7. Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření ze dne 26. 3. 2005 podepsaném jejím předsedou PhDr. Lubomírem Zaorálkem konstatuje, že úmyslem zákonodárce pro zařazení právní úpravy nabytí vlastnictví od nevlastníka do obchodního zákoníku bylo posílení právní jistoty kupujícího, jak o tom svědčí důvodová zpráva, která k ustanovením § 443 až 446 uvádí, že i když se navrhovaný zákon omezuje na úpravu závazkových obchodních vztahů, je účelné v zájmu právní jistoty upravit i nabytí vlastnického práva na základě kupní smlouvy. V rámci, který vyplývá z povahy věci, se umožňuje stranám sjednávat si odlišnou dobu pro nabytí vlastnického práva, včetně výhrady vlastnického práva. Pro právní jistotu má význam zejména ustanovení § 446 o nabytí vlastnického práva od nevlastníka, který obsahuje zásadu přijatou ve většině zahraničních právních řádů. K tomu Poslanecká sněmovna dodává, že se lze ztotožnit s názorem, že ustanovení § 446 obchodního zákoníku významným způsobem zasahuje do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a upřednostňuje před ním dobrou víru a jistotu účastníků obchodněprávních vztahů. Lze je proto aplikovat pouze za přísného respektování ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, neboť představuje zákonnou mez jednoho z nejdůležitějších základních práv. Závěrem uvádí, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem a naším právním řádem; je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost uvedeného ustanovení a vydal příslušné rozhodnutí.
8. Senát ve svém vyjádření ze dne 23. 3. 2003 podepsaném jeho předsedou MUDr. Přemyslem Sobotkou upozorňuje, že původní text návrhu zákona byl přijat před vznikem Senátu České republiky. Návrh zákona, kterým bylo ustanovení § 446 novelizováno, byl přikázán k projednání ústavněprávnímu výboru, výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu a výboru pro evropskou integraci; všechny výbory doporučily Senátu vrátit návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, a Senát tak učinil, nicméně žádný z přijatých pozměňovacích návrhů se netýkal předmětného ustanovení § 446. Vzhledem k tomu, že institut nabytí vlastnictví od nevlastníka v obchodních vztazích se stal součástí právního řádu ještě před vznikem Senátu, nemůže Senát své vyjádření podepřít argumentací vzešlou z jednání orgánů Senátu. Rovněž tak diskuse nad návrhem zákona č. 370/2000 Sb. se ustanovení § 446 obchodního zákoníku, byť doplňovaného o dikci „nebo vědět měl a mohl“, nedotkla. Lze proto vyslovit přesvědčení, že Senát citované ustanovení považoval za ústavně konformní. Institut nabytí vlastnictví od nevlastníka nebyl v římském právu znám a rovněž tak francouzský Code civil považoval takovýto prodej za neplatný (čl. 1599). Nabytí od nevlastníka se v našem právu postupně vyvíjelo od roku 1863. I dnešní formulace dobré víry v ustanovení § 446 obchodního zákoníku je výsledkem jejího omezení novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. Uvedené ustanovení je speciální a představuje odchylku od obecného principu, podle něhož nikdo nemůže převést na druhého více práv, nežli sám má. V obchodních vztazích však převážil zájem zákonodárce na zajištění právní jistoty obchodníka, který nabyl zboží od jiného obchodníka a které sám dále potřebuje (sic – pozn. red.), aby mohl koupené zboží dále prodávat. Tím by ovšem neměla být dotčena odpovědnost toho, kdo prodal neoprávněně cizí věc, vůči dosavadnímu vlastníkovi. Zásada, z níž toto ustanovení vychází, platí proto obdobně i pro smlouvu o převodu cenných papírů (§ 20 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů). Na závěr shodně s nálezem (pozn. red.: správně s usnesením) Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 112/01 Senát konstatuje, že ustanovení § 446 obchodního zákoníku významným způsobem zasahuje do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a upřednostňuje před ním dobrou víru a jistotu účastníků obchodněprávních vztahů. Lze je proto aplikovat pouze za přísného respektování ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny.
9. Ústavní soud si vyžádal vyjádření vlády České republiky. Ve vyjádření ze dne 23. 3. 2005 podepsaném předsedou vlády Stanislavem Grossem se uvádí, že ustanovení § 446 obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 370/2000 Sb., upravuje nabytí vlastnictví k věci od jejího nevlastníka za předpokladu dobré víry, což je zásada přijatá a uplatňovaná ve většině zahraničních právních řádů. S touto zásadou je počítáno též v nově připravovaném kodexu soukromého práva, kde bude stanoveno, že pokud je ten, na něhož se vlastnictví k věci převádí, se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že převodce věci je vlastník nebo je z jiného důvodu oprávněn vlastnictví převést, získává vlastnictví k věci.
1. Dne 20. 12. 2004 obdržel Ústavní soud návrh na zrušení ustanovení § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění, jako návrh ve smyslu ustanovení § 64 odst. 4 (správně odst. 3) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, a čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), neboť navrhovatel – Krajský soud v Praze – dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem.
2. V projednávané věci podal žalobce Ing. M. Ř. dne 12. 9. 2001 proti žalované Š., a. s., u Okresního soudu v Mladé Boleslavi žalobu o určení, že je výhradním vlastníkem osobního automobilu Škoda Octavia Combi, který zakoupil dne 13. 10. 1999 za 460 000 Kč na základě kupní smlouvy uzavřené s prodávajícím M. L., a to podle obchodního zákoníku. Dne 1. 11. 2000 vyzvala Policie České republiky, kriminální služba Správy hlavního města Prahy, manželku žalobce, aby vozidlo vydala pro důvodné podezření, že pochází z trestné činnosti; vozidlo bylo Policii České republiky vydáno. Žádosti žalobce o vydání automobilu Policie České republiky nevyhověla, neboť se jednalo o automobil, který byl dne 13. 8. 1999 žalované odcizen a číslo jeho karosérie bylo amatérsky přeraženo. Žalobce svůj nárok opíral o ustanovení § 446 obchodního zákoníku, které dovoluje nabytí vlastnického práva od nevlastníka. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 4. 12. 2001 č. j. 9 C 210/2001-44 žalobu zamítl s odůvodněním, že ustanovení § 446 obchodního zákoníku se váže k ryze obchodním vztahům, tedy je použitelné např. v případě, že je nabyto zboží, které kupující dále prodává, přičemž z živnostenského listu žalobce vyplývá, že předmětem jeho podnikání je výkon zeměměřických činností, a vozidlo tak není předmětem dalšího prodeje. Ustanovení § 446 obchodního zákoníku na uvedenou kupní smlouvu nedopadá; pokud by tomu tak bylo, legalizovala by se jím trestná činnost. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2002 č. j. 29 Co 159/2002-59 prvostupňový rozsudek potvrdil, když dospěl ke stejnému právnímu závěru. Protože ustanovení § 446 obchodního zákoníku je výjimkou proti obecnému principu ochrany vlastnictví, nemůže být vykládáno nad rámec, který měl zákonodárce na mysli, když předmět takové kupní smlouvy charakterizuje jako zboží; zde s ohledem na předmět podnikání o prodej zboží nešlo. Respektováním ujednání o aplikaci obchodního zákoníku by došlo k obcházení zákona a k legalizaci trestného činu. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 7. 2003 č. j. 32 Odo 964/2002-98 rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť závěr, že ustanovení § 446 obchodního zákoníku nelze aplikovat na vztah mezi žalobcem a prodávajícím, shledal nesprávným. Podle ustanovení § 262 odst. 1 obchodního zákoníku si strany mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v ustanovení § 261 obchodního zákoníku, se řídí tímto zákonem; není rozhodné, zda se jedná o podnikatele a zda se závazkový vztah týká jejich podnikatelské činnosti. V případech aplikace ustanovení § 262 odst. 1 obchodního zákoníku se pojmem zboží rozumí i movitá věc, kterou kupující dále neprodává, protože jinak by byla eliminována možnost dohody předvídané tímto ustanovením. Dovolací soud uložil soudu nalézacímu, aby se v další fázi řízení zabýval otázkou platnosti kupní smlouvy, dále zda byla uzavřena v režimu obchodního zákoníku; bude-li odpověď na obě otázky kladná, má zvážit, zda jsou splněny podmínky ustanovení § 446 obchodního zákoníku pro nabytí vlastnického práva žalobcem. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 30. 1. 2004 č. j. 9 C 304/2003-113 určil, že žalobce je vlastníkem předmětného automobilu, jelikož kupní smlouva byla platně uzavřena, prodej vozidla se uskutečnil v režimu obchodního zákoníku a žalobce vozidlo koupil v dobré víře, že jej kupuje od vlastníka, neboť v době uzavření smlouvy nic nenasvědčovalo opaku. Žalovaný se odvolal proti rozsudku, žalobce toliko do výroku o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 29 Co 494/2004 odvolací řízení přerušil a podal návrh k Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení § 446 obchodního zákoníku, v platném znění.
3. Na úvod navrhovatel vysvětluje, že zejména u Okresního soudu v Mladé Boleslavi se podobné případy množí a že napadené ustanovení § 446 obchodního zákoníku na výše popsaný případ neaplikoval v důvěře, že zákon neposkytuje ochranu právním vztahům vzniklým po trestném činu. Je přesvědčen, že je třeba rozlišovat mezi zbožím a ostatními předměty koupě a v rámci zboží činit rozdíl mezi věcmi individuálně a druhově určenými, neboť u věcí druhově určených není ochrana vlastníka tak významná, když se poškozenému dostane náhrady jinými věcmi téhož druhu. Svůj názor opírá o judikát Nejvyššího soudu ČSR č. 10784 z roku 1931 (Vážný), podle něhož kupující nabývá ke zboží vlastnické právo, bylo-li nabyto bezelstně a za úplatu od obchodníka oprávněného s ním obchodovat nebo od toho, komu je vlastník svěřil; dosavadní vlastník zboží se může hojit jen na tom, kdo je mu odpovědný, přičemž nárok na vrácení toho, co bylo plněno bez právního důvodu, musí ustoupit.
4. Navrhovatel dále tvrdí, že aplikace ustanovení § 446 obchodního zákoníku vedla k excesům, jež však nebyly odstraněny ani jeho novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb., která zpřísnila požadavky na existenci dobré víry kupujícího formulací „věděl nebo vědět měl a mohl“. Důkazem toho, že škodlivá praxe přetrvává, je skutečnost, že Ústavní soud se musel výkladem tohoto ustanovení zabývat v nálezech sp. zn. IV. ÚS 112/01 a sp. zn. I. ÚS 437/02 (pozn. red.: pod sp. zn. IV. ÚS 112/01 nebyl vydán nález Ústavního soudu, nýbrž usnesení – viz dále). Ústavní soud zde zdůraznil, že je obzvláště nutné velmi přísně posuzovat otázku dobré víry nabyvatele, zvláště v případech, kdy dochází k aplikaci ustanovení obchodního zákoníku na základě dohody smluvních stran podle jeho § 262. Již samotná existence takové dohody může v určitých jednotlivých případech vyvolávat pochybnosti o jejím účelu a důvodech jejího uzavření a nesmí sloužit k jakémusi „jištění“ kupujícího, že by prodávající nebyl oprávněn vlastnické právo k předmětné věci převést, neboť již tato skutečnost by sama o sobě vylučovala existenci dobré víry na straně kupujícího a tím i aplikaci ustanovení § 446 obchodního zákoníku. Navrhovatel však podotýká, že časové umístění nálezů a následná praxe ukazují, že ani korekce nálezy provedená nevedla k výkladu obecnými soudy tak, aby nebyl v rozporu s ochranou základních práv. Další existence ustanovení § 446 obchodního zákoníku ve spojení s trvající praxí ohrožuje ochranu základních práv zakotvených v čl. 4 odst. 4 a v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Ústava a Listina chrání právo všech vlastníků bez rozdílu, avšak napadené ustanovení stanovící možnost nabytí od nevlastníka tuto zásadu porušuje, a to z důvodu ochrany jiného zájmu – ochrany dobré víry nabyvatele, která je zájmem menším. Nadto dobrá víra kupujícího je a může být chráněna jiným způsobem - regresem za předpokladu řádného fungování justice a policie. Na podporu svého tvrzení navrhovatel cituje komentované vydání obchodního zákoníku podle stavu k 1. 1. 1999, v němž doc. Dr. JUDr. Karel Eliáš konstatuje, že rozdílnost řešení otázky nabytí vlastnického práva od nevlastníka v občanském a obchodním zákoníku je ve zřejmém rozporu s Listinou a Ústavou, protože popírá jednak ústavní princip rovnosti, jednak zásadu stejnosti ochrany vlastnického práva.
5. Navrhovatel cituje z rozsudku Nejvyššího soudu 2 Odon 144/97 ze dne 18. 12. 1997, podle něhož strany závazkového vztahu, ať jsou jimi podnikatelé, či nikoliv, jde-li o závazkový vztah týkající se jejich podnikatelské činnosti, či nikoli, si mohou sjednat, že jejich závazkový vztah, pokud by se měl jinak řídit příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, se bude řídit odpovídajícími ustanoveními obchodního zákoníku. Navrhovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že takto je podáván návod na zločin požívající soudní ochrany, který dobře ilustruje nebezpečí vyvolané dobrým úmyslem zákonodárce ochránit dobrou víru kupujícího, a má za následek porušení ochrany zájmu významnějšího (vlastnické právo). Nejvyšší soud přikročil ke zmíněnému výkladu přesto, že okolnosti případu dobré víře nesvědčí (rychlost prodeje, výše slevy, vědomost kupujícího o těchto inzerovaných skutečnostech).
6. Dosavadní stanovení mezí výkladu ustanovení § 446 obchodního zákoníku výše uvedenými nálezy Ústavního soudu není vnímáno praxí obecných soudů reprezentovanou výkladem Nejvyššího soudu tak, aby k porušování základních práv nedocházelo, což vede navrhovatele k radikálnímu návrhu s vědomím, že může přinést buď zrušení napadeného ustanovení nebo ještě výraznější stanovení mezí jeho výkladu.