A. 12. HOŘLAVOST LÁTEK REAGUJÍCÍCH S VODOU ZA VÝVINU HOŘLAVÝCH PLYNŮ
1 METODA
1.1 Úvod
Tato zkušební metoda stanoví, zda reakce látky s vodou nebo vzdušnou vhlkostí vede k vývinu nebezpečného množství plynu nebo plynů, které mohou být vysoce hořlavé.
Zkušební metoda je použitelná pro tuhé látky a pro kapaliny. Nelze ji použít na látky, které se spontánně vznítí, přijdou-li do kontaktu se vzduchem.
1.2 Definice a jednotky
Vysoce hořlavé látky jsou látky, které při kontaktu s vodou nebo vzdušnou vlhkostí uvolňují vysoce hořlavé plyny v nebezpečném množství rychlostí nejméně 1 dm3 z 1 kg této látky za 1 hodinu.
1.3 Princip metody
Látka je testována v níže popsané sekvenci postupných kroků. Pokud v některém kroku vznícení nastane, další zkoušky nejsou potřebné. Pokud je známo, že látka s vodou prudce nereaguje, postupuje se podle 1.3.4.
1.3.1 Krok 1
Zkoušená látka je vnesena do obdélníkové nádoby (vaničky) s destilovanou vodou o teplotě 20 °C a sleduje se, zda uvolňovaný plyn se vznítí, či nikoliv.
1.3.2 Krok 2
Zkoušená látka se položí na filtrační papír plovoucí na povrchu misky s destilovanou vodou o teplotě 20 °C a sleduje se, zda uvolňovaný plyn se vznítí, či nikoliv. Aby se zvýšila možnost vznícení, látka se pokládá pouze na 1 místo filtračního papíru.
1.3.3 Krok 3
Zkoušená tuhá látka se natvaruje do formy válečku o výšce přibližně 2 cm a průměru 3 cm. Přidá se do něho několik kapek vody a sleduje se, zda uvolňovaný plyn se vznítí, či ne.
1.3.4 Krok 4
Zkoušená látka se smíchá s destilovanou vodou o teplotě 20 °C a měří se rychlost vývinu plynu po dobu 7 hodin v jednohodinových intervalech. Pokud je rychlost vývinu plynu nepravidelná nebo narůstá po 7 hodinách, doba měření se prodlouží na maximálně 5 dnů. Zkoušku lze přerušit, jestliže rychlost vývinu plynu v průběhu měření převýší 1 dm3 z 1 kg látky za 1 hodinu.
1.4 Referenční látky
Nejsou určeny.
1.5 Kvalitativní kritéria
Nejsou určena.
1.6 Popis metody
Zkouška je podrobně popsána v NF T 20-040 Chemické výrobky pro průmyslové použití - Stanovení hořlavosti plynů vznikajících hydrolýzou tuhých nebo kapalných výrobků.
1.6.1 Krok 1
1.6.1.1 Zkušební podmínky
Zkouška se provádí při pokojové teplotě (přibližně 20 °C).
1.6.1.2 Provedení zkoušky
Malé množství zkoušené látky (přibližně 4 mm3) se vnese do misky s destilovanou vodou a sleduje se, zda se uvolňuje nějaký plyn a zda se tento vznítí. Nastane-li vznícení, další zkoušky již nejsou potřebné a látka je považována za nebezpečnou.
1.6.2 Krok 2
1.6.2.1 Zkušební zařízení
Zkušební zařízení tvoří vhodná nádoba, např. odpařovací miska o průměru přibližně 100 mm s destilovanou vodou a filtračním papírem na hladině.
1.6.2.2 Zkušební podmínky
Zkouška se provádí při pokojové teplotě (přibližně 20 °C).
1.6.2.3 Provedení zkoušky
Malé množství zkoušené látky (přibližně 4 mm3) se vnese do středu filtračního papíru a sleduje se, zda se uvolňuje nějaký plyn a zda se tento vznítí. Nastane-li vznícení, další zkoušky již nejsou potřebné a látka je považována za nebezpečnou.
1.6.3 Krok 3
1.6.3.1 Zkušební podmínky
Zkouška se provádí při pokojové teplotě (přibližně 20 °C).
1.6.3.2 Provedení zkoušky
Zkoušená tuhá látka se upraví do tvaru válečku o výšce přibližně 2 cm a průměru přibližně 3 cm s prolisem v horní části. Do prolisu zkušebního vzorku se přidá několik kapek vody a současně se sleduje, zda dochází k vývinu plynu a jeho vznícení. Nastane-li vznícení, další zkoušky již nejsou potřebné a látka je považována za nebezpečnou.
1.6.4 Krok 4
1.6.4.1 Zkušební zařízení
Sestavení zkušebního zařízení je znázorněno na obrázku č. 2.
1.6.4.2 Zkušební podmínky
Nádoba se zkoušenou látkou se překontroluje, zda neobsahuje prach s velikostí částic pod 500 mm. Pokud tento prach tvoří více než 1 % obsahu nebo když se vzorek drolí, veškerá látka se před zkouškou rozemele na prach, aby se zohlednilo zmenšování velikosti částic při dopravě a manipulaci. V opačném případě se látka zkouší v původní, dodané formě. Zkouška se provádí při pokojové teplotě (přibližně 20 °C) a atmosférickém tlaku.
1.6.4.3 Provedení zkoušky
Přikapávací nálevka zkušebního zařízení se naplní 10 cm3 až 20 cm3 vody a kuželovitá baňka 10 g látky. Objem uvolňovaného plynu se měří jakýmkoliv vhodným způsobem. Kohout přikapávací nálevky se otevře, voda proteče do kuželovité baňky a současně se začne měřit čas (např. stopkami). Objem vzniklého plynu se měří každou hodinu po dobu 7 hodin. Je-li v průběhu této doby vývin plynu nestálý nebo se rychlost jeho vývinu zvýší na konci zkoušky, s měřením se pokračuje po dobu 5 dnů. Překročí-li v průběhu měření rychlost vývinu plynu 1 dm3 z 1 kg látky za 1 hodinu, lze zkoušku přerušit. Zkouška se provádí třikrát.
Není-li chemická identita plynu známa, provede se jeho chemická analýza. Obsahuje-li plyn vysoce hořlavé složky a není-li známo, zda je tato směs vysoce hořlavá, připraví se směs stejného složení a provede se zkouška podle metody A. 11.
2 ÚDAJE
Látka je považována za nebezpečnou, jestliže:
- v kterémkoli kroku zkušebního postupu nastane její samovolné vznícení, nebo
- dojde-li k vývinu hořlavého plynu rychlostí vyšší než 1 dm3 z 1 kg látky za 1 hodinu.
3 PROTOKOL O ZKOUŠCE A INTERPRETACE VÝSLEDKŮ
Protokol o zkoušce obsahuje následující známé údaje:
- přesnou specifikaci látky (identifikaci a nečistoty),
- odkaz na použitou zkušební metodu a na každou možnou odchylku od stanoveného zkušebního postupu,
- datum zkoušky,
- podrobnosti každé počáteční přípravy látky,
- výsledky zkoušek podle 1. 6. 1 až 1. 6. 4,
- chemickou identitu uvolňovaného plynu,
- rychlost vývinu plynu, pokud se provádí krok 4 podle 1. 6. 4,
- všechny další poznámky, které jsou důležité a potřebné pro interpretaci výsledků.
Obrázek č. 2
Zkušební zařízení