132. Právní zástupce skupiny poslanců (navrhovatelů) předložil k stanovisku ČMKOS repliku, v níž obsáhle polemizoval s argumentací v něm obsaženou. Stanovisko ČMKOS se podle navrhovatelů snaží navodit dojem, že se v předmětné věci jedná nikoliv o právní, nýbrž o politicko-ideologický problém, který nepřísluší řešit Ústavnímu soudu. Navrhovatelé jsou přesvědčeni, že v předmětné záležitosti je věcný ústavněprávní základ zcela jednoznačný, což vyplývá jednak z návrhu samotného, jednak z toho, že se ČMKOS k celé řadě ústavněprávních problémů NZP (v návrhu zmíněných) vůbec nevyjadřuje (a to k ustanovením § 20 NZP, § 342 odst. 1, § 325 a 326 ve spojení i s § 491 odst. 2 OZ, s § 516 odst. 3, § 572 odst. 1, § 573 a 575 OZ, jakož i s § 497, § 517 odst. 1 a § 561 odst. 2 OZ). Sama ČMKOS např. konstatuje, že s nízkou kvalitou a neseznatelností právních předpisů se lze v České republice setkat prakticky u každého důležitějšího právního předpisu; v podstatě tedy argumentuje tím, že množství nekvalitních právních předpisů vytváří jakýsi standard, který ve svém důsledku vede k tomu, že v rámci daného „standardu“ již nelze kvalitu nových právních předpisů z hlediska ústavněprávních předpokladů zpochybňovat. S takovými závěry se navrhovatelé neztotožňují; naopak mají za to, že uvedená argumentace ČMKOS svědčí právě pro to, že by se Ústavní soud předmětným návrhem zabývat měl, neboť pouze jemu přísluší posoudit míru ústavní konformnosti každého právního předpisu. Mylná je prý rovněž námitka ČMKOS, že Ústavnímu soudu nepřísluší řešení otázky „potřeby“ určité právní úpravy z hlediska zásahu do základních práv a svobod. Dochází-li totiž k takovému zásahu, musí být respektován princip přiměřené (spravedlivé) rovnováhy mezi požadavkem obecného zájmu společnosti a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce. Z konstantní judikatury Ústavního soudu jakož i Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) dále vyplývá, že základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody nebo veřejného statku tak, že vzájemné poměřování spočívá ve třech kritériích: vhodnosti, potřebnosti a přiměřenosti (v užším smyslu). Ústavní soud přitom ve své judikatuře neaplikuje pouze zmíněná kritéria, nýbrž také postulát minimalizace zásahu do základních práv. Navrhovatelé namítají, že napadaná ustanovení zasahují do základních práv a svobod, aniž by byl zachován požadovaný princip přiměřené rovnováhy a aniž by byla náležitě odůvodněna nutnost a intenzita jejich zásahu. Újma na základních právech způsobená napadenými ustanoveními NZP je nepřiměřená, a právní úprava tak svými negativními důsledky přesahuje případná pozitiva, která by měl představovat veřejný zájem na ní. Jak vyplývá z výše uvedeného, jakož i ze samotné judikatury Ústavního soudu, je Ústavní soud příslušný (na rozdíl od tvrzení ČMKOS) napadaná zákonná ustanovení a jejich ústavnost posuzovat i z tohoto hlediska. Test proporcionality patří, mimo jiné, ke standardním právním nástrojům jak evropských ústavních soudů, tak soudů mezinárodních, resp. nadnárodních. Představu, že „potřebnost“ dané úpravy a tzv. „proporcionalitu/přiměřenost“ mezi obecným zájmem a zásahem do základních práv a svobod je oprávněn posuzovat a určovat pouze zákonodárce bez možnosti přezkoumání Ústavním soudem, nepovažují navrhovatelé za správnou.