteru a vzorek se promíchá malou skleněnou tyčinkou. Ke konci promývání se petroléter odsaje s použitím mírného podtlaku. Tento postup se opakuje ještě čtyřikrát (tzn. promytí vzorku celkem 75 ml. petroléteru). Zbytek v kelímku se poklepem rozmělní, ponechá se 30 minut volně sušit při teplotě místnosti a pak se váží.

b hmotnost vzorku po promytí petroléterem v g.
c) Výpočet. Obsah extraktu v % (x) se vypočítá podle vzorce:
Poznámka: Ze zbytku vzorku podle čl. 7E se provede stanovení vlhkosti metodou A.
kde a je navážka vzorku v g,
$\mathrm{x}=\frac{\left(\mathrm{a}-\mathrm{b}\right).100}{\mathrm{a}},$

Metylenchlorid
a) Chemikálie

b) Postup zkoušky. Do kádinky na 250 ml se naváží 10 g vzorku, přidá se 20 ml metylenchloridu, důkladně se promíchá a ponechá se v klidu do usazení zbytku. Čirý roztok nad usazeninou se opatrně filtruje do předem vysušené a zvážené baňky rychloextraktoru (viz čl. 7A, resp. 7B). Promývání metylenchloridem se za stejných podmínek opakuje ještě dvakrát. Ze spojených filtrátů se oddestiluje téměř veškerý metylenchlorid, jeho zbytek se odstraní odsáváním vzduchu z baňky, baňka se zbytkem se suší v exsikátoru nad kyselinou sírovou (h = 1,84) a po 24 hodinách se váží do konstantní hmotnosti.

kde a je navážka vzorku v g,
c) Výpočet. Obsah extraktu v % (x) se vypočítá podle vzorce:
$\mathrm{x}=\frac{100\mathrm{}.\mathrm{b}}{\mathrm{a}},$
b hmotnost odparku v g.

Hydroxid sodný, roztok 0,25 N a 30%
Dewardova slitina
Kyselina sírová, roztok 0,25 N
Tashiro - indikátor
a) Chemikálie

b) Postup zkoušky.

z = (x - 2y).6,071
u = y.5,7174
c) Výpočet. Obsah dusičnanu amonného v % (u) a obsah dusičnanu sodného v % (z) se vypočítávají podle vzorců:
kde x a y jsou hodnoty obsahu celkového a amoniakálního dusíku zjištěné podle čl. 11b) v %,
5,7174 přepočítávací faktor pro dusičnan amonný,
6,071 přepočítávací faktor pro dusičnan sodný.

Chelaton 3, roztok 0,02 M
Eriochromčerň - indikátor (1+100 s chloridem sodným)
Tlumivý roztok podle Schwarzenbacha
a) Chemikálie.
Síran hořečnatý, roztok 0,02 M

b) Postup zkoušky. Do titrační baňky na 250 ml se pipetuje 25 ml roztoku podle čl. 9A nebo 9E, přidá se 10 ml tlumivého roztoku, 1 ml 0,02 M roztoku síranu hořečnatého, tolik eriochromčerně - indikátoru, aby se roztok zbarvil červeně a titruje se 0,02 M roztokem Chelatonu 3 do změny zbarvení roztoku z červeného v modré. Současně se provede slepé stanovení.

$\mathrm{x}=\frac{\left(\mathrm{b}-\mathrm{c}\right).\mathrm{0,003282.2000}}{\mathrm{a}},$
c spotřeba 0,02 M roztoku Chelatonu 3 na slepé stanovení v ml.
b spotřeba 0,02 M roztoku Chelatonu 3 na vlastní stanovení v ml,
c) Výpočet. Obsah dusičnanu vápenatého v % (x) se vypočítá podle vzorce:
kde a je navážka vzorku podle čl. 7A nebo 7E v g,

a) Chemikálie.
Dusičnan stříbrný, roztok 0,1 N
Fluorescein - indikátor

b) Postup zkoušky. Do titrační baňky na 100 ml se pipetuje 25 ml roztoku podle čl. 9A nebo 9B, přidá se 25 ml vody, 5 kapek fluoresceinu - indikátoru a titruje se 0,1 N roztokem dusičnanu stříbrného, až se vznikající sraženina růžově zbarví.

b spotřeba 0,1 N roztoku dusičnanu stříbrného v ml.
$\mathrm{x}=\frac{\mathrm{b}.\mathrm{0,0058454}\mathrm{}.2000}{\mathrm{a}},$
kde a je navážka vzorku podle čl. 7A nebo 7B v g,
c) Výpočet. Obsah chloridu sodného v % (x) se vypočítá podle vzorce:

3,819 je přepočítávací faktor pro chlorid amonný.
a) Výpočet. Obsah dusičnanu sodného v % (u) a obsah chloridu amonného v % (v) se vypočítají podle vzorců:
u = (x - y).6,071
v = y.3,819,
kde x a y jsou hodnoty obsahu celkového a amoniakálního dusíku zjištěné podle čl. 11b) v %,
6,071 je přepočítávací faktor pro dusičnan sodný,

Chelaton 3, roztok 0,1 M
Síran zinečnatý, roztok 0,1 M
Eriochromčerň - indikátor (1 + 100 s chloridem sodným)
Pyridin
a) Chemikálie
Kyselina chlorovodíková, roztok 2,5 N

b) Postup zkoušky. Z filtru po zkoušce podle čl. 9A se zbytek kvantitativně převede do kádinky na 400 ml, přidá se 25 ml 2,5 N roztoku kyseliny chlorovodíkové, kádinka se přikryje hodinovým sklem a zbytek se rozpouští za chlazení vodou. Po rozpuštění se sklo a stěny kádinky opláchnou horku vodou a obsah kádinky se zahřívá k varu, aby se rozpustily poslední zbytky hliníku. Roztok se pak kvantitativně filtruje původním filtrem do odměrné baňky na 250 ml s použitím asi 150 ml horké vody (80 °C). Filtr se zbytkem se suší při 100 °C do konstantní hmotnosti a po vychladnutí se váží.
Filtrát v odměrné baňce se při 20 °C doplní vodou po značku a důkladně se promíchá. Z tohoto roztoku se pipetuje 10 ml do kádinky na 250 ml, přidá se 20 ml 0,1 M roztoku Chelatonu 3 (pipetou), voda do 100 ml, za míchání 20 ml pyridinu, 0,2 g eriochromčerni - indikátoru a titruje se 0,1 M roztokem síranu zinečnatého do změny zbarvení roztoku z modrého v purpurové. Současně se provede slepé stanovení.
Poznámky: 1. Obsahuje-li trhavina karboxymetylcelulózu, stanoví se hliník takto: Suchý zbytek vzorku ze zkoušky podle čl. 7A se na filtru rozmělní a v dávkách po 20 ml se promývá celkem 100 ml horkého benzenu. Promytý zbytek vzorku se kvantitativně převede do kádinky na 400 ml, přidá se 25 ml 2,5 N roztoku kyseliny chlorovodíkové, kádinka se přikryje hodinovým sklíčkem a hliník se rozpouští jak uvedeno v čl. 17b). Roztok se pak kvantitativně převede do odměrné baňky na 250 ml, při 20 °C se doplní vodou po značku a důkladně se promíchá. Dále se postupuje jak udáno výše.
2. U sypkých trhavin obsahujících hliník se postupuje takto: Z filtračního kelímku po zkoušce podle čl. 9B se opatrně vyjme papírový filtr se zbytkem vzorku, vloží se do kádinky na 400 ml, přidá se 25 ml 2,5 N roztoku kyseliny chlorovodíkové, rozpouští se jak uvedeno v čl. 17b), roztok se kvantitativně filtruje do odměrné baňky na 250 ml, filtrát se doplní při 20 °C vodou po značku a důkladně se promíchá. Dále se postupuje jak udáno výše.

c spotřeba 0,1 M roztoku síranu zinečnatého na vlastní stanovení v ml.
c) Výpočet. Obsah hliníku v % (x) se vypočítá podle vzorce:
$\mathrm{x}=\frac{\left(\mathrm{b}-\mathrm{c}\right).\mathrm{0,002698}\mathrm{}.\mathrm{}2500}{\mathrm{a}},$
kde a je navážka vzorku podle čl. 7A nebo 7B v g,
b spotřeba 0,1 M roztoku síranu zinečnatého na slepé stanovení v ml,

a) Chemikálie
Aceton

b) Postup zkoušky. Z filtru po zkoušce podle čl. 17 (popř. podle čl. 9A, není-li přítomen hliník) se zbytek kvantitativně převede do kádinky na 250 ml, přidá se 100 ml acetonu a udržuje se ve varu na vodní lázni do rozpuštění klků nitrocelulózy.
Spojené acetonové filtráty se kvantitativně po částech odpaří na vodní lázni v předem vyžíhané a zvážené křemenné misce. Před ukončením úplného odpaření acetonu se do misky přidá 1 ml vody (vysrážení nitrocelulózy) a odpaří se k suchu. Miska s odparkem se suší při 80 °C do konstantní hmotnosti a po vychladnutí v exsikátoru se váží. Odparek se pak opatrně spálí, vyžíhá a po vychladnutí v exsikátoru se opět váží.
Kádinka zakrytá hodinovým sklem se pak ponechá v klidu po dobu 12 hodin, čirý roztok se filtruje původním filtrem do druhé kádinky na 250 ml, zbytek v kádince se dekantuje dvakrát 25 ml acetonu a opět se filtruje původním filtrem. Nerozpustný zbytek v kádince se malým množstvím acetonu kvantitativně převede na filtr, který se pak suší při teplotě 100 ° do konstantní hmotnosti a po vychladnutí v exsikátoru se váží.

Poznámka: U trhavin, které obsahují nitrocelulózu, karboxymetylcelulózu, kysličník křemičitý a stearan zinečnatý vedle sebe, se stanovení podle čl. 18 neprovádí.
$\mathrm{x}=\frac{\left(\mathrm{b}-\mathrm{c}\right).100}{\mathrm{a}},$
c) Výpočet. Obsah nitrocelulózy v % (x) se vypočítá podle vzorce:
kde a je navážka vzorku podle čl. 7A v g,
c je hmotnost zbytku po žíhání v g.
b je hmotnost odparku v g,

a) Chemikálie
Kyselina chlorovodíková, roztok 5 N

b) Postup zkoušky. Do kelímku se zbytkem ze zkoušky podle odstavce 9E umístěného v nálevce odsávacího zařízení*) se po částech přidá 10 ml 5 N roztoku kyseliny chlorovodíkové. Kelímek se přikryje hodinovým sklem a když ustane vývin plynu (CO₂), filtruje se kvantitativně s použitím mírného podtlaku. Zbytek v kelímku se obdobně promývá celkem 200 ml horké vody (80 °C) a pak suší 3 hodiny při 100 °C a po vychladnutí v exsikátoru se váží.

$\mathrm{x}=\frac{\left(\mathrm{b}-\mathrm{c}\right).100}{\mathrm{a}},$
c) Výpočet. Obsah látek rozpustných v kyselině chlorovodíkové v % (x) se vypočítá podle vzorce:
c hmotnost zbytku po promývání kyselinou chlorovodíkovou a vodou v g.
b hmotnost zbytku po zkoušce podle čl. 9E v g,
kde a je navážka vzorku podle čl. 7E v g,

a) Postup zkoušky. Filtr se zbytkem po zkoušce podle čl. 18 (z nerozpustného podílu odstraněn hliník a nitrocelulóza) nebo po zkoušce podle čl. 17 (z nerozpustného podílu odstraněn hliník; nerozpustný zbytek obsahuje nitrocelulózu), popř. vložka papírového filtru se zbytkem po zkoušce podle čl. 9B (nerozpustný podíl neobsahuje ani hliník ani nitrocelulózu) se vloží do předem vyžíhané a zvážené křemenné misky. Obsah misky se opatrně spálí, vyžíhá do konstantní hmotnosti a po vychladnutí v exsikátoru se váží.

$\mathrm{x}=\frac{\left(\mathrm{b}-\mathrm{c}\right).100}{\mathrm{a}},$
kde a je navážka vzorku podle čl. 7 v g,
b) Výpočet. Obsah dřevěné moučky v % (x) se vypočítá podle vzorce:
b hmotnost zbytku podle čl. 18, resp. 17 nebo 9B v g,
c hmotnost zbytku po žíhání v g.

a) Chemikálie
Eriochromčerň - indikátor (1 + 100 s chloridem sodným)
Benzen
Tlumivý roztok podle Schwarzenbacha
Kyselina dusičná 65 %
Chelaton 3, roztok 0,02 M

b) Postup zkoušky. Do papírového filtru (modrá páska) připraveného k filtraci na nálevce se naváží 5 g vzorku, filtr s navážkou se umístí do nálevky a v dávkách po 20 ml se promývá celkem 100 ml horkého benzenu. Filtráty se jímají do kádinky na 250 ml, pak se kvantitativně převedou do dělicí nálevky, přidá se 5 ml kyseliny dusičné a 10 minut se intenzivně protřepává. Po rozdělení vrstev se spodní vrstva vypustí do kádinky na 250 ml. Obsah dělicí nálevky se stejným způsobem dvakrát vytřepe 50 ml vody a vodná vrstva se vypustí do kádinky s prvním výtřepkem. Spojené výtřepky se odpaří na vodní lázni k suchu. Odparek se rozpustí ve 100 ml vody, přidá se 5 ml tlumivého roztoku, eriochromčerň - indikátor do vínového zbarvení a titruje se z mikrobyrety 0,02 M roztokem Chelatonu 3 do modrého zbarvení roztoku.

c) Výpočet. Obsah stearanu zinečnatého v % (x) se vypočítá podle vzorce:
kde a je navážka vzorku v g,
$\mathrm{x}=\frac{\mathrm{b}.\mathrm{0,012646.100}}{\mathrm{a}},$
b je spotřeba 0,02 M roztoku Chelatonu 3 v ml.

Peroxid vodíku, roztok 6 %
Aceton
Dewardova slitina
a) Chemikálie
Tashiro - indikátor
Kyselina sírová, roztok 0,5 N
Hydroxid sodný, roztok 5 N, 0,25 N a 30 %

b) Postup zkoušky. Do varné baňky destilačního přístroje na stanovení dusíku se naváží 0,7 g vzorku, přidá se 60 až 70 ml acetonu, obsah baňky se několikrát po sobě uvede do varu, po vychladnutí se přidá směs 50 ml roztoku peroxidu vodíku a 5 ml 5 N roztoku hydroxidu sodného, pentrit se zmýdelní mírným povařením za občasného promíchání a obsah baňky se ponechá do druhého dne v klidu. Do baňky se potom přidá 150 ml vody, 4 g Dewardovy slitiny a baňka se spojí přestupníkem a chladičem s předlohou, v níž je předloženo 25 ml 0,5 N roztoku kyseliny sírové. Do baňky se přidá 40 ml 30% roztoku hydroxidu sodného a za chladu se ponechá proběhnout redukce (asi 20 minut). Po ukončení vývinu vodíku se vzniklý čpavek vytěsní varem do předlohy, přičemž se oddestiluje asi 2/3 objemu varné baňky. Nadbytek 0,5 N roztoku kyseliny sírové se po přídavku Tashiro - indikátoru titruje 0,25 N roztokem hydroxidu sodného. Současně se provede slepé stanovení bez vzorku. Při výpočtu se počítá s obsahem dusíku u čistého pentritu 17,52%.

c) Výpočet. Obsah pentritu v % (t) se vypočítá podle vzorce:
c spotřeba 0,25 N roztoku hydroxidu sodného na vlastní stanovení v ml.
b spotřeba 0,25 N roztoku hydroxidu sodného na slepé stanovení v ml,
kde a je navážka vzorku v g,
$\mathrm{t}=\frac{\left(\mathrm{b}-\mathrm{c}\right).\mathrm{35,02}}{\mathrm{17,52}.\mathrm{a}},$

a) Postup zkoušky. Do kádinky na 250 ml se naváží 5 g vzorku, přidá se 100 ml horké vody (80 °C) a vzorek se rozmělní skleněnou tyčinkou. Po ochlazení se kvantitativně filtruje předem vysušeným a zváženým filtrem (černá páska). Filtrát se jímá do kuželové baňky na 250 ml. Filtr se zbytkem se pak suší 1 hodinu při 100 °C a po vychladnutí v exsikátoru se váží.

$\mathrm{x}=\frac{\left(\mathrm{a}-\mathrm{b}\right).100}{\mathrm{a}},$
kde a je navážka vzorku v g,
b hmotnost zbytku v g.
b) Výpočet. Obsah látek rozpustných ve vodě v % (x) se vypočítá podle vzorce:

Metyloranž - indikátor
Kyselina chlorovodíková, roztok 1 N
a) Chemikálie

b) Postup zkoušky. Filtrát po zkoušce podle čl. 24 se uvede do varu, v němž se udržuje 2 až 3 minuty. Po ochlazení se přidá 5 kapek metyloranže - indikátoru a titruje se 1 N roztokem kyseliny chlorovodíkové do trvale oranžověčerveného zbarvení.

c) Výpočet. Obsah hydrogenuhličitanu sodného v % (u) se vypočítá podle vzorce:
b spotřeba 1 N roztoku kyseliny chlorovodíkové v ml.
kde a je navážka vzorku podle čl. 24 v g,
$\mathrm{u}=\frac{\mathrm{b}.\mathrm{0,08401.100}}{\mathrm{a}},$

a) Chemikálie
Aceton

b) Postup zkoušky. Do předem vysušeného a zváženého filtračního kelímku typu S2 s vložkou středně hustého papírového filtru se naváží 5 g vzorku a extrahuje se na rychloextraktoru (viz obr. 2) 100 až 150 ml acetonu po dobu 8 hodin. Kelímek se zbytkem se pak umístí do nálevky a po částech se promývá celkem 250 ml horké vody (80 °C). Kelímek se zbytkem po extrakci acetonem a vodou se suší při teplotě 100 °C do konstantní hmotnosti a po vychladnutí v exsikátoru se váží.

kde a je navážka vzorku v g,
c) Výpočet. Obsah látek nerozpustných v organickém rozpouštědle a ve vodě v % (x) se vypočítá podle vzorce:
$\mathrm{x}=\frac{\left(\mathrm{a}-\mathrm{b}\right).100}{\mathrm{a}},$
b je hmotnost zbytku v g.

a) Postup zkoušky. Neobsahuje-li vzorek jinou anorganickou složku nerozpustnou v acetonu a ve vodě (např. ocelový prášek), provede se stanovení síranu barnatého takto: Vložka papírového filtru se zbytkem po zkoušce podle čl. 26 se opatrně vpraví do předem vyžíhané a zvážené křemenné misky, spálí se a vyžíhá 1 hodinu při teplotě 900 °C. Po vychladnutí v exsikátoru se váží.

b hmotnost zbytku po žíhání v g.
kde a je navážka vzorku podle čl. 26 v g,
$\mathrm{v}=\frac{100.\mathrm{b}}{\mathrm{a}},$
b) Výpočet. Obsah síranu barnatého v % (v) se vypočítá podle vzorce:

Zimmermann-Reinhardtův roztok
Kyselina sírová, h = 1,17
Manganistan draselný, roztok 0,1 N
Zinek práškový
a) Chemikálie

b) Postup zkoušky. Vložka papírového filtru se zbytkem po zkoušce podle čl. 26 se opatrně vpraví do kádinky na 500 ml, přidá se 100 ml kyseliny sírové a mírně se zahřeje k rozpuštění. Vzniklý roztok se kvantitativně filtruje do odměrné baňky na 500 ml, při 20 °C se doplní vodou po značku a důkladně se promíchá. Z tohoto roztoku se pipetuje 25 ml do kuželové baňky na 250 ml, přidá se 1 g zinku, baňka se uzavře Bunzenovým ventilem a její obsah se za občasného míchání ponechá stát do rozpuštění zinku a odbarvení roztoku. Pak se přidá 6 až 8 ml roztoku Zimmermann-Reinhardtova a ihned se titruje 0,1 N roztokem manganistanu draselného do růžového zbarvení, které do 15 s nemizí.

c) Výpočet. Obsah ocelového prášku (vyjádřeného jako železo) v % (z) se vypočítá podle vzorce:
$\mathrm{z}=\frac{\mathrm{b}.\mathrm{0,005585.2000}}{\mathrm{a}},$
b spotřeba 0,1 N roztoku manganistanu draselného v ml.
kde a je navážka vzorku podle čl. 26 v g.,

Éter
Příprava: Do baňky na 750 ml se naváží 90 g kusového železa (hřebíky) předem promytého éterem, přidá se 460 ml kyseliny chlorovodíkové (h = 1,125) a udržuje se ve varu pod zpětným chladičem do rozpuštění. Po vychladnutí se roztok zfiltruje do hnědé zásobní láhve.
Chlorid železnatý, roztok
Chlorid sodný, nasycený vodný roztok
a) Chemikálie
Chloroform
Etylalkohol
Síran sodný bezvodý
Železo práškové
Kyselina chlorovodíková, roztok 25% (h = 1,125)

b) Postup zkoušky.

c) Výpočet. Celkový obsah kapalných esterů kyseliny dusičné v % (u), nitrolátek v % (v) a maziv v % (y) se vypočítá podle vzorce:
kde a je navážka vzorku podle čl. 7 v g,
b hmotnost zbytku po redukci roztokem chloridu železnatého podle čl. 8ba) v g,
$\mathrm{y}=\frac{100\mathrm{}.\mathrm{c}}{\mathrm{a}},$
c hmotnost zbytku po redukci železem podle čl. 8bb) v g,
$\mathrm{v}=\mathrm{x}-\mathrm{u}-\frac{100\mathrm{}.\mathrm{c}}{\mathrm{a}},$
x obsah extraktu, zjištěný podle čl. 7, v %.
$\mathrm{u}=\mathrm{x}-\frac{100\mathrm{}.\mathrm{b}}{\mathrm{a}},$

Obsahuje-li trhavina karboxymetylcelulózu, upravuje se postup takto: Suchý zbytek vzorku ze zkoušky podle čl. 7A se převede do kádinky na 400 ml, rozdrtí se skleněnou tyčinkou, přidá se 250 ml horké vody a za míchání se zbytek rozpouští. Zakalený roztok se kvantitativně převede do odměrné baňky na 500 ml, při 20 °C se doplní vodou po značku a důkladně se promíchá. Tento roztok se uchová pro zkoušky podle čl. 10 až 15.
A. Suchý zbytek vzorku ze zkoušky podle čl. 7A se převede do třecí misky, rozdrtí se a vpraví se do kádinky na 400 ml. Třecí miska se několikrát promyje horkou vodou (80 °C), přičemž se jednotlivé podíly, jakož i voda, kterou se promývá papírový filtr z extrakce vzorku, převedou do kádinky s rozdrceným zbytkem. Obsah kádinky se doplní horkou vodou asi do 250 ml, důkladně se promíchá a kvantitativně se filtruje předem vysušeným a zváženým papírovým filtrem (bílá páska) do odměrné baňky na 500 ml. Filtr se zbytkem se suší při 100 °C do konstantní hmotnosti a po vychladnutí v exsikátoru se váží. Filtrát v odměrné baňce se při 20 °C doplní vodou po značku a důkladně se promíchá. Tento roztok se uchová pro zkoušky podle čl. 10 až 15.

B. Kelímek se suchým zbytkem vzorku ze zkoušky podle čl. 7B se umístí do nálevky a po částech se promývá celkem 250 ml horké vody (80 °C), přičemž filtrát se jímá do odměrné baňky na 500 ml. Během promývání se z kelímku vyjme filtr ze slinutého skla, jímž byl původní vzorek zatížen, a promyje se horkou vodou do kelímku. Kelímek se zbytkem po promytí vodou se suší při 100 °C do konstantní hmotnosti a po vychladnutí v exsikátoru se váží. Filtrát v odměrné baňce se při 20 °C doplní vodou po značku a důkladně se promíchá. Tento roztok se uchová pro zkoušky podle čl. 10 až 15.

C. Kelímek se zbytkem vzorku ze zkoušky podle čl. 7C se po částech a za rozmělňování a promíchávání zbytku skleněnou tyčinkou promývá celkem 250 ml horké vody (80 °C) s použitím mírného podtlaku. Kelímek se zbytkem po promývání vodou se suší 3 hodiny při 100 °C a po vychladnutí v exsikátoru se váží.

D. Filtr se zbytkem vzorku ze zkoušky podle čl. 7D se umístí do nálevky a po částech se promývá celkem 250 ml horké vody (80 °C). Filtr se zbytkem po promývání vodou se suší 3 hodiny při 100 °C a po vychladnutí v exsikátoru se váží.

E. Kelímek se zbytkem vzorku ze zkoušky podle čl. 7E (po stanovení vlhkosti) se po částech a za rozmělňování a promíchávání zbytku skleněnou tyčinkou promývá celkem 200 ml horké vody (80 °C) s použitím mírného podtlaku, přičemž se filtrát jímá do odměrné baňky na 500 ml. Kelímek se zbytkem po promytí vodou se suší 3 hodiny při 100 °C a po vychladnutí v exsikátoru se váží. Filtrát v odměrné baňce se při 20 °C doplní vodou po značku a důkladně se promíchá. Tento roztok se uchová pro zkoušky podle čl. 10 až 15.

F. Tento postup platí pro stanovení látek rozpustných ve vodě u trhavin s obsahem nitrolátek a vody jako plastifikátoru. Suchý zbytek vzorku ze zkoušky podle čl. 7A nebo 7F. se převede kvantitativně pomocí 250 ml horké vody (80°C) do odměrné baňky na 500 ml, při 20°C se doplní vodou po značku, důkladně se promíchá a tento roztok se použije pro zkoušky podle čl. 10 až 15.

B. STANOVENÍ OBSAHU VODY METODOU K. FISCHERA

A. STANOVENÍ OBSAHU VODY SUŠENÍM

kde a je navážka vzorku podle čl. 7A v g,
ba) Stanovení celkového dusíku. Do varné baňky destilačního přístroje na stanovení dusíku se pipetuje 25 ml roztoku podle čl. 9A, přidá se 200 ml vody, 2,5 g Dewardovy slitiny, přístroj se sestaví, přičemž do předlohy se předloží 50 ml 0,25 N roztoku kyseliny sírové. Do varné baňky se pak přidá 20 ml 30% roztoku hydroxidu sodného. Jakmile ustane vývoj vodíku, uvede se obsah baňky k varu, v němž se pokračuje, až předestiluje 80 až 100 ml. Po skončení destilace se k roztoku v předloze přidá Tashiro - indikátor a titruje se 0,25 N roztokem hydroxidu sodného do změny zbarvení indikátoru. Současně se provede slepé stanovení.
Obsah celkového dusíku v % (x) se vypočítá podle vzorce:
$x=\frac{\left(b-c\right).\mathrm{0,0035.2000}}{a},$
b spotřeba 0,25 N roztoku hydroxidu sodného na slepé stanovení v ml,
c spotřeba 0,25 N roztoku hydroxidu sodného na vlastní stanovení v ml.

7. Tepelné efekty jsou vztaženy na systém „trhavina - okolí“.

bb) Redukce železem. K extraktu podle čl. 7 se přidá 10 ml etylalkoholu, po rozpuštění 40 ml kyseliny chlorovodíkové, po částech 4 až 5 g práškového železa a odstaví se na 2 hodiny, přičemž se obsah baňky občas promíchá (tmavé zbarvení roztoku se změní v zelené). Roztok se pak vpraví do dělící nálevky na 1000 ml, v níž je předloženo 200 ml nasyceného roztoku chloridu sodného. Baňka, v níž bylo redukováno, se vypláchne 10 ml etylalkoholu, pak 50 ml chloroformu (popř. éteru), které se přidají k obsahu dělící nálevky. Roztok v dělící nálevce se vytřepává a dále zpracuje obdobným způsobem jako v čl. 8ba).

c hmotnost vzorku po promytí toluenem a vodou v g.
a) Výpočet. Celkový obsah látek rozpustných ve vodě v % (y) se vypočítá podle vzorce:
$\mathrm{y}=\frac{\left(\mathrm{b}-\mathrm{c}\right).100}{\mathrm{a}},$
kde a je navážka vzorku podle čl. 7C v g,
b hmotnost vzorku po promytí toluenem podle čl. 7C v g,

4. Zkušební zařízení sestává ze zdroje stejnosměrného proudu (u zdroje napájeného ze sítě nesmí být střídavá složka napětí na výstupu bez zatížení větší než 5 % jmenovitého napětí a nesmí se během měření měnit), dvou měnitelných odporů, ampérmetru (třídy přesnosti 1,5), přístroje pro měření odporu a čtyřpolohového přepínače.