8. (1) Zlacení a stříbření kovového zboží (též zboží saz. čís. 486) a jeho polotovarů se zkoumá podle tohoto návodu:

(2) K provedení zkoušky dostačí zkušební kámen, několik zkumavek, skleněná nálevka, bílý papír filtrační a malý lihový kahan.

(3) Činidla a kapaliny, jichž se ke zkoušce používá, jsou:

1. destilovaná voda;

2. čistá kyselina dusičná (bílá, hustoty 1˙25 až 1˙30);

3. čistá kyselina solná;

4. amoniak (ammonia pura liquida);

5. roztok dusičnanu stříbrného;

6. zředěná kyselina dusičná;

7. směs stejných váhových dílů dvojchromanu draselného, čisté kyseliny dusičné a vody;

8. roztok rtuti ve zředěné kyselině dusičné; neutrální vodný roztok chloridu měďnatého; ½% roztok disulfidu sodného; dále ether a líh.

(4) K tomu se připomíná:

(5) K 1. Voda, jíž se používá jak ke zřeďování roztoků, tak i obzvláště k čištění a vyplachování zkumavek a nálevek, nesmí obsahovat chlor, poněvadž by jinak výsledek reakce na stříbro byl nespolehlivý; proto se smí k tomu používat jen vody destilované.

(6) K 2. Kyselina dusičná musí být čistá, bez chloru (příp. kyseliny solné), neboť v kyselině dusičné obsahující chlor se zlato rozpouští a stříbro se v ní mění v chlorid stříbrný již za rozpouštění.

(7) K 3. Kyselina solná musí být čistá, bez kyseliny sírové, neboť jinak u olovnatých kovových slitin může být sraženina touto kyselinou vznikající snadno pokládána za chlorid stříbrný, kdežto tato sraženina ve skutečností se může skládat jen ze síranu olovnatého (a chloridu olovnatého).

(8) K 5. Vodného roztoku dusičnanu stříbrného se používá k tomu, aby se zjistila čistota kyseliny dusičné. To je proto nutné, aby se zjistilo případné znečištění kyseliny dusičné kyselinou solnou, jež může nastat, uschovávají-li se vedle sebe. Roztoku dusičnanu stříbrného se používá též k tomu, aby se zjistil obsah chloru v destilované vodě; zjišťujeme to tak, že asi k 50 cm³ vody přidáme dvě kapky kyseliny dusičné a stejné množství roztoku stříbrného. Čistá voda (bez chloru) se nesmí (je-li okyselena kyselinou dusičnou) roztokem dusičnanu stříbrného zakalit.

(9) K 8. K přípravě ½% roztoku disulfidu sodného se zahřívá asi po 10 minut až do varu 30 g krystalovaného sirníku sodného, 100 cm³ destilované vody a 4˙2 g sirného květu, a když se síra rozpustí, zředí se dolitím vody na 1 litr.

(10) Má-li se zjistit zlacení nebo stříbření, provádí se zkouška čarou, zkouška přímým dotekem kapalinou nebo zkouška rozpouštěním.

a) Zkouška čarou.

(1) Mírným tlakem vždy na širší plochu zkoušeného předmětu se nanese tučná kovová čára na zkušební kámen, předem pečlivě očištěný.

(2) Na čáru po zlaceném zboží se působí po delší dobu činidlem 2 (až se obecný kov nebo stříbro rozpustí).

(3) Zlato zbude nezměněno. U zboží velice slabě zlaceného se však použije činidla 6.

(4) Čáru po zboží stříbřeném rozpouští činidlo 2. Kápneme-li však na mokré místo (skleněnou tyčinkou) kyselinu solnou, utvoří se mléčný zákal, u zcela slabého stříbření a u slitin chudých stříbrem pak aspoň olejovitý, obyčejně duhově opalisující nádech. Činidlo 7 rozpouští stříbrnou čáru krvavě červeně.

b) Zkouška dotekem kapalinou.

(1) Místo předmětu, které se má zkoumat, navlhčí se zprvu lihem a hned potom etherem, aby se odstranil případný povlak pokostový, a po jedné minutě se osuší pijavým papírem. Na očištěné místo se pak kapou činidla, jichž se používá při zkoušce čarou, nebo činidla jiná.

(2) Při pravém zlacení nešumí činidlo 2 nebo 6 ihned, nýbrž teprve potom, až ponenáhlu proniklo vrstvou drahého kovu, kdežto nejde-Ii o předmět zlacený, nastane šumění (rozpouštění) ihned.

(3) Pravé zlacení se nemění ani roztokem rtuti v kyselině dusičné, ani neutrálním chloridem měďnatým, kdežto na nezlacených obecných kovech vznikají roztokem rtuti bílé skvrny, neutrálním chloridem měďnatým skvrny hnědé až téměř černé.

(4) Při pravém stříbření dává činidlo 7 krvavě červenou skvrnu nebo sraženinu.

(5) Při zdánlivě slabém stříbření se zkouška na přítomnost stříbra provede takto:

(6) Na některé místo očištěného předmětu, který se má vyzkoušet, se kápne ½% roztok disulfidu sodného. Po 10 minutách se tato kapka spláchne vodou. Je-li předmět postříbřen, zanechá kapka ocelově šedou skvrnu. Tento zjev nenastává za téhož postupu u jiných bílých kovů a slitin, s výjimkou portuťované mědi, nanejvýše se objeví kruh na okraji kapky. Portuťovaná měď se barví kapkou disulfidu sodného rychleji a matněji na černo než stříbro.

(7) Zkouška tato je neobyčejně citlivá, takže skvrna povstane i tenkráte, je-li stříbření tak slabé, že původní barva předmětu prosvítá.

(8) Leonská přediva, krajky, prýmky atd. se zkoušejí týmž způsobem; předtím však třeba odstranit vlákna rostlinná nebo živočišná.

(9) Zboží z obecných kovů pouze vernované (viz 5. vysvětlivku k 2. všeobecné poznámce k této saz. třídě) se pozná lehko tím, že bílý hadříček namočený do silného lihu stíráním pojme rozpuštěnou barvu.

(10) Jsou-li předměty zdánlivě zlacené nebo stříbřené opatřeny krycími povlaky z vodního skla a pod., nutno tyto povlaky předem odstranit s místa, které má být zkoušeno. Vodní sklo se rozpouští vařící vodou.

(11) Má-li se rozpoznat zboží zlaté a stříbrné od zboží z obecných kovů pouze zlaceného nebo stříbřeného, použije se těchto zkoušek na zlacení a stříbření tak, že se zkouší hlubší vrstva předmětu než pouze jeho povrch.

(12) Platina se pozná podle šedobílé barvy, vysoké specifické váhy a odolnosti vůči kyselinám; rozpouští se, je-li ryzí, jedině v lučavce královské; je-li smíšena s kovy rozpustnými v kyselině dusičné, také více nebo méně v této kyselině.

(13) V případech, kdy uvedené zkoušky nedají určitého výsledku, použije se následujícího postupu:

c) Zkouška rozpouštěním.

(1) Zkouška zlaceného a stříbřeného zboží se zakládá na tom, že zlato se čistou kyselinou dusičnou nerozpouští, kdežto stříbro se v této kyselině rozpouští a z tohoto roztoku se přidáním kyseliny solné vyloučí jako bílá klkovitá ssedlina podobná sraženému mléku.

(2) Tato ssedlina (chlorid stříbrný), stojí-li delší dobu na světle, zabarvuje se tmavě (šedofialově) a rozpouští se úplně v přebytku amoniaku; tím se liší od podobných sraženin, které mohou vzniknout kyselinou solnou, byly-li v kyselině dusičné rozpuštěny kovové slitiny obsahující olovo nebo rtuť.

(3) Při výběru materiálu, který se má zkoušet, je třeba přihlížet k tomu, že lístkové zlato a lístkové stříbro, pak jemný drát a tkaniny z něho se zkoumají přímo, kdežto u předmětů masivních (tlustého drátu, plechu, desek, příborů atd.) se zkoušejí škrabky, seškrábané s povrchu, o němž má být zjištěno, je-li zlacen nebo stříbřen.

(4) Předmět, který se má zkoušet a jehož barva již udává, má-li se zjišťovat zlato nebo stříbro, vpraví se v původním stavu nebo jako seškrabek na dno suché zkumavky; nato se na něj nalije tolik čisté kyseliny dusičné, aby byl v kyselině zcela ponořen. Jenom tenkrát, jde-li tu o zcela čisté zlato, nebude kyselina působit, předmět zůstane nezměněn, a tím odpadne i každé další zkoumání; ve všech jiných případech se však projeví účinek kyseliny vzkypěním, zpěněním nebo vyvíjením červených dýmů; přitom se obyčejně část předmětu posune pěnou po stěně zkumavky do výše a tu je třeba třepáním a nahýbáním zkumavky tyto částečky opětně ponořit pod tekutinu. Jestliže se vyvinuly — jak bývá pravidlem — červené dýmy (hmota není z čistého zlata), pak se zkoušený předmět rozpustí buď úplně, nebo jen částečně. V tomto druhém případě zbyly buďto jen zlatožluté šupinky, t. j. zlato, a tím je tento drahý kov prokázán, anebo nebyla část hmoty pro nedostatek kyseliny vůbec ještě dotčena, anebo konečně je viditelný bílý zbytek.

(5) V případě druhém se do zkumavky přilije ještě trochu kyseliny dusičné a rozpouštěcí pochod se podpoří tím, že se zkumavka opatrně zahřeje nad lihovým kahanem. Přestalo-li konečně vyvíjení červených dýmů, prohlédne se bedlivě obsah zkumavky. Zjistí-li se pouhým okem nebo zvětšovacím sklem, že ve zkumavce zůstaly nerozpuštěné částečky barvy zlatožluté, bylo zlato prokázáno, a tím je zkoumání skončeno. Mělo-li se naproti tomu prokázat stříbro a hmota se úplně rozpustila, třeba ještě dodat k roztoku nejméně stejný obsah destilované vody a přidat pak několik kapek kyseliny solné. Je-li stříbro v roztoku, vznikne vločková ssedlina chloridu stříbrného. Aby se zabránilo jakémukoli klamu, třepáme s obsahem zkumavky, při čemž uzavřeme její ústí palcem. Tím se sraženina sbalí. Nato vpravíme obsah zkumavky na papírový filtr, zasazený do skleněné nálevky, tekutinu necháme (do zkumavky) odkapat a ssedlinu na filtru propláchneme několikrát destilovanou vodou, aby se zbylá kyselina odstranila.

(6) Ssedlina se pak z filtru opět vpraví do čisté zkumavky (nejlépe propíchnutím filtru špičatou skleněnou tyčinkou a spláchnutím malým množstvím destilované vody) a přidá se k ní nadbytek amoniaku, ve kterém se musí úplně rozpustit.

(7) Není-li roztok v kyselině dusičné, který se má zkoušet na stříbro, docela čirý, usadí-li se na př. na dně bílý prášek (pocházející z cínu), zředí se tento roztok stejným až dvojnásobným objemem destilované vody, zfiltruje se a teprve čirá tekutina z filtru odtékající se zkouší na stříbro, jak bylo dříve uvedeno.

(8) Platina je stejně jako zlato nerozpustná v čisté kyselině dusičné, při zkoušce se tudíž chová jako zlato a přitom se od něho rozezná svou barvou, podobnou stříbru.