138. Navrhovatelé v replice namítají, že to, že odstoupení od pracovní smlouvy není v § 48 odst. 1 NZP uvedeno, neznamená, že není možné od pracovní smlouvy odstoupit. Poukazují na skutečnost, že ani „starý zákoník práce“ neobsahoval ve svém ustanovení § 42 odst. 1 (skončení pracovního poměru) „odstoupení od pracovní smlouvy“, což neznamenalo a nikdy nebylo vykládáno tak, že by nebylo možné od pracovní smlouvy odstoupit; naopak od pracovní smlouvy bylo možno odstoupit z důvodu uvedeného v § 33 odst. 2 ZP. Při výše uvedeném (evidentně nesprávném) výkladu ČMKOS by nebylo vůbec možné od pracovní smlouvy odstoupit; to vyvrací jak právní úprava obsažená v NZP, tak i samotná ČMKOS, která ve svém vyjádření uvádí možnost odstoupit od pracovní smlouvy dle § 36 odst. 2 NZP. ČMKOS tak sama svůj argument zcela popírá. Navrhovatelé tedy uzavírají, že znění § 48 odst. 1 NZP (původně § 42 ZP) nemělo a ani nadále nemá vliv na možnost odstoupení od pracovní smlouvy, kterou NZP výslovně připouští a upravuje. Dle NZP lze od pracovní smlouvy odstoupit jednak ze zákonných důvodů specifikovaných v § 36 odst. 2 NZP a dále v § 49 OZ (na který výslovně odkazuje § 18 NZP) a v § 497 OZ, § 517 odst. 1 OZ, § 561 odst. 2 OZ a § 575 OZ (na které výslovně odkazuje § 326 NZP) a jednak z důvodů dohodnutých účastníky smluvního vztahu. Pokud je tedy možné přes znění § 48 NZP odstoupit od pracovní smlouvy ze zákonného důvodu dle § 36 odst. 2 NZP – což ČMKOS výslovně připouští – není důvod k tomu, aby nemohlo dojít k odstoupení od pracovní smlouvy i z jiných zákonných důvodů či z důvodů dohodnutých, neboť to NZP výslovně umožňuje.