V. Základní východiska při přezkumu napadeného zákonného ustanovení

V.1 Citace napadeného ustanovení a dalších relevantních ustanovení

18. Podle ustanovení § 799 občanského zákoníku platí:
„(1) Osvojitelem se může stát pouze zletilá a svéprávná osoba, zaručuje-li svými osobními vlastnostmi a způsobem života, jakož i důvody a pohnutkami, které jí vedou k osvojení, že bude pro osvojované dítě dobrým rodičem.
(2) Zdravotní stav osvojitele nebo obou osvojitelů nesmí omezovat péči o osvojené dítě ve značné míře.“

19. Podle ustanovení § 800 občanského zákoníku platí:
„(1) Osvojiteli se mohou stát manželé nebo jeden z manželů. Výjimečně může osvojit i jiná osoba; v tom případě soud též rozhodne o tom, že se z matriky vypouští zápis o druhém rodiči.
(2) Osvojují-li manželé, podávají návrh na osvojení společně jako společní osvojitelé.“

20. Ustanovení § 13 zákona o registrovaném partnerství:

(1) Existence partnerství není překážkou výkonu rodičovské zodpovědnosti partnera vůči jeho dítěti ani překážkou svěření jeho dítěte do jeho výchovy. Partner, který je rodičem, je povinen zajistit vývoj dítěte a důsledně chránit jeho zájmy při použití přiměřených výchovných prostředků, tak aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a ohroženo jeho zdraví a tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj.

(2) Trvající partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte.

(3) Pokud jeden z partnerů pečuje o dítě a oba partneři žijí ve společné domácnosti, podílí se na výchově dítěte i druhý partner; povinnosti týkající se ochrany vývoje a výchovy dítěte se vztahují i na tohoto partnera.

21. Ústavní soud nejprve konstatuje, že „nový“ občanský zákoník v tomto směru oproti úpravě zakotvené v ustanoveních § 63-66 v současnosti již zrušeného zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, učinil spíše toliko formulační, a nikoliv systémovou obsahovou změnu. Již tento zákon totiž stanovil, že osvojiteli se mohou stát pouze fyzické osoby (§ 64 odst. 1), přičemž jako společné dítě mohou někoho osvojit jen manželé (§ 66 odst. 1). Zákon tedy umožňoval jak osvojení individuální (tzn. jednou osobou), tak také osvojení společné, přičemž v tomto druhém případě se osvojiteli mohli stát výhradně manželé.

22. Z citované platné zákonné úpravy plyne několik závěrů. Předně, zákonodárce upřednostňuje osvojení manželi, resp. jedním z manželů, a to z toho důvodu, že je v primárním zájmu dětí, aby jim byla poskytnuta možnost žít v „úplné“ rodině ve standardním pojetí. Možnost osvojení „jinou“ osobou, tedy zjevně i osobou osaměle žijící, představuje výjimku z tohoto pravidla. V tomto případě však musí být dány jednoznačné záruky toho, že tato osoba je schopna dítěti nabídnout odpovídající záruky pro jeho rozvoj a uspokojování potřeb, a to nejen materiálních. Prostě řečeno, každé dítě by mělo vyrůstat v prostředí, kde se bude cítit dobře, kde bude vnímat zájem a lásku svých nejbližších a v neposlední řadě bude mít pocit jistoty, tak důležitý pro to, aby mohlo vyrůst ve všestranně rozvinutou a přiměřeně sebevědomou osobnost.

23. Z předestřené zákonné regulace rovněž plyne, že úprava obsažená v občanském zákoníku a priori nevylučuje, aby se osvojitelem mohla stát rovněž osoba žijící v registrovaném partnerství (která by byla tzv. jinou osobou, kterou zákon zmiňuje), byť by se nemělo jednat o situaci pravidelnou, nýbrž spíše výjimečnou (viz také ustanovení § 3020 občanského zákoníku, podle něhož ustanovení částí první, třetí a čtvrté o manželství a o právech a povinnostech manželů platí obdobně pro registrované partnerství a práva a povinnosti partnerů). Tuto možnost proto skutečně jednoznačně zakazuje teprve napadené ustanovení zákona o registrovaném partnerství. Ostatně, rovněž z důvodové zprávy k „novému“ občanskému zákoníku k ustanovení § 800 plyne kusé konstatování, že „[u]vádí se výslovný výčet v úvahu přicházejících ,druhů‘ osvojitelů, který z dosavadní právní úpravy lze toliko dovodit. (Naopak ze zdejšího ustanovení lze dovodit, že jde o výčet.) ,Jinou‘ se rozumí osoba, která ač třeba nežije sama, nežije v žádném zákonem uznaném svazku. Nemůže se však jednat o registrované partnery, a to zejména s ohledem na jiný právní předpis, v němž jsou vztahy registrovaných partnerů upraveny.“

24. Z průběhu legislativního procesu při přijímání zákona o registrovaném partnerství přitom není vůbec zřejmé, jaký byl v tomto směru skutečný úmysl zákonodárce, čím byl motivován a jakou argumentací podložen tak, aby i v tomto případě platil předpoklad racionálního zákonodárce. Z důvodové zprávy k tomuto ustanovení totiž pouze plyne, že „osvojení dítěte registrovanými partnery, resp. kterýmkoliv z partnerů, v době trvání partnerství bude zakázáno. Důvodem je preference náhradní výchovy dítěte heterosexuálním párem.“ Přitom již na tomto místě Ústavní soud poznamenává, že ani takto stroze pojaté vysvětlení není přiléhavé, jelikož argument preference náhradní výchovy dítěte heterosexuálním párem by měl relevanci pouze tehdy, pakliže by osvojení jedincem zákonodárce zcela vyloučil, což však s ohledem na výše uvedené není pravda. Nehledě i na další nelogičnosti, kdy např. Ochránkyně přiléhavě poukazuje na odstavec 3 napadeného ustanovení určující povinnost druhého partnera podílet se na výchově dítěte, o něž pečuje registrovaný partner (k tomu viz i níže).

V.2 Relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva

25. Otázkou adopce dětí se opakovaně zabývala i judikatura ESLP, na což ostatně výslovně poukazuje Ochránkyně. Ústavní soud považuje pro nyní rozhodovaný případ za nejvýznamnější zejména následující rozhodnutí ESLP.

26. Ve shora citovaném rozsudku Fretté proti Francii požádal stěžovatel v roce 1991 o předběžný souhlas s adopcí dítěte, přičemž se během šetření před správními orgány netajil svou homosexuální orientací. Jeho žádost byla zamítnuta a nevyhověly mu ani správní soudy. Argumentace vnitrostátních orgánů odkazovala na jeho životní styl a nedostatek odpovídajících záruk z perspektivy výchovy dětí, rodiny a psychologie, navzdory jeho nezpochybňovaným osobním kvalitám a předpokladům vychovávat děti. Stěžovatel před ESLP namítal, že jeho žádost byla odmítnuta výhradně z důvodu předsudků o jeho sexuální orientaci. ESLP mu vyhověl pouze ohledně práva na spravedlivý proces. Konstatoval totiž (z hlediska případné aplikace čl. 8 a 14 Úmluvy), že právo na adopci Úmluva nezaručuje a právo na rodinný život předpokládá existenci rodiny, takže nestačí pouze touha ji založit. ESLP nicméně vyšel z toho, že francouzský občanský zákoník umožňuje v čl. 343 adopce i nesezdané osobě a že důvody předložené vnitrostátními orgány pro odmítnutí implicitně naznačovaly, že stěžovatelova sexuální orientace byla rozhodujícím faktorem. Proto posoudil námitku stěžovatele jako spadající do rozsahu článku 8 Úmluvy, aniž by se však vyjádřil k tomu, zda se jedná o život rodinný či soukromý. Stěžovatel ale především tvrdil, že došlo k porušení jeho soukromého života (§ 28). Soud v dalším kroku uznal, že zamítnutí sledovalo legitimní cíl - ochranu zdraví a práv dítěte. Stejně tak posoudil zamítnutí jako přiměřené sledovanému cíli, neboť státy mají na poli adopcí stejnopohlavními páry širokou míru uvážení, neexistoval mezinárodní konsenzus k těmto otázkám a vnitrostátní orgány legitimně a rozumně uzavřely, že právo na adopci bylo limitováno zájmy dítěte.

27. V rovněž již citovaném rozsudku velkého senátu E. B. proti Francii shledal ESLP porušení Úmluvy tím, že stěžovatelce homosexuální orientace nebyla umožněna adopce, byť nesezdaná osoba mohla dle občanského zákoníku děti osvojit. Stěžovatelka byla tedy diskriminována na základě své sexuální orientace. Je proto poněkud diskutabilní, nakolik rozsudek E. B. proti Francii případně překonává rozsudek Fretté proti Francii. Z pohledu právní stránky má totiž věc E. B. proti Francii jako rozsudek velkého senátu větší váhu a týká se stejné situace, kdy právní úprava homosexuálně orientované osobě adopci nezakazuje (nesleduje se sexuální orientace osvojitele), ale v praxi byla adopce na základě sexuální orientace upřena. Ve věci Fretté proti Francii nicméně tento postup ESLP akceptoval na základě zájmů dítěte a absence mezinárodního konsenzu, ve věci E. B. to však již ESLP označil za rozporné s Úmluvou, neboť neshledal skutečnosti odůvodňující diskriminaci na základě sexuální orientace. Z pohledu skutkového se však obě situace poněkud liší, na což poukazuje i rozsudek E. B. (§ 70-71). Ve věci Fretté šlo totiž o homosexuálního muže bez partnera, vnitrostátní orgány spatřovaly problém v jeho životním stylu a všimly si, že nemusí být schopen dohlédnout praktické problémy spojené s příchodem dítěte. Naopak v E. B. se jednalo o dlouhodobě spolu žijící stejnopohlavní pár. Tyto skutečnosti mohou napovídat o určitém odlišení pozdějšího rozsudku E. B. od dřívějšího Fretté, byť tyto skutkové okolnosti nejsou akcentovány.

28. V rozsudku ve věci Schalk a Kopf proti Rakousku (rozsudek ze dne 24. 6. 2010, stížnost č. 30141/04) ESLP shledal, že z Úmluvy nevyplývá povinnost, aby stát umožnil uzavření svatby mezi stejnopohlavními páry, nedošlo proto k porušení Úmluvy. Z článku 12 Úmluvy totiž nevyplývá povinnost zpřístupnit sňatky i stejnopohlavním párům. Soud však konstatoval, že vztah mezi stěžovateli (tj. stejnopohlavním párem žijícím ve stabilním de facto partnerství) spadá nejen pod pojem soukromý život, ale představuje i rodinný život ve smyslu čl. 8 Úmluvy (§ 90-95).

29. V rozsudku ve věci X. a ostatní proti Rakousku (rozsudek velkého senátu ze dne 19. 2. 2013, stížnost č. 19010/07) ESLP dospěl k závěru, že upřením partnerce možnosti osvojit si biologické dítě své stejnopohlavní družky ve srovnání se situací heterosexuálního nesezdaného páru porušuje Rakousko Úmluvu. V obdobném případě Gas a Dubois proti Francii (ze dne 15. 3. 2012, č. stížnosti 25951/07) ESLP prohlásil, že pokud nemůže adoptovat partner dítě svého stejnopohlavního partnera v civilním svazku, stejně jak by tomu bylo u heterosexuálního páru v civilním svazku, nedochází k diskriminaci na základě sexuální orientace. Jejich postavení je odlišné od postavení sezdaných párů. Ve věci X. a ostatní proti Rakousku se však jedná o nesezdané homosexuální partnerky, zatímco nesezdané heterosexuální partnerky měly dle občanského zákoníku plnou možnost adoptovat dítě druhého biologického rodiče. ESLP vyšel z toho, že Úmluva nevyžaduje umožnit nesezdaným partnerům adoptovat biologické dítě druhého partnera. Nesezdaní stejnopohlavní partneři se nenacházejí v relevantně podobné situaci jako sezdaný pár, z tohoto pohledu tedy Úmluva porušena nebyla. Pokud však rakouské právo umožňuje nesezdaným heterosexuálním párům adopci biologického dítěte druhého partnera, je potřeba vyhodnotit, zda upření tohoto práva nesezdaným homosexuálním párům slouží legitimnímu cíli a je mu přiměřené. Stěžovatelky spolu dlouhodobě žily ve společné domácnosti a jejich vztah spadal pod pojem rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy. Rakouská vláda přitom připustila, že by stejnopohlavní páry mohly být v zásadě stejně vhodné k adopci jako heterosexuální páry. Soud uznal, že ochrana tradiční rodiny může být v zásadě legitimním cílem ospravedlňujícím rozdílné zacházení, stejně jako ochrana zájmů dětí. V případě rozdílného zacházení na základě sexuální orientace měla vláda prokázat nezbytnost rozdílného přístupu k dosažení takovýchto cílů. Rakouská vláda však nepředložila důkazy, že by dítěti škodila výchova stejnopohlavním párem, navíc adopce byla otevřená i homosexuálně orientované osobě, ať už uzavřela registrované partnerství, nebo žila sama. Soud zdůraznil, že se nezabývá obecnou otázkou přístupu stejnopohlavního partnera k biologickému dítěti druhého partnera, ale rozdílným zacházením mezi nesezdaným heterosexuálním a neregistrovaným homosexuálním párem v přístupu k adopci. Pokud nejsou k dispozici důvody pro zákaz u neregistrovaných homosexuálních párů, bylo by spíše očekávatelné, aby v nejlepším zájmu dítěte soudy vyhodnocovaly individuální okolnosti konkrétních případů. Tímto se ale soudy nemohly smysluplně zabývat, neboť to nebylo právně možné. Došlo tedy k porušení čl. 14 a 8 Úmluvy.

V.3 Další relevantní judikatura

30. Rakouský Ústavní soudní dvůr rozsudkem sp. zn. G 119-120/2004 zrušil ke dni 31. 12. 2015 jako protiústavní ustanovení občanského zákoníku a zákona o registrovaném partnerství, jež zakazovala společné osvojení registrovaným partnerům. Již ve svých dřívějších rozhodnutích zaujal Ústavní soudní dvůr stejný přístup jako ESLP v případě Schalk a Kopf, když konstatoval, že vztahy osob stejného pohlaví nespadají pouze pod pojem „soukromý život“, ale rovněž pod pojem „rodinný život“ dle čl. 8 odst. 1 Úmluvy, a to v případě, kdy páry stejného pohlaví spolu žijí ve stabilním de facto partnerství. Tak tomu bylo např. v usnesení sp. zn. B1405/10 ze dne 22. 9. 2011 či usnesení sp. zn. G14/10 ze dne 2. 10. 2012. Rovněž v nálezu sp. zn. G16/2013 ze dne 10. 12. 2013, v němž Ústavní soudní dvůr shledal napadená ustanovení zákona o reproduktivní medicíně (Fortpflanzungsmedizingesetz) protiústavními, neboť dospěl k závěru, že omezení přístupu k reproduktivní medicíně pouze pro manžele a páry různého pohlaví je v rozporu s čl. 8 ve spojení s čl. 14 Úmluvy. Dále i v nálezu sp. zn. G 18, 19/2013 ze dne 19. 6. 2013, v němž shledal diskriminačním ustanovení spolkového zákona o osobním stavu (Personenstandsgesetz), které umožňovalo (omezovalo) uzavřít registrované partnerství pouze v úřední místnosti.

31. V případě z roku 2015 byly navrhovatelkami dlouhodobě spolu žijící registrované partnerky, které vychovávaly biologické dítě jedné z nich a měly zájem o společnou adopci dalšího „cizího“ dítěte. Namítaly, že zde není ospravedlnění pro to, aby registrovaní partneři byli obecně vyloučeni z možnosti společného osvojení a aby tím byl soudní přezkum jejich vhodnosti s ohledem na nejlepší zájem dítěte předem vyloučen, zatímco manželé jsou zásadně považováni za vhodné adoptivní rodiče. Rakouský právní řád akceptuje, že dítě vyrůstá v rodině osob stejného pohlaví (v daném případě jsou registrované partnerky z hlediska právního rodiči vlastní dcery druhé stěžovatelky), a vychází z toho, že to není pro dítě nevhodné. Není věcně odůvodněno, proč osoba žijící v registrovaném partnerství může jako jednotlivec dítě osvojit, ať už partnerovo vlastní dítě či „cizí“ dítě, které pak v takové rodině osob stejného pohlaví, tj. rovněž s partnerem či partnerkou adoptivního partnera, vyrůstá, a registrovaní partneři společně osvojit nemohou. Napadená právní úprava tak byla dle jejich názoru v rozporu se zásadou rovného zacházení a rovněž s čl. 8 ve spojení s čl. 14 Úmluvy.

32. Ústavní soudní dvůr dospěl k závěru, že napadenou právní úpravou, jež umožňuje společné osvojení pouze manželům a registrované partnery ze společného osvojení předem vylučuje, zákonodárce v možnosti společného osvojení rozlišuje na základě sexuální orientace. Zákonodárce tím nerovně zachází s registrovanými partnery jako smluvní stranou dohody o osvojení a registrovanými nebo stálými partnery stejného či rozdílného pohlaví v případě osvojení biologického dítěte druhého partnera. Zatímco společné osvojení registrovanými partnery je vyloučeno i v případě, kdy oba mají dítě v péči nebo partner již dítě osvojil, umožňuje zákon při osvojení nevlastního dítěte souběžné (právní) rodičovství vlastních a adoptivních rodičů. Takové nerovné zacházení není věcně odůvodněno - obzvláště s ohledem na hledisko nejlepšího zájmu dítěte, jež vyplývá z čl. 1 Spolkového zákona o právech dítěte (BGB1. I 4/2011). Nevyplývá to ani z čl. 8 ve spojení s čl. 14 Úmluvy a ani čl. 7 odst. 1 ústavy. Nejlepší zájem dítěte nemůže ospravedlnit zásadní vyloučení registrovaných partnerů z možnosti osvojení dítěte, naopak v určitém ohledu stojí s tímto vyloučením v napětí. Argumenty, jež zdůvodňují zákaz tím, že v souladu se zájmem dítěte není, aby vyrůstalo s partnery stejného pohlaví, označil soud za „předem nevhodné“. Rovněž ochrana manželství nebo tradiční rodiny proto nejsou vhodným argumentem. Společensky nazíráno nestojí registrovaná partnerství v žádném vztahu substituce k manželství a společné osvojení vhodnými partnery v jednotlivém případě nemůže manželství ohrozit.

V.4 Závěry plynoucí z citované judikatury

33. Z uvedených rozsudků lze především shrnout, že Úmluva nezakotvuje právo na adopci. Pokud se však státy rozhodnou umožnit adopce i některým skupinám osob (např. nesezdaným osobám), nesmí postupovat diskriminačním způsobem (E. B., X. a ostatní, § 152). Pro vyhodnocení, zda došlo k diskriminaci, ESLP při hledání vhodného komparátoru srovnával individuální adopci heterosexuálem a homosexuálem (Fretté, E. B.), registrované stejnopohlavní partnerství s civilním heterosexuálním partnerstvím (Gas a Dubois), neregistrovaný stejnopohlavní pár s nesezdaným heterosexuálním párem (X. a ostatní). Nepovažoval naopak za srovnatelnou právní situaci registrovaného a sezdaného páru a nekonstatoval porušení Úmluvy, pokud např. rakouský právní řád umožnil osvojení heterosexuálním manželům, kdežto stejnopohlavní partnerce osvojení biologického dítěte své družky nikoliv (X. a ostatní). Nejlepší zájem dítěte měl vést k tomu, aby byly vyhodnocovány individuální okolnosti konkrétních případů (X. a ostatní). V případech, kdy je rozdíl v zacházení založen na pohlaví nebo sexuální orientaci, musí stát prokázat, že tato rozdílnost v zacházení byla odůvodněna legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení byly přiměřené a nezbytné.