10. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky zastoupená svým předsedou PhDr. Lubomírem Zaorálkem ve vyjádření ze dne 27. 8. 2004 uvedla, že ustanovení § 133a bylo do občanského soudního řádu vloženo primárně jako reakce na závazek České republiky vyplývající ze Směrnice Rady ES č. 97/80/EC ze dne 15. 12. 1997, o důkazním břemenu v případech diskriminace na základě pohlaví. Následně bylo ustanovení § 133a rozšířeno zákonem č. 151/2002 Sb., který do něj promítl požadavky dalších dvou evropských směrnic, tj. Směrnice Rady č. 2000/43/EC ze dne 29. června 2000, provádějící zásadu rovného zacházení mezi osobami bez ohledu na rasový nebo etnický původ, a Směrnice Rady č. 2000/78/EC ze dne 27. listopadu 2000, zakládající obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání.
11. Podle směrnice č. 2000/43/EC byly členské státy Evropské unie povinny zajistit ve svých právních řádech, aby v případech, kdy osoby, které se považují za poškozené, protože podle jejich názoru došlo k jejich přímé či nepřímé diskriminaci z důvodu, že vůči nim nebylo postupováno podle zásad rovného zacházení, důkazní břemeno nesla žalovaná strana. Záměrem této směrnice je to, aby bylo povinností žalovaného prokázat, že k porušení zásady rovného zacházení nedošlo.
12. Poslanecká sněmovna se neztotožnila s názorem navrhovatele, že promítnutím závazku vyplývajícího pro Českou republiku ze směrnice č. 2000/43/EC do občanského soudního řádu byl porušen čl. 96 odst. 1 Ústavy, který upravuje rovnost účastníků v řízení před soudem. V každém civilním procesu má jeden z účastníků řízení povinnost důkazního břemene a tato povinnost neznamená porušení rovného postavení účastníků řízení před soudem. Napadené ustanovení při stanovení důkazní povinnosti vychází především z ochrany účastníků, kteří se domnívají, že byli poškozeni na svých právech z důvodů nerovného zacházení. Rovnost účastníků řízení je dána, mimo jiné, především nezávislostí soudu. Účastníci řízení, vůči kterým soud plní svoji úlohu, musí být navzájem nepodřízení, tzn. musí mít v řízení rovné postavení. Toto rovné postavení není narušeno povinností důkazního břemene.
13. Napadené ustanovení neodnímá žalovaným právo na spravedlivý proces. V rámci zásad spravedlivého řízení před soudem je i v tomto případě (tj. cestou podle ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř.) umožněno účastníkům řízení domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. V rámci tohoto postupu má každý účastník řízení umožněn osobní přístup k soudu, má možnost zúčastnit se výslechu a projednání věci ve své přítomnosti a vyjádřit se k provedeným důkazům. Zrušením ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. by došlo k jednoznačnému porušení závazků České republiky vyplývajících z členství v Evropské unii a na to navazujících závazků plynoucích ze směrnic EU.
14. Zákon č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního, byl schválen po řádně provedeném normotvorném procesu, podepsali jej příslušní ústavní činitelé a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů.
15. Závěrem Poslanecká sněmovna vyjádřila stanovisko, že zákonodárný sbor v době, kdy přijímal zákon č. 151/2002 Sb., jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem, právním řádem České republiky a příslušnými evropskými směrnicemi, kterými je Česká republika vázána. Je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem na zrušení ustanovení § 133a odst. 2 zákona č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního, posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.
16. Senát Parlamentu České republiky zastoupený svým tehdejším předsedou doc. JUDr. Petrem Pithartem ve vyjádření ze dne 2. 9. 2004 konstatoval, že napadené ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. bylo zařazeno do „doprovodného“ zákona (zákon č. 151/2002 Sb.), a to v průběhu legislativního procesu v Poslanecké sněmovně, coby materie se správním soudnictvím sice nesouvisející, nicméně z hlediska přistoupení České republiky k Evropské unii nanejvýš nutná.
17. K meritu věci Senát uvedl, že právo všech na rovnost před zákonem, resp. před právem (a ochrana před diskriminací) je všeobecným základním právem uznávaným jak Evropskou unií, tak na úrovni jednotlivých členských států (Českou republiku nevyjímaje).
18. Kategorie rovnosti zakotvená v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) náleží k těm základním lidským právům, jež svou povahou jsou sociálními hodnotami konstitujícími hodnotový řád společnosti [nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 168/1995 Sb. (pozn. red.: nález sp. zn. Pl. ÚS 4/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 29)]. Jako taková je rozvinuta v dalších ustanoveních pro jednotlivé oblasti a situace. V rovině ústavní jde např. o – pro posuzovaný případ relevantní – rovnost práv v řízení před soudem (čl. 37 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 96 odst. 1 Ústavy); v rovině podústavní pak např. ustanovení § 18 o. s. ř., který princip rovnosti práv v řízení před soudem promítá do „obyčejného práva“.
19. Ve světle shora uvedeného má ustanovení § 133a o. s. ř. dopomoci osobám, které se cítí diskriminovány, k účinnému prosazení práva na rovné zacházení tak, že skutečnosti o jimi tvrzené diskriminaci na základě rasového nebo etnického původu má soud považovat za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Ustanovení odstavce druhého § 133a o. s. ř. dopadá na věci poskytování zdravotní a sociální péče, přístupu ke vzdělání a odborné přípravě, přístupu k veřejným zakázkám, členství v organizacích zaměstnanců nebo zaměstnavatelů a členství v profesních a zájmových sdruženích a při prodeji zboží v obchodě nebo poskytování služeb. K tomu lze dodat, že rozsah věcí, které inkriminovaný odstavec 2 upravuje, je spolu s odchylkou v diskriminačním důvodu hlediskem, které jej odlišuje od odstavce 1 téhož ustanovení (odstavec 1 počítá nejen s diskriminací na základě rasového nebo etnického původu, ale i na základě pohlaví, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace). Nástroj právní ochrany je však v obou případech shodný.
20. Historickým výkladem ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. lze zjistit, že zákonodárce byl při jeho schvalování veden především úmyslem harmonizovat české právo s právem komunitárním. „Evropský normotvůrce“ vycházeje z toho, že vytvoření stejných výchozích podmínek nemůže být v určitých věcech a situacích uspokojivě dosaženo na národní úrovni, zavázal členské státy k přijetí nezbytných opatření, aby, pokud se určitá osoba cítí poškozena nedodržením zásady rovného zacházení a předloží soudu nebo jinému příslušnému orgánu skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, příslušelo žalovanému prokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení (příslušná norma nese nadpis „důkazní břemeno“).
21. Ačkoliv je z uvedených okolností evidentní, že výběr legislativního prostředku byl značně limitující, přesto zákonodárce došel k závěru, že formulace napadeného ustanovení založená na předpokladu pravdivosti tvrzených skutečností, pokud nevyšel v řízení najevo opak, je právní konstrukcí, která nikterak nenarušuje principy dokazování, na kterých je civilní procesní právo založeno. Právní domněnka v tomto případě totiž nikterak neomezuje strany sporu v předkládání tvrzení nebo v navrhování důkazů, ale pouze umožňuje rozhodnout soudu ve věci při „důkazní slabosti“ žalovaného, resp. stavu důkazní nouze.
22. Vedle dominantního, formálně legislativního aspektu důvodu přijetí ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. lze doplnit stanovisko o materiální, sociální stránku věci. Senát při rozhodování nepochyboval o validitě důvodů, které vedly evropské legislativce k vymezení věcné působnosti příslušné normy, a proto neměl vážnější problémy s tím, aby národní norma dopadala na okruh případů shodný s relevantními evropskými směrnicemi.
23. Lze konstatovat, že ve shora stanovených dimenzích je ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. konformní s ústavní zásadou rovnosti práv účastníků řízení před soudem, neboť nenarušuje principy „rovných zbraní (fair trial) tím, že by jednomu z účastníků poskytl více výhod. Spíše lze argumentovat, že dané ustanovení napomáhá k prosazení principu „hmotné“ rovnosti tam, kde by jinak z důvodů objektivní nemohoucnosti prokázat svá tvrzení byla nedůvodně potlačena rovností „formální“.
24. Ve věci tvrzené diskriminace probíhá standardní zjišťování skutkového stavu. Žádná z procesních stran není limitována ani v předkládaných tvrzeních ani v navrhování důkazních prostředků. Ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. toliko podmíněně přičítá (tj. neprokáže-li se za řízení jakkoli opak) pravdivostní hodnotu tvrzením žalobce o nerovném zacházení, a tím z něj snímá břemeno důkazu. Žalovanému tato skutečnost ovšem neupírá možnost prokázat nepravdivost takového tvrzení pomocí důkazů svědčících o rovném zacházení. Žalovaný tak prokazuje své chování, a nikoliv zdržení se nepřípustného chování. To ostatně z povahy věci není ani možné. V tomto bodě proto nelze přisvědčit navrhovateli, že by měl žalovaný prokazovat „něco, co se nestalo“.
25. Napadané ustanovení, umístěné v části nazvané „hodnocení důkazů“, je pro soudce normou, která ho nikterak nenabádá, aby ve smyslu ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. označoval příslušné kauzy paušálně jako diskriminační a rezignoval na posuzování každé kauzy v jednotlivostech i všech souvislostech. Naopak, počítá s „přidaným“ hodnotícím kritériem, čímž klade při vyhodnocení případu nerovného zacházení na soudce zvýšené nároky. Toto ustanovení je totiž třeba interpretovat tak, že aby bylo případ vůbec možné subsumovat pod ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř., musí soudce nejdříve učinit závěr, že skutečnosti diskriminaci opravdu nasvědčují (viz kap. II čl. 8 odst. 1 směrnice Rady č. 2000/43/EC; shodně pak i směrnice Rady č. 2000/78/EC a směrnice Rady č. 97/80/EC). Pokud by tomu tak nebylo, nelze ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. použít.
26. Senát se nedomnívá, že by navrhovatelem popsaný „přesun důkazního břemene“ založil rozpor s ústavní zásadou spravedlivého procesu, nýbrž má za to, že uložením větší odpovědnosti žalovanému za zjištění skutkového stavu dochází (ve věcech vymezených jak v ustanovení § 133a odst. 2, tak ostatně i v ustanovení § 133a odst. 1 o. s. ř.) k důslednějšímu naplnění maximy spravedlivého projednání věci, jak ji požaduje čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
27. Z návrhu je patrné, že navrhovatel spatřuje protiústavnost především v důsledku „přesunu důkazního břemene“, nikoliv v okruhu věcí, na které norma dopadá. Senát dodává, že pokud by Ústavní soud shledal argumenty navrhovatele opodstatněnými pro zrušení ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř., pak trpí uvedeným deficitem i odstavec 1 téhož paragrafu.
28. Nad rámec vyjádření k ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. lze pro úplnost konstatovat, že pokud jde o důkazní břemeno, ani vládou nově připravovaná antidiskriminační legislativa se změnami oproti stávajícímu stavu nepočítá.
29. Stejný postoj k hodnocené problematice zaujímají i další státy Evropské unie (např. Francie, Irsko, Švédsko, Portugalsko, Polsko, Maďarsko), jejichž legislativa a judikatura konvenují s nastoleným trendem (viz např. Equality and non-discrimination, Annual report 2004, European Commission, s. 20).
30. Závěrem předseda Senátu uvedl, že své vyjádření zasílá s tím, že je zcela na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost návrhu na zrušení napadených ustanovení.
31. Krajský soud v Ústí nad Labem se k vyjádřením Poslanecké sněmovny a Senátu, jež mu byla Ústavním soudem zaslána dopisem ze dne 20. 9. 2004, nevyjádřil.
32. Ministerstvo spravedlnosti k výzvě Ústavního soudu ve svém stanovisku k návrhu na zrušení ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. zopakovalo argumentaci navrhovatele a konstatovalo důvody inkorporace předmětného ustanovení do právního řádu České republiky, spočívající v nezbytnosti transpozice čl. 8 odst. 1 a 2 Směrnice Rady 2000/43/EC ze dne 29. 6. 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ, do národního právního řádu. Zřejmým cílem této právní úpravy je poskytnout ochranu slabší straně sporu, kterou osoba, vůči níž měly být učiněny projevy rasové či etnické diskriminace, nepochybně je. V souladu s ustanovením čl. 8 odst. 2 citované směrnice, které poskytuje státům možnost mírnějšího nastavení podmínek pro přenesení důkazního břemene na žalovaného, pak přistoupil zákonodárce k implementaci benevolentnější dikce a straně žalující umožnil v diskriminačním sporu toliko „tvrdit skutečnosti“, nikoliv „předložit skutečnosti nasvědčující přímé či nepřímé diskriminaci“, jak stanoví čl. 8 odst. 1 směrnice. Přitom je třeba si uvědomit, že prolomení principu unesení důkazního břemene žalobcem je v tomto případě učiněno v důsledku transpozice směrnice, tedy právního předpisu přijatého Evropským společenstvím v souladu se Smlouvou o založení Evropského společenství. Směrnice podle čl. 249 odst. 3 Smlouvy o ES je právním aktem závazným pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo. Volba forem a prostředků při naplňování cíle stanoveného směrnicí se přitom ponechává vnitrostátním orgánům. V tomto případě byl jako vhodný prostředek implementace směrnice vyhodnocen zákon – občanský soudní řád.
33. Nelze se ztotožnit s názorem navrhovatele, že zvolením uvedeného řešení došlo k potlačení práv účastníků řízení na jejich rovná práva před soudem, jak namítá s odkazem na čl. 96 odst. 1 Ústavy, a k popření zásady rovnosti účastníků řízení, jak je zakotvena v ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny. Stanovení důkazní povinnosti vychází především z ochrany účastníků, kteří mají za to, že byli poškozeni na svých právech z důvodu nerovného zacházení.
34. Přestože výše citovaná směrnice byla vydána již v roce 2000, je jí Česká republika v souladu s ustanovením čl. 2 Aktu o přistoupení vázána s účinností od 1. 5. 2004, kdy se stala členským státem Evropské unie. V případě, že by Česká republika citovanou směrnici nerespektovala, tedy nepřijala potřebná opatření pro zaručení její transpozice do vnitrostátního práva, nesla by podle Smlouvy o založení Evropského společenství odpovědnost za toto pochybení, čehož důsledkem by mohlo být podání žaloby Komisí u Evropského soudního dvora a následné případné uložení pokuty či penále.
35. Podle názoru ministerstva nelze souhlasit s tvrzením navrhovatele, že ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. je v rozporu s čl. 96 odst. 1 Ústavy, dle něhož „Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.“. Současně je tato zásada rovnosti účastníků explicitně vyjádřena v Listině v čl. 37 odst. 3 („Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.“). Zásada rovnosti účastníků je zdůrazněna i v ustanovení § 18 o. s. ř., který zakotvuje rovné postavení účastníků v občanském soudním řízení. Rovnost před zákonem a soudem je obsahem jednoho pojmu. Znamená rovné postavení obou stran při aplikaci materiálních i procesních předpisů před kterýmkoliv soudem vůči kterékoliv fyzické nebo právnické osobě. Princip rovnosti stran se projevuje vytvářením stejných procesních podmínek a procesního postavení subjektů, o jejichž právech a povinnostech soud rozhoduje. Vylučuje, aby se určité skupině účastníků nebo jednotlivcům přiznávalo výjimečné postavení spojené s přiznáním zvláštních práv nebo naopak povinností. Samotná skutečnost, že je zpravidla na žalobci, aby dokazoval svá tvrzení uvedená v žalobě, ještě neznamená, že žalobce nemá rovná práva jako protistrana, která takovou povinnost nemá. Stejně tak za porušení rovného postavení účastníků řízení nelze považovat, pokud v některých zdůvodnitelných případech „oproti standardnímu pořádku“, jak uvádí navrhovatel, dojde k přesunu důkazního břemene. Takový postup není nijak výjimečný a mnohé státy jej využívají nejen v případech, které zmiňuje shora uvedená směrnice (viz např. žaloby proti majetku z nepoctivých zdrojů aplikované v anglosaském právu). Důsledné uplatnění zásady rovnosti stran je rovněž zajišťováno nezávislostí soudců, pravidly o vyloučení předpojatých soudních osob, ale také existencí jedné soudní soustavy, zajišťující každému občanu i právnické osobě veřejné projednání věci příslušným soudem, organizovaným a činným na základě obecných ústavních principů.
36. Ministerstvo dále uvedlo, že se rovněž nelze ztotožnit s názorem, že napadená právní úprava odnímá žalovaným právo na spravedlivý proces. Ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. (obdobně ale i ustanovení § 133a odst. 1 o. s. ř.) se nijak nedotýká primární zásady volného hodnocení důkazů explicitně vyjádřené v ustanovení § 132 o. s. ř., podle které soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Soud při hodnocení skutkového stavu věci v procesu dokazování není vázán při hodnocení stupně věrohodnosti, respektive důkazní síly jednotlivých důkazních prostředků; a tedy i v případě presumované „prokázanosti“ tvrzených skutečností dle ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. (obdobně ale i ustanovení § 133a odst. 1 o. s. ř.) je zcela na uvážení soudu, jakou důkazní sílu v souvislosti a při srovnání s ostatními předloženými důkazy těmto „prokázaným“ tvrzeným skutečnostem přizná. Zároveň může být v řízení prokázán opak, a to případně i podle ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř., tj. postupem, kdy soud může v řízení sporném provést i jiné než účastníky navržené důkazy.
37. Závěrem Ministerstvo spravedlnosti uvedlo, že s ohledem na shora uvedené má za to, že ani uvedená směrnice ani ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. nejsou v rozporu s právy účastníků danými ústavním pořádkem České republiky, nýbrž zdůrazňují základní právo diskriminovaných (slabších) subjektů na spravedlivý proces, jak je zaručeno jednak Listinou (čl. 36 odst. 1), jednak článkem 6 odst. 1 Úmluvy, a jsou tudíž ústavně konformní. Je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem na zrušení ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. posoudil ústavnost těchto ustanovení a vydal příslušné rozhodnutí.
38. European Roma Rights Center – Evropské středisko pro práva Romů, se sídlem v Budapešti (dále též „Evropské středisko“), Ústavnímu soudu dne 16. 12. 2004 sdělilo, že bylo informováno o probíhajícím řízení před plénem Ústavního soudu ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. pro neústavnost. V této souvislosti předložilo Ústavnímu soudu své stanovisko (amicus brief), v němž mj. zdůraznilo, že podmínkou pro přenesení důkazního břemene na žalovaného je, aby žalobce prokázal prima facie diskriminaci; teprve až poté následuje povinnost žalovaného prokázat, že neporušil zásadu rovného zacházení (viz též odstavec 21 Preambule Směrnice Rady 2000/43/EC). Zkušenosti nasvědčují, že efektivní a skutečné dodržování majetkoprávních ustanovení garantujících nediskriminaci se zabezpečí tehdy, když bude důkazní břemeno sdílené i žalovaným, který musí dokázat, že jeho jednání bylo objektivně odůvodněné. Poukázalo na rozhodnutí Výboru OSN pro lidská práva ve věci Mukong v. Kamerun, Komuniké č. 458/1991 (1994), dle něhož důkazní břemeno nemůže nést jen žalobce, zejména pokud vezmeme v úvahu situace, kdy strany nemají vždy rovný přístup k důkazům a kde často přístup k příslušným informacím má jen žalovaný.
39. Přenesení důkazního břemene ze žalobce na žalovaného poté, co byl případ klasifikován jako prima facie diskriminace, usnadňuje žalobci jeho rozhodnutí podat stížnost.
40. To, kdy je možné případ klasifikovat jako prima facie diskriminaci, záleží na okolnostech každého případu; je však evidentní, že při uplatňování takového principu dokazování žalobci postačí, aby poskytnul argumenty, tedy „skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci“. Současně požadovaný důkazní standard „bez důvodných pochybností“ se aplikuje spíše v trestním řízení.
41. Evropské středisko poukázalo na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „Evropský soud“) ve věci Nachova a další proti Bulharsku (2004), v němž Evropský soud uvedl, že důkazní břemeno musí být přeneseno na žalovaného ve věcech diskriminace podle čl. 14 Úmluvy, a konstatoval, že tento přístup je v souladu s vývojem v Evropě.
42. Po přenesení důkazního břemene je na žalovaném, aby předložil důkazy, jimiž vyvrátí tvrzení o prima facie diskriminaci. Podle Evropského soudního dvora žalovaný musí prokázat, že rozdílné jednání „odpovídalo skutečné potřebě jednání“ a bylo „přiměřené a nezbytné k dosažení sledovaného zájmu“ (věc Ingrid Rinner-Kühn v. FWW Spezial-Gebäudereinigung GmbH & Co. KG. /1989/, ECR 2743). Otázkou přenesení důkazního břemene ve věcech diskriminace na základě pohlaví se zabývá též rozsudek Odvolacího pracovního tribunálu Velké Británie ze dne 3. 4. 2003 ve věci Barton v. Investec Henderson Crosthwaite Securities Ltd., v němž byla zdůrazněna zvýšená důležitost žalovaného ve věcech diskriminace obhajovat své jednání.
43. Evropské středisko poukázalo na další rozhodnutí Evropského soudního dvora o předběžných otázkách (věc 170/84 Bilka-Kaufhaus GmbH /1986/ ECR 1607, věc 109/88, Danfoss /1989/, ECR 3220), z nichž lze dovodit, že žalobce je především povinen prokázat případ prima facie rozdílného zacházení na základě zakázaného důvodu; v opačném případě případ prohrál. Pokud žalobce toto prokáže, je na žalovaném, aby poskytl objektivní odůvodnění pro takové rozdílné zacházení (např. dosažení oprávněného zájmu nebo zavedení přiměřených opatření k dosažení takového zájmu).
44. Závěrem Evropské středisko uvedlo, že princip přenesení důkazního břemene je výsledkem více než dvacetiletého vývoje a liberalizace, která se vyvíjí od prvních směrnic EU týkajících se otázky pohlaví přijatých v polovině 70. let 20. století. Jeho cílem je vytvoření rovnováhy, která soudům umožní shromáždit od všech stran všechny relevantní důkazy předtím, než rozhodnou, zda došlo k diskriminaci. Přenesení důkazního břemene pomáhá žalobci dosáhnout toho, aby žalovaný měl povinnost obhájit své jednání. Následkem toho zavazuje obě strany, aby postavily svou obhajobu na co nejpřesvědčivějších tvrzeních.