c) Zkouška rozpouštěním.

(1) Zkouška zlaceného a stříbřeného zboží se zakládá na tom, že zlato se čistou kyselinou dusičnou nerozpouští, kdežto stříbro se v této kyselině rozpouští a z tohoto roztoku se přidáním kyseliny solné vyloučí jako bílá klkovitá ssedlina podobná sraženému mléku.

(2) Tato ssedlina (chlorid stříbrný), stojí-li delší dobu na světle, zabarvuje se tmavě (šedofialově) a rozpouští se úplně v přebytku amoniaku; tím se liší od podobných sraženin, které mohou vzniknout kyselinou solnou, byly-li v kyselině dusičné rozpuštěny kovové slitiny obsahující olovo nebo rtuť.

(3) Při výběru materiálu, který se má zkoušet, je třeba přihlížet k tomu, že lístkové zlato a lístkové stříbro, pak jemný drát a tkaniny z něho se zkoumají přímo, kdežto u předmětů masivních (tlustého drátu, plechu, desek, příborů atd.) se zkoušejí škrabky, seškrábané s povrchu, o němž má být zjištěno, je-li zlacen nebo stříbřen.

(4) Předmět, který se má zkoušet a jehož barva již udává, má-li se zjišťovat zlato nebo stříbro, vpraví se v původním stavu nebo jako seškrabek na dno suché zkumavky; nato se na něj nalije tolik čisté kyseliny dusičné, aby byl v kyselině zcela ponořen. Jenom tenkrát, jde-li tu o zcela čisté zlato, nebude kyselina působit, předmět zůstane nezměněn, a tím odpadne i každé další zkoumání; ve všech jiných případech se však projeví účinek kyseliny vzkypěním, zpěněním nebo vyvíjením červených dýmů; přitom se obyčejně část předmětu posune pěnou po stěně zkumavky do výše a tu je třeba třepáním a nahýbáním zkumavky tyto částečky opětně ponořit pod tekutinu. Jestliže se vyvinuly — jak bývá pravidlem — červené dýmy (hmota není z čistého zlata), pak se zkoušený předmět rozpustí buď úplně, nebo jen částečně. V tomto druhém případě zbyly buďto jen zlatožluté šupinky, t. j. zlato, a tím je tento drahý kov prokázán, anebo nebyla část hmoty pro nedostatek kyseliny vůbec ještě dotčena, anebo konečně je viditelný bílý zbytek.

(5) V případě druhém se do zkumavky přilije ještě trochu kyseliny dusičné a rozpouštěcí pochod se podpoří tím, že se zkumavka opatrně zahřeje nad lihovým kahanem. Přestalo-li konečně vyvíjení červených dýmů, prohlédne se bedlivě obsah zkumavky. Zjistí-li se pouhým okem nebo zvětšovacím sklem, že ve zkumavce zůstaly nerozpuštěné částečky barvy zlatožluté, bylo zlato prokázáno, a tím je zkoumání skončeno. Mělo-li se naproti tomu prokázat stříbro a hmota se úplně rozpustila, třeba ještě dodat k roztoku nejméně stejný obsah destilované vody a přidat pak několik kapek kyseliny solné. Je-li stříbro v roztoku, vznikne vločková ssedlina chloridu stříbrného. Aby se zabránilo jakémukoli klamu, třepáme s obsahem zkumavky, při čemž uzavřeme její ústí palcem. Tím se sraženina sbalí. Nato vpravíme obsah zkumavky na papírový filtr, zasazený do skleněné nálevky, tekutinu necháme (do zkumavky) odkapat a ssedlinu na filtru propláchneme několikrát destilovanou vodou, aby se zbylá kyselina odstranila.

(6) Ssedlina se pak z filtru opět vpraví do čisté zkumavky (nejlépe propíchnutím filtru špičatou skleněnou tyčinkou a spláchnutím malým množstvím destilované vody) a přidá se k ní nadbytek amoniaku, ve kterém se musí úplně rozpustit.

(7) Není-li roztok v kyselině dusičné, který se má zkoušet na stříbro, docela čirý, usadí-li se na př. na dně bílý prášek (pocházející z cínu), zředí se tento roztok stejným až dvojnásobným objemem destilované vody, zfiltruje se a teprve čirá tekutina z filtru odtékající se zkouší na stříbro, jak bylo dříve uvedeno.

(8) Platina je stejně jako zlato nerozpustná v čisté kyselině dusičné, při zkoušce se tudíž chová jako zlato a přitom se od něho rozezná svou barvou, podobnou stříbru.