10.2.1 Postup
10.2.1.1 Zvolíme se zkušební zátěž. Její hodnota by měla být menší než hodnota bodu nastavení o přibližně pětinásobek jmenovité zóny nerozhodnosti (Un).
10.2.1.2 Zvolí se hodnota přírůstku základní zátěže „d”. Tato hodnota by měla být řádově Un/4, kde Un je jmenovitá zóna nerozhodnosti uvedená na štítku se jmenovitými hodnotami na vážicím zařízení. (Tato zátěž by měla mít vhodnou hodnotu, která by umožnila použít etalonová závaží a zjednodušit tak výpočet, např. 10, 20, 50, 100, 200, 500.)
10.2.1.3 Zkušební zátěž se pak nechá procházet vážicím zařízením tam a zpět, až se hmotnost postupně mezi jednotlivými průchody vhodným způsobem zvýší tak, že zkušební zátěž plus přidaná zátěž, s celkovou hmotností Mo, spadá do rozsahu zóny nerozhodnosti se zvoleným bodem nastavení. Vážicí zařízení je nyní připraveno, aby se zahájil záznam výsledků.
10.2.1.4 Zkoušení pokračuje následujícím způsobem:
Zátěž Mo se nechá projít kontrolními vahami. Jestliže se objeví signál „zamítnuto”, pak druhá zkouška zopakuje postup se zátěží Mo + d; jestliže se však objeví signál „přijato”, při druhé zkoušce se nechá projít zátěž Mo - d.
Tato metoda zkoušení přidáním nebo odečtením hodnoty „d” podle výsledku kontrolního vážení se opakuje, dokud není dosaženo požadovaného počtu průchodů.
10.2.1.5 Získané výsledky se musí zaznamenat do zkušební tabulky ve tvaru znázorněném v bodě 10.2.3.
Každý vodorovný řádek v tabulce odpovídá určité hodnotě zátěže Mo ± id, celkový počet řádků pokrývá šířku zóny nerozhodnosti. Výsledky každého průchodu se zadají do tabulky ve formě kódu; doporučujeme, aby se pro zamítnutí zátěže používalo „X” a pro přijetí „O”.