90. Podle ČMKOS je třeba vzít v úvahu i podstatu institutu odstoupení od smlouvy podle § 48 OZ, při jehož uplatnění se smlouva od počátku (ex tunc) ruší a účastníci smlouvy si musí podle ustanovení upravujících bezdůvodné obohacení vrátit plnění, která si na základě smlouvy již poskytli. Je přitom zřejmé, že tento mechanismus nelze aplikovat na pracovněprávní, resp. nájemní vztah, jejichž podstata spočívá v tom, že se konzumují prostřednictvím průběžně a opakovaně poskytovaných plnění. Přitom bylo-li by sjednáno, že bude mít případné odstoupení účinky ex nunc, jednalo by se o obcházení zákona, resp. o zastřený právní úkon, např. výpověď, jenž by s ohledem na ustanovení § 41a odst. 2 OZ bylo nutno považovat za tento jiný úkon, tedy v tomto případě za výpověď. Podle názoru ČMKOS nelze ustanovení § 48 OZ aplikovat na pracovní smlouvy, a to jak na základě gramatického, tak i výše uvedeného logického výkladu. V úvahu je zde třeba vzít i úmysl zákonodárce, jenž zřejmě nechtěl umožnit aplikaci § 48 OZ na pracovní smlouvy, což vyplývá jak z dikce užité v § 48 NZP, tak i z konstrukce jediného přípustného případu odstoupení od pracovní smlouvy v § 36 odst. 2 NZP. Je třeba vycházet též ze zásad, na kterých je vystavěno pracovní právo; jde o zásadu ochrany slabší strany pracovněprávního vztahu, zásadu práva na práci podle čl. 26 Listiny, z něhož vyplývá i „záruka měnit svobodně pracovní místo, proto musí právo zaručovat i ochranu před svévolným propuštěním a jeho možnými důsledky“ (Pavlíček, V., Hřebejk, J., Knapp, V., Kostečka, J., Sovák, Z.: Ústava a ústavní řád České republiky. 2. díl. Práva a Svobody. Linde Praha, a. s., Praha 1996, s. 200), a o zásadu souladu výkonu práce s dobrými mravy podle § 13 odst. 5 NZP. Sjednávání odstoupení od pracovní smlouvy by bezesporu bylo v rozporu se všemi těmito zásadami, stejně jako s Úmluvou MOP č. 158 o skončení pracovního poměru z podnětu zaměstnavatele.