vyhlášené znění — není konsolidace — toto znění je vyhlášený snapshot, nikoli konsolidace po zapracování novel.

III. Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení
III./a
Vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
III./b
Vyjádření Senátu Parlamentu České republiky
III./c
Vyjádření vlády České republiky

1. K námitce neústavnosti procedury přijímání zákona

36. Vláda se nejprve vyjádřila k tvrzené protiústavnosti legislativního procesu. Uvedla, že právní argumentace navrhovatele je založena především na obecném zpochybnění ústavní konformity procedury přijímání zákona na půdě Poslanecké sněmovny ve smyslu tvrzeného nenaplnění ústavních pravidel parlamentního práva, resp. nesplnění požadavků ústavně souladné legislativní procedury. Konkrétní námitky navrhovatele pak směřují proti: 1. vyřazení vlády z ústavního práva předložit k návrhu zákona o státní službě stanovisko, 2. absenci důvodové zprávy k návrhu zákona a zejména pak 3. proti samotnému rozsahu komplexního pozměňovacího návrhu předloženého ústavně právním výborem Poslanecké sněmovny k návrhu poslanců Romana Sklenáka, Jeronýma Tejce a dalších na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon), [sněmovní tisk 71/8 (dále též jen „první komplexní pozměňovací návrh“)].

37. Vláda úvodem přibližuje svůj vztah k textu komplexního pozměňovacího návrhu (prvního i druhého), neboť právě tyto návrhy se staly základem prezidentem republiky napadeného zákona. Formálně-právní aspekty použití institutu komplexního pozměňovacího návrhu se pak zároveň staly i předmětem návrhu na přezkum ústavnosti procesu přijetí zákona Ústavním soudem.

38. Role vlády coby iniciátora předložení, resp. legislativně-technického zpracovatele textu prvního komplexního pozměňovacího návrhu je obecně známou skutečností. I přesto, že jde podle vlády o evidentní notorietu, nutí formulace obsažené v odůvodnění návrhu prezidenta republiky vládu k tomu, aby stručně popsala svou roli v legislativním procesu, jehož výsledkem je prezidentem republiky napadený zákon.

39. Vláda připomíná své programové prohlášení ze dne 14. února 2014, v němž se mj. zavázala k přijetí funkčního a kvalitního zákona o státní službě s tím, že tento zákon musí zajistit plné odpolitizování státní správy, jasně definovat kritéria pro přijímání a odměňování úředníků, vytyčit podmínky kariérního postupu a zajistit vysokou úroveň vzdělanosti úředníků.

40. Usnesením ze dne 8. ledna 2014 č. 39 vláda Jiřího Rusnoka vyjádřila svůj nesouhlas s obsahem návrhu poslanců Romana Sklenáka, Jeronýma Tejce a dalších na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon), (sněmovní tisk 71). Důvodem byla především kolize řady ustanovení předmětného návrhu s ústavním pořádkem i platným právem.

41. Svým usnesením ze dne 3. února 2014 č. 85 vyslovila vláda Bohuslava Sobotky svůj souhlas se zpětvzetím řady návrhů zákonů, jež předložila Poslanecké sněmovně vláda Jiřího Rusnoka. Mezi těmito návrhy byl též vládní návrh změny služebního zákona a doprovodného zákona ke služebnímu zákonu (sněmovní tisk 96) a s ním související vládní návrh zákona o změně zákonů souvisejících se zákonem o státní službě (sněmovní tisk 97). Vláda zpětvzetí uvedených návrhů zákonů odůvodnila nutností „podrobit koncepci státní služby další odborné i politické diskuzi, jejíž závěry budou z důvodu racionalizace procesu projednávání této úpravy promítnuty do souběžně projednávaného poslaneckého návrhu novely zákona o státní službě“.

42. V návaznosti na usnesení vlády č. 85/2014 projednala vláda dne 5. března 2014 materiál „Informace pro vládu České republiky o postupu v agendě státní služby“ (č. j. 195/14). Tento materiál obsahoval popis prací na přípravě komplexního pozměňovacího návrhu (tj. informaci o zřízení a jednání pracovní skupiny pro zákon o státní službě Rady hospodářské a sociální dohody složené z legislativců Úřadu vlády, Ministerstva práce a sociálních věcí, Ministerstva vnitra a Ministerstva financí a zástupců odborů a zaměstnavatelů a dále informaci o jednání politicko-expertní skupiny k návrhu paragrafového znění komplexního pozměňovacího návrhu novely služebního zákona složené ze zástupců koaličních stran, legislativců, odborníků na oblast státní služby a nestátních neziskových organizací).

43. Součástí předmětného materiálu byl i dokument „Věcný přehled komplexního pozměňovacího návrhu ke sněmovnímu tisku č. 71“, který byl zároveň předložen poslancům, odborníkům, ale i široké veřejnosti k diskusi (materiál byl též zveřejněn na internetových stránkách Poslanecké sněmovny). Tento dokument obsahoval konkretizaci náležitostí, které jsou nutné pro zajištění efektivní, profesionální, veřejný zájem hájící a apolitické státní služby, avšak sněmovní tisk 71/0 je buď neobsahoval, nebo je bylo nutno nově definovat. V případě možnosti volby různých řešení pak materiál navrhoval variantní řešení určená k odborné a politické diskusi.

44. Dne 5. května 2014 vláda projednala materiál „Časový harmonogram implementace novely služebního zákona“ (č. j. 430/14) a svým usnesením č. 325 uložila členům vlády, vedoucím ústředních správních úřadů a vedoucím ostatních správních úřadů spolupracovat v rámci své působnosti na plnění časového harmonogramu implementace a poskytnout vedoucímu Úřadu vlády a ministru pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu součinnost při jeho realizaci.

45. Dne 28. května 2014 vláda svým usnesením č. 406 schválila mandát pro ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu pro jednání s Evropskou komisí ve věci služebního zákona.

46. Vláda zároveň v průběhu roku 2014 přijala řadu dalších usnesení týkajících se implementace služebního zákona (např. usnesení vlády ze dne 5. března 2014 č. 147 o přesunu problematiky personálních a vzdělávacích činností ve státní správě z Ministerstva vnitra na Úřad vlády; usnesení vlády ze dne 9. dubna 2014 č. 242 k Dohodě o partnerství pro programové období let 2014 až 2020; usnesení vlády ze dne 27. srpna 2014 č. 694 k agendě státní služby).

47. Vláda má za to, že již samotný výše uvedený výčet jejích oficiálních dokumentů (a jejich obsah) je dostatečným podkladem pro faktické vyvrácení jakékoliv pochybnosti o porušení dělby moci spočívající ve „vyřazení vlády z ústavního práva předložit k návrhu zákona o státní službě stanovisko“. Je totiž evidentní, že vláda nebyla nikterak fakticky zkrácena na svém ústavně zaručeném právu vyjádřit se k návrhům zákonů, neboť se sama aktivně podílela na formulování jeho obsahu i jeho legislativně-technickém zpracování (včetně jeho projednání se sociálními partnery a odbornou veřejností). Komplexní pozměňovací návrh tak byl předkládán s jejím vědomím a veřejně deklarovanou podporou - k porušení dělby moci ani „práva na dobré zákonodárství“ (jak jej definoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 77/06) tak dle názoru vlády v daném případě nedošlo.

48. Výše uvedené, tedy aktivní účast vlády na přípravě a formulování textu zákona, pak platí nejenom pro první komplexní pozměňovací návrh (sněmovní tisk 71/8), ale též pro tzv. druhý komplexní pozměňovací návrh (sněmovní tisky 71/10 a 71/11), který byl sice předložen výborem pro veřejnou správu a regionální rozvoj, resp. poslancem Janem Chvojkou, jakožto výsledek politických jednání stran vládní koalice a opozice, avšak též s vědomím a veřejně deklarovanou podporou vlády, a zároveň i pro návrh poslanců Romana Sklenáka, Jaroslava Faltýnka a Jiřího Junka na vydání zákona o změně zákonů souvisejících s přijetím zákona o státní službě (sněmovní tisk 242).

49. Pokud prezident republiky dále namítá, že „tzv. komplexní pozměňovací návrh postrádá důvodovou zprávu“, považuje vláda tuto námitku za irelevantní jak z faktického, tak i ústavněprávního hlediska. První komplexní pozměňovací návrh totiž doprovázen důvodovou zprávou byl. Ta byla vypracována expertním týmem zřízeným vládou (viz výše) a fyzicky poskytnuta k dispozici nejenom poslancům, ale byla zpřístupněna i široké veřejnosti (na www.statnisluzba.cz). S ohledem na to, že uvedené webové stránky již tyto dokumenty neobsahují, vláda v příloze ke svému vyjádření pro Ústavní soud přikládá stejnopis uvedeného dokumentu ze dne 29. května 2014, jehož součástí je i odůvodnění jednotlivých navržených ustanovení.

50. S ohledem na výše uvedené konstatování faktu existence důvodové zprávy pak vláda toliko připomíná, že Ústavní soud se otázkou následků chybějícího odůvodnění komplexního pozměňovacího návrhu v minulosti opakovaně zabýval, přičemž dospěl k názoru, že absence odůvodnění návrhu sama o sobě nevede k neústavnosti takto projednávaného a schváleného zákona [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 39/08 ze dne 6. 10. 2010 (N 207/59 SbNU 3; 294/2010 Sb.), bod 39].

51. Otázkou ústavnosti použití komplexního pozměňovacího návrhu, jehož podstatou je nahrazení celého textu předloženého návrhu zákona kompletním textem novým, resp. obecnou otázkou ústavně konformní interpretace pramenů práva upravujících legislativní proces, se Ústavní soud v minulosti opakovaně podrobně zabýval [nálezy sp. zn. Pl. ÚS 21/01 ze dne 12. 2. 2002 (N 14/25 SbNU 97; 95/2002 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 5/02 ze dne 2. 10. 2002 (N 117/28 SbNU 25; 476/2002 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 12/02 ze dne 19. 2. 2003 (N 20/29 SbNU 167; 83/2003 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 23/04 ze dne 14. 7. 2005 (N 137/38 SbNU 9; 331/2005 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 56/05, sp. zn. Pl. ÚS 77/06, sp. zn. Pl. ÚS 24/07, sp. zn. Pl. ÚS 39/08, sp. zn. Pl. ÚS 42/08 ze dne 21. 4. 2009 (N 90/53 SbNU 159; 163/2009 Sb.) ve znění opravného usnesení sp. zn. Pl. ÚS 42/08 ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 17/09 ze dne 1. 12. 2009 (N 250/55 SbNU 415; 9/2010 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 53/10, sp. zn. Pl. ÚS 55/10 ze dne 1. 3. 2011 (N 27/60 SbNU 279; 80/2011 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.)].

52. Vláda připomíná, že závěry Ústavního soudu k otázce ústavní konformity využití institutu komplexního pozměňovacího návrhu jsou shrnuty v bodech 39 a 40 odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/08 (stanovisko vlády následně oba body cituje).

53. Ve světle shora popsané role vlády v legislativním procesu a závěrů vyplývajících z výše uvedené relevantní judikatury Ústavního soudu považuje vláda derogační návrh prezidenta republiky za nedůvodný, resp. považuje odůvodnění této části návrhu za projev přepjatého teoretického formalismu, jehož akceptace Ústavním soudem by právě v daném případě znamenala faktický zásah do autonomie zákonodárce, a tím i porušení dělby moci mezi mocí zákonodárnou a soudní. Lze si totiž jen těžko představit obhajitelnost derogace zákona odůvodněné toliko na základě teze, že provedení komplexní modifikace právní úpravy formou novelizačních bodů je ústavně konformní, avšak provedení po obsahové stránce totožné modifikace formou nového textu (namísto formy novelizačních bodů a při zachování materiálně stejného normativního obsahu) již nikoliv.

54. I přes výše uvedené považuje vláda za vhodné, aby seznámila Ústavní soud s důvody, které ji a zákonodárce vedly k racionální shodě na použití institutu komplexního pozměňovacího návrhu, resp. typu komplexního pozměňovacího návrhu, jehož podstatou je nahrazení celého textu předloženého návrhu zákona kompletním textem novým.

55. Vláda nijak neskrývá, že se v počáteční fázi legislativního procesu odpovědně zabývala i (v kontextu obsahu návrhu prezidenta republiky kruciální) otázkou, zda předložit (ve smyslu čl. 41 odst. 2 Ústavy) návrh zákona obsahově totožný s textem prvního komplexního pozměňovacího návrhu (čímž by byly zcela eliminovány veškeré teoretické pochybnosti o ústavní konformitě formální stránky legislativní procedury), nebo zda využít institutu komplexního pozměňovacího návrhu, jehož prostřednictvím by byl modifikován text původního návrhu zákona - tedy návrhu poslanců Romana Sklenáka, Jeronýma Tejce a dalších na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon).

56. Klíčovou roli při volbě mezi oběma výše uvedenými variantami sehrálo, vedle výše uvedených závěrů vyplývajících z judikatury Ústavního soudu, zejména zohlednění faktické situace shrnuté v úvodní části vyjádření vlády, resp. její časové dimenze. Tedy 1. ústavně založené legitimní očekávání přijetí funkčního a kvalitního zákona o státní službě, 2. závazek vlády toto očekávání naplnit tak, aby takovýto zákon nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2015, 3. otázka legisvakance zákona, 4. otázka vytvoření předpokladů pro uskutečnění potřebných přípravných kroků k aplikaci zákona v praxi ještě před jeho plánovanou účinností, 5. otázka vypracování a vydání potřebných prováděcích právních předpisů a služebních předpisů a v neposlední řadě 6. otázka ex ante kondicionality pro čerpání evropských fondů, které jsou pro Českou republiku rezervovány pro léta 2014 až 2020.

57. Vláda je proto přesvědčena, že zvolený postup (upřednostnění poslanecké zákonodárné iniciativy před zákonodárnou iniciativou vlády) byl racionální, legitimní, ústavně konformní a nijak nenarušil rovnováhu mocí.

58. K otázce ústavní konformity typu komplexního pozměňovacího návrhu, jehož podstatou je nahrazení celého textu předloženého návrhu zákona kompletním textem novým, vláda uvádí, že při přípravě textů obou pozměňovacích návrhů věnovala maximální pozornost tomu, aby byly splněny všechny kautely ústavně konformního legislativního procesu, a to nejenom po stránce formální, ale zejména materiální. Vláda proto zejména pečlivě dbala na to, aby 1. se komplexní pozměňovací návrh vztahoval k předmětu návrhu poslanců Romana Sklenáka, Jeronýma Tejce a dalších na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon); 2. fundamentální účel komplexního pozměňovacího návrhu měl úzký vztah k fundamentálnímu účelu projednávaného zákona, resp. aby byl shodný (úprava nejproblematičtějších bodů zákona č. 218/2002 Sb. tak, aby byl vytvořen funkční a moderní model státní služby a jeho uvedení do praxe, po více než 12 letech od přijetí původního zákona, bylo realizovatelné); 3. komplexní pozměňovací návrh obsahově vycházel jak z původního poslaneckého návrhu, tak zčásti i z původního vládního návrhu obsaženého ve sněmovním tisku 97 (tzv. novela předložená Rusnokovou vládou), který sice současná vláda vzala zpět, nicméně tak učinila proto, aby nebyly současně projednávány dva sněmovní tisky s týmž cílem, což by legislativní proces značně znepřehlednilo; 4. komplexní pozměňovací návrh reagoval na výtky, jež k původnímu poslaneckému návrhu uplatnila ve svém stanovisku vláda (aby nebylo možno ani teoreticky uvažovat o obcházení vlády, resp. o porušení principu dělby moci); tyto výtky se týkaly mj. toho, že původní návrh nereaguje na podstatné změny, k nimž od r. 2002 v právním řádu došlo, a že neobsahuje tzv. změnový zákon (tj. že nemění jiné související zákony, ač by to objektivně bylo potřebné); 5. zvolený postup (komplexní pozměňovací návrh) nezkracoval poslance na jejich právu podrobně se s obsahem návrhu seznámit, podrobit jej parlamentnímu diskursu a případně k němu podat vlastní pozměňovací návrhy. K otázce dodržení v zákoně o jednacím řádu Poslanecké sněmovny vymezeného časového a procedurálního rámce projednání obou komplexních pozměňovacích návrhů (v němž se promítá ochrana ústavních garancí reálného fungování parlamentarismu) vláda toliko konstatuje, že všechny lhůty i procedurální postupy byly dodrženy, a pro detailnější informace odkazuje na vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny.

59. Vláda v souvislosti s výše uvedeným nezastírá, že jejím původním záměrem bylo připravit „standardní“ komplexní pozměňovací návrh (tedy návrh, který by formou novelizačních bodů měnil, vypouštěl či rozšiřoval návrh původní). Až v průběhu legislativně-technických prací na přípravě takovéhoto návrhu se však ukázalo, že takto „standardně“ formulovaný komplexní pozměňovací návrh by byl pro konečné adresáty normy značně nepřehledný a fakticky by svým rozsahem nakonec tak jako tak představoval úplně nové znění návrhu zákona, jen s tím rozdílem, že by bylo rozděleno do několika stovek novelizačních bodů.

60. S ohledem na výše uvedené, jakož i na skutečnost, že nepřehlednost návrhu by měla zcela jistě za následek omezení reálné možnosti zákonodárců takový návrh kvalifikovaně projednat (což by bylo v rozporu se samotným principem parlamentní demokracie), rozhodla se vláda, po konzultacích s parlamentními stranami, že první komplexní pozměňovací návrh nebude zpracován (a předložen) ve formě novelizačních bodů, ale ve formě komplexního textu, tedy de facto „úplného znění“, neboť rozsah změn byl značný (byť často šlo jen o potřebná formální zpřesnění) a promítnutí všech těchto změn do „bodové novely“ by nejenom vedlo k menší srozumitelnosti textu, ale též i ke zvýšení rizika vzniku formálních vad v průběhu legislativního procesu.

61. Vláda má za to, že v průběhu parlamentní procedury se prokázalo, že šlo o postup prospěšný, a jak již bylo uvedeno výše, i ústavně aprobovatelný, neboť si lze jen těžko představit obhajitelnost derogace zákona odůvodněnou toliko na základě teze, že provedení komplexní modifikace právní úpravy formou novelizačních bodů je ústavně konformní, avšak provedení po obsahové stránce totožné modifikace formou nového textu (namísto formy novelizačních bodů) již nikoliv.

62. S ohledem na výše uvedené má vláda za to, že návrh prezidenta republiky na zrušení zákona jako celku, tak jak je formulovaný v první variantě petitu, by měl být zamítnut jako nedůvodný.

63. V případě, že by se Ústavní soud s argumentací vlády neztotožnil a přistoupil k derogaci zákona, pak vláda veřejně deklaruje svoji připravenost opětovně předložit do legislativního procesu totožnou právní úpravu a zároveň připomíná závěr vyplývající z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/05 (viz výše): „Ústavní soud posoudí i další okolnosti projednávané věci, pokud by formální zrušení právní úpravy znamenalo nebezpečí opětovného přijetí totožné úpravy pouze s tím rozdílem, že budou dodrženy všechny aspekty zákonodárného procesu. V takovém případě formální a procedurální aspekty přezkumu ustupují z hlediska principu proporcionality požadavkům materiálního právního státu, právní jistoty a efektivní ochrany ústavnosti.“

64. Vláda se též stručně vyjadřuje k tezi uvedené v návrhu prezidenta republiky, že „zákon bude v plném rozsahu aplikován v podstatě až od 1. července 2015“. Vláda upozorňuje na skutečnost, že zákon nabyl v převážné části účinnosti dnem 1. ledna 2015, přičemž některá jeho ustanovení měla stanovenou dřívější účinnost, a to dnem vyhlášení zákona, neboť ještě před úplnou účinností zákona bylo třeba provést některé zásadní kroky k jeho následné bezproblémové aplikaci (zrušení Generálního ředitelství státní služby při Úřadu vlády, existujícího formálně již od roku 2002; zřízení služebního místa náměstka ministra vnitra pro státní službu a organizačního útvaru s názvem sekce státní služby v Ministerstvu vnitra jako náhrad za zrušené instituty generálního ředitele státní služby a Generálního ředitelství státní služby; „překlopení“ dosavadních vedoucích správních úřadů v pracovním poměru do pozic vedoucích služebních úřadů ve služebním poměru; zřízení služebních míst státních tajemníků v ministerstvech a v Úřadu vlády).

2. K námitkám týkajícím se jednotlivých ustanovení zákona
K tvrzené protiústavnosti dílčí úpravy pracovněprávního vztahu tzv. ostatních zaměstnanců ve správních úřadech
K tvrzené protiústavnosti úpravy oborů státní služby
K tvrzené protiústavnosti stanovení dalších překážek ve službě nařízením vlády
K tvrzené protiústavnosti stanovení platové třídy služebním orgánem pro činnost neuvedenou v katalogu správních činností
K tvrzené protiústavnosti stanovení požadavku na dodržování demokratických zásad ústavního pořádku České republiky pro přijetí do služebního poměru
K tvrzené protiústavnosti odlišné procedury schvalování systemizace některých služebních úřadů
K tvrzené protiústavnosti stanovení dalších případů, ve kterých lze s ohledem na zvláštní povahu služby přijmout osobu do služebního poměru na dobu určitou

65. K námitce, že napadená ustanovení § 1 odst. 2, § 11 odst. 3, § 14 odst. 2, § 15 odst. 3, § 16, § 78 písm. c), § 85 odst. 5, § 172, 173, 178, § 184 odst. 2, § 189 zákona o státní službě jsou protiústavní nepřímou novelou zákoníku práce, vláda uvádí, že prezident republiky zaměňuje nepřímou novelizaci zákoníku práce, ke které nedošlo, se vztahem speciality příslušných ustanovení zákona o státní službě týkajících se zaměstnanců v pracovním poměru vůči subsidiárnímu zákoníku práce, která byla ve vztahu k „ostatním“ zaměstnancům ve správních úřadech zvolena. Jedná se o metodu lex specialis derogat legi generali, která je zcela obvyklá a přípustná [srov. např. zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o úřednících územních samosprávných celků“), nebo zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, které také obsahují speciální ustanovení k zákoníku práce a které dosud nikdo za nepřímé novely zákoníku práce neoznačoval]. Speciální ustanovení se obecně uplatňují v případech, kdy existuje obecný právní předpis, který však nemůže být natolik komplexní, aby danou oblast reguloval beze zbytku. Zákoník práce se tak při regulaci právních poměrů těchto zaměstnanců v pracovním poměru obecně aplikuje, pokud zákon o státní službě nestanoví jinak.

66. Vláda též nemůže souhlasit s tvrzením prezidenta republiky, že pracovněprávní vztahy může regulovat toliko zákoník práce se subsidiaritou občanského zákoníku. Při akceptaci této teze by byly protiústavní všechny pracovněprávní předpisy upravující právní poměry některých skupin zaměstnanců, jako například zákon o úřednících územních samosprávných celků, zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů - ve vztahu k asistentům soudců, justičním čekatelům a dalším soudním pracovníkům, zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů - ve vztahu ke státním zástupcům i dalším pracovníkům ve státních zastupitelstvích, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, apod. Vláda dále poznamenává, že právní předpis může obsahovat jak normy práva veřejného, tak i práva soukromého [typickým příkladem je Listina základních práv a svobod (dále též jen „Listina“)].

67. Prezident republiky namítá protiústavnost § 5 odst. 2 zákona o státní službě pro nedostatečnost úpravy oborů státní služby a potenciální „doplňovací“ charakter nařízení vlády o oborech státní služby namísto ústavně konformního „prováděcího“ charakteru.

68. V prvé řadě je nutno konstatovat, že tvrzená protiústavnost by se týkala nikoliv zákona o státní službě, nýbrž nařízení vlády vydaného na základě zmocnění v tomto zákoně obsaženého. Porušením Ústavy by bylo vydání nařízení vlády, které by „doplňovalo“ zákon.

69. Dále vláda považuje za potřebné poukázat na skutečnost, že navrhovatel nedoceňuje význam § 1 odst. 1 písm. a) citovaného zákona vymezujícího osobní působnost zákona na státní zaměstnance vykonávající ve správních úřadech státní správu, a to ve spojení s § 5 odst. 1 citovaného zákona obsahujícím výčet činností, jež jsou službou, který tuto osobní působnost doplňuje. Jsou to právě tato dvě ustanovení, která vytvářejí zákonný rámec oborů státní služby (státní správa vykonávaná správními úřady ve smyslu zákona o státní službě je vymezena zvláštními zákony stanovícími působnost těchto správních úřadů a státní správa vykonávaná státními zaměstnanci ve smyslu zákona o státní službě je pak její podmnožinou, neboť na výkonu státní správy se vedle nich podílejí např. i osoby ve služebním poměru podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, nebo vojáci ve služebním poměru podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů), který má být dále proveden nařízením vlády. Zákon tedy vymezil zákonný rámec oborů státní služby, jejich podrobnou specifikaci pak z důvodu pružnější reakce na možné změny působnosti služebních úřadů ponechal na prováděcím právním předpisu. Nařízení vlády o oborech služby ale může být vydáno jen v mezích seznamu činností obsaženého v § 5 odst. 1 citovaného zákona a samozřejmě také v mezích zákonů upravujících působnost správních úřadů v oblasti státní správy (např. v případě přípravy a provádění správních úkonů jde o desítky zákonů z různých oborů státní správy od životního prostředí přes dopravu až k sociálnímu zabezpečení), protože působnost správních úřadů může být podle čl. 79 odst. 1 Ústavy stanovena jen zákonem a jen v těchto zákonných mezích může být dané nařízení vlády také vydáno. Nelze proto souhlasit s námitkou, že meze pro vydání nařízení vlády nelze výkladem dovodit; systematickým výkladem je nepochybně dovodit lze, zatímco pouhým izolovaným gramatickým výkladem samotného § 5 odst. 2 citovaného zákona samozřejmě nikoliv.

70. Ustanovení § 5 původního služebního zákona, kterým argumentuje prezident republiky, je pouze explicitní deklarací (nikoliv pravidlem) toho, co je v původním služebním zákonu definováno s využitím téže legislativní konstrukce, jakou pro vymezení oborů státní služby užil zákon o státní službě.

71. K napadenému § 104 odst. 2 zákona o státní službě vláda uvádí, že okruh překážek ve službě se v napadeném ustanovení stanoví odkazem na příslušná ustanovení zákoníku práce a nařízení vlády č. 590/2006 Sb., kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci. Vzhledem ke skutečnosti, že práva a povinnosti státních zaměstnanců a zaměstnanců v pracovním poměru jsou odlišné, a mohou tak nastat i odlišné překážky ve službě, zmocňuje se vláda k rozšíření okruhu překážek ve službě nad rámec úpravy zákoníku práce a jeho prováděcích předpisů. Jedná se tedy v zásadě o obdobnou úpravu, jaká je v § 199 odst. 2 zákoníku práce, podle které vláda stanoví nařízením okruh jiných důležitých osobních překážek v práci, než jsou uvedeny v § 191 zákoníku práce, za které zaměstnavatel poskytne pracovní volno, náhradu mzdy nebo platu.

72. Podle čl. 78 Ústavy je vláda oprávněna vydávat nařízení k provedení zákona a v jeho mezích. Podle judikatury Ústavního soudu se vláda musí držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně, anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 17/95 a sp. zn. Pl. ÚS 45/2000). Vzhledem ke skutečnosti, že zákon o státní službě v § 104 odst. 3 zmocňuje vládu vydat nařízení a v něm stanovit další překážky ve službě, za něž přísluší státnímu zaměstnanci plat, pohybuje se nařízení v mezích zákona, a vláda tak jeho rozpor s Ústavou neshledává, a to i s ohledem na obdobnou úpravu v zákoníku práce, která z tohoto hlediska napadena nebyla, a to ani ze strany prezidenta republiky.

73. Napadené ustanovení § 145 odst. 3 zákona o státní službě dle vlády vychází v podstatě doslovně z úpravy obsažené v § 136 odst. 3 služebního zákona č. 218/2002 Sb., jenž byl nahrazen zákonem o státní službě, tzn. z donedávna platné součásti právního řádu České republiky. Účelem ustanovení je překlenout období, kdy služební úřad musí bezprostředně začít nově vykonávat činnost, která však není uvedena v katalogu správních činností (vydávaném nařízením vlády), do doby, než bude provedena příslušná novela nařízení vlády, která danou činnost do katalogu správních činností doplní. Státnímu zaměstnanci, který bude tuto novou činnost vykonávat, tak za ni musí náležet plat, přičemž stanovení platové třídy by mělo odpovídat zásadě, že zaměstnanec má právo na spravedlivou odměnu za práci (čl. 28 Listiny základních práv a svobod), tj. že za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u stejného zaměstnavatele stejný plat. Ani v ostatních aspektech nemůže stanovení platové třídy podléhat libovůli příslušných správních orgánů. Je nutno mít na paměti, že určení platové třídy je výkonem působnosti v oblasti veřejné správy realizované ve formě správního aktu, což znamená aplikaci ustanovení zákona o státní službě o řízení ve věcech služby na základě § 159 odst. 1 písm. d) tohoto zákona se subsidiárním použitím zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Právní řád tak vytváří dostatečné „mantinely“, které navrhovatelem namítanou nejistotu a libovůli vylučují. Uvedené ustanovení je tedy podle názoru vlády plně v souladu s ústavním pořádkem.

74. K napadenému ustanovení § 22 zákona o státní službě stanovujícímu požadavek na dodržování demokratických zásad ústavního pořádku České republiky pro přijetí do služebního poměru vláda uvádí, že v souladu s § 159 odst. 1 písm. a) zákona o státní službě se o přijetí do služebního poměru vede řízení ve věcech služby, tj. postupuje se podle správního řádu (§ 160 zákona o státní službě). V průběhu řízení tak musí být dodržovány základní zásady činnosti správních orgánů a další pravidla řízení ve věcech služby, rozhodnutí musí být odůvodněno a je soudně přezkoumatelné na základě čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, což platí i pro výše uvedený předpoklad přijetí do služebního poměru. Nejedná se tak o subjektivní či neprůkazné hodnocení, jak namítá prezident republiky.

75. Namítané ustanovení je dle vlády naopak reflexí nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/01 ze dne 5. 12. 2001 (N 192/24 SbNU 419; 35/2002 Sb.), který v rámci posuzování ústavnosti zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů, konstatoval, že zákonodárce by měl upravit předpoklady přístupu k veřejným funkcím v celém rozsahu a zakotvit v normě s takto obecnou působností osobní předpoklady přímo ve vztahu k demokratické společnosti. Ústavní soud v citovaném nálezu též poukázal na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ve věci Vogt proti Německu ze dne 26. 9. 1995 č. 17851/91 a rozsudek ve věci Pellegrin proti Francii ze dne 8. 12. 1999 č. 28541/95). Ve stanovisku vláda následně rekapituluje úvahy Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu týkající se nezbytnosti loajality státních zaměstnanců, resp. zaměstnanců veřejné služby vůči státu a ústavním principům.

76. Napadané ustanovení § 17 odst. 3 zákona o státní službě je výjimkou pro tzv. regulátory, vyplývající ze specifického postavení těchto úřadů (z požadavku na nezávislost těchto úřadů zakotveného v předpisech Evropské unie). Ustanovení představuje záruku pro jejich nezávislé a nestranné rozhodování založenou na tom, že vláda nemůže bez souhlasu toho, kdo stojí v čele příslušného úřadu (tedy toho, kdo garantuje nezávislé postavení úřadu), omezit personální substrát úřadu a finanční prostředky na platy, a tím fakticky regulovat (omezovat) činnost úřadu. Pokud by tato výjimka nebyla v zákonu o státní službě uvedena, bylo by stanovení systemizace zcela mimo reálnou rozhodovací pravomoc toho, kdo stojí v čele úřadu, přestože za řádný výkon jeho působnosti nese plnou odpovědnost. Úprava postavení tzv. regulátorů stran systemizace v zákonu o státní službě je rovněž v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 9. března 2010 ve věci C-518/07 Soudní dvůr Evropské unie konstatoval, že orgány dozoru při plnění svých úkolů musí mít zajištěn prostor a podmínky jednat objektivně a nestranně a za tímto účelem musí být chráněny před jakýmkoli vnějším vlivem, včetně přímého či nepřímého vlivu státu, a nikoli pouze před vlivem organizací, na které dohlíží).

77. V napadeném ustanovení § 21 odst. 3 zákona o státní službě je pojem „zvláštní povaha služby“ bezesporu neurčitým právním pojmem. Zákonodárce nicméně jeho bližší vymezení neponechal na uvážení jednotlivých služebních úřadů, jak je u neurčitých právních pojmů obvyklé, ale s ohledem na právní jistotu svěřil jeho vymezení prováděcímu právnímu předpisu. Záměrně zde vytvořil prostor pro to, aby vláda sama zhodnotila, ve kterých dalších případech, vyjma případů uvedených v § 21 odst. 2 citovaného zákona (podle tohoto ustanovení se do služebního poměru na dobu určitou přijme osoba, která dosud úspěšně nevykonala úřednickou zkoušku, a dále v případě, jde-li o nahrazení dočasně nepřítomného zaměstnance), je možné přijmout osobu do služebního poměru na dobu určitou, aby bylo možné pružněji reagovat na případný vývoj tohoto pojmu.

78. Vláda může vydávat nařízení z vlastního podnětu i bez zákonného zmocnění, neboť je k tomu zmocněna čl. 78 Ústavy. Může jej ovšem vydávat jen k provedení zákona a v jeho mezích. Použitím neurčitého právního pojmu ve zmocňovacím ustanovení zákona však nemůže podle názoru vlády dojít k tomu, že nařízení vlády bude vydáno praeter legem.

79. S ohledem na všechny výše uvedené argumenty vláda závěrem svého vyjádření navrhuje, aby Ústavní soud návrh prezidenta republiky na zrušení zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, nebo jeho jednotlivých ustanovení zamítl.

17. Ústavní soud si dle § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 18/2000 Sb., vyžádal vyjádření účastníků řízení Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky.

18. Ústavní soud zaslal návrh prezidenta republiky též vládě [§ 69 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)] a veřejnému ochránci práv (§ 69 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

19. Veřejný ochránce práv přípisem ze dne 21. listopadu 2014 informoval Ústavní soud o tom, že nevyužije práva vstoupit do řízení jako vedlejší účastník.

20. Vláda usnesením ze dne 8. prosince 2014 č. 1043 doručeným Ústavnímu soudu dne 11. prosince 2014 přistoupila do řízení jako vedlejší účastník. V témže usnesení vláda ukládá ministru pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu informovat Ústavní soud o tomto rozhodnutí vlády a vypracovat ve spolupráci s ministrem vnitra a zaslat Ústavnímu soudu vyjádření vlády k projednávanému návrhu prezidenta republiky. Dále vláda zmíněným usnesením pověřila ministra vnitra zastupováním vlády v řízení před Ústavním soudem.

21. Ve vyjádření Poslanecké sněmovny podepsaném předsedou Janem Hamáčkem, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 10. prosince 2014, je rekapitulován průběh legislativního procesu tak, že návrh skupiny poslanců byl předložen Poslanecké sněmovně dne 23. prosince 2013 a rozeslán poslancům jako sněmovní tisk 71. Stanovisko vlády bylo rozdáno poslancům dne 9. ledna 2014 jako tisk 71/1. Vláda v něm vyjádřila nesouhlas s návrhem zákona s poukazem na legislativní nedostatky a kolizi s ústavním pořádkem České republiky.

22. Prvé čtení návrhu zákona bylo uskutečněno dne 22. ledna 2014, kdy Poslanecká sněmovna přijala usnesení, kterým přikázala návrh k projednání ústavně právnímu výboru a výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj a prodloužila lhůtu k projednání návrhu ve výborech na 90 dnů. Oba výbory návrh zákona projednaly a dne 27. června 2014 ústavně právní výbor přijal usnesení, kterým doporučuje Poslanecké sněmovně, aby návrh schválila ve znění komplexního pozměňovacího návrhu. Výbor pro veřejnou správu a regionální rozvoj usnesení nepřijal.

23. Ve druhém čtení dne 16. července 2014 prošel návrh zákona obecnou i podrobnou rozpravou. Návrh na zamítnutí návrhu zákona podán nebyl. V podrobné rozpravě se svými pozměňovacími návrhy vystoupilo 18 poslanců. Všechny pozměňovací návrhy byly podány ke komplexnímu pozměňovacímu návrhu obsaženému v usnesení ústavně právního výboru. Ve třetím čtení konaném ve dnech 30. července a 1. a 27. srpna 2014 se Poslanecká sněmovna na závěr usnesla na opakování druhého čtení tohoto návrhu zákona.

24. Návrh zákona znovu projednaly oba výbory, tj. ústavně právní výbor a výbor pro veřejnou správu a regionální rozvoj. Výbor pro veřejnou správu a regionální rozvoj na své 12. schůzi konané dne 27. srpna 2014 přijal komplexní pozměňovací návrh a doporučil Poslanecké sněmovně přijetí návrhu zákona ve znění tohoto komplexního pozměňovacího návrhu. Ústavně právní výbor na své 16. schůzi konané dne 27. srpna 2014 zrušil své usnesení ze dne 27. června 2014 a konstatoval, že projednal komplexní pozměňovací návrh předložený poslancem Janem Chvojkou, bere jej na vědomí a doporučuje Poslanecké sněmovně, aby jej vzala za základ projednávání.

25. Opakované druhé čtení návrhu zákona se konalo dne 2. září 2014, kdy návrh zákona prošel obecnou i podrobnou rozpravou. V podrobné rozpravě nebyl podán návrh na zamítnutí návrhu zákona a pozměňovací návrhy přednesli poslanec Jan Chvojka - komplexní pozměňovací návrh - a dalších 14 poslanců, kteří své pozměňovací návrhy předkládali ke komplexnímu pozměňovacímu návrhu poslance Jana Chvojky.

26. Třetí čtení návrhu zákona proběhlo dne 10. září 2014, kdy byl návrh zákona ve znění přijatých pozměňovacích návrhů schválen počtem 127 poslanců ze 172 přítomných, přičemž 12 poslanců hlasovalo proti.

27. Poslanecká sněmovna postoupila návrh zákona Senátu dne 12. září 2014, který jej projednal a schválil na své 25. schůzi konané dne 1. října 2014. Prezident republiky návrh zákona nepodepsal, vrátil jej Poslanecké sněmovně, která o něm znovu jednala dne 24. října 2014 a setrvala na svém návrhu. Z přítomných 166 poslanců hlasovalo pro návrh 123 poslanců a proti 12. Následně byl návrh zákona doručen k podpisu předsedovi vlády, a to dne 30. října 2014. Zákon byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 234/2014 Sb.

28. Závěrem Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření konstatuje, že návrh zákona byl přijat ústavně předepsaným postupem, že s ním ústavně předepsaným postupem vyslovily souhlas obě komory Parlamentu, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Je na Ústavním soudu, aby posoudil otázku ústavnosti zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení a rozhodl o návrhu na zrušení.

29. Podepsaný předseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček dále uvádí, že ačkoli podle odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/07 ze dne 31. 1. 2008 (N 26/48 SbNU 303; 88/2008 Sb.) nejsou předsedové komor Parlamentu oprávněni samostatně tvořit vůli komory, pročež ve vyjádření účastníka řízení jsou oprávněni jménem komory Ústavnímu soudu sdělit jen faktické a nesporné okolnosti projednávání návrhu zákona, považuje za potřebné vyjádřit se výslovně k části návrhu, v němž prezident republiky uvádí námitky k proceduře přijetí předmětného zákona. Toto vyjádření nebylo projednáno a schváleno celou Poslaneckou sněmovnou, a nelze je proto považovat za vyjádření jejího názoru. Předseda Poslanecké sněmovny upozornil, že otázkou tzv. komplexních pozměňovacích návrhů se Ústavní soud ve svých nálezech již opakovaně zabýval, přičemž dospěl k závěru, že se jedná o jeden z institutů parlamentní praxe, který se pohybuje v mezích ústavního pořádku. Ústavní soud v této souvislosti neshledal porušení zákonodárného procesu, porušení příslušných ustanovení Ústavy ani zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, porušení práv vlády nebo poslanců apod. Ústavní soud nezpochybnil tuto proceduru dosud ani v případě, že vzešla jako iniciativa určitého výboru Poslanecké sněmovny nebo poslanců. Komplexní pozměňovací návrh je podle názoru Ústavního soudu stále jen pozměňovacím návrhem ve smyslu § 63 odst. 1 bodu 5 písm. a) zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. V posuzovaném případě komplexní pozměňovací návrh svým předmětem, obsahem a základním účelem nevybočil z hranic vytyčených původním poslaneckým návrhem zákona. Došlo sice ke změně formy z novely na návrh úplného znění zákona, tematicky se však úplné znění zákona nezměnilo, předmět a obsah komplexního pozměňovacího návrhu se vztahoval k předmětu a obsahu původního návrhu, účel komplexního pozměňovacího návrhu měl úzký vztah k účelu původního návrhu a ani nedošlo k připojení jiných návrhů zákonů, které by nesouvisely s předmětnou úpravou. Z těchto důvodů lze jednoznačně odmítnout i názor naznačený v návrhu prezidenta republiky, že by se mohlo jednat v daném případě o tzv. přílepek. Rovněž lze odmítnout námitku prezidenta republiky, že vláda nemohla dostatečně uplatnit svá práva, neboť v daném případě bylo zcela evidentní, že komplexní pozměňovací návrh byl iniciován právě vládou. Současně měla vláda dostatečný časový prostor vyjádřit se k návrhu v průběhu jeho projednávání v Poslanecké sněmovně. Z hlediska přehlednosti právní úpravy a právní jistoty adresátů lze hodnotit přijetí úplného znění zákona o státní službě jako vhodnější postup než postup prostřednictvím rozsáhlé novely čítající mnoho desítek až stovek novelizačních bodů. Přijímané právní předpisy musejí být přehledné, srozumitelné a předvídatelné, tudíž přijetí nového zákona je pro adresáty výrazně přehlednější a srozumitelnější než velmi rozsáhlá novelizace dosavadního zákona po jednotlivých novelizačních bodech. Na základě výše uvedeného vyjadřuje předseda Poslanecké sněmovny přesvědčení, že v průběhu projednávání a schvalování předmětného zákona postupovala Poslanecká sněmovna v souladu s Ústavou, zákonem o jednacím řádu Poslanecké sněmovny a dosavadní judikaturou Ústavního soudu.

30. Ve vyjádření Senátu podepsaném předsedou Milanem Štěchem, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 28. listopadu 2014, je úvodem zmíněno, že prezident republiky podal návrh Ústavnímu soudu poté, co po schválení návrhu zákona v souladu s čl. 50 odst. 1 Ústavy dne 8. října 2014 vrátil zákon Poslanecké sněmovně, přičemž prezident republiky svůj přístup k této zákonné úpravě uvedl již ve svém vystoupení v Poslanecké sněmovně dne 2. září 2014, ve kterém se vyslovil jednoznačně proti institutu tzv. politických náměstků. Poslanecká sněmovna na své 19. schůzi dne 24. října 2014 na zákonu setrvala a zákon o státní službě byl dne 6. listopadu 2014 vyhlášen v částce 99 Sbírky zákonů pod číslem 234/2014 Sb.

31. K procesu projednávání návrhu zákona o státní službě v podmínkách Senátu se ve vyjádření uvádí, že uvedený návrh zákona byl po jeho schválení v Poslanecké sněmovně doručen Senátu dne 12. září 2014 a v Senátu byl v jeho 9. funkčním období projednáván jako senátní tisk 336. Návrh zákona byl přikázán k projednání ve třech výborech, a to ve výboru ústavně-právním, který byl výborem garančním, a dále ve výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí a ve výboru pro zdravotnictví a sociální politiku. Ústavně-právní výbor návrh zákona projednal na své 37. schůzi konané dne 24. září 2014 a ve svém usnesení č. 180 doporučil Senátu projednávaný návrh zákona schválit ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí projednal návrh zákona na své 30. schůzi konané dne 30. září 2014 a ve svém usnesení č. 114 doporučil Senátu projednávaný návrh zákona schválit ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku projednal návrh zákona na své 24. schůzi konané dne 30. září 2014 a přijal usnesení, jehož obsahem bylo, aby se tento výbor - s ohledem na jeho působnost - návrhem zákona nezabýval. Senát projednal návrh zákona o státní službě na své 25. schůzi dne 1. října 2014. Po vystoupení zpravodajů výborů byl předložen návrh, aby se Senát návrhem zákona nezabýval, s poukazem na to, za jakých okolností byl návrh zákona projednán a schválen v Poslanecké sněmovně. Tento návrh (o němž bylo hlasováno po přestávce na poradu klubu ČSSD) nebyl přijat, když z přítomných 71 senátorek a senátorů při kvoru 36 pro návrh hlasovalo 28 a proti bylo 32 senátorek a senátorů. Následně proběhla obecná rozprava, přičemž ze strany některých senátorů byly k návrhu zákona uvedeny tyto výhrady:
- bylo poukázáno na stanovisko Rekonstrukce státu zaslané senátorům, jehož obsahem bylo hodnocení toho, jak se návrh zákona schválený Poslaneckou sněmovnou vypořádal s požadavky prosazovanými Rekonstrukcí státu; v tomto smyslu byl návrh zákona hodnocen jako „nedostatečný z hlediska vytvoření podmínek pro stabilní a profesionální fungování české státní správy“;
- v některých vystoupeních bylo poukázáno na údajnou politizaci v souvislosti s tím, že z návrhu zákona byla vypuštěna úprava týkající se institutu Generálního ředitelství a do návrhu zákona byl zapracován institut tzv. politických náměstků;
- v některých vystoupeních byly uvedeny věcné výhrady ke konkrétním ustanovením návrhu zákona a bylo avizováno předložení pozměňovacích návrhů, pokud se návrh zákona dostane do podrobné rozpravy;
- k výhradám týkajícím se nestandardního legislativního procesu bylo uvedeno, že šlo skutečně o nestandardní proces, na druhou stranu však bylo poukázáno na to, za jakých okolností byl daný legislativní proces „spuštěn“;
- k diskutované záležitosti týkající se tzv. politických náměstků bylo poukázáno na to, že tento institut je v řadě západních zemí zcela běžný a jeho funkce vychází právě z ústavního systému.

32. Po skončení obecné rozpravy, v níž byl podán také návrh na zamítnutí návrhu zákona, bylo v souladu se zákonem č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, ve znění pozdějších předpisů, nejprve hlasováno o návrhu schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou, jak ve svém usnesení doporučily dva výbory, a tento návrh byl schválen; v hlasování s pořadovým číslem 6 ze 71 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 36 pro tento návrh hlasovalo 47 a proti bylo 15 senátorek a senátorů.

33. Předseda Senátu shrnul, že při projednávání návrhu zákona v Senátu k němu sice byly vysloveny výhrady, v žádném z vystoupení však nebyla příslušná úprava hodnocena v tom smyslu, jako je tomu v návrhu prezidenta republiky, tedy že je v rozporu s ústavními principy, ať již z hlediska samotného legislativního procesu, v němž byl přijat zákon o státní službě, nebo některých jeho ustanovení vyjmenovaných v podaném návrhu. Při projednávání zmíněného návrhu zákona bylo známo, že tzv. komplexní pozměňovací návrh byl připravován v působnosti vlády (při Úřadu vlády, poté na Ministerstvu vnitra) a byl také za účasti předsedy vlády a dalších členů vlády projednán se zástupci odborů a zaměstnavatelů, jak vyplývá ze záznamu zasedání 110. plenární schůze Rady hospodářské a sociální dohody České republiky. V Senátu celkově i při vědomí určitých nedostatků návrhu zákona převážil přístup založený na potřebě jeho včasného přijetí s tím, že některé z kritizovaných úprav bude možné v dalším období změnit.

34. Dne 9. ledna 2015 obdržel Ústavní soud vyjádření vlády zaslané pověřeným ministrem pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Jiřím Dienstbierem.

35. Vláda úvodem uvádí, že svou účast v předmětném řízení považuje za nutnou nejenom z důvodu potřeby vyvrácení tvrzení obsažených v návrhu prezidenta republiky, jež považuje za nedůvodná, ale chápe ji též jako příležitost k veřejné obhajobě potřebnosti prezidentem republiky napadeného zákona, jakož i racionality a ústavní konformity procesu jeho přijímání. Vláda připomíná, že prezidentem republiky napadený zákon představuje naplnění 23 let trvajícího legitimního očekávání občanů České republiky na přijetí a aplikaci v čl. 79 odst. 2 Ústavy předvídaného zákona, který upravuje právní poměry státních zaměstnanců v ministerstvech a jiných správních úřadech, přičemž služební zákon č. 218/2002 Sb. nelze podle názoru vlády považovat za naplnění uvedeného legitimního očekávání, neboť před jeho úplným zrušením byla jeho účinnost, původně plánovaná od 1. ledna 2004, celkem pětkrát odložena, naposledy zákonem č. 445/2011 Sb. na 1. leden 2015. Nyní napadený zákon je dle vlády zároveň splněním závazku vlády vůči občanům České republiky na přijetí funkčního a kvalitního zákona o státní službě, splněním závazku České republiky vyplývajícího z dokumentu Dohoda o partnerství pro programové období 2014-2020, resp. splnění ex ante kondicionality pro čerpání evropských fondů, které jsou pro Českou republiku rezervovány pro léta 2014 až 2020, výsledkem intenzivní součinnosti odborné veřejnosti, vlády a Parlamentu v průběhu legislativního procesu, výsledkem demokratického diskursu vedeného napříč politickým spektrem, a to diskursu, v němž všichni zúčastnění dostali příležitost se s projednávanou materií podrobně seznámit a informovaně se k ní vyjádřit, a zároveň též i splnění podmínky prezidenta republiky pro jmenování vlády (s odkazem na projev prezidenta republiky ze dne 10. ledna 2014).