vyhlášené znění — není konsolidace — toto znění je vyhlášený snapshot, nikoli konsolidace po zapracování novel.

VIII. Věcné posouzení
VIII./a
Pravomoc k vydání vyhlášky podle čl. 79 odst. 3 ve světle čl. 62 písm. d) Ústavy
VIII./b
Zákonné zmocnění dle ustanovení § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb.
VIII./c
Další námitky navrhovatele

41. Podle ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je úkolem Ústavního soudu v řízení o kontrole jiných právních předpisů posuzovat obsah jiného právního předpisu z hlediska jeho souladu s ústavními zákony a se zákony a zjišťovat, zda byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. V nyní projednávané věci navrhovatel předkládá v zásadě dvě skupiny námitek, z nichž první směřuje k nedostatku ústavního zmocnění a druhá k nedostatku zákonné kompetence ministerstva k vydání napadené vyhlášky.

42. V této projednávané věci se námitky kryjí s posloupností kroků ustáleného přezkumného algoritmu, na jehož základě Ústavní soud nejdříve zkoumá proceduru a podmínky pro vydání napadeného právního předpisu a následně obsahový soulad s Ústavou a zákony.

43. Ústavní soud ve své dřívější judikatuře [nález ze dne 9. října 2003 sp. zn. IV. ÚS 150/01 (N 117/31 SbNU 57); nález ze dne 20. října 2004 sp. zn. Pl. ÚS 52/03 (N 152/35 SbNU 117; 568/2004 Sb.)] vyložil pojmový rozdíl mezi pravomocí a kompetencí orgánu veřejné moci. V pozdějším z výše uvedených nálezů uvedl, že „[p]ravomocí státního orgánu je třeba chápat samotnou realizaci státní moci v příslušné formě (tj. ve formě normotvorné nebo individuálně rozhodovací), zatímco kompetence jsou již zcela konkrétním věcným vymezením otázek realizovaných v procesu výkonu pravomoci. Pod tímto úhlem pohledu je třeba vykládat čl. 79 odst. 3 Ústavy, a to tak, že pravomoc ministerstev a jiných správních úřadů, popřípadě orgánů územní samosprávy, vydávat odvozené sekundární právní předpisy je založena právě již čl. 79 odst. 3 Ústavy. Jedná se o právní normu, která v obecné rovině zakládá pravomoc orgánů exekutivy k tvorbě sekundárních právních norem za podmínky, že realizace této pravomoci je konkretizována v zákoně ve vztahu k určité kompetenci (k určité zákonem vymezené části výkonu státní moci). Jinými slovy, pravomoc exekutivy vydávat podzákonné právní normy je založena přímo v Ústavě, nikoliv v úpravě zákonné. Zákonné zmocnění, které odpovídá požadavkům uvedeným v čl. 79 odst. 3 Ústavy, je pak naplněním této pravomoci co do rozsahu a obsahu (kompetence).“.

44. Dále Ústavní soud konkretizoval i pohnutky k výše uvedeným úvahám: „Důvodem zakotvení této pravomoci přímo v Ústavě je skutečnost, že se jedná o klíčovou otázku dělby moci mezi mocí legislativní a exekutivní v oblasti normotvorné. Ustanovení čl. 79 odst. 3 Ústavy tak na jedné straně vytváří pravomoc exekutivy k odvozené normotvorbě a stanoví tak vlastně její limity ve vztahu k moci zákonodárné, na druhé straně je třeba toto ustanovení vnímat tak, že rovněž poskytuje ochranu moci výkonné před protiústavními zásahy ze strany moci zákonodárné. Dovedeno do důsledku, pokud by normotvorná pravomoc exekutivy byla konstituována toliko zákonem, byla by v přímé dispozici zákonodárce, čímž by moc zákonodárná sama o sobě mohla zasahovat do pravomoci orgánů moci výkonné, například tak, že by takovou pravomoc exekutivě zcela odňala.“. I pozdější judikatura Ústavního soudu v řízení o návrhu na zrušení jiného právního předpisu z naznačené koncepce vychází (srov. např. nález ze dne 16. prosince 2008 sp. zn. Pl. ÚS 28/06, publ. pod č. 69/2009 Sb.; nález ze dne 26. května 2009 sp. zn. Pl. ÚS 40/08, publ. pod č. 241/2009 Sb.).

45. V žádné z uvedených věcí nebyl Ústavní soud konfrontován otázkou výkladu čl. 62 písm. d) Ústavy ve vztahu k normotvorné kompetenci exekutivy a své dosavadní závěry formuloval ve vztahu k aktům exekutivy z jiných ústavněprávních hledisek (zejm. čl. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny, ochrana základních práv aj.). Ustanovení článku 62 písm. d) Ústavy stanovuje, že prezident republiky [...] pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády (kurzíva Ústavní soud). Navrhovatel z výkladu pojmu „prozatímně“ v kontextu „principů parlamentarismu“ dovozuje v zásadě správně ústavní omezení vlády, která se netěší důvěře Poslanecké sněmovny, resp. omezení ministerstev, která jsou řízena členy takové vlády.

46. V první řadě považuje Ústavní soud za nutné rozlišit, nakolik se navrhovatelovy námitky váží k normotvorné činnosti vlády (čl. 78 Ústavy) a nakolik k normotvorné činnosti ministerstev (čl. 79 odst. 3 Ústavy), neboť sám navrhovatel tuto distinkci hlouběji nereflektuje. Vláda a ministerstva jsou totiž exekutivními útvary – s ohledem na ústavní úpravu pravomoci vydávat podzákonné právní předpisy – podstatně odlišnými.

47. Zatímco vláda je v čl. 78 Ústavy zmocněna vydávat nařízení k provedení zákona a v jeho mezích, aniž by však k takovému aktu potřebovala výslovné zákonné zmocnění, ministerstva a jiné správní úřady tak mohou dle čl. 79 odst. 3 Ústavy činit na základě zákona, v jeho mezích a toliko, jsou-li k tomu zákonem zmocněny.

48. Z tohoto pohledu tedy Ústavní soud důsledně odlišuje postavení vlády na jedné straně a ministerstev na straně druhé, byť oba tyto orgány čerpají pravomoc k vydávání prováděcích předpisů přímo z Ústavy. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje, že předmětem posouzení v této věci není primárně otázka obecného (negativního či pozitivního) stanovení pravomocí vlády, která vládne (dosud nebo již) bez důvěry Poslanecké sněmovny.

49. K postavení samotné vlády se v této věci Ústavní soud vyjadřuje toliko s ohledem na konkrétní námitky navrhovatele. Především je zřejmé, že takové omezení normotvorby neplyne z explicitního textu Ústavy, a to ani ve vztahu k vládě ani ve vztahu k ministerstvu a jinému správnímu úřadu. Institut pověření vlády „v demisi“ prozatímním výkonem jejích funkcí dle čl. 62 písm. d) Ústavy vychází z koncepce nutnosti permanentního působení výkonné moci, kdy v právním státě není žádoucí, aby kterákoliv moc ve státě nebyla po určitou dobu svým vrcholným orgánem vykonávána.

50. Koncept předem omezené pravomoci prozatímní vlády, typicky vyloučením určitých aktů z její pravomoci, v sobě nese riziko, že rigidní - nebo při stanovení mezí relativních (či neurčitých) naopak nejisté - hranice takového omezení ztíží řádné fungování celé moci výkonné, a to jak při plnění každodenních úkolů, tak při plnění mezinárodních závazků, zejm. těch plynoucích z členství v Evropské unii a v dalších mezinárodních organizacích. Toto nebezpečí nabývá na významu v případech, kdy ke jmenování prozatímní vlády dochází častěji nebo kdy je takový dočasný orgán nucen fungovat delší dobu.

51. Oproti tomu nelze opomenout argumenty opačné, které se opírají především o praktický význam odpovědnosti vlády Poslanecké sněmovně (čl. 68 odst. 1 Ústavy), projevující se mimo jiné v institutu vyslovení „důvěry“ (čl. 68 odst. 3 Ústavy). Je zřejmé, že oproti vládě s plnou důvěrou Poslanecké sněmovny je v otázce legitimity a politického oprávnění vláda prozatímní po nezískání důvěry (čl. 68 odst. 3 Ústavy), ale i vláda, které byla posléze vyslovena nedůvěra (čl. 72 odst. 1 Ústavy), v pozici odlišné. Vlády v obou těchto situacích totiž nenesou plnou ústavní odpovědnost a nevystavují se již hlavní sankci ze strany Poslanecké sněmovny, kterou je právě (další) vyslovení nedůvěry. Nepoužitelným je tudíž jeden z hlavních instrumentů systému brzd a protivah, které zajišťují vyvážené vztahy mezi mocemi a jejich vzájemnou kontrolu. Rovněž politický mandát vlády je zpochybněn, neboť ani v jednom z výše uvedených případů nelze spolehlivě hovořit o reflexi politických zájmů většiny voličů (na půdorysu rozložení politických sil v Poslanecké sněmovně). Konečně lze argumentovat i obavami z účelových kroků prozatímní vlády, které by při zneužití pravomocí mohly vést k prodlužování své vlastní existence.

52. Pro futuro Ústavní soud podotýká, jakkoliv se v této věci jedná o závěr reagující především na širší námitky navrhovatele, že výše nastíněné obecné úvahy týkající se postavení samotné prozatímní vlády jsou nutně ústavně omezujícím faktorem, který se musí projevit restriktivním přístupem k výkonu jak pravomoci vydávat nařízení dle čl. 78 Ústavy, tak při dalších aktech vládnutí, zejména pokud by nesly zásadní a nevratné důsledky.

53. Avšak konkrétní a všeobecně aplikovatelné meze plynoucí vládě či ministerstvům z pověření dle čl. 62 písm. d) Ústavy (přesněji z jejich vztahu odpovědnosti k Poslanecké sněmovně) nelze stanovit s konečnou platností na základě abstraktních (až spekulativních) úvah, nýbrž toliko s přihlédnutím k aktuálním okolnostem případu předloženého Ústavnímu soudu v budoucnu a právě konkrétním vztahům mezi mocí výkonnou a zákonodárnou. Závěry Ústavního soudu tak vždy budou muset reagovat na různorodost (nepředvídatelnost) právních či právně-politických aktů orgánů exekutivy.

54. V této souvislosti nemůže Ústavní soud opomenout, že charakter jednání orgánů moci výkonné, přičemž samozřejmě sebekontrola jakékoliv státní moci je žádoucí, je rovněž dán proměnlivým stupněm právní a politické kultury ve státě a celé společnosti, což se může projevit výrazně např. i v eventualitě politického sebeomezení vlády, jež sama zohlední politické rozložení sil, resp. svou faktickou legitimitu. Ostatně ani vláda s plnou důvěrou Poslanecké sněmovny nemůže se svou pravomocí vydávat nařízení nakládat libovolně, nýbrž toliko v intencích prováděného zákona, resp. Ústavy. Ani zmocnění ministerstva dle čl. 79 odst. 3 Ústavy nesmí být zneužito k jiným cílům, než Ústava a zákon předpokládají, zejména pak v ústavní rovině k jakékoliv normotvorné konkurenci mezi mocí výkonnou a zákonodárnou, v praktické rovině k politickému boji.

55. Při hodnocení legitimity a mezí ústavního zmocnění v konkrétním případě budou rovněž hrát významnou roli i postupně zformované ústavní zvyklosti. Každopádně teprve dlouhodobě praktikovaný ústavní postup, který odpovídá hodnotovému a institucionálnímu konsenzu ústavních orgánů a opakovaně potvrzuje určitou interpretaci ustanovení Ústavy, lze považovat za ústavní zvyklost, kterou by se daly kroky prozatímní vlády poměřovat. Ta však nyní ze skutečností, které byly Ústavnímu soudu předloženy, dostatečně konkrétně neplyne.

56. Tomu, že by vztahy mezi prozatímní vládou a Poslaneckou sněmovnou byly ovládány dostatečně konkrétně artikulovanými ústavními zvyklostmi, nenasvědčuje ani historický pokus českého ústavodárce, který zakotvení konkrétních omezení pro prozatímně pověřenou vládu i členy této vlády řízená ministerstva zvažoval. Příslušný návrh novely Ústavy včetně doplnění jejího čl. 75, dle něhož by taková vláda mohla činit „pouze opatření, která nesnesou odkladu“, však nebyl přijat (sněmovní tisk č. 359 z roku 1999; předloha schválena Poslaneckou sněmovnou dne 28. ledna 2000, zamítnuta Senátem dne 29. března 2001).

57. Přes výše uvedené konstatování existence ústavně omezujících faktorů ve vztahu k vládě prozatímně pověřené dle čl. 62 písm. d) Ústavy není řešením vládní krize přenášení politické kontroly prozatímní exekutivy na Ústavní soud, jehož pravomoci zejm. ve vztahu k přezkumu normotvorby exekutivy, případně ve vztahu k rozsahu kompetencí státních orgánů, jsou v Ústavě taxativně vymezeny. Režim prozatímní vlády klade odpovědnost především na samotnou Poslaneckou sněmovnu, které je tak dán (časový) prostor k vytvoření dostatečné politické většiny pro vyslovení důvěry nové stabilní vládě. Výkon poslaneckého mandátu totiž není v libovolné dispozici poslance nebo politické strany, nýbrž musí být směřován k naplnění Ústavy, resp. jí předpokládaných postupů. Ústavní soud v obdobné souvislosti hovoří o „ústavním tlaku na spojení vyslovení nedůvěry (resp. odepření vyslovení důvěry) vládě s vědomím ústavních důsledků v případě absence nové parlamentní většiny schopné vytvořit vládu“ (nález ze dne 10. září 2009 sp. zn. Pl. ÚS 27/09, publ. pod č. 318/2009 Sb.).

58. Ani při postupu prezidenta podle dle čl. 62 písm. d) Ústavy nejsou dotčeny – nemohou být opomenuty – zbývající kontrolní mechanismy, kterým je ministr z Ústavy podřízen. „Nositelem ústavně politické odpovědnosti za činnost ministerstva je příslušný ministr, který je v tomto směru kontrolován běžnými prostředky parlamentní demokracie, jako jsou interpelace (čl. 53 odst. 1, 2 Ústavy), citační právo Poslanecké sněmovny a jejích orgánů nebo vyšetřovací komise (čl. 30, čl. 38 odst. 2 Ústavy). Dalším kontrolním mechanismem, kterým je sledována činnost a volán k ústavněprávní odpovědností ministr, je i možnost jeho odvolání z funkce. Podle čl. 74 Ústavy tento kontrolní mechanismus přísluší předsedovi vlády (návrh na odvolání ministra) a prezidentovi republiky (odvolání samotné),“ jak uvedl Ústavní soud již v nálezu ze dne 13. září 1994 sp. zn. Pl. ÚS 9/94 (N 40/2 SbNU 7; 207/1994 Sb.).

59. Zvláště ve vztahu k normotvorné pravomoci ministerstva řízeného ministrem, který je členem vlády pověřené dle čl. 62 písm. d) Ústavy, Ústavní soud dále konstatuje, že určujícími aspekty posouzení věci je konstrukce ustanovení čl. 79 odst. 3 Ústavy, které má jiný účel než generální zmocnění vlády dle čl. 78 Ústavy, a charakter zákonné zmocňovací normy (část VIII./b nálezu).

60. V nyní posuzovaných souvislostech totiž nelze pominout tato specifika podzákonné normotvorby ústředních orgánů státní správy, která již sama o sobě jako restrikce ve vztahu ke zmocnění působí:

a) Prostřednictvím podmínky zákonného zmocnění (čl. 79 odst. 3 Ústavy) je existence či neexistence takového zmocnění vždy v dispozici zákonodárce. V tomto ohledu - při respektu k vyvažování vztahů mezi mocí výkonnou a zákonodárnou - zde není naléhavá potřeba vyvozovat zvláštní ústavní omezení ministerstva či jiného správního orgánu pro jejich podzákonnou normotvorbu v ústavním pořádku, když rozhodnutí o existenci či neexistenci konkrétního zmocnění vždy závisí na vůli zákonodárce. Je to výhradně Parlament, který v konkrétní věci shledá nezbytnost, příp. vhodnost vydání podzákonného předpisu pro řádné provedení zákona. Přiznání či případně odebrání takového zmocnění nesleduje (nemá sledovat) jiné cíle než řádné provedení zákona, přičemž tento jediný obecný cíl je z podstaty věci nezávislým na ústavních (politických) vztazích mezi Parlamentem a vládou. Zákonné zmocnění dle své konkrétní formulace obsahuje více či méně v praxi povinnost zmocněného orgánu prováděcí předpis vydat (část VIII./b nálezu), aby zákon mohl vyvolávat zamýšlené účinky.

b) Zákonem vymezená specialita takové normotvorby svědčí pro odlišné funkční pojetí [srov. též dílčí vymezení působnosti ministerstev oproti „řídící, kontrolní a sjednocovací“ úloze vlády dle zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „kompetenční zákon“)]. Při respektování dělby moci (restriktivní výklad zákonného zmocnění) a principu právní jistoty je (a má být) zmocnění pro vydání právního předpisu natolik přesné a konkrétní co do svého rozsahu, obsahu a účelu, že ministerstvo či jiný správní orgán nemá možnost se od zákonných limitů odchýlit a uplatnit tak např. svou vlastní právní (politickou) vůli vzdor Parlamentu. Takový požadavek na zákonné zmocnění, aby co nejpřesněji vymezovalo obsah, účel a rozsah úpravy lze dovodit z principu předvídatelnosti práva založeného na čl. 1 odst. 1 Ústavy [srov. např. nález ze dne 12. března 2008 sp. zn. Pl. ÚS 83/06 (N 55/48 SbNU 629; 116/2008 Sb.)]. Nerespektování některého ze tří prvků zmocňovací normy vede k závěru o nedostatku zákonného zmocnění k vydání prováděcího předpisu.

c) Ministerstva a jiné správní úřady nemají přímou existenční vazbu - na rozdíl od vlády - na politickou vůli (důvěru) Poslanecké sněmovny. Ministr je odpovědný vládě, Poslanecké sněmovně toliko zprostředkovaně. Pro zásadně odlišné postavení vlády na jedné straně a ministerstev a jiných správních úřadů na straně druhé v pojednávané otázce podzákonné normotvorby svědčí i systematika Ústavy, resp. zařazení ministerstev ve vztahu k ústavnímu zmocnění v čl. 79 odst. 3 Ústavy na stejnou úroveň jako „jiné správní úřady“. Pokud by existence vládní krize s následným postupem prezidenta dle čl. 62 písm. d) Ústavy měla znamenat ústavněprávní omezení normotvorné pravomoci dle čl. 79 odst. 3 Ústavy, z něhož ústavní základ své pravomoci čerpají výše uvedené orgány, musela by se (hypoteticky) uvedená omezení dotknout všech těchto orgánů, které jsou z hlediska zmocnění k vydávání předpisů v postavení totožném. Za stejných (ústavních) podmínek jako ministerstva přitom vydávají podzákonné předpisy i uvedené „jiné správní úřady“, resp. „ústřední orgány státní správy“ (§ 2 odst. 1 kompetenčního zákona). Jmenování předsedy takového úřadu činí prezident na návrh vlády (Český statistický úřad, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže) nebo vláda sama (§ 2 odst. 3 kompetenčního zákona) bez další ingerence Poslanecké sněmovny. Ani normotvorná pravomoc těchto ústředních orgánů státní správy na úrovni ministerstev není Ústavou podmíněna existencí vlády, která získala důvěru Poslanecké sněmovny dle čl. 68 odst. 3 Ústavy. To samozřejmě při zachování standardních restrikcí, které jsou na podzákonnou normotvorbu kladeny.

61. Z výše uvedeného uzavírá Ústavní soud, že ústavně zakotvená pravomoc ministerstva k vydávání podzákonných právních předpisů dle čl. 79 odst. 3 Ústavy není ex constitutione zvláštním způsobem omezena – co do rozsahu a obsahu – za situace, kdy je ministerstvo řízeno ministrem, který je členem vlády prozatímně pověřené výkonem jejích funkcí dle čl. 62 písm. d) Ústavy. Pro posouzení každého individuálního případu (normativního aktu) se však vždy důsledně uplatní obecné požadavky na delegovanou normotvorbu, která se musí pohybovat toliko v restriktivně interpretovaných mezích obsahu, rozsahu a – zejména – účelu zmocňovací normy. Tímto postupem lze vyloučit takové normativní akty ministerstva, které by sledovaly jiný účel než řádné provedení zákona a do právního předpisu by např. zahrnovaly takový (politický) obsah, který by se příčil ústavněprávnímu sankčnímu účelu předchozího nevyslovení důvěry (čl. 68 odst. 3 Ústavy), resp. vyslovení nedůvěry (čl. 72 odst. 1 Ústavy) takové následně prozatímně jmenované vládě. Tyto skutečnosti se promítnou i do referenčních hledisek při eventuálním řízení před Ústavním soudem, jehož judikatura může v budoucnu bezpochyby v konkrétních případech přispívat k limitování prozatímně pověřených vlád.

62. Druhý okruh námitek navrhovatele se týká údajné absence zákonného zmocnění na straně ministerstva, resp. překročení zmocnění plynoucího z ustanovení § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb.

63. Ve své judikatuře Ústavní soud důsledně potvrzuje, že prováděcí předpis je čl. 79 odst. 3 Ústavy vázán pouze k takové podrobnější úpravě, jež se pohybuje „na základě a v mezích zákona“ [srov. nález ze dne 11. října 1995 sp. zn. Pl. ÚS 3/95 (N 59/4 SbNU 91; 265/1995 Sb.)]. Rovněž v již citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 52/03 v duchu principu rozhraničení moci výkonné a moci zákonodárné Ústavní soud uvedl, že koncepce obsažená v Ústavě však počítá s tím, že zákonodárce formou obyčejných zákonů tuto (v čl. 79 odst. 3 Ústavy založenou) pravomoc nevytváří, naopak mu Ústava pouze svěřuje možnost exekutivu zmocnit v konkrétním případě k její realizaci v podobě konkrétní kompetence. Tuto kompetenci (ve smyslu věcného vymezení otázek realizovaných v procesu výkonu pravomoci) je pak konkrétní exekutivní orgán povinen realizovat na základě a v mezích zákona, který jej k vytvoření sekundární právní normy zmocnil.

64. Ve vztahu k přezkumu ústavní konformity odvozené normotvorby exekutivy na základě zákonného zmocnění již Ústavní soud rovněž vymezil praktické aspekty přezkumu [srov. nález ze dne 14. února 2001 sp. zn. Pl. ÚS 45/2000 (N 30/21 SbNU 261; 96/2001 Sb.); nález ze dne 16. října 2001 sp. zn. Pl. ÚS 5/01 (N 149/24 SbNU 79; 410/2001 Sb.) aj.]:
■ nařízení musí být vydáno oprávněným subjektem,
■ nařízení nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu,
■ musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard (musí být tedy otevřen prostor pro sféru nařízení).

65. V prvních dvou uvedených bodech navrhovatel vyhlášku č. 618/2006 Sb. nerozporuje, namítá však, že nebyly splněny podmínky zákonného zmocnění pro vydání podzákonného právního předpisu („zřejmá vůle zákonodárce“ dle výše uvedené terminologie).

66. Znění zmocňovacího ustanovení § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb. je následující:
Ȥ 17
[...]
(3) Smlouva podle odstavce 1 uzavřená mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením se řídí rámcovou smlouvou, která je výsledkem dohodovacího řízení mezi zástupci svazů zdravotních pojišťoven a zástupci příslušných skupinových smluvních zdravotnických zařízení zastupovaných svými zájmovými sdruženími. Jednotlivé rámcové smlouvy jsou předkládány Ministerstvu zdravotnictví, které je posoudí z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem na zajištění kvality a dostupnosti zdravotní péče, fungování systému zdravotnictví a jeho stability v rámci finančních možností systému veřejného zdravotního pojištění (dále jen „veřejný zájem“), a poté je vydá jako vyhlášku. Jestliže před ukončením platnosti smlouvy nedojde k uzavření smlouvy nové, bude platnost smlouvy prodloužena až do doby, než bude uzavřena nová rámcová smlouva. Pokud mezi účastníky dohodovacího řízení nedojde k dohodě o obsahu rámcové smlouvy do šesti měsíců nebo pokud předložená rámcová smlouva odporuje právním předpisům nebo veřejnému zájmu, je oprávněno učinit rozhodnutí Ministerstvo zdravotnictví. Rámcová smlouva obsahuje vždy ustanovení, které se týká doby účinnosti, způsobu a důvodu ukončení smlouvy podle odstavce 1 s tím, že smlouvu je možno ukončit vždy k 1. lednu následujícího roku, přičemž výpovědní lhůta musí být nejméně šest měsíců. Tato výpovědní lhůta neplatí v případech, že v důsledku závažných okolností nelze rozumně očekávat další plnění smlouvy. Dále rámcová smlouva musí obsahovat způsob provádění úhrady poskytované zdravotní péče, práva a povinnosti účastníků smlouvy podle odstavce 1, pokud nejsou stanoveny zákonem, obecné podmínky kvality a účelnosti poskytování zdravotní péče, podmínky nezbytné pro plnění smlouvy podle odstavce 1, kontrolní mechanismus kvality poskytované péče a správnosti účtovaných částek, jakož i povinnost vzájemného sdělování údajů nutných ke kontrole plnění smlouvy o poskytování zdravotní péče, způsob a důvody ukončení smlouvy podle odstavce 1, ustanovení o rozhodčím řízení.
[...]«.

67. Z uvedeného tedy plyne, že ministerstvo je zákonem zmocněno jednat ve dvou případech:
1) je-li výsledkem dohodovacího řízení rámcová dohoda, tuto posoudí z hlediska jejího souladu s právními předpisy a veřejným zájmem na zajištění kvality a dostupnosti zdravotní péče, fungování systému zdravotnictví a jeho stability v rámci finančních možností systému veřejného zdravotního pojištění a následně vyhlásí jako vyhlášku, nebo
2) pokud mezi účastníky dohodovacího řízení nedojde k dohodě o obsahu rámcové smlouvy do šesti měsíců nebo pokud předložená rámcová smlouva odporuje právním předpisům nebo veřejnému zájmu, je oprávněno „učinit rozhodnutí“.

68. Ústřední zásadu uvedeného zmocnění spatřuje Ústavní soud v zákonodárcem zakotvené prioritě dohody, která má být výsledkem dohodovacího řízení. Účelem dohodovacího řízení je dosáhnout společným postupem dohody na obsahu rámcových smluv, nikoliv marně vyčerpat šestiměsíční lhůtu a umožnit tak další postup ministerstva, jehož přímé zmocnění nastupuje toliko subsidiárně. S ohledem na tento preferovaný účel je nutno vykládat i další podmínky a náležitosti dohodovacího řízení, resp. interpretovat samotnou zmocňovací normu. V rozporu s touto prioritou by bylo např. takové stanovení podmínek pro průběh dohodovacího řízení, které by objektivně a reálně znemožňovaly dosáhnout jakéhokoliv zákonem předvídaného konsenzu (např. stanovením nesplnitelných procedurálních pravidel dohodovacího řízení, bezvýhradného požadavku jednomyslnosti všech i např. procedurálních hlasování apod.).

69. V nyní posuzované věci ministerstvo vychází z naplnění podmínek pod bodem 1), zatímco navrhovatel tvrdí, že před vydáním napadené vyhlášky č. 618/2006 Sb. k příslušnému (novému) dohodovacímu řízení nedošlo, není zde tedy ani výsledek v podobě rámcové smlouvy, neboť jediné dohodovací řízení, které vydání napadené vyhlášky předcházelo, skončilo marným uplynutím šestiměsíční lhůty.

70. K uvedené otázce Ústavní soud nejprve konstatuje, že v této věci je navrhovatelem - s ohledem na charakter jeho námitek - postaven před rozporná skutková tvrzení, které mají základ ve sporném zahájení a průběhu dohodovacího řízení podle § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb. Ve vztahu ke zjištění naplnění podmínek § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb. může být ve světle námitek navrhovatele předmětem přezkumu toliko posouzení, zda byly předložené rámcové smlouvy „výsledkem dohodovacího řízení“ a zda tento „výsledek dohodovacího řízení“ byl ministerstvu předložen v zákonné lhůtě šesti měsíců. Tyto skutečnosti se jeví jako klíčové pro argumentaci navrhovatele. Toliko při splnění těchto podmínek je zmocňovací ustanovení „aktivováno“ ve prospěch ministerstva, které dále předložené rámcové smlouvy obsahově posoudí (dle kritérií stanovených v § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb.) a (bez vlastních obsahových změn) připraví k publikaci.

71. Ústavnímu soudu byla předložena řada materiálů, které mají skutkově dokumentovat průběh dohodovacího řízení, jež Ústavní soud přezkoumal v rozsahu potřebném pro zjištění, zda byla splněna podmínka pro vydání podzákonného předpisu ministerstvem (podmíněné zmocnění). Především ve vztahu k projednávané věci konstatuje, že ze „zápisu ze zahajovacího dne společného jednání účastníků Dohodovacího řízení o rámcových smlouvách“ ze dne 3. ledna 2006 plyne zcela zřetelně, že svolavatelem dohodovacího řízení byl SZP ČR, přičemž většina zástupců zdravotních pojišťoven i poskytovatelů zdravotní péče jasně vyjádřila přesvědčení, že se jedná o první kolo jednání v rámci dohodovacího řízení. Námitka některých účastníků jednání, že první jednání „v segmentu ambulantní specializované péče a praktických lékařů“ proběhlo již dne 6. prosince 2005, byla na jednání vznesena, ale většinou přítomných nebyla akceptována, neboť se podle nich mělo jednat o přípravné jednání. Dobrá víra účastníků v řádnost dohodovacího řízení, jehož jsou účastni, a společný postup objektivně vedoucí k naplnění předpokládaného účelu dohodovacího řízení jsou patrny i ze zápisů ze setkání dalších, včetně jednání závěrečného (17. ledna 2006, 28. února 2006, 21. června 2006). K tomu Ústavní soud podotýká, že ze zápisů plynou např. i další související sporné otázky, např. zda si účastníci dohodovacího řízení mohou vytvořit jednací řád či zda je možné schvalování návrhů většinou či pouze jednomyslně (hlasování konsenzuální). K těmto vnitřním otázkám organizace dohodovacího řízení se Ústavní soud nehodlá vyjadřovat, tedy alespoň potud, pokud je aktéry zachována zákonodárcem zamýšlená podstata dohodovacího řízení, které se vytvoření jednacího řádu ani (v některých hlasováních) uplatněný princip schvalování většinou (příp. při racionálním stanovení určité váhy hlasu) nepříčí. Tyto principy jsou totiž nepochybně reflektovány v mnoha dalších ustanoveních napříč českým právem, včetně předpisů procesních a jednacích.

72. Uvedený závěr o zahájení dohodovacího řízení dne 3. ledna 2006 je pak dále podporován i dalšími listinami, zejména kroky, které vedly k pozvání účastníků na 3. ledna 2006 (jedním z nich je i pozvánka adresovaná ministerstvu a inzerát uveřejněný v Hospodářských novinách). Rovněž i na samotném „jednání“, které se konalo dne 6. prosince 2005, se většina účastníků shodla na tom, že se nejedná o zahájení dohodovacího řízení, a to z konkrétních důvodů. Tento názor, jak plyne z příslušného zápisu, vyjádřili „SZP ČR, Otevřený svaz zdravotních pojišťoven ČR, SPL ČR, SPLDD ČR, APRIMED, PRIVALAB“. Opačný názor, tedy že dohodovací řízení bylo řádně zahájeno, zastávali toliko „LOK SČL, ČLK – o. s.“. Ze zápisu ze dne 6. prosince 2005 pořízeného na jednání „pro zdravotnická zařízení poskytující ambulantní specializovanou péči a péči ženských lékařů“ plyne závěr obdobný. Z uvedených zápisů v souhrnu Ústavní soud dovodil, že již na jednáních dne 6. prosince 2005 byla tato jednání většinou přítomných považována za nestandardní, „iniciační“, a tedy nikoliv řádná (zahajovací) jednání dohodovacího řízení, a to výslovně i s odkazem na obavy ze zpochybnění „řádného legislativního postupu“.

73. K tomu Ústavní soud dále uvádí, že i kdyby (hypoteticky) většina účastníků dohodovacího řízení dospěla k subjektivnímu závěru o tom, že dohodovací řízení bylo zahájeno již dne 6. prosince 2005, nevyhovoval by takový postup – myšlen následný postup ministerstva, která vydalo vyhlášku č. 290/2006 Sb. – objektivně smyslu zmocňovacího ustanovení § 17 odst. 3 věty čtvrté zákona č. 48/1997 Sb., neboť zákonodárce zjevně předpokládá rovné postavení všech účastníků dohodovacího řízení, a tedy i možnost jejich účasti na dohodovacím řízení po celých (maximálně) šest měsíců. Taková interpretace podmínek pro zahájení dohodovacího řízení, která by spustila běh řízení a tím i šestiměsíční lhůty toliko aktem jednoho segmentu poskytovatelů zdravotní péče (resp. pouhým formálním aktem „svolání“ dohodovacího řízení, aniž by jednání bylo provázeno odpovídajícím obsahem), by založila nerovnost jednotlivých poskytovatelů, neboť – jak by tomu bylo bývalo v tomto případě – by ostatní účastníci dohodovacího řízení měli pro dosažení dohody zákonnou lhůtu zkrácenu o bezmála jeden měsíc, teoreticky však o dobu ještě libovolně delší (neboť, stručně řečeno, ostatní „segmenty“ by do řízení byly přizvány až v jeho průběhu). Takové pojetí nesvědčí zákonné konstrukci priority dohody účastníků, neboť nepředvídatelná faktická manipulace s délkou dohodovacího řízení může mít nepochybně vliv na průběh celého dohodovacího řízení, včetně rizika, že pod větším časovým tlakem zákonem předpokládaného výsledku nebude dosaženo vůbec.

74. V tomto řízení Ústavnímu soudu již nepřísluší hodnotit postup ministerstva, které již dne 7. června 2006 vydalo vyhlášku č. 290/2006 Sb. Nemůže však přehlédnout, že před jejím vydáním mělo ministerstvo k dispozici (kromě jiného) negativní stanoviska dvou pracovních komisí Legislativní rady vlády, která upozorňovala dílem na „neskončení dohodovacího řízení“. Mělo (mohlo a mělo mít) rovněž průběžnou informaci o vývoji řízení a o zcela většinovém názoru účastníků dohodovacího řízení. Toliko na okraj – s ohledem na formulaci subsidiárního zmocnění dle § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb. – připomíná Ústavní soud své závěry vyslovené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/99 ze dne 23. května 2000 (N 73/18 SbNU 135; 167/2000 Sb.), v němž se zabýval rozporem mezi obsahem generálního zmocnění vlády v čl. 78 Ústavy a konkrétním zmocňujícím ustanovením § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb. (ve znění tehdy účinném), které ukládalo vládě „rozhodnout“ (za určitých okolností) o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění.

75. Z ministerstvu zaslaného sdělení prezidenta SZP ČR ze dne 30. června 2006, zejména z razítka podatelny ministerstva, dále vyplynulo, že výsledek dohodovacího řízení byl ve lhůtě šesti měsíců od zahájení dohodovacího řízení (3. ledna 2006) předložen ministerstvu dne 30. června 2006, resp. ve vztahu k rámcové smlouvě týkající se lékárenské zdravotní péče již dne 5. června 2006, přičemž poslední den lhůty určené počtem měsíců připadl na 3. červenec 2006. Datování příslušných protokolů o výsledku dohodovacího řízení (v rozmezí 1. června až 29. června 2006) logicky předchází datu jejich doručení ministerstvu. Tedy podmínka stanovující předložení výsledku dohodovacího řízení ministerstvu ve lhůtě šesti měsíců byla splněna.

76. Před vydáním napadené vyhlášky č. 618/2006 Sb. tedy mělo ministerstvo k dispozici přinejmenším ve lhůtě šesti měsíců předložený výsledek dohodovacího řízení zahájeného dne 3. ledna 2006, včetně souvisejících protokolů a výsledného textu rámcových smluv, z příslušných zápisů plynoucí informaci o průběhu dohodovacího řízení, včetně data jeho zahájení, dále stanoviska pracovních komisí Legislativní rady vlády jak k návrhu vyhlášky č. 290/2006 Sb., tak k návrhu (budoucí) vyhlášky č. 618/2006 Sb. Tyto skutečnosti (kromě jiného) ministerstvo hodnotilo ve vztahu k naplnění podmínek daných zmocňovacím ustanovením. Závěr, že dohodovací řízení skončilo shodou na textu rámcových smluv, které byly ministerstvu předloženy, je zcela přiléhavý, a Ústavní soud na něm tedy ničeho nemění.

77. Z textu zákona a účelu samotného dohodovacího řízení, které není konstruováno nikterak jako fakultativní institut, dovozuje Ústavní soud, že zmocněný orgán, při splnění dalších zákonem stanovených předpokladů, má povinnost výsledek dohodovacího řízení respektovat. Rovněž z předpokladu racionálního a ekonomického zákonodárce lze dovodit, že do zmocňovací normy (§ 17 odst. 3 věta druhá zákona č. 48/1997 Sb.) nebude vložen poměrně složitý institut dohodovacího řízení, které by probíhalo po dobu několika měsíců, samoúčelně, tedy takovým způsobem, kdy by ministerstvo (nyní i navzdory textu normy) mělo možnost úvahy, zda zmocnění k vydání dohodnutých rámcových smluv ve vyhlášce využije, či nikoliv. Teoretická možnost této úvahy by z dohodovacího řízení učinila toliko poradní institut a setřela by rozdíly mezi oběma zmocňovacími normami reflektovanými v postupech pod body 1) a 2) (výše).

78. Legislativní technika zmocňovacích norem nepochybně umožňuje zákonodárci jasně vyjádřit, zda norma obsahuje povinnost či pouhou možnost zmocněného prováděcí předpis vydat [„Kompetenční pravidlo určuje (...) zda zmocněný subjekt má povinnost vydávat za stanovených podmínek normotvorné akty, anebo zda se mu to pouze povoluje“ – viz Weinberger, O. Norma a instituce. Úvod do teorie práva. Masarykova univerzita, Brno, 1995, str. 77.]. K tomu Ústavní soud tedy poukazuje na výše uvedené úvahy a kogentní charakter ustanovení § 17 odst. 3 věty druhé zákona č. 48/1997 Sb., dle něhož ministerstvo jednotlivé rámcové smlouvy „[...] vydá jako vyhlášku“.

79. Ústavní soud konstatuje, že za tohoto stavu ministerstvo z mezí zmocňovacího ustanovení § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb. nevybočilo, pokud rámcové smlouvy, které byly v zákonné lhůtě předloženy jako výsledek řádně dokončeného dohodovacího řízení, s ohledem na zákonnou prioritu takového postupu vydalo jako vyhlášku č. 618/2006 Sb. Tento postup je především zmocňovacím ustanovením přímo předpokládán, a jsou-li naplněna i další kritéria stanovená § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., nedává toto ustanovení ministerstvu možnost dalšího uvážení (kogentní imperativní norma), a to ani pokud je ministerstvo řízeno ministrem, který je členem vlády pověřené prezidentem podle čl. 62 písm. d) Ústavy.

80. Další námitky navrhovatele zejm. ve vztahu k průběhu dohodovacího řízení nepovažuje Ústavní soud za relevantní, včetně tvrzení, že LOK-SČL a ČLK, o. s., nebyly na závěrečné jednání pozvány. I pokud by takové formální pochybení bylo prokázáno, nic to nemění na skutečnosti, že zástupci těchto subjektů na závěrečném jednání přítomni byli, jak vyplývá z příslušného zápisu a prezenční listiny a na což zároveň poukazuje ministerstvo.

81. K implicitně obsažené námitce navrhovatelů, zpochybňující samostatně zrušení předchozí vyhlášky ustanovením § 2 vyhlášky č. 618/2006 Sb., konstatuje Ústavní soud, že ukončením dohodovacího řízení a předložením jednotlivých rámcových smluv ministerstvu pozbyla vyhláška č. 290/2006 Sb. (nyní bez ohledu na nedostatek zákonného zmocnění pro její vydání) i „materiální předpoklad své existence“ (srov. jednu z nosných myšlenek nálezu ze dne 20. října 2004 sp. zn. Pl. ÚS 52/03 – viz výše). V tomto případě je legislativně logické a odpovídající principu ochrany právní jistoty, že dřívější právní úprava je novou právní úpravou (stejného rozsahu) derogována.

82. Právní zástupce navrhovatele ve svém závěrečném přednesu znovu zdůraznil alternativní petit – návrh na zrušení § 3 napadené vyhlášky – s argumentací, že jde o ustanovení, které s retroaktivními účinky nutí poskytovatele zdravotní péče ke změně již uzavřených smluv na dobu neurčitou na smlouvy časově omezené (zpravidla na osm let), a tak nepřípustně zasahuje do smluvní autonomie. Z příloh napadené vyhlášky však vyplývá, že nově dohodnuté rámcové smlouvy sice obsahují ve vztahu ke všem segmentům poskytovatelů této péče ujednání o sjednání smluv na dobu určitou, avšak vždy s dovětkem „pokud se smluvní strany nedohodnou jinak“. Ústavní soud konstatuje, že v této formě nejde o takový zásah do již uzavřených smluv a smluvní volnosti, který by vyžadoval derogační zásah Ústavního soudu. Problém rovnosti smluvních stran a jejich smluvní volnosti je v daném případě mnohem intenzivněji ovlivněn fakticky nerovným vztahem mezi zdravotními pojišťovnami na straně jedné a poskytovateli zdravotní péče na straně druhé, který však není řešitelný na úrovni podzákonné normy, jakou je napadená vyhláška. Ve vztahu k namítanému „zásahu do nabytých práv“ kromě toho poukazuje Ústavní soud především na nekonkrétnost takové námitky. K tomu je možno na okraj poznamenat, že rovněž ministerstvo ve svém vyjádření uvádí, že ustanovení § 3 vyhlášky č. 618/2006 Sb. „nelze chápat v tom smyslu, že by mělo zasahovat do již v dobré víře nabytých práv.“.

83. V této souvislosti lze především poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, který se otázkou ochrany nabytých práv a zpětné účinnosti právní normy zabýval ve své rozhodovací praxi opakovaně. V řadě svých nálezů zdůraznil, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, který v sobě zahrnuje i zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 215/94 ze dne 8. 6. 1995 (N 30/3 SbNU 227); nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 33/01 ze dne 12. 3. 2002 (N 28/25 SbNU 215; 145/2002 Sb.) a další]. Ke střetu staré a nové právní úpravy se Ústavní soud vyslovil např. též v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96, ve kterém podrobil princip retroaktivity právních norem analýze a vyjádřil zde názor, že obecně v takovém případě platí nepravá retroaktivita, tj. od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony se řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá retroaktivita). Ústavní soud setrvává na stanovisku, že z hlediska právní jistoty je nepravá retroaktivita akceptovatelná.

84. Pro použití pozdější právní úpravy je vždy nutno přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva. Je případně věcí obecných soudů, aby při posouzení eventuálních sporů přijaly výklad respektující ústavní ochranu již vzniklému nároku [srov. např. nález ze dne 15. prosince 2004 sp. zn. I. ÚS 344/04 (N 191/35 SbNU 497)]. Dovolává-li se navrhovatel principu ochrany nabytých práv, odkazuje tedy Ústavní soud na případné individuální soudní spory před obecnými soudy, neboť o těchto nárocích nelze rozhodnout v řízení před Ústavním soudem (tedy obdobně jako ve věci sp. zn. Pl. ÚS 52/03).

85. Z uvedeného ustanovení § 3 vyhlášky č. 618/2006 Sb. – při použití výše nastíněných interpretačních metod – tedy neplyne, že by mělo vyvolávat nepřípustné retroaktivní účinky do již skutečně nabytých práv, příp. že by tento výklad zastávalo samotné ministerstvo. Princip ochrany již nabytých práv nezahrnuje prvek naprosté neměnnosti související právní úpravy do budoucna. K uvedenému Ústavní soud pro úplnost k účelu rámcových smluv podle zákona č. 48/1997 Sb. dále podotýká, že podstatou tohoto institutu není realizace autonomie vůle (smluvní volnosti) smluvních stran. Právní povinnost respektovat rámcové smlouvy vzešlé z dohodovacího řízení a řádně vyhlášené především neplyne ze zpochybněného ustanovení § 3 vyhlášky č. 618/2006 Sb., nýbrž přímo ze zákona č. 48/1997 Sb., a to z ustanovení § 17 odst. 3 věty první („Smlouva podle odstavce 1 uzavřená mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením se řídí rámcovou smlouvou“).

86. K širší argumentaci, kterou zástupce navrhovatele uplatnil při ústním jednání formálně ve vztahu k ustanovení § 3 vyhlášky č. 618/2006 Sb., konstatuje Ústavní soud, že se svou podstatou míjí s petitem a mezemi přezkumu provedeného Ústavním soudem v tomto řízení. Předmětem posouzení Ústavního soudu nyní především nebyla celková koncepce vztahu zdravotnických zařízení a zdravotních pojišťoven (tedy celá řada institutů v zákoně č. 48/1997 Sb.) ani konstrukce výběrových řízení směřujících k vytvoření sítě zdravotnických zařízení prostřednictvím individuálních smluv s jednotlivými zdravotnickými zařízeními (§ 46 až 52 zákona č. 48/1997 Sb.), ačkoliv tento proces, který předchází vytvoření smluvního vztahu, navrhovatel hodnotí jako problematický. V této souvislosti proto ani není obsahem úvah Ústavního soudu to, zda existence pětileté, resp. osmileté doby trvání smluvního vztahu, příp. smluvení doby neurčité, má vůbec nějakou ústavněprávní relevanci. Přesněji řečeno, nebylo navrhovatelem ani tvrzeno, že by určitá doba trvání smluvního vztahu byla ústavně zaručena. Variabilitu v tomto aspektu oproti tomu naopak přímo předpokládá zmocňovací ustanovení § 17 odst. 3 věty páté zákona č. 48/1997 Sb., které mj. stanovuje, že „[r]ámcová smlouva obsahuje vždy ustanovení, které se týká doby účinnosti [...]“, tedy v nynějším znění každopádně neobsahuje zákonný požadavek, aby rámcové smlouvy byly uzavírány na dobu neurčitou. Pokud ministerstvo v první polovině roku 2006 před skončením dohodovacího řízení dospělo k vlastní (politické) úvaze, že délka trvání individuálních smluv by neměla být z různých důvodů do budoucna časově omezena, což Ústavnímu soudu nyní nepřísluší věcně posuzovat, je přesto nutno i na dřívější vyhlášku č. 290/2006 Sb. bezpodmínečně vztahovat požadavek existence zákonného zmocnění.

87. Ústavní soud znovu připomíná, že vzhledem ke konstrukci zmocňovacího ustanovení § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb. je zásadně povinností jakéhokoliv (pozdějšího) ministra, resp. ministerstva, při splnění dalších podmínek vydat rámcové smlouvy vzešlé z dohodovacího řízení jako vyhlášku. V tomto Ústavní soud nepřistoupil na argumentaci navrhovatele, který naznačoval politický (či jiný zájmový) účel vydání napadené vyhlášky č. 618/2006 Sb., nota bene pokud bylo prokázáno, že dohodovací řízení bylo zahájeno v době, kdy objektivně nebylo možno předpokládat výsledek pozdějších voleb do Poslanecké sněmovny a (politické) složení budoucí vlády. Konkrétní výsledek dohodovacího řízení – který je obsahem vyhlášky č. 618/2006 Sb. – byl výsledkem vůle jiného orgánu než ministra a byl znám více než dva měsíce před tím, než byl MUDr. Tomáš Julínek jmenován ministrem.