2. Doporučuje se tudíž, aby bylo dbáno těchto nejdůležitějších zásad:

a) Soustředit bydlení do obytného pokoje a tím jednak omeziti bydlení v kuchyni, jednak odděliti prostorově pobyt denní od nočního. Tato zásada vede ke zmenšování kuchyně na vlastní pracovní kuchyni nebo kuchyňský kout a ke zřizování samostatných ložnic, a to odděleně pro rodiče a děti.

b) Za základní bytovou jednotku je považovati stavebně uzavřený byt o jedné obytné místnosti a dvou ložnicích s příslušenstvím (t. j. s pracovní kuchyní nebo s přímo osvětleným a větraným kuchyňským koutem, předsíní, lázní, samostatným splachovacím klosetem, špíží, komorou a po případě šatnou). Podle místních potřeb však lze též navrhovati byty, v nichž vedle obytné místnosti á příslušenství je jen jedna ložnice nebo tři ložnice nebo dvě ložnice a pracovna pro duševní pracovníky; výjimečně možno zřizovati také garsoniéry s přiměřeným příslušenstvím.

c) Uplatnění podmínek zdravého bydlení a při tom účelného provozu vyžaduje, aby pro jednotlivé místnosti byly stanoveny nejmenší výměry (srov. č. 15); naproti tomu snahy po úspoře stavebnin a nákladů nutí k určitým omezením obytné plochy. Z ustanovení § 2 zákona ze dne 7. března 1947, č. 41 Sb., o státní podpoře na obytné stavby, a z jeho odkazu na § 136 zákona o přímých daních vyplývá 80 m² jako největší výměra vlastní obytné plochy (srov. č. 3), při níž lze uděliti státní podporu. Protože byt o obytné ploše 80 m² se bude zpravidla skládati z obytné místnosti a tří ložnic nebo z obytné místnosti, dvou ložnic a pracovny, možno uvažovati pro základní bytovou jednotku (obytná místnost a 2 ložnice) výměru nejméně 48 m², nejvýše 60 m².

d) Byt má býti umístěn zásadně v jednom podlaží, což je nejvýhodnější s hlediska architektonického i sociálního a na venkově také obvyklé. Může však býti v rodinných domcích umístěn také v jednom podlaží a zčásti v podkroví nebo i ve dvou podlažích.