(1) Pojištěnec se pokládá ve smyslu zákona za neschopna práce pro nemoc, jestliže lékař pojišťovny osobním vyšetřením nemocného a objektivním posouzením jeho zdravotního stavu zjistí onemocnění takové závažnosti, že mu znemožňuje výkon jeho zaměstnání (jiné pojištěné činnosti). Nárok na nemocenské není, jestliže trvalý chorobný stav, který již byl před nástupem zaměstnání (počátkem jiné pojištěné činnosti), a který se od této doby podstatně nezhoršil, objektivně znemožňuje výkon této činnosti (marný pokus o práci, předstíraný vstup do práce)

(2) Vykonává-li pojištěnec několik činností, zakládajících pojistnou povinnost, oznámí to lékaři (§ 223 odst. 4 zákona). V tomto případě je lékař povinen posouditi pracovní schopnost ke každé jednotlivé pojištěné činnosti.

(3) Za počátek pracovní neschopnosti se pokládá zpravidla den, kterého byla pracovní neschopnost u pojištěnce zjištěna lékařem pojišťovny. Zjistí-li lékař dřívější počátek pracovní neschopnosti, vyznačí to na hlášení. V tom případě vyplatí se nemocenské za dobu předchozí pracovní neschopnosti, nejdéle za dobu 14 dní předtím, než nemoc byla hlášena pojišťovně nebo příslušnému lékaři, prokáže-li se, že včasné hlášení bylo pojištěnci znemožněno (§ 42 zákona).

(4) Lékař a zaměstnavatel jsou povinni přesně vyplňovati tiskopisy vydané Ústřední národní pojišťovnou, jejichž účelem je hlásiti počátek a konec pracovní neschopnosti pojišťovně a zaměstnavateli, dáti pojišťovně podklad pro vyměření a výplatu nemocenského a pojištěnci legitimaci pro práce neschopné. Lékař a zaměstnavatel jsou povinni tyto tiskopisy neprodleně doručovati podle pokynů v nich uvedených. Lékař je povinen odesílati hlášení pojišťovně v týž den, kdy uznal pojištěnce práce neschopným nebo schopným.

(5) Pojištěnec, který po skončeném ošetřování v některém léčebném ústavu má za to, že jé i nadále práce neschopen, jest povinen do 48 hodin hlásiti tuto okolnost svému ošetřujícímu lékaři nebo pojišťovně.