7.1.1 Hodnocení fyzikálně-chemických vlastností

7.1.1.1 Hořlavost
Hořlavé vlastnosti plynných směsí se stanoví metodami podle přímo použitelného předpisu Evropské unie⁶).
Tyto směsi se klasifikují na základě výsledků provedených zkoušek a za použití kritérií uvedených v této příloze.
Hořlavost plynných směsí vyráběných na objednávku v malých množstvích, lze hodnotit za použití následující výpočtové metody.
Složení plynné směsi, vyjádřené vzorcem:
A₁F₁ + .....+ A_iF_i + ...A_nF_n + B₁I₁ + ...B_kI_k + ...B_pI_p
kde:
A_i je molární zlomek i-tého hořlavého plynu v plynné směsi, v %,
B_k je molární zlomek k-tého inertního plynu v plynné směsi, v %,
F_i je i-tý hořlavý plyn v plynné směsi,
I_k je k-tý inertní plyn v plynné směsi,
n je počet hořlavých plynů v plynné směsi,
p je počet inertních plynů v plynné směsi,
lze převést do tvaru, ve kterém všechna I_k (inertní plyny) jsou vyjádřena ekvivalentem dusíku za použití koeficientu K_k a kde ekvivalentní obsah nehořlavého plynu A´_i je vyjádřen následujícím vzorcem:
${\mathrm{A΄}}_i=A_i*\frac{100}{A_i+K_k{B}_k}.$
K_k koeficient ekvivalence inertního plynu I_k ve vztahu k dusíku
Použitím maximální koncentrace hořlavého plynu, která ve směsi s dusíkem není hořlavá na vzduchu, lze získat následující výraz:
$\sum _i{\mathrm{A΄}}_i/\mathrm{Tci}\le 1$
kde
Tci maximální koncentrace hořlavého plynu, která ve směsi s dusíkem není hořlavá při styku se vzduchem, v %
Plynná směs je hořlavá, je-li hodnota výše uvedeného výrazu větší než jedna. Směs se klasifikuje jako extrémně hořlavá a přiřadí se věta R 12.
Koeficienty ekvivalence (K_k)
Hodnoty koeficientů ekvivalence K_k mezi inertními plyny a dusíkem jsou uvedeny v tabulce 1 technické normy ČSN EN ISO 10156 „Plyny a plynné směsi – Stanovení hořlavosti a oxidační schopnosti při výběru výstupů ventilu lahve“.
Maximální koncentrace hořlavého plynu (Tci)
Hodnoty maximálních koncentrací hořlavého plynu Tci jsou uvedeny v tabulce 2 technické normy ČSN EN ISO 10156 „Plyny a plynné směsi – Stanovení hořlavosti a oxidační schopnosti při výběru výstupů ventilu lahve“.
Pokud hodnota Tci pro hořlavý plyn není uvedena v tabulce 2 výše uvedené technické normy, použije se odpovídající dolní limit výbušnosti (LEL).
Jestliže pro daný hořlavý plyn neexistuje hodnota LEL, přiřadí se hodnotě Tci hodnota 1 % objemové.
Poznámky:
– Výše uvedený výraz lze použít pro odpovídající označení plynných směsí, avšak nelze jej považovat za metodu nahrazující experimentální stanovení technických bezpečnostních parametrů.
– Navíc tento výraz neposkytuje informace o tom, zda lze bezpečně připravit směs obsahující oxidační plyny. Při odhadu hořlavosti podle výše uvedeného vzorce nejsou oxidační plyny brány v úvahu.
– Výše uvedený vzorec dává spolehlivé výsledky pouze v případě, že se hořlavé plyny vzájemně neovlivňují, pokud jde o jejich hořlavost. To musí být vzato do úvahy např. u halogenovaných uhlovodíků.

7.1.1.2 Oxidační vlastnosti
Stanovení oxidačních vlastností plynných směsí se provede podle následující hodnotící metody.
Principem metody je porovnání oxidačního potenciálu plynů ve směsi s oxidačním potenciálem kyslíku ve vzduchu. Koncentrace plynů ve směsi je dána v % objemových.
Předpokládá se, že plynná směs je stejně velké nebo větší oxidační činidlo než vzduch, je-li splněna následující podmínka:
$\sum _i{x}_i{C}_i\ge 21$
kde:
x_i je koncentrace plynu v objemových %
C_i je koeficient ekvivalence kyslíku
V případě platnosti výše uvedené nerovnosti se směs klasifikuje jako oxidující a přiřadí se jí věta R 8.
Koeficienty C_i, používané při výpočtu pro stanovení oxidační kapacity určitých plynů směsi, s ohledem k oxidační kapacitě kyslíku ve vzduchu, jsou uvedeny v tabulce 3 technické normy ČSN EN ISO 10156 „Plyny a plynné směsi – Stanovení hořlavosti a oxidační schopnosti při výběru výstupů ventilu lahve“.
Koeficient C_i je specifický pro každý oxidující plyn. Podle definice je C_i kyslíku roven 1,0. Jestliže pro danou látku není uvedena žádná hodnota koeficientu C_i přiřadí se jí hodnota 40.