211. V daných souvislostech napadli navrhovatelé rovněž ustanovení § 325 a 326 zákoníku práce s odůvodněním, že jeho aplikací – přesněji aplikací ustanovení občanského zákoníku prostřednictvím odkazu v § 326 – může být narušena sociální a právní jistota zaměstnanců, neboť obecné instituty upravené v obecných ustanoveních závazkového práva mohou negativně dopadat na pracovní poměr a vést k jeho zániku bez ohledu na úpravu skončení pracovního poměru. Ústavní soud tuto námitku nesdílí, protože tento zdánlivý rozpor lze odstranit ústavně konformním výkladem, vycházejícím zejména ze systematického uspořádání zákoníku práce. Podle názoru Ústavního soudu se ustanovení obsažená v části třinácté zákoníku práce (společná ustanovení), v níž jsou zahrnuta i napadená ustanovení § 325 a 326, aplikují na pracovní poměr i na jiné základní pracovněprávní vztahy, které jsou upraveny v samostatných částech zákoníku práce (pracovní poměr v části druhé; dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr v části třetí) tehdy, není-li v těchto částech úprava zvláštní. Mezi částmi upravujícími základní pracovněprávní vztahy (avšak i mezi ostatními částmi) a částí třináctou – společná ustanovení – existuje vztah zvláštního a obecného. Společná ustanovení – jak je uvedeno výše – se aplikují tehdy, není-li ve zvláštních částech zákoníku práce úprava specifická. Specifickou úpravou je např. část druhá hlava IV. o skončení pracovního poměru (§ 48 a násl.). V takovém případě se pak ustanovení občanského zákoníku (např. § 575 občanského zákoníku – nemožnost plnění), použitelná prostřednictvím § 326 zákoníku práce, nebudou aplikovat na pracovní poměr, pokud zákoník práce řeší jednotlivé instituty jinak. Ústavní soud proto návrhu na zrušení ustanovení § 325 a 326 zákoníku práce nevyhověl.