2. K námitkám týkajícím se jednotlivých ustanovení zákona
K tvrzené protiústavnosti dílčí úpravy pracovněprávního vztahu tzv. ostatních zaměstnanců ve správních úřadech
K tvrzené protiústavnosti úpravy oborů státní služby
K tvrzené protiústavnosti stanovení dalších překážek ve službě nařízením vlády
K tvrzené protiústavnosti stanovení platové třídy služebním orgánem pro činnost neuvedenou v katalogu správních činností
K tvrzené protiústavnosti stanovení požadavku na dodržování demokratických zásad ústavního pořádku České republiky pro přijetí do služebního poměru
K tvrzené protiústavnosti odlišné procedury schvalování systemizace některých služebních úřadů
K tvrzené protiústavnosti stanovení dalších případů, ve kterých lze s ohledem na zvláštní povahu služby přijmout osobu do služebního poměru na dobu určitou

65. K námitce, že napadená ustanovení § 1 odst. 2, § 11 odst. 3, § 14 odst. 2, § 15 odst. 3, § 16, § 78 písm. c), § 85 odst. 5, § 172, 173, 178, § 184 odst. 2, § 189 zákona o státní službě jsou protiústavní nepřímou novelou zákoníku práce, vláda uvádí, že prezident republiky zaměňuje nepřímou novelizaci zákoníku práce, ke které nedošlo, se vztahem speciality příslušných ustanovení zákona o státní službě týkajících se zaměstnanců v pracovním poměru vůči subsidiárnímu zákoníku práce, která byla ve vztahu k „ostatním“ zaměstnancům ve správních úřadech zvolena. Jedná se o metodu lex specialis derogat legi generali, která je zcela obvyklá a přípustná [srov. např. zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o úřednících územních samosprávných celků“), nebo zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, které také obsahují speciální ustanovení k zákoníku práce a které dosud nikdo za nepřímé novely zákoníku práce neoznačoval]. Speciální ustanovení se obecně uplatňují v případech, kdy existuje obecný právní předpis, který však nemůže být natolik komplexní, aby danou oblast reguloval beze zbytku. Zákoník práce se tak při regulaci právních poměrů těchto zaměstnanců v pracovním poměru obecně aplikuje, pokud zákon o státní službě nestanoví jinak.

66. Vláda též nemůže souhlasit s tvrzením prezidenta republiky, že pracovněprávní vztahy může regulovat toliko zákoník práce se subsidiaritou občanského zákoníku. Při akceptaci této teze by byly protiústavní všechny pracovněprávní předpisy upravující právní poměry některých skupin zaměstnanců, jako například zákon o úřednících územních samosprávných celků, zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů - ve vztahu k asistentům soudců, justičním čekatelům a dalším soudním pracovníkům, zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů - ve vztahu ke státním zástupcům i dalším pracovníkům ve státních zastupitelstvích, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, apod. Vláda dále poznamenává, že právní předpis může obsahovat jak normy práva veřejného, tak i práva soukromého [typickým příkladem je Listina základních práv a svobod (dále též jen „Listina“)].

67. Prezident republiky namítá protiústavnost § 5 odst. 2 zákona o státní službě pro nedostatečnost úpravy oborů státní služby a potenciální „doplňovací“ charakter nařízení vlády o oborech státní služby namísto ústavně konformního „prováděcího“ charakteru.

68. V prvé řadě je nutno konstatovat, že tvrzená protiústavnost by se týkala nikoliv zákona o státní službě, nýbrž nařízení vlády vydaného na základě zmocnění v tomto zákoně obsaženého. Porušením Ústavy by bylo vydání nařízení vlády, které by „doplňovalo“ zákon.

69. Dále vláda považuje za potřebné poukázat na skutečnost, že navrhovatel nedoceňuje význam § 1 odst. 1 písm. a) citovaného zákona vymezujícího osobní působnost zákona na státní zaměstnance vykonávající ve správních úřadech státní správu, a to ve spojení s § 5 odst. 1 citovaného zákona obsahujícím výčet činností, jež jsou službou, který tuto osobní působnost doplňuje. Jsou to právě tato dvě ustanovení, která vytvářejí zákonný rámec oborů státní služby (státní správa vykonávaná správními úřady ve smyslu zákona o státní službě je vymezena zvláštními zákony stanovícími působnost těchto správních úřadů a státní správa vykonávaná státními zaměstnanci ve smyslu zákona o státní službě je pak její podmnožinou, neboť na výkonu státní správy se vedle nich podílejí např. i osoby ve služebním poměru podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, nebo vojáci ve služebním poměru podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů), který má být dále proveden nařízením vlády. Zákon tedy vymezil zákonný rámec oborů státní služby, jejich podrobnou specifikaci pak z důvodu pružnější reakce na možné změny působnosti služebních úřadů ponechal na prováděcím právním předpisu. Nařízení vlády o oborech služby ale může být vydáno jen v mezích seznamu činností obsaženého v § 5 odst. 1 citovaného zákona a samozřejmě také v mezích zákonů upravujících působnost správních úřadů v oblasti státní správy (např. v případě přípravy a provádění správních úkonů jde o desítky zákonů z různých oborů státní správy od životního prostředí přes dopravu až k sociálnímu zabezpečení), protože působnost správních úřadů může být podle čl. 79 odst. 1 Ústavy stanovena jen zákonem a jen v těchto zákonných mezích může být dané nařízení vlády také vydáno. Nelze proto souhlasit s námitkou, že meze pro vydání nařízení vlády nelze výkladem dovodit; systematickým výkladem je nepochybně dovodit lze, zatímco pouhým izolovaným gramatickým výkladem samotného § 5 odst. 2 citovaného zákona samozřejmě nikoliv.

70. Ustanovení § 5 původního služebního zákona, kterým argumentuje prezident republiky, je pouze explicitní deklarací (nikoliv pravidlem) toho, co je v původním služebním zákonu definováno s využitím téže legislativní konstrukce, jakou pro vymezení oborů státní služby užil zákon o státní službě.

71. K napadenému § 104 odst. 2 zákona o státní službě vláda uvádí, že okruh překážek ve službě se v napadeném ustanovení stanoví odkazem na příslušná ustanovení zákoníku práce a nařízení vlády č. 590/2006 Sb., kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci. Vzhledem ke skutečnosti, že práva a povinnosti státních zaměstnanců a zaměstnanců v pracovním poměru jsou odlišné, a mohou tak nastat i odlišné překážky ve službě, zmocňuje se vláda k rozšíření okruhu překážek ve službě nad rámec úpravy zákoníku práce a jeho prováděcích předpisů. Jedná se tedy v zásadě o obdobnou úpravu, jaká je v § 199 odst. 2 zákoníku práce, podle které vláda stanoví nařízením okruh jiných důležitých osobních překážek v práci, než jsou uvedeny v § 191 zákoníku práce, za které zaměstnavatel poskytne pracovní volno, náhradu mzdy nebo platu.

72. Podle čl. 78 Ústavy je vláda oprávněna vydávat nařízení k provedení zákona a v jeho mezích. Podle judikatury Ústavního soudu se vláda musí držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně, anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 17/95 a sp. zn. Pl. ÚS 45/2000). Vzhledem ke skutečnosti, že zákon o státní službě v § 104 odst. 3 zmocňuje vládu vydat nařízení a v něm stanovit další překážky ve službě, za něž přísluší státnímu zaměstnanci plat, pohybuje se nařízení v mezích zákona, a vláda tak jeho rozpor s Ústavou neshledává, a to i s ohledem na obdobnou úpravu v zákoníku práce, která z tohoto hlediska napadena nebyla, a to ani ze strany prezidenta republiky.

73. Napadené ustanovení § 145 odst. 3 zákona o státní službě dle vlády vychází v podstatě doslovně z úpravy obsažené v § 136 odst. 3 služebního zákona č. 218/2002 Sb., jenž byl nahrazen zákonem o státní službě, tzn. z donedávna platné součásti právního řádu České republiky. Účelem ustanovení je překlenout období, kdy služební úřad musí bezprostředně začít nově vykonávat činnost, která však není uvedena v katalogu správních činností (vydávaném nařízením vlády), do doby, než bude provedena příslušná novela nařízení vlády, která danou činnost do katalogu správních činností doplní. Státnímu zaměstnanci, který bude tuto novou činnost vykonávat, tak za ni musí náležet plat, přičemž stanovení platové třídy by mělo odpovídat zásadě, že zaměstnanec má právo na spravedlivou odměnu za práci (čl. 28 Listiny základních práv a svobod), tj. že za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u stejného zaměstnavatele stejný plat. Ani v ostatních aspektech nemůže stanovení platové třídy podléhat libovůli příslušných správních orgánů. Je nutno mít na paměti, že určení platové třídy je výkonem působnosti v oblasti veřejné správy realizované ve formě správního aktu, což znamená aplikaci ustanovení zákona o státní službě o řízení ve věcech služby na základě § 159 odst. 1 písm. d) tohoto zákona se subsidiárním použitím zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Právní řád tak vytváří dostatečné „mantinely“, které navrhovatelem namítanou nejistotu a libovůli vylučují. Uvedené ustanovení je tedy podle názoru vlády plně v souladu s ústavním pořádkem.

74. K napadenému ustanovení § 22 zákona o státní službě stanovujícímu požadavek na dodržování demokratických zásad ústavního pořádku České republiky pro přijetí do služebního poměru vláda uvádí, že v souladu s § 159 odst. 1 písm. a) zákona o státní službě se o přijetí do služebního poměru vede řízení ve věcech služby, tj. postupuje se podle správního řádu (§ 160 zákona o státní službě). V průběhu řízení tak musí být dodržovány základní zásady činnosti správních orgánů a další pravidla řízení ve věcech služby, rozhodnutí musí být odůvodněno a je soudně přezkoumatelné na základě čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, což platí i pro výše uvedený předpoklad přijetí do služebního poměru. Nejedná se tak o subjektivní či neprůkazné hodnocení, jak namítá prezident republiky.

75. Namítané ustanovení je dle vlády naopak reflexí nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/01 ze dne 5. 12. 2001 (N 192/24 SbNU 419; 35/2002 Sb.), který v rámci posuzování ústavnosti zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů, konstatoval, že zákonodárce by měl upravit předpoklady přístupu k veřejným funkcím v celém rozsahu a zakotvit v normě s takto obecnou působností osobní předpoklady přímo ve vztahu k demokratické společnosti. Ústavní soud v citovaném nálezu též poukázal na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ve věci Vogt proti Německu ze dne 26. 9. 1995 č. 17851/91 a rozsudek ve věci Pellegrin proti Francii ze dne 8. 12. 1999 č. 28541/95). Ve stanovisku vláda následně rekapituluje úvahy Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu týkající se nezbytnosti loajality státních zaměstnanců, resp. zaměstnanců veřejné služby vůči státu a ústavním principům.

76. Napadané ustanovení § 17 odst. 3 zákona o státní službě je výjimkou pro tzv. regulátory, vyplývající ze specifického postavení těchto úřadů (z požadavku na nezávislost těchto úřadů zakotveného v předpisech Evropské unie). Ustanovení představuje záruku pro jejich nezávislé a nestranné rozhodování založenou na tom, že vláda nemůže bez souhlasu toho, kdo stojí v čele příslušného úřadu (tedy toho, kdo garantuje nezávislé postavení úřadu), omezit personální substrát úřadu a finanční prostředky na platy, a tím fakticky regulovat (omezovat) činnost úřadu. Pokud by tato výjimka nebyla v zákonu o státní službě uvedena, bylo by stanovení systemizace zcela mimo reálnou rozhodovací pravomoc toho, kdo stojí v čele úřadu, přestože za řádný výkon jeho působnosti nese plnou odpovědnost. Úprava postavení tzv. regulátorů stran systemizace v zákonu o státní službě je rovněž v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 9. března 2010 ve věci C-518/07 Soudní dvůr Evropské unie konstatoval, že orgány dozoru při plnění svých úkolů musí mít zajištěn prostor a podmínky jednat objektivně a nestranně a za tímto účelem musí být chráněny před jakýmkoli vnějším vlivem, včetně přímého či nepřímého vlivu státu, a nikoli pouze před vlivem organizací, na které dohlíží).

77. V napadeném ustanovení § 21 odst. 3 zákona o státní službě je pojem „zvláštní povaha služby“ bezesporu neurčitým právním pojmem. Zákonodárce nicméně jeho bližší vymezení neponechal na uvážení jednotlivých služebních úřadů, jak je u neurčitých právních pojmů obvyklé, ale s ohledem na právní jistotu svěřil jeho vymezení prováděcímu právnímu předpisu. Záměrně zde vytvořil prostor pro to, aby vláda sama zhodnotila, ve kterých dalších případech, vyjma případů uvedených v § 21 odst. 2 citovaného zákona (podle tohoto ustanovení se do služebního poměru na dobu určitou přijme osoba, která dosud úspěšně nevykonala úřednickou zkoušku, a dále v případě, jde-li o nahrazení dočasně nepřítomného zaměstnance), je možné přijmout osobu do služebního poměru na dobu určitou, aby bylo možné pružněji reagovat na případný vývoj tohoto pojmu.

78. Vláda může vydávat nařízení z vlastního podnětu i bez zákonného zmocnění, neboť je k tomu zmocněna čl. 78 Ústavy. Může jej ovšem vydávat jen k provedení zákona a v jeho mezích. Použitím neurčitého právního pojmu ve zmocňovacím ustanovení zákona však nemůže podle názoru vlády dojít k tomu, že nařízení vlády bude vydáno praeter legem.

79. S ohledem na všechny výše uvedené argumenty vláda závěrem svého vyjádření navrhuje, aby Ústavní soud návrh prezidenta republiky na zrušení zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, nebo jeho jednotlivých ustanovení zamítl.